Takové normální samozřejmosti

Takové normální samozřejmosti
Takové normální samozřejmosti
Zdroj: www.thinkstockphotos.com

Denně takové normální nudné samozřejmosti. Nic, z čeho bych se měla obzvláště radovat.

Ráno většinou nemusím vstávat „na budík“ (ano, dožila jsem se penze, no a co). Sice mám stále nějaké pracovní nabídky, které využívám, většinou však jejich plnění není v pravidelné docházce. Hm, jak mne teď, když to píšu, napadá, jsem konečně placena pouze za udělanou hmatatelnou práci, ani nevím, jestli se hodí přiznat. Zase jsem musela vstávat „na budík“. Vlastně si člověk nevybere.

Zkouknutí dnešních úkolů, sepsaných večer předtím, mne taky neuvede do jásotu, nic zvláštního mne nečeká. Pár domluvených schůzek, v bance, kvůli předplatnému, sraz s kamarádkou kvůli problému na radnici, což jsem jí slíbila vyřešit, objednat ke kadeřníkovi, nakoupit na pečení cukroví na sraz spolužáků, poslat balíček vnoučeti, blablabla, samé nezáživné, obyčejné situace.

Ve filmu se tomu tak říká a zabírá to na diváky.

Střih.

Na poště se mi udělá velmi nedobře, z posledních sil dojedu domů, zacouvám do garáže, už nemám sílu uklidit ani ten maličký nákup, co jsem si dovezla.

Nedojdu ani do postele, padnu na gauč, zamotám se do potahu a v momentě spím. Když se probudím po půlhodině, nedá se sice říct, že by mi bylo lépe, ale už do postele dojdu i s uvařeným čajem, celá se chvěju, napadne mne teploměr.
39,4 C.

Tři dny a dvě noci byly dost kruté, nebylo snad místa na těle, co by mě nebolelo, každý sval, každý vlásek.

Propotila jsem všechny košile a dlouhá trička, střídavě se plížila od WC do postele a zpět. Noc splývala se dnem a naopak. Ani jsem nevnímala, že se konečně po několika mlhavých dnech udělalo slunečno, hrdliččin zval ku lásce hlas.

Třetí den jsem cestou okolo zrcadla pochopila, že to světlezelené stvoření s mastnými vlasy, kruhy pod očima jsem skutečně já. Teplota šla sice trochu dolů, kondice nahoru nikoliv. Spíše naopak. Další den v posteli mi dovolil dodatečně se telefonicky omluvit ze všech neuskutečněných domluvených činností minulých dnů. Myslím, že můj nesonorní (= nezvučný, neplně znějící) zarýmovaný hlas mne omlouval sám.

Hepčí.

Jakže to bylo, normální samozřejmosti?

Pochopila jsem, že nic není samozřejmost, ve vteřině může být všechno jinak. A může být daleko hůř. Z této chřipky se vylížu, jako ostatně zatím ze všeho, a každé ráno se budu radovat už jenom proto, že se probudím. Živá. Díky za každé nové ráno. Už aby to bylo.

Pokud bych se snad zase tvářila, že nemám důvod k radosti, už předem jsem požádala svoji kamarádku, aby, jak říkáme my, vychované francouzskými guvernantkami?, aby mě pořádně klepla po zobáku.

Hepčí.

Vidím, že to budu potřebovat, ještě z toho nejsem venku a už bych si málem vyskakovala. A zase brala všechno jako samozřejmost.

Hepčí.

Hodně zdraví přeju všem.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky