Samozřejmě si už do práce nebereme cikorku (kontrolní otázka: Víte, čemu se říkalo cikorka? Ano – kávové náhražce z drceného praženého kořenu čekanky.
Odvar z ní je prý zdravější než pravá káva; mimo jiné neobsahuje kofein.) Také hliníkové kastrůlky a známé patrové jídlonosiče vymizely – před dnešními hygienickými požadavky by neobstály.
Dá se tedy říct, že jídlo si z domu přináší široká škála pracovníků: od nižších manažerů a světáckých „ajťáků“ přes úřednice až po dělníky.
Na internetu najdete spoustu debat o tom, zda „oběd s sebou“ ano, či ne, případně co by to mělo být. „Chlap si vezme to, co zbylo od večeře,“ konstatuje suše jedna z diskutujících dam a hovoří tím zřejmě velké části národa z duše.
Některé účastnice diskuse ovšem zvyk odmítají („Ať si připraví jídlo sám, když ho chce mít! Copak nemá ruce? Nemám ráda, když ze mě muž dělá svou maminku!“), jiné ho praktikují jen příležitostně („Vařím hlavně dítěti, kvůli kterému jsem doma. Manželovi uvařím jen občas.“).
Najdou se ovšem i hlasy, jež obnovenou českou tradici vítají málem jako objev. Například k nám přivdaná Angličanka jménem Janis si obědový zvyk pochvaluje, protože „tohle jídlo je mnohem zdravější než sendviče s všelijakými umělými pomazánkami, které si lidé berou do práce u nás“.
U nás si užíváme
- Přestože česká varianta „obědu s sebou“ obvykle pozůstává ze zbytků od předešlého hlavního rodinného jídla, pořád ještě jde ve srovnání s řadou jiných zemí světa o gastronomické pohlazení. Nebo by vám dlouhodobě chutnaly americké sendviče typu „dva plátky bílého chleba a něco mezi to“ provázené tradičně kolou? I když – lidé jsou tu na sendviče s burákovým máslem, sladkým želé a dalšími pro nás exotickými pomazánkami zvyklí od školních let a často je doplňují ovocem, zeleninou, mlékem apod.
- Podobně skromné jsou obědy třeba ve Skandinávii, kde dominuje obyčejný chléb se sýrem nebo uzenou rybou, či v Nizozemsku, kde do značné míry převzali americké chutě.