Spoutáni vášní - 8. kapitola

Spoutáni vášní
Spoutáni vášní
Zdroj: Harlequin, Isifa.com

Francesu Sommersovou spoutá vášní muž, který nerad prohrává. Na souboj s láskou ale nestačí ani sebevědomý Severo Dante.

Sev tam zůstal stát sám, rozzlobený, že se dostal do takové situace, když Francesca zmizela v davu jedním směrem a rozzuřená Tina se vyřítila opačným. Sev zastavil Kurta, než mohl vyrazit za svou manželkou. V zájmu Francesky musel nalézt způsob, jak to vše napravit.

 

„Francesca neměla žádnou jinou možnost,“ prohlásil Sev. „Uvědomujete si to, že?“
Kurt setřásl Sevovu ruku se zabručením. „Uvědomuji si, že jste ji donutil, aby opustila slibně se rozvíjející spolupráci s námi a začala pracovat pro vás.“

Sev se snažil ovládnout a zachovat klid. „Nefungovalo by to, Kurte. Dostala se do nemožné pozice. Kvůli našemu vztahu, byla chycena do pasti mezi vámi, Tinou a Dantes. Musela si dávat pozor na každé slovo, které řekla v práci nebo doma, protože se bála zradit jednu nebo druhou stranu.“
„Takže vy jste rozhodl za ni.“

„Ano, nezaslouží si váš hněv. Jedinou věcí, kterou se provinila, je, že se zamilovala. Její rozhodnutí vám ublížilo. Věřte mi, že totéž rozhodnutí ji zranilo velmi hluboko. Má vás i Tinu velmi ráda. Byli jste její rádci. Její přátelé. Její rodina. Vděčí vám za vše a nemyslete si, že si tento fakt neuvědomuje.“
Kurtův výraz se trochu obměkčil.

„A vy?“ zeptal se Seva. „Má Tina pravdu? Je to váš chytrý způsob, jak získat Timeless Heirlooms?“
„Nepotřebuju Francesku, abych toho dosáhl. Timeless Heirlooms bude můj, ať pracuje pro vás, nebo pro mě.“
„Ne, pokud tomu můžu zabránit.“

„Kurte…“ Sev se ušklíbl. „Promluvte s Tinou. Vy dva jste pro Francesku důležití.“
„Tak důležití, aby se vás vzdala?“
Sev se nad tím musel usmát. Kdyby byly okolnosti jiné, mohli by být s Kurtem přátelé. Dal by přednost jejich přátelství před jejich současným problematickým vztahem.

„Dobrý pokus, Fontaine, ale to se nestane. Proč to ty a Tina neusnadníte a neprodáte? Dám vám výbornou cenu.“
„Nemáme zájem.“
Sev pokrčil rameny. „Myslel jsem si to, ale za zkoušku to stálo.“ Zaváhal. „Promluvíte si s Tinou?“
Kurt si hlasitě povzdechl. „Promluvím si s ní, i když nečekám, že se tím něco změní. Ale budu se ji snažit přesvědčit, aby se nehněvala na Francesku.“

„Já jsem jediný, kdo je na vině.“
Se strohým přikývnutím se Kurt otočil a odešel. Sev nevěděl, zda jeho plán má šanci na úspěch nebo ne, ale kvůli Francesce to musel zkusit.

Zasloužila si příležitost poznat svého otce, ale protože byl soustředěný na Dantes a své obchodní plány, připravil ji o ni. Nejen to. Účinně zničil jakoukoli šanci, aby mohla otce lépe poznat. Jestli to může napravit, možná – jen možná – by mohl žít snáze s pocitem viny, který cítil kvůli tomu, co ještě udělal.

Sev se vydal hledat Francesku a nebyl překvapen, když ji našel skrytou na balkoně, který byl spojen se sálem. Zde se poprvé setkali. Snažil se této její volbě nepřičítat žádný hlubší význam. Stála u zábradlí otočená zády k němu. Věděl, že ho okamžitě zaregistrovala, když se objevil ve dveřích na balkon.

Přiblížil se k ní. „Je mi líto, že jsem tě zaskočil tím zásnubním prstenem, miláčku.“
„Copak ses zbláznil?“ vyhrkla otázku, aniž by se k němu otočila. „Co sis, proboha, myslel?“
Otočila se. „To byl Nicův nápad?“

„Kčertu, ne!“ Sev si přejížděl rukou po čelisti. „Nebyl to jeho nápad, ale můj – nebo mám říci má vina?“
„Nerozumím. Proč bys dělal takovou věc?“
Pokrčil rameny. „Snažím se nějak vyřešit náš problém.“

„Protože tvou prací je řešit problémy.“
To nebyla otázka, ale prosté konstatování skutečnosti.
„Vždy tomu tak bylo,“ odpověděl. „Ode dne, kdy můj otec zemřel, bylo na mně, zda Dantes zkrachuje nebo ne.“

„Ale já nejsem nějaká firma, kterou musíš přebudovat. Nemusíš to za mě řešit,“ trvala na svém. „Starám se o sebe sama už hodně dlouho. Nepotřebuju tě, abys zasahoval a předstíral něco, co není pravda.“
Prohlásila to důrazně, možná až trochu moc důrazně. „Jen ze zvědavosti…“ Naklonil hlavu. „Potřebovala jsi někoho od doby, kdy ti bylo osmnáct?“

Zachytil slabé zachvění, než rázně zvedla bradu. „Ne.“
Ztlumil hlas. „Nebo bych se měl zeptat, chtěla jsi někdy, aby ti někdo pomohl?“
„Nedělej to,“ zašeptala. „To není fér. Chci trvalý vztah, ne dočasný.“

„Ne řadu pěstounských rodin.“
Přiznala správnost jeho postřehu malým přikývnutím. „Během dospívání jsem vždy cítila, že musím změnit to, kdo jsem, abych zapadla do dalšího prostředí, že být sama sebou není dost dobré. Už to ale nechci dále dělat. Už nechci předstírat, že jsem něčím nebo někým, kým nejsem.“ Přejížděla prstem po zásnubním prstenu, který jí dal. „Nepatří na můj prst, protože to nebylo míněno upřímně a opravdově.“

Zastavil ji, než si jej mohla sundat a položil svou ruku přes její. „Nechej ho tam. Přinutil jsem tě pracovat pro mě. Způsobil jsem neshody mezi Timeless a Dantes. Prsten tě ochrání. Možná i napraví, co se stalo.“

Zaváhala. „Jaký to má smysl? Musí to někdy skončit.“
„Ale teď ještě ne.“ Ne dokud nebude mít čas, aby přišel na řešení jejich problémů. „Poslouchej mě, miláčku. Existuje velmi dobrá šance, že naše zasnoubení ti umožní znovu obnovit vztah s Fontaineovými. Budou tě méně vinit z toho, že jsi od nich odešla, jestliže uvěří, že jsem tě k tomu přinutil.

Mohou být znovu součástí tvého života. Možná neuvidíš svého otce tak často, jako kdybys stále pracovala pro Timeless Heirlooms, ale aspoň se již na tebe nebudou hněvat.“
„To si skutečně myslíš?“

Silná touha naplnila její výraz.
„Zkus to a uvidíš,“ navrhl.
Balancovala na pokraji pokušení nechat se přemluvit. „Jak dlouho očekáváš, že budu hrát tuto šarádu?“

„Tak dlouho, jak bude trvat.“
„Ale je to lež,“ protestovala Francesca.
„Je?“

Jediný trhnutím ji k sobě přitáhl a jejich těla se k sobě přitiskla v sladkém kontaktu. Pevně ji objal. Pouhý dotek jejího těla podnítil reakci, jež se nepodobala ničemu, co kdy cítil s jinými ženami. Předpokládal, že naléhavost jejich vášně by měla polevit po několika týdnech, kdy budou nakonec oba nasyceni a vše spalující touha zeslábne. Nestalo to však. Touha vůbec nezeslábla a pouto mezi nimi ještě zesílilo.

Zachvěla se a přitiskla se k němu od ramene k bokům. Poznal toto chvění, které cítila pokaždé, když ji objal, a vždy ho to vzrušilo. Prozrazovalo smyslnou bezmocnost, jež byla vyhrazena pouze jemu. Šeptalo její tajemství a dráždilo ho poznáním, že stačí jediný dotek a její obrana padne.
„Pusť mě dovnitř, miláčku.“

Sevřela ho za ramena a odstrčila. „Je konec. Všechno, co mezi námi existovalo, je pryč. Skončilo to v okamžiku, kdy jsi mě donutil k ďábelské dohodě s tebou. To, že jsi mi navlékl zásnubní prsten, aby mě ochránil, na tom nic nezmění. Spojil jsi obchod se vztahem a to je konec všeho osobního.“

„Víš, že to není pravda.“
Přejel rukou od dolního konce páteře ke krku a její chvění zesílilo. Její tělo se mu vášnivě odevzdávalo. Chtěla ho. Mohla to popírat a odmítat, ale nic nedokázalo zastavit vášnivou reakci, kdykoli se jí dotkl. Do této situace je nedostalo osobní rozhodnutí, logika ani rozum. Byla to všespalující neuhasitelná touha.

Pekelný dračí dech jejich rodinného prokletí, jejich inferna, spálil úsudek i rozum a ponechal jim jen jedinou naléhavou touhu. Milovat se. Vstoupit do ohně, který je spojoval a nechat plameny, aby je strávily.
Sklonil hlavu tak, aby se jeho ústa vznášela nad jejími a jejich dech se spojil v jeden.

„Přeju si, aby se to nestalo, když je jasné, že to nechceš. Přeju si, abych mohl udělat, o co žádáš a nechat tě odejít. Ale nemůžu.“
„Nemáš jinou možnost,“ prohlásila, „skutečně si myslíš, že po tom všem, co jsi udělal, bych ti někdy mohla znovu věřit?“
„Nežádám, abys mi věřila.“

„Jen abych byla ve tvé posteli.“
Nesnažil se popřít tuto pravdu. „Ano, chci tě tam. Nebo zde. Nebo kdekoli, kde tě můžu mít. Jakkoli to dovolíš.“

Překonal malou vzdálenost mezi nimi a ponořil se do jejích úst. Uslyšel povzdechnutí vyvolané potěšením. Vnímal ji všemi smysly, jejich rty se spojovaly, přizpůsobovaly a oddělovaly. Dýchala trhaně stejně jako on. Chtěl více. V hlavě slyšel naléhavý požadavek, tak jasný a výrazný, že si téměř myslel, že jej vyslovil nahlas. Možná jej skutečně řekl, protože zakřičela a přerušila polibek.

Otočila hlavu, aby se vyhnula riziku, že se jejich rty znovu setkají. „Milovat se s tebou je příliš důvěrné. Nechává mě to příliš zranitelnou,“ řekla mu se zničující upřímností. „Nedokážu se ti otevřít, když ti nevěřím.“
„Přijedeme na způsob, jak to vyřešit.“

Okamžitě se vymanila z jeho objetí. „Existuje pouze jediná možná cesta. Buď budu pro tebe pracovat, nebo s tebou budu spát. Ale obojí zároveň odmítám. Rozhodnutí je na tobě, Seve.“

Upřeně na něho hleděla a on viděl rostoucí naději v jejích okouzlujících očích, naději, kterou nemohl naplnit. „Přece jsme o tom již spolu mluvili. Pracuješ pro Dantes.“

Snažil se nereagovat na její zklamaný výraz, když rozbil její poslední naději. Vystrčila bradu a zaplavil ji vztek. „Ty jsi dokonalý obchodník až do hořkého konce, že Seve? Bez ohledu na to, kdo ti stojí v cestě nebo kolik lidí zraníš.“

Sev prudce otevřel dveře do sálu, aby viděla dovnitř. „Nikdy jsem neměl žádnou jinou možnost. Má rodina vždy závisela na mé nemilosrdnosti.“
„To se mě netýká, Seve.“

Sklonil k ní hlavu. „Musíš pochopit, miláčku, že má rodina stále na mě závisí. To já musím udělat obtížná rozhodnutí. Jestliže je neudělám, jestliže budu příliš slabý, abych je udělal, pak tím znovu ohrozím Dantes.“

„Dobře. Nyní jsi udělal další obtížné rozhodnutí. Zvolil sis Dantes místo svého vztahu.“
Odstoupila od něho. „Jen neočekávej, že tě za toto tvé rozhodnutí odměním.“

Odvážil se jí naposledy dotknout. Přejel jí prsty po tváři a předstíral, že neviděl její ucuknutí. „Jsem si jistý, že to tak nyní vnímáš, ale časem se to změní a ty se vrátíš do mé postele. Není jiná možnost.“
Usmál se a jeho ústa byla bolestivě přitažlivá. „Není jiná možnost ani pro jednoho z nás.“

Francesca otáčela zásnubním prstenem, který nosila posledních deset dnů. Kdykoli zachytila záblesk ohnivého diamantu, byla znovu překvapená, že zdobí její prst.
„Kdo bude v domě tvých prarodičů na večeři?“ zeptala se nervózně.
Sev na ni letmo pohlédl. Snažil se ji opět uklidnit, když si všiml, jak je nervózní. „Jen Nonna, Primo a mí bratři. Se zbytkem rodiny tě seznámím při jiné příležitosti.“

Začala si nervózně proplétat prsty. Znovu zahlédla na svém prsteníčku ohnivý diamant, což ji velmi uklidňovalo.
„Schází se tvá rodina často?“ ptala se Francesca dále.
„Jednou za měsíc.“

„Vědí, že naše zasnoubení není opravdové?“
„Je opravdové. Pokud jde o mou rodinu, pak ty a já jsme zasnoubeni.“ Důrazně ji na to upozornil. „Ocením, když se je nebudeš snažit vyvést z omylu.“
Zamračila se. „A jak jim vysvětlíš tu nenadálost? Nebo skutečnost, že jsem pracovala pro Timeles Heirlooms a nyní pracuju pro tebe?“

„Snadno. Řekl jsem, že jsme neměli jinou možnost. Postihlo nás rodinné prokletí, neuhasitelná touha.“ Pokrčil rameny. „Potom jsem už nic nemusel vysvětlovat.“

Skousla zuby špičku jazyka. Kdykoli byla poslána do nové pěstounské rodiny, bylo pro ni vždy nejtěžší první setkání s ní. Většinou se dostala do situace, kdy v pěstounské rodině už žily další děti – ať jejich vlastní nebo adoptované - a mezi jejími pěstouny a těmito dětmi už byly vytvořeny těsné rodinné vztahy. Samozřejmě ji vždy přivítali… Bála se však dalších dnů, kdy se musela přizpůsobovat podmínkám, do kterých se dostala. Tehdy se ze všech sil pokoušela zapadnout do rodiny.

Tentokrát všichni věřili, že je vášnivě zamilovaná do Seva.
„Myslím, že to nedokážu.“
„Netrap se tím,“ řekl jí něžně. „Nezůstaneme tam dlouho, jestliže to pro tebe bude nepříjemné.“

„Budu v pohodě.“ Bude. Dokáže zvládnout situaci. Přece jenom už není ztracené dítě. Jestliže se něco naučila během těch let, kdy střídala pěstounské rodiny, pak to bylo předstírání.
Ke své radosti zjistila, že nemusí předstírat vůbec nic. Od okamžiku, kdy ona a Sev vešli do dveří, ji Danteovi přivítali s otevřenou náručí. Primo a Nonna ji srdečně objali. Vykřikli potěšením nad její volbou zásnubního prstenu.

„Je to nádherný kousek,“ složila Francesca Primovi upřímný kompliment. „Řekla jsem Sevovi, jak závidím, že to není můj vlastní výtvor.“
„Jsem poctěn,“ řekl. „A jsem ještě více poctěn, že jste zvolili tento konkrétní prsten, abys ho nosila během těch let, kterými bůh požehná vaše manželství.“

Dech se jí zastavil v plicích a dolehla na ni váha jeho slov. „Děkuju,“ podařilo se jí ze sebe dostat a střelila po Sevovi pohled plný jasného zoufalství.
Odpověděl tak, že zvedl její levou ruku k ústům v pohybu, jenž měl působit jako naprosto běžný, ale místo toho je oba zasáhla neovladatelná touha. Hrdlo se jí sevřelo, když se její pohled setkal s jeho.
Nonna se na Prima nostalgicky usmála. Potom spojila ruce a italsky ho hubovala. Všichni Danteovi muži se přesunuli do kuchyně, kde přešli z angličtiny do italštiny. Sev byl poslední, kdo tam odešel.

Před tím ještě přejel palcem po křivce jejího dolního rtu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.
Vzdychla si a zamumlala tlumeným hlasem: „Dobře… Nemyslím si, že bychom se měli znepokojovat ohledně toho, zda věří, že je naše zasnoubení skutečné.“

Sklonil se a zmocnil se jejích úst. Bylo to také proto, že věděl, že se neodváží protestovat. Neprotestovala. „Ne, nebudeme se tím znepokojovat.“
Nonna se usmála, když viděla, jak se nakonec od sebe odtrhli. „To, co je mezi vámi, je dobré. Mimořádné a jedinečné.“
Francesca se zamyslela: „Myslím, že nejpřesnější slovo je komplikované.“

Nonna přikývla na souhlas. „S Danteovými muži to nemůže být jinak.“ Uchopila Francesčinu ruku. „Sev tě potřebuje, právě tebe. Můžeš žasnout, jak je silný a umíněný. Dokáže stát na vlastních nohou. Musel se takovým stát. Neměl jinou možnost, než přijmout tu jedinou cestu, jež se před ním otvírala, cokoli jiného by pro rodinu znamenalo pohromu.“

„Protože…“ Francesca se zarazila, protože si uvědomila, že možná není vhodné se zmiňovat, že špatné obchodní schopností jejího syna téměř zničily firmu, kterou její manžel vybudoval.
Nonna přikývla. „Jsi taktní. Oceňuji to, ale to, co si myslíš, je pravda. Dominic téměř zničil Dantes.“ Smutek a léta nedokázaly ubrat její tváři na kráse.

„Kdyby nebylo Severa, firma Dantes by již neexistovala.“
„Určitě to pro něho nebylo snadné.“
„Bylo to pro něho mnohem obtížnější, než si dokážeš představit. Rozhodnutí, která musel udělat…“ Nonna zavrtěla hlavou. „Kdokoli jiný by považoval za téměř nemožné zachránit Dantes. Byl tak mladý a došlo k tomu tak brzy po smrti matky a otce…“

„Říkáte, že musel být nemilosrdný.“ Tuto nemilosrdnost jí v minulých týdnech několikrát předvedl.
„Ano.“ Nonna zavřela oči a zašeptala tichou modlitbu. Potom se podívala na Francesku a radost vystřídala její smutek. „Ale potom našel tebe. Potřebuje tě, ciccina. Po všem, co musel udělat, a po všech těch strašných rozhodnutích mu přineseš mír. Spojí vás nezničitelné pouto.“

S vděčným úsměvem objala paží Francesku a zavedla ji do kuchyně. Francesku znepokojovalo, že vidí situaci ze Sevova pohledu, protože nechtěla vnímat s pochopením to, čím prošel.
Ještě horší bylo, že touha mezi nimi neslábla, ale spíše postupně sílila s každým uplynulým dnem. Vzhledem ke všemu, co se mezi nimi stalo, by bylo nejlepší, aby tato touha zmizela.

Vešla do kuchyně a rychle pohledem vyhledala Seva. Opět si potvrdila, že ta vše spalující touha, kterou oba cítili, se hned tak nevytratí.
Ke svému překvapení uviděla Prima u sporáku. Vydával rozkazy nad hrnci jako admirál dohlížející na své loďstvo, zatímco Danteovi muži se pohybovali v praktické součinnosti a starali se o přípravu jídla.

Její překvapení muselo být zřetelné, protože se Nonna na ni usmála. „To je můj den volna. Je to Danteova tradice,“ vysvětlovala a ukazovala na svá vnoučata. „Ten den se o mě starají.“
„To se mi líbí.“ Francesčiny oči se smály.

„Umývají také nádobí? Nemusíte to pak po nich uklízet?“
„Ne.“ Usmála se. „Na to jsem příliš chytrá. Pojď sem. Sedneš si zde na Gianninu židli vedle mě. Je v L’Italia, na návštěvu u famiglia se svými rodiči a bratry. Setkáš se s nimi příště.“

V případě, že nějaké příště bude, téměř vyslovila Francesca, ale v posledním okamžiku se zarazila. Naštěstí večeře proběhla v srdečné atmosféře. Primovi vnuci se vrhli na jídlo jako kobylky. Rozproudila se konverzace. Většinou se mluvilo anglicky, občas italsky.

Na stole bylo několik chutných jídel. Marinované kalamáry a panzanella. Fazole vařené s česnekem, olivovým olejem a šalvějí. Plněná rajčata. Z hlavních chodů si mohli vybrat kuře s čili papričkami, tortellini, těstoviny a různé omáčky.
„Nech si místo na dezert,“ varoval ji Sev, když jí dával jídlo na talíř.
Zavrtěla hlavou nad přeplněným talířem. „Můžu se obsloužit sama.“

Podíval se na ni s nevinným úsměvem. „Jen jsem se chtěl ujistit, že zkusíš ode všeho trochu.“
Znala ho příliš dobře, než aby mu to uvěřila. „Myslím si, že mě chceš přecpat, aby pak byl můj mozek ospalý.“
„Proč bych to měl chtít?“

„Abych nemohla myslet dostatečně rychle, kdybych se s tebou hádala.“
Usmál se široce. „Ale, cara, miluju hádky s tebou.“
Touha plná tepla jí projela při způsobu, kterým pronesl ta slova. Bez pochyby k tomu přispělo prostředí a fakt, že neustále přecházel mezi angličtinou a italštinou.

„Ty jsi ale lhář,“ řekla Nonna italsky. „Nemiluješ hádky, ale následné smiřování.“
„Dobře…“ řekla Francesca nečekaně italsky. „Vyniká v obojím.“
Rozhostilo se ticho.
„Parlate italiano?“ Užaslá Nonna se dožadovala odpovědi. „A proč jsi nám to neřekla?“

Francesca se usmála. „Jak bych se dozvěděla, co o mně říkáte, kdybych se přiznala, že mluvím italsky?“
Zazněl smích a pak ji všichni zasypali rychlým sledem otázek. Primo zabouchal pěstí do stolu, aby se všichni ztišili. Okamžitě se rozhostilo ticho.
„Já se budu ptát, jestli to nevadí,“ oznámil vnukům. Upřely se na ni oči stejné jako Sevovy. Byly znepokojivě bystré. „Máš italské předky? Proto ses naučila italsky?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Pokud vím, nemám italské předky.“ Stín smutku jí přelétl přes tvář. „Obávám se, že toho mnoho o svých předcích nevím, a tak předpokládám, že je možné cokoli.“
V Primově výrazu zachytila záblesk soucitu, ačkoli nedovolil, aby se mu projevil v hlase. „Potom proč?“ zeptal se.
„Protože bylo vždy mým snem pracovat u Dantes,“ přiznala se. „A tak jsem se naučila italsky.“

Byla trochu na rozpacích z tohoto svého přiznání.
„Vidíš, sen se ti splnil. Pracuješ u nás,“ komentoval to Sev. Dal jí malý kousek panforte, výborného tradičního toskánského dezertu s ořechy, ovocem a čokoládou. Popíjeli k němu silnou kávu.

„Myslíš…?“ Podívala se kolem stolu a uklidnila se, když viděla, že se rozvířila vášnivá diskuze o období nejlepším pro expanzi Dantes a ta zcela upoutala pozornost Sevovy rodiny.
„Myslíš si, že jsem uspěla u tvé rodiny? Nezměnili svůj postoj ke mně?“

„Získala sis je,“ zašeptal.
Pokrčila rameny „To je dost snadné. Protože zjistili, že mluvím italsky.“
„Jsi jim ještě blíže.“

Poděšená mu věnovala plnou pozornost. „Cože? Milují mě, protože jsem jim řekla, že jsem vždy chtěla pracovat pro Dantes? Hodně lidí by zabíjelo pro práci u Dantes.“
„Ne, miláčku, víš, že to tak není.“ Pomalu se usmál. „Věděl jsem, že si je získáš.“

Znovu přeletěla pohledem stůl a uvědomovala si, že s tímto jednoduchým a bolestivě upřímným přiznáním se stala členem rodiny. Její přijetí do kruhu této rodiny bylo naprosto nejdůležitější ze všeho, čeho dosáhla tím, že byla sama sebou.
Dal si na talíř další kousek panforte. „Nenaučila ses italsky, protože jsi chtěla pro mě pracovat?“
„Ne pro tebe,“ zdůraznila. „Pro Dantes. A to nemám na mysli.“ Strčila levou ruku pod jeho nos. „Toto. To je…“

Sklonil se k ní a zastavil ji polibkem. „O tom si promluvíme později,“ zašeptal ji blízko u úst. Zatím se kvůli tomu neznepokojuj. Tyto věci se samy urovnají.“

Další hodinu popíjeli kávu a potom Sev vstal a řekl rodině, že musí odejít. Všichni je objali, než se dostali ven ze dveří. V okamžik, kdy nasedli do auta, začala být znovu znepokojená.
„Nemůžeme říci tvé rodině pravdu? Skutečně je mám ráda a raději bych jim nelhala.“
„Nelžeme jim. Jsme zasnoubeni.“

„Víš, co myslím.“ Netrpělivost zabarvila její hlas. „Myslí si, že se vezmeme.“
„Zatím je přitom nechejme. Určitě neočekávají, že se vezmeme hned. Potom se vše vyřeší.“
Zastavil před jejím bytem a vypnul motor. Jemný déšť dopadal na přední sklo a vše bylo vidět rozmazaně. Osvětlovalo je slabé městské osvětlení.
„Skutečně jsi chtěla pracovat pro Dantes?“ zeptal se.

„Ano.“
„Pak sis splnila sen. Je dočasné zasnoubení se mnou tak vysokou cenou za zaplacení tohoto snu?“
„Ne…“ Dotkla se svého zásnubního prstenu ve stále důvěrnějším gestu. „Ale co jsem udělala Fontaineovým, je příliš vysoká cena za jakýkoli sen.“

„Musíš mi věřit. Vše se vyřeší. Možná to nebude dokonalé řešení. Bude nutný kompromis, ale vyřeší se to.“
„Protože to říkáš?“
„Protože mám v úmyslu to tak udělat.“
Uchopil její tvář do dlaní a přitáhl ji k sobě. Při prvním doteku jeho úst se jí všechny myšlenky vypařily z hlavy. Zapomněla na Fontaineovy, Danteovy, nesnáze v práci… To vše se rozplynulo žárem, který se jí zmocňoval. Hrál si s jejími ústy a nabízel dráždivé polibky. Slabě sténala potěšením. Cítili něco hlubokého, smyslného a nesnesitelně zoufalého. Vášeň explodovala, zamlžila ještě více okna a rozbila úmysly a záměry.

„Nehraješ fér,“ protestovala. Snažila se nadechnout.
Pozoroval ji se zřetelným pobavením a planoucí vášní. „Dává mi to, co chci nejvíc.“
„A to je co?“ neodolala a zeptala se.
„Ty.“ Zvedl obočí. „Pozvi mě dál a zmírníme naše společné utrpení.“

Myslel si, že bude tak snadné získat to, co ztratil? Možná kdyby jejich objetí pokračovalo několik dalších minut. Ale nebylo tomu tak a stále v sobě našla dost sebeovládání, aby trvala pevně na svém rozhodnutí, že ji nedostane zpátky do své postele.
„Ne, nepozvu tě dál.“ Usmála se na něho tím nesladším úsměvem. „Ani já nehraju fér. Pokud jde o mě, můžeš sedět zde a trpět za své hříchy.“
„Ale ne moc dlouho,“ řekl. Nebo to bylo varování?
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky