Spoutáni vášní - 5. kapitola

Spoutáni vášní

Francesu Sommersovou spoutá vášní muž, který nerad prohrává. Na souboj s láskou ale nestačí ani sebevědomý Severo Dante.

Francesca nerozumně předpokládala, že vidí Seva naposledy.
Tato falešná představa trvala, dokud se nerozhodla, že si sní oběd v práci, a neobjednala si své oblíbené jídlo ve firmě, kde nabízeli rychlou donáškovou službu a tlusté sendviče, naplněné všemožnými lahůdkami. Během třiceti minut její sendviče přijely spolu s kytičkou jasně modrých pomněnek, jejichž jemná vůně provoněla vzduch v její malé kanceláři.

„Děkuju,“ řekla poslíčkovi předtím, než ponořila nos do vonících květů. „Jaká nádhera!“
Pozoroval ji hloubavě. „Dostanu spropitné navíc, že jsem tak milý?“
„Jistě.“ S širokým úsměvem mu podala peníze. „A znovu děkuju.“

„Žádný problém. Mimochodem ty květiny nejsou ode mě. Je k nim lístek. Dal jsem ho do tašky k vašim sendvičům.“ S drzým úsměvem vystartoval z kanceláře.

Nemohla si pomoci, ale začala se smát jeho odvaze. Potom ji přemohla zvědavost. Otevřela tašku a uvnitř našla zastrčenou vizitku. Když se na ni podívala, ke svému zděšení se jí roztřásly prsty. Na vizitce bylo vpředu vytištěné Sevovo jméno a obchodní informace. Vzadu načmáral Nezapomeň.

Nějak zjistil, kde si obvykle objednává oběd, a ona strávila zbytek dne čicháním k pomněnkám, které jí nedovolily na něho zapomenout… Nezapomínala však také na to, že randění se Sevem slibovalo rychlý konec její krátké kariéry. Horší však bylo, že by to způsobilo také rychlý konec jejímu slibně se rozvíjejícímu vztahu s otcem. Nemohla dovolit nikomu – dokonce ani muži tak sexy, jako byl Severo Dante – aby jí v dosažení těchto dvou cílů překážel.

Další ráno se na své cestě do práce zastavila ve své oblíbené kavárně Starbucks, protože zoufale toužila po kofeinu po bezesné noci, kdy si přála, aby byla ještě jednou v Sevově posteli. K jejímu zděšení se před ní táhla dlouhá fronta, a tak byla nucena procvičit se v trpělivosti. Daleko vpředu letmo zahlédla charakteristická ramena a vlasy černé jako eben. Srdce jí spontánně začalo bít rychleji a v plicích najednou měla nedostatek vzduchu.

To určitě nebyl Severo Dante, hubovala se tiše. Její neustávající posedlost jím tomu vůbec nepomáhala. Odmítla vidět Seva v každém muži s impozantní postavou a tmavými vlasy. Potřebovala vše dostat pod kontrolu. Úmyslně se nutila dívat se jinam, ale pak ho zahlédla, jak platí a obrací se k odchodu.

Když poznala, že to je skutečně Sev, hlasitě zalapala po dechu. Pomalu šel přímo k ní a nesl dvě cappuccina. Podal jí jedno s vřelým úsměvem a tichým „Tesoro mio“, než pokračoval ke dveřím.

„Ó, bože,“ řekla za ní žena se zasténáním. „Stává se vám to často?“
„Ne.“ Francesca zírala na cappuccino a potom na dveře, kterými Sev odešel. Pak rychle pohlédla na ženu. „Alespoň ne do nedávné doby.“
„Předpokládám, že víte, co znamená tesoro mio?“

Než mohla Francesca odpovědět, žena zvolala: „Hej, kdo ví, co znamená tesoro mio?“
„Je to italsky. Znamená to můj poklade,“ zavolala dozadu starší žena stojící před nimi ve frontě.
„Páni,“ zašeptala Francesčina společnice ve frontě.

„Sama bych to neřekla lépe.“ Francesca přikryla kávu. Pořád byla pod vlivem smyslného omámení, které jí zamlžilo rozum. Snažila se na Seva nemyslet, ale místo toho strávila dalších dvacet čtyři hodin sněním o něm.
Další ráno v pátek promarnila čas ve frontě marným hledáním Sevovy charakteristické postavy. Odmítala být zklamaná, když ho nezahlédla, a dokonce přišla s několika přijatelnými výmluvami, proč zůstávala v malé kavárně, zatímco upíjela svůj nápoj, ale on se neukázal.

Když přišla do práce, byla překvapena, když objevila na svém stole stát vázu z foukaného skla a v ní čerstvé květiny, které nahradily pomněnky.
Jednalo se o kytici oranžových květů. Oranžové květy ve tvaru hvězdy se působivě vyjímaly ve skle barvy červeného plamene. Kontrast mezi těmito dvěma barvami byl půvabný. Neodolala a zvedla vázu. Přivoněla ke květům a sladká vůně zaplavila její smysly.

Nádherná váza, kterou opatrně držela, byla jemnou sklářskou prací.
Byl to neuvěřitelný kousek s křivkami, jež splývaly shora dolů. Zdálo se, jakoby ty křivky prosily o její dotyk. Pohladil ji Sev stejně jako ona nyní? Putovaly její prsty stejnou cestou jako jeho? Bylo to možné, protože nikdo, kdo držel tento nádherný výtvor, nedokázal odolat, aby nepohladil prsty plynulé linie ohnivě rudého skla.

„To je krása,“ vykřikla Tina, kdy se podívala Francesce přes rameno. „Nikdy jsem neviděla nic tak krásného. Odkud ji máš?“
„Je to dar.“
„A ty oranžové květy. Tres romantique!“

„Skutečně? Nevím. Miluju tu vůni.“
„Mmm. Znamenají věčnou lásku.“ Tininy oči se naplnily smíchem. „Nebo nevinnost. Nechám na tobě, aby ses rozhodla, které varianta je vhodnější.“

Určitě ne nevinnost. Francesca rychle vrátila vázu na desku pracovního stolu. Sedla si, vytáhla náčrtník a rozhodla se začít pracovat, ale moc se jí to nedařilo. Víckrát, než dokázala spočítat, se přistihla, že zírá do prostoru s nostalgickým úsměvem na tváři, hladí vázu a vdechuje sladkou vůni oranžových květů.

Přišla sobota a Francesca předpokládala, že se nemusí znepokojovat, že se Sev ukáže u Starbucks nebo že jí pošle dárek do práce nebo nalezne nějaký jiný způsob, jak se ji pokusit bezostyšně svádět.
Myslela si to do doby, než došla ke dveřím do svého bytu, kde ji čekalo nejnovější překvapení.

„Co tu děláš?“ dožadovala se odpovědi.
Sev spustil pěst, kterou chtěl zaklepat na její dveře. „Přišel jsem si s tebou promluvit.“
„Myslím, že jsme se rozhodli, že se spolu nebudeme dále stýkat,“ řekla. „Nic dobrého z toho nemůže vzejít, uvědomuješ si to? Bez ohledu na tom, jak moc si můžeš přát mě vidět, znamená to ztrátu mé práce a to já nebudu riskovat.“

Odemkla dveře od svého bytu.
Upřeně se na ni díval s takovým žárem, že byl div, že se vzduch nezměnil na páru.
„Dobře si uvědomuju tento fakt. Ale nic to nemění.“ Letmo se jí podívat přes rameno do bytu. „Nepozveš mě dál?“
„Ne.“

„Prosím, Francesko.“
Stačila tato dvě slova a cítila, že její rozhodnost slábne, „Jaký to má smysl, Seve?“ zašeptala.
„Tento. To je ten smysl.“

Uchopil její tvář do dlaní a vzal si její ústa ve vášnivém polibku. Francesca zavřela oči, když ji Sev líbal sladkými a štědrými polibky. Odevzdala se mu v čiré extázi obklopena touhou, která převážila nad zdravým rozumem. Aniž by si to uvědomila, couvla do bytu a Sev kopnutím za nimi zavřel dveře. Uběhly nekonečné minuty, než zasténala.

„Nedokážu uvěřit, že to děláme znovu. Není to bezpečné.“ Sevřela své ruce na jeho košili v pěst. „Poslouchej mě, Seve. Říkám ti to rovnou. Nemůžeš se ukázat u Starbucks nebo mi posílat květiny nebo jakékoli nádherné vázy – mimochodem děkuji ti – nebo mi podstrčit lístek do mého oběda.“
„Dobře. Už to neudělám, ale co se tak místo toho vypařit ven na víkend?“

Byla to od něho čirá nestydatost. „Zapomeň na to, již jsem ti řekla…“
Přikývl netrpělivě: „Jo, slyšel jsem to vše už předtím, ale stále to nic na věci nemění. Potřebujeme spolu strávit nějakou dobu, abychom vyřešili naše neshody.“

„Nemůžeme vyřešit naše neshody,“ zdůraznila. „Existuje prostě příliš mnoho překážek.“
„Překážky, které jsme se zatím nesnažili překonat. Chtěl bych to nyní zkusit a napravit toto opominutí. Udělal jsem rezervaci. Budeme diskrétní. Nikdo nezjistí, že jsme byli spolu.“
„A co když řeknu ne?“ zeptala se a zvedla obočí. „Budeš mě znovu vydírat?“

„Usnadní to, aby ses vzdala?“ Ztišil hlas, což jí připomnělo noc plnou měsíčního světla, kdy jí šeptal do ucha ty nejnemravnější návrhy – návrhy, které proměnil ve skutečnost. „Pojď se mnou, Francesko, nebo přísahám, že se ukážu u Timeless Heirlooms a řeknu každému, kdo bude poslouchat, že jsme milenci.“

„Nevěřím ti. Říkáš to jen proto…“
Sklonil se k ní a zastavil ji dalším nekonečným polibkem. „Nepochybuj o tom.“ Nemohla se mýlit ve varování v jeho tmavých očích. „Kdy jsem nesplnil, co jsem řekl?“

„Právě teď,“ sdělila mu. „Celý tento týden. Řekl jsi…“ Zaváhala, snažila si vzpomenout, co přesně řekl, když se naposledy setkali. Pokud si dobře vzpomínala, většinou mluvila ona. Zadíval se na ni vědoucím pohledem a ona si povzdechla. „Dobře… možná že jsi to neřekl, ale souhlasil jsi s ukončením našeho poměru.“

Sklonil hlavu k její. „Vypadá to, že jsem souhlasil s ukončením našeho milostného poměru?“
Ani trochu. „O tom se nedá pochybovat.“
Jeho pomalý vědoucí úsměv pro ni znamenal zkázu. „Jdi si sbalit tašku. Můžeme pokračovat diskuzi v autě.“

Bez dalšího slova se otočila a přešla do své ložnice. Za pět minut se vrátila s malým příručním zavazadlem. S každým krokem, který udělala, si byla jistější, že naprosto přišla o rozum. Možná o něj skutečně přišla, ale za pět minut strávených se Sevem se o něj již nestarala. Ještě jeden víkend a potom ukončí jejich vztah, slibovala si. Jen tyto dva dny spolu a pak již ne. Přece jenom… komu to uškodí?

K její radosti je Sev zavezl do oblasti, kde se pěstovalo víno. Rezervoval tam pokoj v půvabném hotýlku. Strávili den návštěvou několika místních výroben vína, kde ochutnávali vzorky. Potom uspořádali improvizovaný piknik, který se skládal z plátků místního sýra a čerstvě upečeného chleba. Ten podvečer, kdy večeřeli v malé elegantní restauraci, jež se specializovala na francouzskou kuchyni, a den strávený společně se Sevem patřily k nejkouzelnějším chvílím, které kdy Francesca zažila. Zapadalo slunce, když se vraceli do jejich pokoje.

Čekala, až se dostanou do soukromí, od okamžiku, kdy souhlasila, že stráví se Sevem víkend. Nemohla se jej dočkat a její touha byla podněcována každou uplynulou hodinou. Nyní, když ten vytoužený okamžik nadešel, vpadla bez rozmyslu do jeho náručí a spolu s ním do postele, když už ne do jeho srdce. Nedokázala se docela přesvědčit, že to, co cítí, může být i něco jiného než fyzická touha.

„Můžeme pokračovat v našem vztahu,“ řekl jí během tichých hodin mezi nejhlubší nocí a brzkým ránem, „jestliže se domluvíme, že nebudeme mluvit o ničem spojeném s prací. Uvidíš, že to bude fungovat.“
„Ale jak dlouho?“ zeptala se obavami.

„Podívej… Vím, že se Timeless Heirlooms snaží získat slavnou herečku, aby je vytáhla z jejich finančních problémů. Nakonec zjistím, o koho jde. Nepotřebuju tě k tomu. Jsou mnohem zajímavější způsoby, jak s tebou strávit čas.“

Pokoušela se usmát, ačkoli byla stále znepokojená. „Naše práce… znamená pro nás vše. Je naší součástí jako naše maso a kosti. Nebudeme moci tuto naši důležitou část spolu sdílet.“
Připustil to rychlým přikývnutím. „Povídejme si o jiných věcech.“
„Jako třeba?“

Překulil se a podíval se jí do tváře. „Jako třeba, jaké to je vyrůstat v pěstounské péči. Pocházím z velké rodiny, a tak si to nedokážu představit. Proč jsi nikdy nebyla adoptovaná?“
Přetáhla si pokrývku přes prsa a zastrčila si ji pod paže. Věděla, že tato její reakce je směšná, ale při mluvení o svém dětství se cítila zranitelná.

Cokoli, čím se mohla přikrýt, jí pomáhalo.
„Téměř jsem byla,“ opověděla na jeho otázku.
Přejížděl horkým prstem po křivce jejích tváří a pak pokračoval dolů po krku. Jako vždy jeho dotyk po sobě zanechával rozpálenou kůži. „Co se stalo?“
Francesca pokrčila rameny. „Chystali se mě adoptovat, ale Carrie tehdy nečekaně otěhotněla a čekala dvojčata. Doktor jí nařídil naprostý klid na lůžku a její manžel trval na tom, abych byla umístěna někam jinam, protože je toho na jeho ženu příliš hodně. Slyšela jsem, jak řekl sociální pracovnici, že jestliže se bude starat o mě, vystavuje riziku jejich děti a ty byly pro ně nejdůležitější.“

Sev jí odhrnul vlasy z tváře a podíval se na ni soucitným pohledem. „Co se stalo potom?“
„Prošla jsem řadou rodin. Myslím, že byly čtyři.“ Zahnala vzpomínky na tyto události a překulila se na něho. Jeho teplo se stalo jejím teplem a pomohlo jí zmenšit chlad, který se jí rozléval žilami a pronikal do kostí. Tyto vzpomínky v ní vždy vyvolávaly chlad. Předváděla jsem se, protože jsem byla tak pošetilá, že jsem si myslela, že Carrie a její manžel mě možná ve skutečnosti chtějí stejně jako děti, které se jim měly narodit.

„Je mi to líto.“ Zhluboka si povzdechl a proud jeho dechu roztančil kadeře na jejích spáncích.
„Dnes vím, že to nebyla pravda, ale tehdy jsem si to myslela.
Chci ti říci, abys mě nelitoval.“ Lítost byla poslední věc, kterou od něho chtěla. „Přežila jsem.“

„A našla jsi svého otce.“ Pozoroval ji zvědavě. „Nepověděla jsi mi o něm nic. Jaký je?“
„Nedá se toho moc říci,“ prohlásila. Uvědomovala si, jak vyhýbavě to zní. „On… s mou matkou byla to pletka na jednu noc. Byl tehdy ženatý – a je stále ženatý. Cítím, že by nebylo dobré vměšovat se mu a jeho manželce do životů.“
Sev zaklel.

„A co ty?“ záměrně změnila téma rozhovoru. „Řekl jsi, že po otcově smrti ses musel zbavit velké části firmy Dantes. Soudím, že to zahrnovalo i Timeless Heirlooms.“
„Ano.“
Cítila sice, že o tom moc nechce mluvit, ale přesto se snažila pokračovat. „Což vysvětluje, proč jsi tak rozhodnutý získat jej zpátky. Musí to být pro tebe obtížné.“ Zaváhala, než se zeptala: „Proč jsi tím tak posedlý? Mám na mysli… Jestliže tvůj otec byl odpovědný za úpadek Dantes…“

Ovinul paže kolem ní a přetočil ji na záda, a tak obrátil jejich pozice. Opíral se o předloktí, aby zmenšil tlak svého těla. „Proč jsem tak posedlý obnovením Dantes?“
Vypadal tak nelítostně.

„Ano.“
„Protože můj otec se mi snažil něco říci o obchodu den předtím, než umřel. Byl jsem příliš netrpělivý, abych poslouchal další šílený plán. Možná kdybych -“ Odmlčel se a v tváři mu cukal sval.
„Co?“ Její oči se rozšířily v náhlém pochopení. „Myslíš si, že měl nápad, jak zachránit Dantes? Takový, který by se týkal záchrany celého obchodu?“

„Nemyslím si to. Já to vím. Nazýval to Danteovo srdce. Dokonce má matka si myslela, že by to mohlo vyjít. Já jsem neochotně souhlasil, že se s ním setkám den poté, co se vrátí z jejich výletu lodí.“
„Ale oni se nevrátili.“
Zavřel oči a smutek mu vyřezával hluboké rýhy do tváře. „Ne.“

„Zapsali si svůj nápad? Nechali nějaké vodítko?“
„Obrátil jsem vzhůru nohama domov i kancelář, když jsem to hledal. Nebylo tam nic. Nic kromě…“
Vzpomněla si, co ji řekl, když navštívila jeho dům. „Dopisy týkající se jeho vztahu s návrhářkou.“
„Ano.“ Usmál se, což způsobilo, že se jí tělo naplnilo očekávání. „Zdá se, že to máme v rodině.“

„A ty si myslíš, že kdyby sis udělal čas a poslouchal otce, nemusel bys prodávat všechny společnosti přidružené k Dantes.“
Jeho ruce přejely po jejích a usadily se na nejměkčí z jejích křivek. „Jestliže se ptáš, zda jsem se z toho vinil, odpověď je ano.“
Snažila se promluvit, i když se chvěla touhou. „Zdá se, že oba jsme museli v životě bojovat o své místo.“
„Tak to je.“ Polibky vytvořil cestičku, která začínala na krku a pokračovala dolů.

Jejich společný víkend vše změnil. Přesvědčil Francesku, že jim to možná může vyjít. Navzdory slabému varujícímu hlasu, který dokázala zcela umlčet, mu dovolila, aby ji vzal zpátky do své postele.

Jak se dny změnily v týdny, stále více si uvědomovala, že Sev nemá žádné jiné úmysly, než ji co nejčastěji dostat do postele. Protože to však byla také její motivace, nic ji nemohlo udělat šťastnější.

Samozřejmě jí stále v pravidelných intervalech nabízel práci u Dantes. Dělal jí lákavé pracovní nabídky, které zněly jako náhodné poznámky a vypadaly spíše jako vtip než skutečná nabídka. Neuváženě se snažila věřit, že zapomněl pátrat po tom, s kterou herečkou se snaží Timeless Heirlooms podepsat smlouvu, aby byla tváří firmy.
Věřila tomu, dokud k ní jednoho večera nepřišel a nepodal jí balíček. „To je pro tebe. Férové upozornění. Chci za to zvláštní body.“

„Přijde na to.“ Zvědavě zvedla krabičku a zatřásla jí. „Co to je?“
„Něco, o čem ses zmínila minulý týden. Jdi si to otevřít. Jsou to jen DVD.“ Jeho výraz byl náhle zasmušilý.
Strhla vnější obal a poznala, že jí koupil nejnovější film Juliet Bloomové. Ztuhla. Nevěděla, zda jí touto cestou jemně naznačuje, že ví o snaze Timeless Heirlooms využít Bloomovou jako tvář firmy.

„Díky,“ zamumlala. Odkašlala si a nutila se do přirozenějšího tónu hlasu. „Nemůžu se dočkat, až se na to podívám.“
„Potom si to dnes v noci pustíme,“ odpověděl okamžitě. „Objednáme si čínu a otevřeme láhev pinot grigio mé rodiny, kterou mi poslali z Itálie.“

Na začátku filmu byla napjatá a modlila se, aby neřekla něco, co by odhalilo plány Timeless Heirlooms. Celou tu dobu se Sev choval normálně. Nedíval se na ni intenzivněji než obvykle. Neměl žádné podezřelé poznámky. V polovině filmu se rozhodla, že se uvolní a dokonce si jej užívala, což bylo pravděpodobně i díky vínu, které Sev otevřel.

Na konci filmu byla ve své obvyklé pozici, kterou zaujímala, kdykoli se spolu dívali na DVD - byla stočená v Sevově náručí. Slzy ji naplnily oči, když film dosáhl svého ohromujícího vrcholu scénou, ve které hrdinka stála před padouchem oblečená jen do vzdoru a diamantů.
„To mi připomíná naši první společnou noc,“ zašeptal Sev. „Měla jsi na sobě šperky s ametysty a diamanty, vzpomínáš? Bloomová by vypadala úžasně v jednom z tvých návrhů.“

Francesca nedokázala odtrhnout oči od filmu. „Ano, bude,“ zamumlala.
Trvalo několik úderů srdce, než si uvědomila, co řekla. V ten okamžik se uvolnila z jeho objetí a vstala. „Bože.“
Sev si pomalu stoupl. „Miláčku, nepřeháněj, přísahám, že jsem to již věděl.“

Zavrtěla hlavou, nevěřila mu. „To byl plán, že?“
„Ani trochu.“
Slzy hněvu způsobily, že viděla rozmazaně. „A já jsem ti na to naletěla. Věřila jsem ti, dokonce i když jsem viděla, jaký film jsi vybral. Snažila jsem se nic nedomýšlet.“ Dech jí uvázl v krku, když se rozhlížela po své kabelce. „Musím jít.“

„Ne, nemusíš,“ přel se. „Musíš zůstat, abychom si mohli promluvit.“
Ignorovala ho, popadla svou kabelku z konferenčního stolku a přešla ke vstupním dveřím. Sundala svůj svetr ze starožitného věšáku. „Jen mi odpověz na jednu otázku, Seve.“ Otočila se k němu. „Chceš využít informaci o Juliet Bloomové, abys ses pokusil získat Timeless Heirlooms?“

Alespoň jí nelhal. „Ano.“
„Potom už není o čem hovořit, že?“
„Musíme si toho povědět víc, než si dokážeš představit, ale protože nejsi v náladě mě dnes v noci poslouchat, může to počkat do zítřka.“
„Mýlíš se, Seve.“ Trhnutím otevřela dveře jeho bytu a prošla jimi. „Pro nás není žádné zítra.“
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Před podzimem utečte k moři!

Před podzimem utečte k moři!

Hledáte místo, kam se schovat před neustálým shonem, předčasnými přípravami na Vánoce a vlezlým počasím? Nebo jste snad nestihli letní dovolenou? U…

Akční letáky