Francesca Sommersová se kriticky rozhlédla po luxusním sále v exkluzivním pětihvězdičkovém hotelu Le Premier a snažila se potlačit silnou nervozitu. Ani ne za dvacet čtyři hodin bude mít svou první přehlídku. Nedokázala uvěřit svému štěstí, že jí byla nabídnuta možnost pracovat s Tinou a Kurtem Fontaineovými a že dostala příležitost představit své návrhy na jarní přehlídce Timeless Heirlooms.
Tina zřejmě cítila, že je Francesca nervózní, a proto si vedle ní stoupla a objala ji paží kolem ramen. „Můžeš si hned teď přestat dělat starost,“ řekla. „Uvidíš, že tvé šperky budou hitem večera. Bez ohledu na talent a schopnosti Cliffa a Deborah – oba jsou dobří návrháři – tvá kolekce každému vyrazí dech. Nabízí dokonalé spojení romantické elegance a nadčasového půvabu, který je charakteristickým znakem naší firmy.“
Francesca se trochu uvolnila a usmála se potěšena tímto komplimentem. „Jsi si jistá, že nemáš na mysli staromódní?“ zeptala se s úsměvem.
Tina zvedla tmavé obočí, což dodalo jejím exotickým rysům panovačný nádech. „Stylové kousky jsou specialita Fontaineových. Uvidíš, že díky zítřejší noci se dostaneme na vrchol.“
Francesca potřásla hlavou. „Působivá tvář Juliet Bloomové nás dostane na vrchol. Nepředpokládám, že odpověděla na naše pozvání.“
„Její manažerka nás kontaktovala. Je stále mimo zemi na natáčení svého nejnovějšího filmu. Dozvěděla jsem se, že Julietin následující film bude opět historický. Je úplně ideální pro naše šperky.“ Tina pokrčila rameny. „Všichni jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Zbytek je na osudu a také na těch fantastických kouscích, které jsi navrhla.“
Když do místnosti vstoupil Kurt, Tina zamumlala omluvu a potom se připojila k manželovi. Francesca předstírala, že pozoruje přípravu pódia, ale ve skutečnosti si velmi zvědavě prohlížela své zaměstnavatele.
Tina, která byla vynikající návrhářka a vlastnila Timeless Heirlooms, se nemohla více lišit od svého manžela. Byla veselá a vznětlivá. Kurt, jenž bral život s nadhledem, patřil mezi neobyčejně krásné muže. Jeho vysoká postava výrazně převyšovala drobnou Tinu a také jeho severský vzhled tvořil protiklad k jeho snědé ženě.
Ačkoli měl titul ředitele firmy Timeless Heirlooms, jeho skutečnou prací bylo podporovat Tinu a snažit se obchodně prosadit společnost. Svým tichým, uklidňujícím chováním byl všem velkou oporou během stresujících a horečných období, jako bylo právě toto.
Francesca sepjala ruce. Právě nyní Timeless Heirlooms zoufale potřebovalo Kurtův uklidňující vliv. Přestože se Fontaineovi usilovně snažili, aby se nikdo nic nedozvěděl, šířily se zvěsti o jejich finančních potížích. Spoléhali se na to, že jim Francesca, nebo spíše její návrhy pomohou postavit firmu na nohy v rychle se měnícím světě obchodů se šperky. Pustila se do práce srdcem i duší, dala do služeb Fontaineových všechen svůj talent a schopnosti. Ale bude to stačit?
Francesca vždy chtěla pracovat pro jednu z poboček firmy Dantes – hlavním důvodem byla skutečnost, že nabízeli jedinečnou příležitost k rozvoji kariéry a také k realizaci návrhů šperků. Když však Fontaineovi koupili Timeless Heirlooms, hned z několika důvodů si vybrala tuto společnost místo Dantes. Nejdůležitější z těchto důvodů byl velice osobní.
Díky práci pro Timeless Heirlooms měla příležitost poznat svého otce.
Sevovy plány na večerní přehlídku Fontaineových se zdály být dokonalé, dokud ji neuviděl.
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu přitáhla jeho pohled ve chvíli, kdy vcházel do sálu. Jako by ho zasáhl blesk z čistého nebe. Všechny obchodní plány, všechny myšlenky na převzetí Timeless Heirlooms, vypátrání nového návrháře a získání ho pro Dantes, to vše se Sevovi vypařilo z hlavy. Zůstal jen jediný naléhavý požadavek. Získat tu ženu.
Stála uprostřed nevelké skupinky lidí a vypadala mezi nimi jako vysoká zlatá labuť obklopená vrabci. Vše vypovídalo o jejím půvabu a eleganci starých časů, byla vtělením motta Timeless Heirlooms – šperky, které spojují minulost s přítomností. Znal mnoho nádherných žen, ale tato ho upoutala na nejniternější úrovni. Naprosto mu popletla hlavu. Nečekaná touha ho zamotala do pevné pavučiny, která ho odmítala pustit bez ohledu na to, jak usilovně se o to snažil.
Během zlomku sekundy Sev zapomněl, proč sem přišel a čeho chce dosáhnout. Místo toho cítil, že musí následovat svou touhu. Také by to udělal, kdyby ho Marco nepopadl za paži.
„Počkej, co děláš? Fontaineovi jsou jiným směrem.“ Letmo pohlédl do části místnosti, která upoutala Sevovou pozornost, a usmál se v náhlém porozumění. „Bella, že?“
„Ano.“ Toto jediné slovo plné touhy prozradilo jeho pocity. Sev potřásl hlavou, aby si ji vyčistil. Co se to s ním, kčertu, děje? Nikdy se nepřestal soustředit na cíl jako teď. Nikdy se nic nepostavilo mezi něho a obchod. Nic. Dokonce ani neuvěřitelně nádherné ženy, jejichž pouhá přítomnost vábila všemi přísliby řeckých Sirén.
Marco si upravil oblek. „Protože mým úkolem je pohybovat se mezi hosty, zatímco ty budeš zjišťovat, jaké informace jsou Fontaineovi ochotni vyklopit, jsem přesvědčen, že dotyčná dáma je na mém seznamu.“ Poplácal bratra po zádech. „Vypadá to, že nemáš štěstí, Seve.“
Pouhá myšlenka, že se jeho bratr dostane blíže k této konkrétní ženě, způsobila, že Sev viděl rudě. Marco byl nesmírně okouzlující a mohl do své postele přitáhnout jakoukoli ženu jediným pohledem. Marco s jeho zlatou labutí.
Sev vnímal jen jediný, stále naléhavější cíl. Získat tu ženu. „Nech ji na pokoji,“ nařídil mu. Ohromilo ho, že stále dokázal mluvit souvisle navzdory touze, která ho ovládla a nutila ho reagovat v naprostém rozporu s jeho běžným chováním. „Drž se od ní dál.“
Marco s tím však nepřestal. „Nehraješ fér,“ protestoval okamžitě. „Proč nenecháme na dámě, aby se rozhodla, komu dá přednost?“
Sev se otočil a podíval se na svého bratra. „Nepřibližuj se k ní,“ trval na svém.
Marco zvedl ruce a úsměv mu zvolna mizel z tváře. „Dobře, dobře, ale jestliže se ke mně přiblíží, nepošlu ji kvůli tobě pryč.“
Sevovy ruce se sevřely v pěst a musel vynaložit velké úsilí, aby se udržel a nepoužil jednu z nich na Marcovu tvář – na ty okouzlující rysy, které neodolatelně a snadno přitahovaly ženy. „Jestliže se k tobě přiblíží, pošli ji za mnou,“ navrhl.
Marco se zamračil. „Už ses s ní dříve setkal? Měl jsi s ní románek? Víš, že svým bratrům ženy nepřebírám. Ani pokud už vztah skončil…“ Přes tvář mu přeletěl úsměv. „Nepředpokládám, že je tu náhodou…“
„Náš vztah neskončil, protože ve skutečnosti ještě ani nezačal.“ Sev upíral soustředěný pohled na svou kořist. „Přesto si na ni dělám nárok. Máme nyní jasno nebo ti to mám vysvětlit pěstmi?“
„Ne, nic mi není jasné. Ty si na ni děláš nárok? Vysvětlíš mi to pěstmi?“ Marco se ještě více zamračil. „Copak jsi ztratil rozum? Kdy jsi takto mluvil o nějaké ženě? Co to do tebe vjelo?“
Sev se zhluboka nadechl a snažil se vyjasnit si, co se děje. Nedařilo se mu to zjistit. Co to do něho vjelo?
Marco má pravdu. Kvůli žádné ženě nikdy takto přehnaně nereagoval. Nic – natož nějaká žena – nikdy nenarušilo jeho obchody.
Další letmý pohled směrem k blondýnce v něm vyvolal touhu, která ho zaplavila rozžhaveným žárem. Pocítil neodolatelnou potřebu jít k ní a svést ji. Vzít si ji a udělat ji svou bez ohledu na to, kdo nebo co mu stojí v cestě. Tato touha zatlačila do pozadí vše ostatní, zakořenila hluboko v jeho duši, naprosto ho ovládla a odmítala se ho pustit.
„Hej! Probuď se, velký bratře.“ Marco luskl Sevovi před nosem znepokojen jeho hlasem a výrazem. „Řeknu ti, co uděláme. Proč si neprohlédneme novou kolekci, než se dáme do práce?“
„Dobrý nápad,“ podařilo se Sevovi ze sebe dostat.
Bylo zapotřebí vší jeho sebekontroly, aby se dokázal odtrhnout od blondýnky a jít pryč. S každým krokem cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Nezáleželo na tom, jak velká je vzdálenost mezi nimi, protože ji stále vnímal každou buňkou svého těla, a když si to uvědomil, rozrušilo ho to více, než byl ochotný přiznat.
Našli jarní kolekci naaranžovanou na hedvábí a zkoumali jednotlivé kousky. Další šperky měly na sobě modelky, jež korzovaly po sále. Jejich krásu zvyšoval třpyt diamantů a dalších drahokamů. Marco flirtoval s modelkami, zatímco Sev hodnotil šperky a stále doufal, že blondýnka přijde i sem. Protože měla na sobě jednu ze sad šperků, domníval se, že to musí být modelka. Tomu by také nasvědčovala její výška a elegantní držení těla.
Nepřiblížila se však a on se nedokázal rozhodnout, zda by měl cítit úlevu, nebo zda by se měl rozzlobit.
Marco dokončil rozhovor s dlouhonohou zrzkou, která měla na sobě vysoce kvalitní drahé kameny přinejmenším za tři miliony, a obrátil se k Sevovi. „Nic z toho, co jsem dosud viděl, nestačí k záchraně Timeless Heirlooms od bankrotu,“ řekl tlumeně. „Jsou to všechno pořád ty stejné staré věci.“
„No, ne všechny. Ne toto například.“ Sev se zastavil před jedinečnou ukázkou jednoduchosti. Tento šperk nepotřeboval přepychové pozadí, aby vynikl. Mluvil sám za sebe. Bílé zlato, diamanty a gagáty vytvářely nádherný vzor tak elegantní a vytříbený jako nic, co v poslední době viděl. Přesto tyto šperky prostupovala atmosféra romantiky. Kdyby tento náhrdelník, prsten nebo náramek dostala kterákoli žena, bylo by to zřetelné vyjádření lásky.
Myslí mu probleskla představa blondýnky nosící drahokamy. Viděl, jak se jemné části náhrdelníku vinou kolem jejího krku a elegantnost šperku je zvýrazněna jednoduchými náušnicemi ve tvaru kapky. Tyto klenoty na ní vypadaly dokonale, zvláště na její světlé pleti a ve spojení s jednoduchými černými hedvábnými šaty.
„Práci tohoto návrháře vidím poprvé. Je to přesně ten typ kolekce, kterou mám na mysli pro expanzi firmy Dantes,“ řekl Marco.
Kdyby Sev nepřinutil svou mysl, aby se vrátila zpátky k obchodu, mohl by se s Timeless Heirlooms rozloučit. „Zjisti, kdo tyto šperky navrhoval, a předej informaci Lazzovi a Nicovi,“ dal pokyny bratrovi. „Já si jdu promluvit s Fontaineovými. Možná se dozvím něco užitečného.“
Nebo by možná měl jít přímo do kuchyně, popadnout nádobu s ledem a nalít si její obsah na hlavu v naději, že uhasí horko, které zaplavilo jeho tělo. Zpropadeně! Co s ním ta blondýnka udělala a jak to provedla?
Marco se ušklíbl. „Cokoli se dozvíš, bude určitě užitečné, mám však pocit, že již není třeba Timeless Heirlooms prodávat.“
Sev měl, bohužel, strašný pocit, že jeho bratr má pravdu. Přesto v rozhovoru s Fontaineovými zjistil několik zajímavých informací. Skutečně měli najaté tři nové návrháře, aby oživili jejich firmu, a na obzoru se rýsoval velký obchod, který byl ovšem naprosto tajný. Ať už se jednalo o jakýkoli obchod, Fontaineovi byli přesvědčeni, že jim značně pomůže.
Přesto Sev zaznamenal sotva znatelné zoufalství, které Tina nedokázala zcela skrýt, což mu řeklo vše, co potřeboval vědět. Navzdory úspěchu tohoto večera byli stále zranitelní. Potřeboval jen odhalit zdroj této zranitelnosti a využít jej. Zamířil ke vzdálenému konci místnosti, kde se francouzské dveře otvíraly do stíněného balkonu s úžasným pohledem na San Francisco. V lehkém větříku cítil poslední záchvěv zimního chladu, ale ten byl pro něho vítanou úlevou po teple sálu plném parfémů. Vyndal z kapsy saka mobil, otevřel jej a zmáčkl tlačítko pro hlasovou aktivaci.
„Lazz,“ řekl.
O pár sekund později byl hovor spojen. „Seve?“ Rychlé klapání v pozadí naznačovalo, že zatímco bratr mluví, píše na počítači. „Zrovna jsem mluvil s Marcem.“
„A?“
Jazz si povzdychl. „Jste oba na stejné párty. Tak proč předáváte nejnovější informace mně?“
„Skutečně na to potřebuješ odpovědět?“
„Dobře. Dobře. Marco má pro tebe prozatím dvě jména. Clinton Paris a Deborah Leightonová. Snaží se zjistit to třetí, ale každý je velmi tajnůstkářský. Myslí si, že je to proto, že plánují nějaké velké oznámení ohledně toho posledního návrháře.“
„Což znamená, že on je tím, koho chceme.“
„Pravděpodobně. Marco říkal, že se chystají uzavřít nějaký významný obchod, který se týká díla jednoho z jejich návrhářů.“
„Fontaineovi mi řekli stejnou věc. Ví Marco, o jaký obchod se jedná nebo o kterého návrháře?“
„Vlastně ano, přinejmenším částečně. Jsou před uzavřením smlouvy s velmi známou herečkou.“
Sev se snažil zachovat trpělivost. „Existuje hodně známých hereček. Kterou máš na mysli?“
„To ještě nevíme, ale šíří se fámy, že je to skutečná hvězda. Jestliže podepíší smlouvu s někým jako Nicole Kidmanová nebo Juliet Bloomová, bude to pro ně obrovská reklama. To by byl konec naší snahy koupit je a je docela možné, že bychom s nimi ani nemohli soutěžit na trhu.“
Sev se zašklebil, protože bratrův odhad byl správný. „Potřebuju zjistit, koho se snaží získat, a zajistit, aby nepodepsali tu smlouvu. Ať se do toho Nicolo okamžitě dá.“
„Dobrá.“
„Také potřebujeme detektiva. Zavolej tomu, kterého jsme si najali minulý rok – jmenoval se Rufio – ať začne okamžitě zjišťovat informace o návrhářích, jejichž jména již Marco zjistil. Potom zavolej Marcovi a řekni mu, že chci, aby zjistil třetí jméno. Řekni mu, aby mě upozornil hned, jak je bude mít.“
Sev zavřel telefon a schoval jej do kapsy. Byl čas vrátit se do sálu. Letmo pohlédl k záři světel ze sálu, odkud se nesly tlumené hlasy. K jeho velké úlevě se jeho reakce na blondýnku trochu zmírnila a doufal, že za chvíli odezní i zbytek toho, co cítí.
Nebo si to alespoň myslel, dokud se neobjevila ve dveřích a neupřela na něho pohled. Na zlomek sekundy věřil, že přišla, protože ho hledala, a že to neustálé napětí mezi nimi působí na podprahové úrovni a přitáhlo ji k němu. Potom si uvědomil, že její oči neuvykly na tmu, která ho obklopovala. Skoro zamručel. Vůbec ho nemohla vidět. A co vnímat? Nepravděpodobné. Bylo to jeho šílenství, ne její.
Světlo ze sálu ozařovalo její smyslnou siluetu. Byla oblečena do jednoduchých hedvábných světle fialových šatů, jejichž barva byla bezpochyby vybraná, aby zvýraznila šperky, jež měla na sobě – soupravu nesporně vytvořenou tajemným návrhářem Timeless Heirlooms. Jemná stříbrná šňůrka ozdobená třpytícími se diamanty a ametysty se vinula kolem jejího krku a stejné kameny, které byly jednoduše zpracované, zářily na lalůčcích uší. Zdrženlivé. Stylové. Vytříbené.
S úlevným povzdechnutím vstoupila na balkon. Světlo ze sálu procházelo tenkým hedvábím a odhalovalo ženskou siluetu, z níž se Sevovi téměř podlomila kolena. Plná ňadra napínala hluboce vystřižený živůtek. Štíhlý pás a pěkně tvarované boky zdůrazňovaly působivost jednoduchých šatů.
Přešla ke sloupkovému zábradlí a zatímco se dívala na krásný výhled, naprosto nepřítomně si třela holé paže proti jarnímu chladu. Sev zjistil, že se nedokáže pohnout. Rozum mu nařizoval, aby se vrátil na shromáždění a dokončil svou práci, ale neuvěřitelně silná potřeba zastínila slabý hlas zdravého rozumu. Jakoby nějaká prastará část jeho samého ovládla jeho rozum. Stal se instinktivní bytostí. A instinkt požadoval, aby vdechoval její vůni a vtiskl si ji do mysli, těla i duše.
Její instinkty musely být stejně citlivé jako jeho, protože zvedla hlavu a potom se s neomylnou přesností otočila k jeho tváři. Její pohled se setkal s jeho.
„Čekám tu na tebe,“ řekl.
Francesca ztuhla, všechny její nervy se napjaly v instinktivní reakci – bojuj, nebo uteč. Nedokázala říci, co ji upozornilo na mužovu přítomnost. Jednu sekundu věřila, že je sama, a další ho čistě intuitivně vycítila.
Když se na něho upřeně dívala, málem přestávala dýchat. Byl skrytý ve stínu a jeho husté ebenově černé vlasy a oblek splývaly s okolím, což způsobovalo, že se zdálo, že je součástí noci. Pouze jeho oči se v nekonečné temnotě zvláštně leskly a třpytily se jako zlato na pozadí černé palety. Jako by si uvědomoval její obavy, vstoupil do pruhu světla vycházejícího ze sálu, aby jí umožnil lépe si ho prohlédnout.
Jeho výška ji ohromila. Musel mít kolem sto devadesáti centimetrů a měl impozantní rozpětí ramen a dlouhé silné nohy. Poprvé od dětství se cítila velmi drobná. Lomené světlo se dotýkalo jeho rysů a zdůrazňovalo aristokratické linie jeho tváře. Nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy viděla tak úžasného muže.
Ale něco ji ohromilo dokonce ještě více než jeho vzhled - emocionální zmatek, který v ní vyvolal. Nikdy nereagovala na muže jako na toho, který stál před ní. Nikdy necítila tak intenzivní nekontrolovatelnou fyzickou reakci. Stála před ním plná ženské bezmoci, jež jí byla naprosto cizí. Otřásala jí touha tak intenzivní, že se na něho dokázala jen užasle dívat. Podal jí ruku.
„Čekal?“ podařilo se jí nakonec ze sebe dostat. „Proč?“
„Všiml jsem si tě, už když jsem přišel, a doufal jsem, že se nakonec setkáme. Jmenuji se Severo, zkráceně Sev.“
„Francesca Sommersová.“ Přijala ruku, kterou nabízel, ale když se jejich dlaně setkaly, ucukla s překvapeným výkřikem. „Pane bože, co to bylo?“
Zdálo se, že je stejně překvapený jako ona. „Statická elektřina?“
Cítila statickou elektřinu již dříve, kdo taky ne? Tento krátký výboj jí však nebyl vůbec podobný.
Otřela si dlaně o boky, ale jako by se něco změnilo. Jako by její dlaň byla označena, třebaže k tomu došlo jinak než vypalovací značkou. Jako by jí něco proniklo až do morku kostí – záchvěv kombinovaný se zvláštním nepokojem. Nevěděla, co se stalo.
„Možná bychom to měli zkusit znovu,“ navrhl Sev.
Rychle ustoupila dozadu. „Možná bychom neměli.“
Usmál se. „Je mi to líto. Nevím, co se stalo, jak ani proč se to stalo. Jsi si jistá, že to nemůžeme zkusit znovu?“ Natáhl k ní ruku. „Slibuju, že jestliže se stane něco špatného, budu od tebe udržovat odstup.“
Okamžik váhala, ale potom jeho ruku zdráhavě uchopila.
Předchozí záhadný pocit se neopakoval. Místo toho se objevil jiný. Cítil, jako by část jeho samotného prosakovala z jeho ruky do její, vsakovala do jejích pórů a pak se jí dostávala do žil. Postupovalo to hlouběji s každým úderem jejího srdce. A co hůř – každý úder srdce ji naplňoval neodolatelnou touhou.
Bojovala s tímto vzrušením a snažila se mluvit tak, aby na ní nebylo znát. „Co tě přivedlo na přehlídku, Seve? Jsi kupec?“
„To není přesné, ačkoli by mi nevadilo, kdybych získal šperky, které máš na sobě. Můžu se podívat blíže?“
Jediný krok, který udělal jejím směrem, zmenšil už tak docela malou vzdálenost mezi nimi na pouhých pár centimetrů a zesílil její reakci na něho. Zhluboka se nadechla, naklonila hlavu na jednu stranu, aby si mohl lépe prohlédnout její šperky, a modlila se, aby mu to netrvalo dlouho, aby mohla uniknout do relativního bezpečí stínů, které je obklopovaly. Následující okamžik však zjistila, že únik je poslední věcí, na niž myslí.
Jeho ruka se dotýkala jejích klíčních kostí, když obkresloval křivku náhrdelníku konečky prstů, které zanechávaly na její kůži rozžhavenou stopu. „Nádherný, naprosto nádherný.“
Ta slova byla pronesena s velkým nadšením a zaznívala v nich ozvěna cizích krajů. Dokázala uslyšet slabou melodii nádherné italské árie, plné horka a vlhka toskánského léta.
Nedokázala si pomoci, naklonila se k němu a zašeptala jeho jméno. Odpověděl zoufalým pohybem plným touhy. Objal ji a přitiskl k sobě. Jejich boky a stehna splynuly. Její ruce hledaly, kde by se zachytily, a pak se vnořily do vln jeho hustých vlasů. Sevovy ruce ji hladily po bocích a páteři, což způsobilo, že ji zaplavilo intenzivní teplo. Olízla si rty. Jednou, dvakrát. Nakonec se jejich ústa spojila. Dokonale se k sobě hodila.
Vdechovala jeho vůni. Neměla ho stále dost. Nemohla se nasytit jeho chuti. Jeho vůně. Jeho doteků. Sevovy ruce se pohybovaly pomalu nahoru a rozdmýchávaly v ní neuhasitelný žár. Když se jí dotýkal, uvědomila si zvláštní věc – ačkoli ji jeho laskání vzrušovalo, neměla dojem, že je to forma milostné předehry. Spíše se jí zdálo, jako by si pečlivě ukládal její tvary do paměti, snažil se ji zapamatovat navždy.
Trochu se odtáhla a pokoušela se popadnout dech. „Ničemu z toho nerozumím. Vždyť jsme se právě teď setkali, a přesto se tě nedokážu přestat dotýkat.“
„Já to také nedokážu vysvětlit.“ Tvář mu plála touhou, která jí dodávala napjatý dychtivý vzhled. „Ale děje se to a to je právě nyní to jediné, na čem záleží. Naštěstí to jde také snadno vyřešit.“
Ano, díkybohu mohou tuto nečekanou situaci vyřešit. „Dobře. Postarejme se o to.“
Chytil ji za paži a vyzval ji: „Pojďme.“
„Jít?“ zeptala se překvapeně. „A kam?“
„Zaplatíme za pokoj zde v La Premier a strávíme celou noc řešením této situace. Až přijde ráno, půjdeme dál každý svou cestou. Plamen vášně, který nás spaluje, bude uhašen.“
Francesca se bránila pomyšlení vyřešit situaci takto přímo. Severo, muž, jehož potkala před pěti minutami, ji políbil s vášní, o které nevěděla, že existuje, a potom ji nenuceně navrhl, aby si zaplatili na noc pokoj v hotelu a oddali se sexu přinášejícímu extázi. Zdálo se, že přehlédl jeden velmi podstatný fakt. „Nenavazuju vztahy na jednu noc,“ namítla.
„Ani já ne. Pro tebe chci udělat výjimku.“
Za jiných okolností by považovala jeho nabídku za naprosto opovážlivou. Bez tepla, které jí přinášelo jeho objetí, jí chladný vzduch San Francisca umožňoval znovu získat aspoň špetku zdravého rozumu. „Počkej. Počkej minutku.“
Viděla, že se snaží ovládnout. „Nejsem si jistý, že mám minutku nazbyt.“ Rychlý úsměv rozzářil jeho tvář nečekanou mužnou krásou. „Bude třicet sekund stačit?“
Ponořila prsty do vlasů a zničila si elegantní uzel, který zabral takové úsilí, než ho před pár hodinami vytvořila. Existoval důvod, proč s ním nemohla jít. Skutečně dobrý důvod, jen kdyby si na něj dokázala vzpomenout. „Nemůžu být s tebou. Musím se vrátit zpátky dovnitř. Já… mám povinnosti.“ Ano, tohle to bylo. Povinnosti. Povinnosti k… Tiše zasténala. Proč si nedokáže vzpomenout? „Myslím, že musím udělat něco důležitého.“
Sev střelil zmateným pohledem k sálu. „Já taky.“ Jeho ústa se roztáhla do dalšího okouzlujícího úsměvu, který považovala za neodolatelný. Změnil celý jeho vzhled, přeměnil ho z chladného muže oddaného službě a povinnostem na někoho, koho by měla velmi ráda za milence. „Protože mě neznáš, nemůžeš pochopit, o čem mluvím, ale… Kašlu na povinnosti i na to, co jsem měl dělat nebo říkat, a na to, na co bych měl myslet. Právě záleží jen na jediném – na nalezení nejbližší ložnice.“
„Nejsem si tím jistá…“
Objal ji a přitáhl si ji blíže. Položila ruce na jeho rozložitý hrudník. Každá část jeho těla ji sváděla. Pohled jeho očí. Teplo jeho hlasu. Vzrušený otisk jeho těla na jejím. „Pravděpodobně tě přesvědčí toto.“
Sklonil hlavu ještě jednou a uchvátil její ústa. Předtím byl jeho polibek pomalejší a opatrnější, ale tentokrát bylo spojení rychlé a lahodně zručné.
Dráždil její rty, potom vklouzl jazykem dovnitř a zahájil souboj, o němž si přála, aby trval věčně.
Její ruce se posunuly nahoru, aby se přidržely jeho rozložitých ramen. Mohla cítit stěží ovládanou sílu svalů, které se vlnily pod jejími dlaněmi.
Vnímala, jak moc se snaží ovládat. Zjistila, že chce, aby tuto stěží potlačovanou sílu uvolnil. Jaké by bylo jeho objetí, kdyby se nedržel zpátky? Pouhá myšlenka na to v ní vyvolala zasténání.
Musel tento slabý zvuk zaslechnout, protože se napjal a popustil uzdu své touze. Jeho polibek se prohloubil. Chtěl ji a tuto touhu vyjadřoval každým dalším ještě vášnivějším polibkem. Kdyby byli kdekoli jinde, mohl by svou touhu utišit už tam. Neodolala by jeho svádění a hned na místě by se mu poddala.
Ve svých dvaceti šesti letech dosud nezažila nic ani vzdáleně podobného tomu, co cítila právě teď. Jak by mohla mít pochybnosti? Patřila do jeho náruče a nikam jinam. Chtěla to, co jí mohl nabídnout jedině on. Chtěla mu vše se stejnou náruživostí oplácet zpátky. Jako by vycítil její rozpadající se obranu, zvedl hlavu a zadíval se do jejích tmavých podmanivých očí.
„Pojď se mnou,“ trval na svém a natáhl k ní ruku. „Využij příležitosti, Francesko.“ Jak by ho mohla odmítnout? Bez dalšího slova protestu spojila své prsty s jeho.