Sport? Ano, ale bez šílenství!

Zdroj:

Je to paradox. Globálně nás zabíjí nedostatek pohybu. Mnoho dětí trpí obezitou. Klesá obratnost, ohebnost, kondice. Na druhé straně však přibývá těch, kteří dají za případný sportovní úspěch v sázku cokoli. I své děti. Co si o tom myslí doc. MUDr. Jiří Radvanský, primář Oddělení tělovýchovného lékařství Fakultní nemocnice Motol v Praze?

Jako tělovýchovný lékař jistě oceníte snahu rodičů umožnit svému potomkovi dostatek pohybu. Hledíte se stejným nadšením i na ty, kteří ze svých školkou povinných ratolestí vychovávají budoucí Jágry, Nedvědy, Lendly…?

Časná sportovní specializace je šílenství doby. Navíc spousta rodičů je opravdu přesvědčena, že z jejich dítěte vyroste Jágr. Jágrů, kteří budou schopni hrát do čtyřiceti při takovém výkonu, najdeme na celém světě možná deset, spíš ale jen dva tři. Jágr je výjimka potvrzující pravidlo a rodiče by neměli očekávat, že z jejich průměrného dítěte bude Jágr jen kvůli tomu, že ho dřou od čtyř let.

Čím si vysvětlujete, že přibývá tolik malých dětí, které tráví nejméně tři dny v týdnu v tréninkovém drilu a ještě o víkendech hrají zápasy? To vše mnohdy s neadekvátním důrazem na dokonalost, úspěch, výhru…

Jeden z důvodů je například nepoměr mezi zaměřením trenérů na vrcholový sport a zaměřením trenérů na obyčejné dítě. Dříve existovala spousta oddílů, kam přišlo dítě třeba s málo významnou srdeční vadou, že si chce jen tak zahrát nebo zaplavat. Vedle nich, ve stejném oddílu, pak bylo pár lidí připravovaných na vrcholový sport.

Šlo to skloubit. Doba zrychlila - má-li hoch štěstí a nechají ho prvních pár let dělat dva sporty, nejpozději ve třetí třídě uslyšíte: „Teď bude hrát čtyřikrát týdně plus zápasy, a když sem nebude pravidelně chodit, tak sem nebude chodit vůbec.“ No a od páté třídy už samozřejmě chodí pořád, pětkrát týdně, z toho i několik dní dvoufázově.

Bývá lepší situace například na sportovních školách? Je tam menší riziko, že mi nějak „poškodí“ dítě?

Mám informace z jednoho sportovního gymnázia, kde založili třídu na vrcholovou atletiku. Studenti měli sraz pět let po maturitě a vzhledem k nízkému věku mohli v atletice ještě působit všichni. Jenže z těch pětadvaceti třiceti lidí dělalo atletiku pouhých pět, zatímco všichni ostatní skončili pro „banální“ poruchy hybného systému, opakované úrazy, přetěžování, trvalou bolest…

Znal jsem dívku ze sportovního gymnázia - skokanku do výšky, jejíž trenér ji nutil v šestnácti skákat žabáky s patnáctikilovou tyčí. Strašně si přetížila úpony a byla nucena toho nechat už v polovině gymnázia. Trenéra nikdo nevyhodil, je tam dodnes. Jestli natrénuje mistra republiky, bude v branži slavný a nikoho nebude zajímat, kolik takových slečen zdravotně těžce poškodil.

Toto je možná úskalí, jaké si rodiče vůbec nepřipouštějí: že ani to nejtalentovanější dítě nemusí mít pro zvolený sport ideální zdravotní dispozice. Může se u něj projevit skrytá vada, porucha hybného systému. A ze dne na den skončí…

Nebo může utrpět závažný úraz. Ale skutečně je tu jedna velice zásadní otázka: jestli, když má takový talent, má i tak výborně uzpůsobený hybný systém, že zvládne svůj talent dotáhnout až do konce. U obrovské spousty dětských talentů, technicky téměř dokonalých, nadějných ve své věkové kategorii, se projeví například drobná vada hybného systému, jež jim nikdy neumožní dotáhnout to do toho úplně špičkového výkonu. A pokud ano, určitě tam nevydrží dlouho.

Co pak asi takový stav může udělat s psychikou? Od nejútlejšího věku se věnuje jenom tomu jednomu sportovnímu odvětví, na úkor kamarádů, jiných zálib, mnohdy i školního prospěchu - a najednou veškeré úsilí přijde vniveč.

Málokdo se zabývá tím, že mezi lidmi, kteří kouří dvě krabičky cigaret denně a ve čtyřiceti mají karcinom, nebo lidmi závislými na drogách je vysoké procento těch, kteří začínali jako dětské talenty a spěli k zářivým zítřkům. Jenže pak museli ze dne na den z různých důvodů skončit. Dnes to totiž probíhá asi takhle: přijdou rodiče a zeptají se syna, jestli by nechtěl zkusit určitý sport.

A babička ho tam třeba dvakrát týdně odvede. Vedle toho dělá kroužky a dívá se na televizi a všechno je legrace. Jenže pak vám řeknou, že je kluk talent, tréninky se stupňují, chlapec postupně odstřihne své ostatní aktivity, kamarády a jediné, co mu zbude, je skupina, která dělá stejný sport. Když ho jednou cokoli přinutí odejít, tak je sociálně úplně izolovaný, oholený.

Do té doby to bylo šťastné dítě z toho, jak se mu daří, jak je úspěšné, jakou má dobrou sportovní partu. A většinou bylo také velmi dobře zvládnutelné. Jenže pak třeba ve dvanácti přijde nějaký našeptávač a řekne: „My vám ho vezmeme do lepšího oddílu, dáme mu peníze, koupíme mu lepší výbavu, ušetříte statisíce.“

Úskalí je, že po roce se dělá selekce, jíž ti méně úspěšní neprojdou. Rodiče jsou nadšení, že syn povýšil, všude se pochlubí prestižním klubem, vyprávějí, jak jezdí tam a tam a vyhrává to a to. Jenže za rok ho vyhodí s tím, že vlastně tak dobrý není.

To je samozřejmě obrovský neúspěch.

Samozřejmě. A kolem toho dvanáctého třináctého roku bývá odumírání talentů nejčastější. Z rodičů je mnohdy cítit, že kdyby to dítě mělo srdeční vadu nebo nádor, vyrovnali by se s tím daleko lépe. Řekli by: „Chudáček, on by byl jinak mistr světa.“ Opláčou jeho nemoc, ale je to pro ně v podstatě společensky přijatelnější než přiznat neúspěch. A dítě pak z toho všeho leckdy skončí na nějaké droze.

Vždycky se říkalo, že nejlepší prevence drog je právě sport.

Nejlepší prevencí drog je sport, který je provozován na soutěžní, avšak ne vrcholové úrovni. Tam, kde trenér chápe, že když dneska opravdu nemůžeš přijít, přijdeš příště a vůbec to nevadí. Ale na té vrcholové úrovni, zvlášť v kolektivních sportech, bývají ze strany trenérů neuvěřitelné tlaky. A stejně negativní roli v přetěžování dětí má šílenství rodičů či přílišný tlak médií na úspěch.

Neměl by být prvořadý úkol státu pozitivně motivovat a podporovat spíše tu většinu, která má ke sportu daleko, případně nemá kde sportovat, než těch pár vyvolených, nejlepších?

Určitě. Jenže tady se nikdo po společenské a politické stránce nezabývá tím, aby třeba dítě, které je trošku tlusté, trošku nešikovné a trošku nesoustředěné, mělo stejné právo na pohyb jako dítě s talentem. Nechápu, proč by z mých daní měla být placená talentovaná mládež více než ta nešikovná. Všeobecně se ví například o dysgrafii. Jenže ona existuje i taková dyspraxie.

Lidé trpící jí si nedokážou zpracovat informace o svém těle a jsou mimořádně nešikovní na všechny sporty. Jak přistupovat k těmto dětem a jak pochopit, že se zdravé dítě naučí kličku s míčem skoro hned a tohle nejdřív za tři měsíce nebo také nikdy, to opravdu nevíme.

Systém je zařízený na „talenty“, které když přetížíme, tak je vyměníme za talenty jiné. A dokola budeme vychvalovat trenéry, kteří vychovávají mladé mistry republiky, přičemž nevidíme ty stovky zničených lidí, nesledujeme, jak velký je zdravotní dopad jejich svěřenců a jaký je dopad trénování na jejich psychiku.

Pořád se bavíme o dětech. Občas mám pocit, že v případě dospělých, například v posilovnách, jde o šílenství podobné. Snaha vyhnat co největší svaly s sebou taky jistě nese svá rizika.

Když vás v posilovně povede erudovaný fyzioterapeut s pětiletým vysokoškolským vzděláním a víceletou praxí, jsem si jistý, že bude hodně respektovat váš zdravotní stav. Začne mírně, přidá nějaké cviky balanční či na správné držení těla, zapojí ty správné svaly. Teprve postupně přidá těžší silové cviky.

Přijdete-li někam, kde je tradice, že odtud pocházejí mistři ve trojboji, pak i vám jako ženě dají hned těžší zátěž velkých svalových skupin a můžou vás tam většinou trošku, někdy ale i významně poškodit. Nebál bych se toho v případě, že máte vlastní rozum, citlivě vnímáte své tělo a při pocitu, že vás přetěžují, se tím dokážete řídit.

To však neplatí jen o posilovnách. Znám ženy, které chodí na obyčejný aerobik a mají pocit, že když je až do příštího cvičení nebolí svaly, tak cvičily málo a špatně. To je nesmysl. Opět jde o společenský vliv. Tam, kde se všichni honí a přetěžují, se s velkou pravděpodobností přetížíte taky.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Je alkoholismus nemoc?

Alkohol je s naší civilizací spjat od jejích počátků, je to zcela legální droga, a možná proto ho pokládáme spíš za kamaráda. Jen ti, kdo se s ním…

Akční letáky