Symbolicky na Mezinárodní den žen jste s kolegyněmi pokřtily knížku Pracovní dráhy žen. Jaké jsou?

Záleží hlavně na vzdělání a rodinném prostředí a pak na tom, zda mají děti. Zajímala nás období, která jsou důležitá v rozhodování.

Co mají společného?

Problém skloubit práci a rodinu. Týká se to žen, které měly rodinu před rokem 1989 i později. Obě skupiny se cítily při svých volbách omezené: kdysi neměly moc na výběr kam jít pracovat, dokonce fungovaly umístěnky.

Tento model propojování práce s péčí považuje za ideální velká část matek malých dětí. Ovšem zaměstnavatelů, kteří umožní pracovat částečně z domova a k tomu flexibilní pracovní dobu, je u nás zatím málo.

Jak se na vás dívají kamarádky?

Různě. Těm, které se také vrátily do práce brzy, to připadá normální. Některé z těch, co jsou doma léta, jsou zděšené. Dávno překonaný názor, že pokud dítě není čtyřiadvacet hodin denně s matkou, uškodí mu to, přetrvává. Já si naopak myslím, že to pro syna může být dobré: v kolektivu se naučí spoustu věcí. Zažije nejrůznější prostředí a způsoby života a přitom spolu trávíme hodně času. Někdy ho beru i na služební cesty.

A manžel?

Věděl dopředu, že nebudu chtít být doma tři roky. Připadalo mu to normální.

Češi o ženách, které se brzy vracejí do zaměstnání, často mluví jako o kariéristkách a krkavčích matkách.

Pravidlo tří let je těžké vymýtit. Přitom se stačí podívat do okolních zemí, aby bylo jasné, že dřívější návrat žen do práce psychické dopady na děti nemá a navíc je pro společnost i firmy výhodnější.

U nás si ženy na řídicích pozicích uvědomují, že jsou znevýhodněné: když jsou ve vedení mezi samými muži, musejí se přizpůsobit. Změny jsou možné, pokud je tam žen víc. Proč dělat poradu ve čtyři, když školka zavírá v pět?

Ženy se už poměrně emancipovaly. A co muži?

Taky mají problém, že jsou tlačeni do rolí, které mají naplnit. Neplatí, že všichni chtějí být ministři nebo byznysmeni, vydělávat spousty peněz a nebýt doma se svými dětmi.

Jsou ženy za povýšení vděčnější? Chtějí víc dokázat, že na pozici mají?

Ano. Je to důkaz toho, že kariérní postup nemají stejně jednoduchý jako muži. Mimochodem, ženy jsou loajálnější zaměstnankyně obecně.

Když už žena v nějaké pozici je, dalším ženám moc cestičky neumetá. Proč jsou muži k sobě loajálnější?

Když si někdo vybírá zaměstnance, tak často vybírá sobě podobného, proto mužům připadá muž vhodnější. Ani si to třeba neuvědomují, jsou přesvědčeni, že se rozhodují jen podle schopností, praxe a vzdělání. Navíc žena, jež měla někam těžký přístup, se bojí konkurence: proč by si výlučné postavení kazila?

Zavedla byste kvóty na povinné zastoupení žen v politice a v managementech?

Určitě ano! Kvóty jsou opatření na určitou dobu tam, kde existují nerovnosti. Přece si nebudeme jako v 19. století říkat, že ženy jsou méně schopné… Kvóty můžou bariéry zbořit. Je nehorázné, že premiér sestavující vládu prohlásí, že schopných žen se nedostává, tak je tam holt nemá. To je urážka všech žen v České republice!

Pokud zůstane s dítětem doma muž, je to většinou proto, že žena má vyšší plat nebo lepší místo…

A to je špatně. V zahraničí je běžné, že se matky a otcové na rodičovské střídají. Kdyby to byla alespoň na část rodičovské povinnost, uvědomili bychom si, o co teď přicházíme. Ženy i muži jsou tlačeni do rolí a strategií, jaké jim ne vždy musejí vyhovovat.

V jedné ze svých studií se zabýváte tím, jak se liší plány rodičů od reality v jejich pracovních a rodinných rolích. K čemu jste dospěla?

Podle toho, jak jsou ženy dlouho doma, se může zdát, že by chtěly tři až čtyři roky jenom pečovat o děti. Jenomže většina z nich by se ráda zhruba po roce aspoň částečně vrátila do práce. V tom je ten největší rozpor mezi plánem a realitou u žen. Muži by nechtěli v době, kdy je žena na mateřské, tak moc pracovat. Málokdo by dělal tolik přesčasů nebo hledal druhé zaměstnání, kdyby žena přinášela do rodiny nějaké peníze.

Snížila se aspoň mzdová diskriminace žen?

Ani omylem. To je druhá věc, ve které vedeme evropský žebříček: máme největší rozdíl v průměrných platech mužů a žen.

Protože muži pracují v lépe placených profesích?

Taky. Pracují v jiných oborech a na vyšších pozicích. Ale porovnávala jsem i statistiky platů za stejnou práci - rozdíl je průměrně desetiprocentní, což je hodně. Jinde ve světě, kde udělali takto podrobné výzkumy, činí rozdíl jedno až dvě procenta.

Na jakých pozicích jsou rozdíly největší?

V managementu. Jako kdyby měli zaměstnavatelé pocit, že když už vezmou ženu, bude za místo vděčná i přes nižší plat.

Jak to změnit?

V některých zemích pomohlo, že se výše platů začala zveřejňovat. Kdybyste věděla, že váš kolega v redakci bere výrazně víc, vadilo by vám to a nenechala byste to tak.

Novinařina patří k branžím, kde je ohodnocení velmi subjektivní.

A že ve většině firem jsou právě muži lepší, výkonnější, obětavější? Divná náhoda!

Co z hlediska svého oboru považujete za největší výchovnou chybu?

Mít role špatně nastaveny, žít v uspořádání, se jakým nejsme spokojeni a nechceme, aby ho po nás potomek opakoval. Dítě nevychovávám tím, že mu říkám, co má a nemá dělat, ale příkladem.

Asi není genderově v pořádku, pokud si žena přeje k Vánocům žehličku, nebo manžela chválí, že pohlídal dítě…

V pořádku? To je strašné! (smích) Dovedete si představit, co vychová ze svých dětí?

Nebojí se vás muži vašich kamarádek?

Že bych jejich ženy štvala proti nim? Ne. Často se mnou chtějí diskutovat, vysvětlit mi, co vidím špatně a proč.

Ve výzkumech, kolik času kdo stráví domácími pracemi, muži hovoří o „pomoci manželce“.

Často to říkají i ženy, je to stereotyp. Mně to také někdy ujede, je to v nás zakódované. Když žena tři hodiny vaří, je to samozřejmost, ale když muž deset minut luxuje, očekává pochvalu a vděk. Seděla jsem u jedné paní doma, dělala s ní rozhovor, přišel manžel a povídá: „Tak jsem ti sebral ty košile ze šňůry.“ Všechny byly jeho.

Dnes už muže potkáte na pískovišti, umí dítě vykoupat…

Ano a jsou za to obdivovaní. Žena s kočárkem v MHD otravuje a překáží, zatímco z muže s kočárkem ženské nemůžou spustit oči. Pořád je jich ve srovnání s Norskem, kde jsem byla deset měsíců, hrozně málo. Tam jsem potkávala tatínky s kočárkem na každém rohu.

Jak to zařídit u nás?

Rodinnou politikou, která by ty překonané tradiční modely změnila. Muži se na rodičovskou nehrnou, tak by se mělo zavést několik měsíců, které si otec musí vybrat. Toto opatření v severských zemích pomohlo. Ani tam se na odchody mužů zaměstnavatelé zpočátku nedívali s pochopením, dnes je to samozřejmost.