Když jsem do téhle rubriky zhruba před rokem psala poprvé, bylo mi nad slunce jasnější, že mě budou docela určitě číst dva lidé: moje dcera, ta pod pohrůžkou vydědění občas tancuje, jak já pískám a … Tajný ctitel.

Ten je ovšem natolik tajný, že ani za 14 měsíců nevím, kdo to vlastně je a začínám podezírat jednu z mých spolužaček z 5.B, že je to ona. Vždycky jsem jí bývala pro legraci. Třeba aby mi udělala radost, přísahala, že potkala člověka, který byl vyšší než já. Ale to už jsem jí dávno odpustila, bylo to ještě v dobách zakomplexovanosti z mých centimetrů v dětství… Tím jen smutně podotýkám, že možná ani o tajného ctitele nejde… (Hanko, jestli jsi to ty, ozvi se mi do redakce, ráda se s tebou setkám!)

Ale pak jsem zjistila, že jsou i tací, co mě čtou dobrovolně a co je nejskvělejší, oni mi píšou! A nádherně, krásně, nevím, jak poděkovat. Monina, Jiřina, Peťula, Bohouš, Ivana, pusinka, Jitka, Katka, kytka, lili, alus a další, ani netušíte, jak jste se vždycky trefili do chvíle, kdy jsem potřebovala vědět, že nejsem tak úplně k ničemu a že jsou věci, kvůli kterým stojí za to žít.

Kdo z nás nemá svého kostlivce ve skříni, svá špatná rozhodnutí, svůj den blbec? Já bych mohla rozdávat jak kostlivce, tak špatná rozhodnutí a dnů blbec se mi dokáže za rok sejít tolik, že je podle mne přestupný rok svým počtem dnů břídil.

A teď co s tím?

Babo raď, jsem spolu s básníkem volala několikrát a vždycky marně, poradím si tedy sama, vlastně už jsem si poradila. Že jsem začala psát a náhoda tomu chtěla (že náhody nejsou?), že zrovna semhle. Trochu pocit lehkosti, trochu svobody, píši si, co chci a o čem chci – však se to občas odrazilo ve vašich odkazech. Víc neumím, neznám, nejsem školená v jazykovědě, prostě to ze mne jen tak vypadává…. někdy se tomu nechce… Nikdy v životě by mě ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že se svými slohovými pracemi vylezu mezi lidi a někomu přinesu i pohodu. Pravdou je, že jsem vždycky psala dlouhé dopisy. Většinou však nebylo komu.

Teď si to mohu vynahradit a s chutí tak činím. Neboť už je mi nad slunce jasnější, že všechno na světě je možné. Tedy skoro všechno. Jen se tomu člověk nesmí bránit. Jen se nesmí bát. Strach je vždycky špatný rádce. Tak já už se nebojím. Prostě se nebojím!