Sběratelství

Sběratelství
Sběratelství
Zdroj: Profimedia.cz

Shodou jakýchsi náhod (prý náhody neexistují, dobrá tedy, mělo to tak být) ocitla jsem se na vernisáži perokreseb a fotografií hradů.

Bylo to vlastně dílo mého dlouholetého dobrého kamaráda. Jednoho z mála, za kterého bych dala prstíček (ruku ani za sebe ne) do ohně. Ve svém životě jsem na mnoha vernisážích nebyla a když už, tak stály za to. Jana Saudka, Jindřicha Štrajta a ještě možná nějaké, na které si nevzpomínám a kam mne vzal někdo, kdo mne chtěl „polidštit“ k obrazu svému. Myslím, že se to nepodařilo. Už dávno se většinu svého času, co mi byl dán, ubírám vlastní cestou a nedělám, co se možná sluší a co se ode mne čeká.

Prostě žiju tak, abych se před sebou nemusela obzvláště moc stydět.

Ale to jsem odbočila. Bylo to milé a zajímavé setkání, skoro všichni se navzájem znali a ke mně se chovali také jako k dávné známé, při focení mi ochotně pózovali. Pak se mě jeden obzvláště sympatický mladík zeptal:

„Jsi také hradařka?“

Trochu mě tím vyděsil, spolu s klasikem jsem se musela ohradit: “Probůh ne, jednak nevím, co to je a jednak mne to uráží!“ Mladý muž se mne na několik dalších chvil ujal a při prohlížení všech nádherných obrázků, pojídání báječného občerstvení (úplně světová jsem si připadala, přímo IN) mi vysvětlil pojem „hradaři“.

Jak jsem pochopila, tak zkráceně předám dál. Skupina stejně potrefených jezdí, chodí a jinak se přepravuje od hradu k hradu, tedy mezitím normálně pracuje a žije, ale svůj čas a sílu věnuje…no prostě hradům. Věk ani vzdělání, ba ani pohlaví nehraje roli, důležitá je společná láska.

Koníček to je.

A já jsem si najednou vzpomněla, zdánlivě to bude zkraje vypadat, že to spolu nesouvisí, ale souvisí, na svou sbírku cukru. První exponáty jsem získala před více než čtyřmi desítkami let, kdy se má školní kamarádka ocitla ve Francii, která, jak známo, je i byla v některých věcech daleko před námi. 
 

Přivezla mi, tenkrát chudobná studentka, jako dárek z cest cukr, co jí zbyl při slazení (že by ho ukradla, nevěřím) z nějaké restaurace. Opatrovala jsem si maličké homolky a pytlíčky jako oko v hlavě. Ani nevím, jak na to navázaly další dárečky, možná mí lakomí kamarádi zjistili, jak levně mě lze obdarovávat (a tam si už neukradením nejsem tak jistá).

Sbírka se rozrůstala, vymyslela jsem systém dvou cukrů – jeden uložím a jeden mám na výměnu.

Jenže nebylo s kým vyměňovat. Až do chvíle, kdy….shodou jakýchsi náhod…jak výše psáno…projížděla jsem nejmenovaným jihočeským městem, netřeba dělat reklamu, tam je krásně všude. A objevila Muzeum cukru. Stálou expozici, prosím.

A v něm klub sběratelů baleného cukru.

Ale to jsem zase odbočila, jenže z reálného důvodů: Děti moje, vaše maminka není blázen, tam je také taková báječná parta lidí, jako mezi hradaři!

Zkrátka sbírat se dá cokoli

Jsem přesvědčená, že kdo něco sbírá rád, a jinak to snad ani nejde, už je to potenciální kamarád do chvíle nepohody. Navíc stát se sběratelem, na to není nikdy pozdě. A čeho, to už je jen a jen na našem rozhodnutí.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky