Když Julie a Massimo vstoupili do vily Di Roccheů navržené v neoklasicistickém stylu, tiše mu děkovala za jeho prozíravost.
V salónu vedle vstupní haly se shromáždil velký zástup Massimových vážných, nádherně oblečených příbuzných. Vypadali, jako kdyby čekali na příjezd fotografa.
Stála na prahu vedle Massima a držela dítě. Pohledy všech přítomných se upíraly na ni. Originální šaty od Cavelliho v krémové barvě měly lodičkový výstřih posázený modrými kamínky. V kombinaci s střevíčky, které ladily s barvou kamínků, byly šaty letní a zároveň elegantní.
Než opustili vilu, Massimo jí šaty pochválil. Ulevilo se jí.
„Shromáždili se všichni obvyklí podezřelí,“ zachrčel.
Věděla, že Massimův strýc je nemocný, a proto byla překvapená, že doktor dovolil takovou sešlost. Mladí i staří, ať už seděli nebo stáli, se rozčlenili do skupinek kolem plešatějícího muže na vozíčku. V pozadí rozpoznala Seraphinu, která mluvila s nějakým starším mužem.
Julie nebyla překvapená, že Massimova bývalá milenka byla zahrnutá do téhle soukromé rodinné události, aby přivítala návrat ztraceného syna. Teď když věděla, že jeho strýc vybíral nevěsty pro své syny, tušila, že Seraphina je pro Massima volbou číslo jedna.
Vigo poslal Julii nápadný soukromý pozdrav ze středu pokoje. Ostatní zůstali méně nadšení. Jen pouhá formalita jejich životního stylu ji dusila.
Pro třináctiletého chlapce a malou Pietru muselo být těžké přizpůsobit se takové atmosféře. Letmo pohlédla na Massima. Ztuhly mu rysy. Byla zvědavá, jestli má záblesky vzpomínek.
Nicky se rozhlížel po tmavých olejových malbách a nakláněl se, až jí málem vypadl z náručí. Jemně vykřikla překvapením. Náhle se rysy Massimova hezkého obličeje uvolnily a on se na ni ušklíbl: „Skončeme to dřív, než s ním budeme muset spěchat do nemocnice.“
„A budeme tak označení za nezpůsobilé rodiče,“ odvětila bez přemýšlení polohlasem. Naštěstí ji neslyšel.
Přistoupili k jeho strýci, který zřejmě mluvil se svým nejstarším synem Sansonem. Z profilu si byli příliš podobní na to, aby to bylo jinak.
Starší muž ukončil rozhovor a otočil svou aristokratickou hlavu jejich směrem. Když spatřil Massima, vstal a rukama odbýval každého, kdo mu chtěl pomoci. Jeho hubené tělo se skrývalo ve formálním obleku s úzkým proužkem.
„Massimo.“ Vztáhl paže, aby svého synovce objal. Julie postřehla v jeho hlase láskyplný tón. Pietra nikdy neřekla, že by její strýc byl tyran. Ani Massimo ne. Osobně se Aldo Di Rocche jevil jako hrdý, tvrdě pracující, podnikavý titán, který je posedlý potřebou udržet si nablízku všechny, které miluje. Její matka byla stejná.
„Strýčku?“ Massimo ho políbil na obě tváře a pak ho jemně zatlačil zpátky do křesla. „Dovol mi, abych ti představil Julii Marchantovou, Shawnovu sestru.“
Všetečné hnědé oči, které byly stejně pronikavé jako Massimovy, ji studovaly, pak se upřeně podívaly přímo na ni.
„Spojila nás strašná tragédie, signorina.“
„Ano.“ Sevřelo se jí hrdlo. „Doufám, že se vám daří lépe, signore Di Rocche.“
Střelil pohledem k Massimovi a na tváři se mu rozlil úsměv. „Teď už ano,“ odpověděl, než se podíval na dítě. „Myslíte, že vás Pietřin chlapec pustí na dost dlouho, abych si ho mohl prohlédnout?“
„Samozřejmě. Pochovejte si ho.“
Julie položila Nickyho starému muži do náruče. Uslyšela od žen několik vzdychnutí. Něco na tom dítěti bylo…
Nicky se na svého mocného prastrýce jednou podíval a z očí se mu začaly koulet obrovské slzy. Hned na to se rozplakal. Přišlo to tak náhle, že i Julie byla překvapená. Kroutil se a vrtěl jako úhoř.
„Má Pietřiny oči, tmavé, stejně jako měla i vaše matka, Massimo. Má jejího ducha.“
„Myslíš?“ usmál se Massimo a dítě od něj převzal.
V náručí strýce se Nicky okamžitě utišil a ukryl svůj obličej na jeho krku. Jeho statné tělíčko se ještě několikrát otřáslo. Věděl, kam si jít pro útěchu. Sama Julie tam pro ni minulou noc šla. Ta scéna byla tak dojímavá, až hrozilo, že ji přemohou city.
„Vigo?“ ozval se neočekávaně Massimův strýc. „Už ses se signorinou Marchantovou setkal, proveď ji kolem a ukaž jí zahradu. Dělejte, čemu vy mladí dáváte přednost. Chci si promluvit se svým synovcem v soukromí.“
Nejistá co udělat se otočila k Massimovi: „Chceš, abych vzala dítě?“
Políbil blonďatou hlavičku zavrtanou pod jeho čelistí. „Myslím, že si vedeme dobře.“
Letmo na ni pohlédl přivřenýma očima.
„Najdeme tě, až bude Niccolo připravený odejít.“
To znamenalo, že návštěva bude krátká. Nic ji nemohlo víc potěšit.
„V případě, že budeš cokoliv potřebovat, taška pro dítě je položená na damaškové židli ve vstupní hale.“
Nebyla schopná si pomoci a políbila Nickymu ručičku, která ležela na Massimově rameni v hedvábném saku.
„Chováte se spíš jako starostlivá matka,“ zašeptal Vigo škádlivě. „Zrychlíme to, jdeme odsud.“
Protože neměla jinou možnost než jít s ním, byla ráda, že se nezabýval představováním.
Ale když s Vigem osaměla, nápad s vyjížďkou se jí nelíbil.
„Proč ne? Jestli jste viděla jednu zahradu se sochami, už jste viděla všechny. Projedeme se kolem Duoma a La Scala, pak se vrátíme.“
Vigo s ní vyšel na nádvoří, kde stříkala fontána. Ze středu fontány vystupovala socha nádherného muže. Nedaleko parkovalo množství luxusních aut.
Pomohl jí do sportovního auta, kterým přijel do vily.
„I když bylo Miláno během války bombardováno, prosperuje víc než kdykoliv předtím. Navíc je zde mnoho pokladů. Kvůli tomu, že vás Massimo drží tak odloučeně, byste je mohla úplně zmeškat, než se vrátíte do Států.“
„Víte něco, co já ne?“ zeptala se, když opustili areál.
„Vím mnohem víc, než si kdokoliv myslí,“ odpověděl záhadně. Odbočil na hlavní cestu a zapojil se do odpolední dopravy.
„Co to přesně znamená?“
„Jisté strany věří, že jdete po Pietřiných penězích.“
Julie zamrkala. „O čem to proboha mluvíte?“
Několikrát na ni letmo pohlédl.
„Je ve vás jistá nevinnost. Nutí mě myslet si, že skutečně nic nevíte.“
„Co mám vědět?“
„O Rinaldiho bohatství.“
Rinaldi? „Tohle jméno neznám.“
„To není možné. Váš bratr se s jednou oženil. Věděl přesně, co dělá.“
Zamračila se. Když ji Shawn poprvé představil Pietře, nezaznamenala dlouhé italské jméno své švagrové kromě Di Roccheová na konci.
„Stále nerozumím.“
„Massimova a Pietřina matka pocházela z rodu, který má velké bohatství. Měla jich víc než můj dědeček, a váš bratr to věděl.“
Julie zakroutila hlavou. Tohle všechno byla pro ni novinka. „I kdyby to byla pravda, co to má dělat se mnou?“
„Rodina se bojí toho, že když Shawn už není ve hře, jste vy další osobou, která se o toto dědictví zajímá. Jste ochotná prodat své tělo Massimovi a duši Niccolovi, abyste se dostala k penízům Rinaldiů.“
Jeho neurvalost ji vyděsila.
Třebaže ji popsal jako prospěchářku, jeho domněnky byly tak směšné, že vybuchla smíchy.
Nepřidal se. „Když sám vidím, jak jste atraktivní, dokážu pochopit, proč jsou moji strýcové tak vyděšení. Telefonovali mému otci z Kalifornie, aby mu řekli, že se Massimo vrací do Itálie s vámi a dítětem.“
V tu chvíli se vzpamatovala. „Jsem Nickyho teta -“ odpověděla stroze. „Jediný důvod, proč jsem tady, je pomoci nahradit lásku a péči, kterou mu jeho rodiče už nemohou dát.“
„Když to říkáte, věřím vám,“ odvětil a zdálo se, že upřímně, ale teď už nevěděla, čemu věřit. „Jsou tady ale ještě ostatní, počínaje mým dědečkem, kteří nechtějí žádné překážky. Potřebují zajistit, aby se Seraphina stala Massimovou ženou.“
Takhle chtějí udržet všechny ty peníze v rodině?
Tělem jí proběhlo mrazení. „To je jeho věc.“
„Ano… to je přesně ten trn v patě.“
Trhla hlavou. Massimo jí řekl, aby nikomu nedůvěřovala. Možná Vigo lhal, aby ji vyvedl z míry. Ale co byla lež?
„Proč mi tohle všechno říkáte?“
„Protože se mi líbíte a chtěl jsem vás varovat.“
Byla dopálená. „Nepotřebuju varování. Pojďme k věci. Nehledám manžela. Co Massimo dělá, není moje věc. Doufám, že je to dost jasné. Jistě nemáte zapotřebí mi říkat, že je sám sobě pánem a udělá, co se mu líbí.“
„Přesně. A toho se každý bojí.“
„Mluvíte v hádankách, Vigo. Prosím, vraťme se.“
„Jestli chcete, ale ještě jsme neviděli katedrálu.“
Sklonila hlavu. „Uvidím ji někdy jindy.“
Jedno ochutnání Massimova machiavelistického světa stačilo. Odradilo ji to natrvalo.
Jeli zpět v tichosti. Vjeli na nádvoří. Překvapilo ji, že vidí Massima venku a připraveného odejít. Nečekala, že návštěva u jeho strýce proběhne tak rychle.
Nesl Nickyho a přebalovací tašku. Julie byla poblíž dost dlouho, aby poznala, že je napjatý. I přes svou negativní energii vypadal úžasně.
Nikdy nebyla šťastnější, že ho vidí. Otevřela dveře auta. Cítila se, jako kdyby byla od nich dvou pryč po celé týdny!
„Nezlobil jsi strýčka?“
„Byla bys na něho pyšná,“ odpověděl za něj Massimo. „Všechny ženy si ho chtěly pochovat, ale k jejich zklamání k nim odmítal jít.“ Pozorně se na ni podíval. „Hledal tě celou dobu, cos byla pryč.“
Srdce jí poskočilo. Massimo –
„Co si vlastně myslíš o Milánu?“ zeptal se a ignoroval Viga, který vystoupil a oba si je zvědavě prohlížel.
„Je to velké, krásné město. Ale pokud chceš pravdu, dávám přednost Bellagiu.“ Řekla to, protože to takhle cítila a protože chtěla pozlobit Viga. Určitě dělal jen to, co mu přikázal jeho otec.
Obrátila se k mladšímu z mužů a řekla: „Děkuju za rychlou vyhlídkovou jízdu.“
Někdo jiný by si jeho úsměv mohl vyložit jako bezelstný. „Jasně, jsem vám kdykoliv k dispozici.“
„Ciao, Vigo,“ rozloučil se Massimo a dal tak mladšímu muži najevo, že jeho přítomnost není dále žádoucí.
Úsměv se vytratil. „Na shledanou.“ Odkráčel.
„Byl to velký den,“ zamumlal Massimo. „Vraťme se do vily.“
Cítila, že se nemůže nedočkat, až odejdou. Byla na tom stejně. Obešli panské sídlo a šli k čekající helikoptéře.
Ať myslel na cokoliv, nechal si to pro sebe. Potřebovala si s ním promluvit o Vigově odhalení, ale dokud nepřistanou v Bellagiu a nebudou sami, rozhovor nebyl možný.
Když přijeli do vily, Lia oznámila, že na ně čeká večeře. Julie se rozhodla, že uloží Nickyho, dá mu láhev a pak se připojí na terase k Massimovi. Terasa se tyčila nad záhonem květin od tmavě růžové až po nejčistší bílou.
Přidala se k němu u zábradlí. „Nikdy jsem neviděla tak nádherné květiny.“
„Matka vyrůstala v oblasti nejkrásnějších kamelií. Byla jednou z pouhých deseti pěstitelů s titulem Zasloužilý mistr zahradník.“
„Jak se k tomu zájmu dostala?“
„Přes hlavního rodinného zahradníka. Před svou smrtí pěstovala přes dvě stě odrůd. Kdysi jsem jí pomáhal.“ Jeho hlas zněl vzdáleně. „Po té nehodě jsem musel spoléhat na zahradníky, kteří se o pozemky starali.“
Massimo k ní náhle otočil hlavu. „Najíme se?“
„Ano.“ Všimla si, že odložil sako a kravatu. Jeho vkusná košile s rukávy vyhrnutými k loktům pouze zvyšovala jeho mužnost. Musela se přemáhat, aby na něj nezírala.
Když služebná naservírovala jídlo a odešla, poskytl jí možnost, kterou potřebovala. „Stále si myslíš, že je Vigo neškodný?“
Ta otázka byla přímá a lehce položená. Z nějakého důvodu chtěl informace. Dychtila mu je dát.
Vzala si kousek lahodného telecího masa a řekla: „Věřím, že ho jisté síly mění ve skutečného provokatéra.“
„Co řekl, že tě přesvědčil?“
Položila vidličku na talíř a pak na něj letmo pohlédla. „Varoval mě, že tvůj strýc má plány s tebou a Seraphinou. Pak mi řekl něco, co jsem nevěděla.“
„Co je to?“
„Vigo řekl, že dívčí jméno tvé matky bylo Rinaldi. Nevěděla jsem to, a tak jsem mu to řekla, ale nevěřil mi.“
Její hostitel ji zkoumal přivřenýma očima. „Pokračuj.“
Tak Massimo to nepopírá.
„Naznačil, že Shawn si vzal Pietru kvůli dědictví rodiny ze strany vaší matky.“
Čekala, ale znovu se nedostavilo žádné vyvracení důkazů.
Začínala se cítit znepokojeně, a tak dodala: „Nevěděla jsem, že nějaké dědictví existuje. Ale Vigo řekl, že po tom právě po těch penězích. Věřil bys tomu? Vysmála jsem se mu.“
„Cituj přesně Vigova slova,“ zasyčel Massimo rozkaz.
Za takovéto situace ztratila Julie chuť k jídlu.
„On… on popsal to trochu obrazně. Řekl něco v tom smyslu, že tobě prodám své tělo a Nickymu duši, abych se dostala k bohatství Rinaldiů.“
Než se mohla znovu nadechnout, odhodil ubrousek a vstal. Zastavil se jí dech, když spatřila v jeho očích zuřivost.
K jejímu zklamání zůstal potichu tak dlouho, až získala sklíčený pocit, že se možná nezlobí na ni. Přesněji řečeno se mohl zlobit na Viga, že jí řekl příliš mnoho.
Bylo to takhle? Srdce se jí sevřelo bolestí.
Potřebovala mít jasno. „Massimo – v letadle jsem přemýšlela, jestli ty a tvoji bratranci jste o mně mluvili. Přesvědčilo tě jejich podezření, že jsem před pohřbem přišla do tvého hotelového pokoje s plánem, jak se k tobě dostat?“
Sevřel ruce do pěstí. To gesto ho prozradilo.
„Takže ty tomu věříš?“
„Julie -“
Bolelo to tak, že nebyla schopná déle sedět. Prudce se postavila.
„To vysvětluje, proč jsi chtěl, abych se vrátila domů k Brentovi!“ Začínalo jí to všechno dávat podivný smysl. Bolest sílila.
„Podezíral jsi mě hlavně potom, co jsem byla ochotná se rozejít s Brentem a žít s tebou a Nickym v džungli, jen abych se dostala ke všem těm miliónům.
Ty chvíle ve tvém objetí byly zřejmě jenom další test, abys zjistil, jak daleko jsem ochotná zajít. Když jsi to zjistil, musel jsi něco udělat, a tak jsi využil pomoc svého strýce. Použít Sansoneova syna, který se tenkrát zdál přátelský, byl skvělý způsob, jak to všechno dát najevo. Nalepit ho na mě a nechat ho udělat to nejhorší!“
Massimo zaklel. Přestože to bylo v italštině, nemohla si to splést s ničím jiným.
„Už jsi skončila?“ zeptal se sarkasticky. Připomněl jí tak jinou scénu, která se téhle velmi podobala.
„Co myslíš -“
Jeho černé oči se žhavě leskly. „Vítej do mého světa. Varoval jsem tě, že je odporný.“
„Nenávidím tvůj svět -“
Zraněná prchla z terasy a hnala se nahoru po schodech do svého apartmá. Chtěla se dostat od něj co nejdál, ale než stačila zavřít dveře, vtlačil se bez námahy dovnitř.
Julie se nemohla nadechnout. Cítila se, jako kdyby právě běžela maraton. „Ne -“ vykřikla, když se po ní natáhl. Ruce na jejích pažích jí připomínaly minulou noc. Vzpomínka na to, jak ji hladil, jí otřásla do základů. Odtáhla se od něj. Ten pohyb ho dopálil. Udělal krok směrem k ní.
„Mýlíš se ve mně,“ řekl chraptivě, „ale dnes večer se nikam nedostaneme. Jsi unavená.“
„Nejednej se mnou tak povýšeně,“ odpověděla útokem, pomatená utrpením. „Nejsem dítě.“
Jeho těkavý pohled způsoboval, že se jí nohy měnily na kaši. „Jsem si toho dobře vědom, stejně jako každý v této rodině. Pomluvíme si ráno, až budeme mít oba jasnou hlavu.“
„Na zítřek mám jiné plány.“ A nepočítaly s ním.
„Nemyslím si,“ odvětil zakazujícím tónem. Skoro jako by jí četl myšlenky.
„Co budeš dělat? Zamkneš mě v mém pokoji?“
Jeho chladný úsměv ji vylekal. „Když budu muset, aby sis mě poslechla.“
„Co? Další lži? Už ani nevím, co je pravda. Všechno se změnilo, když mi otec řekl o té závěti. Nic z toho tenkrát nedávalo smysl. O té doby to jde z kopce. Nechci být součástí žádného tajemství. Asi bys měl něco vědět.“
Čekal, aby si poslechl, co to bylo.
„Až matka opustí Itálii, poletím s ní natrvalo domů.“ Napadlo ji to až teď. Cítila, že by se s ním měla rozloučit.
„Myslel jsem, že Nicky je tvůj život.“
Těžce polkla. „Je. Ale to dítě si zaslouží domov, kde je co nejmíň hádek. Když odjedu, bude to ta nejlaskavější věc, kterou pro něj můžu udělat.“
„Nicky tě potřebuje,“ řekl stroze. „Když tě viděl vystupovat z Vigova auta, skoro mi vyskočil z náručí.“
Byla tohle jen další lež, aby ji obměkčil? V téhle chvíli už byla tak zmatená, že nedokázala myslet.
„Ráčil bys odejít? Chci být sama.“
Stál tak blízko ní, že cítila jeho teplo. „Snídaně bude v devět, potom vás vezmu na výlet. Vezmi si plavky. Nevrátíme se do setmění.“
Zavrtěla hlavou. „Nechci s tebou nikam jít.“
„I obžalovaný má právo na obhajobu u soudu, než je vynesen rozsudek, Julie. Tohle mi dlužíš. Dobrou noc,“ zašeptal a opustil její pokoj.
Před méně než třemi týdny seděla v práci a plánovala schůzi, když jí otec zatelefonoval tu hroznou zprávu. Koho by napadlo, že jako následek toho ji a Nickyho osud zavane na tohle daleké místo, kde není nic takové, jak se zdá.
Ale tohle byla jenom jedna část jejího zmatku. Kdyby byla upřímná sama k sobě, musela by si připustit, že se dnes chovala agresivně. Protože se do Massima zamilovala.
Už to nebyl jen Pietřin starší bratr. Nezáleželo na tom, jak tvrdě s tím zkoušela bojovat, ale stal se pro ni mnohem víc. Strach ji přiměl, aby v jeho očích ze sebe udělala hlupáka.
Nepříjemnost, kterou Vigo vynesl na světlo, zavinila, že nedůvěřovala sobě samotné ani Massimovi. Minulou noc ho obvinila, přestože neměla žádný důkaz. Dospělý člověk by tohle neudělal. Ne… ne dospělý člověk. Spíše žena, která se do něj nezamilovala.
„Pojď, Nicky. Tvůj strýc nás požádal, abychom se s ním setkali na nádvoří v devět. Bojím se, že máme zpoždění.“
Věděla, že se za chvíli setká s Massimem. Spojení strachu a vzrušení udělalo z Julie naprostou trosku.
Popadla dítě a přebalovací tašku a opustila dětský pokoj.
Spěchala dolů bočními schody. Massimo jí sice neřekl, kam půjdou, ale vybral si na výlet dokonalý den. Vzduch byl teplý, ale stále ještě příjemný.
Překvapilo ji, když ho uviděla přijíždět v tmavě modrém kombi.
Auto se zastavilo. Byl oblečený v bílých námořnických kalhotách a oranžové košili. Určitě si všiml jejích džín a modrobílé kostkované halenky zčásti pokrývající tričko v námořnické modři.
Pohnul se směrem k nim. „Dám Nickyho do sedačky.“
Když od ní dítě bral, jejich paže o sebe zavadily. Zatímco usazoval Nickyho vzadu, sedla si s přebalovací taškou dopředu a snažila se ovládnout chvění. Myslela si, že se budou celou dobu procházet.
Pak se k ní připojil vpředu a vyjel na cestu, která je vyvedla nad Bellagio. Naskytl se jim pohled na jezero Como. Nakonec se cesta začala svažovat, až dorazili k soukromému přístavu, kde kotvilo půl tuctu výletních plavidel.
Zaparkoval auto, a pak ji a Nickyho doprovodil k zářící bílé dvanáctimetrové jachtě s kajutami, nazvané Camelie. Zřejmě na počest jeho matky.
„To je nádherná loď.“
„Pietra a já jsme ji měli rádi. Když jsem odjel do Střední Ameriky, uskladnil jsem ji. Ale teď, když jsem zpátky, jsem ji nechal opravit a přivézt do doku.“
Protože se chtěla vyhnout jeho dotyku, vstoupila na palubu dřív, než jí mohl nabídnout pomoc.
„Necháme Nickyho v dětské sedačce pod přístřeškem. Udělej si pohodlí. Když sejdeš dolů, najdeš v kuchyňce jídlo i pití pro Nickyho a všechno ostatní, co budeme dnes potřebovat.“
Jejich vlastní svět na vodě. Jachta byla vybavená malou ložnicí, přilehlou koupelnou, jídelním koutem a kuchyňkou, a tak měli všechno, co potřebovali. Vrátila se na palubu, kde pro ni už byla připravená záchranná vesta. Nicky už byl do jedné oblečený. Jeho sametově tmavé oči sledovaly každý Massimův pohyb.
Julie seděla na sedátku vedle dítěte. Massimo uvolnil lana, pak skočil zpět na palubu a zaujal místo pro kapitána. Ze svého úhlu měla dokonalý výhled na jeho poutavý profil. Věděla, že by se raději měla soustředit na něco jiného, ale nemohla si pomoci.
Spustil motor a vyrazili od mola. Zacházel s lodí s navyklou lehkostí.
Jezero se třpytilo sytou oslňující modří, na všech stranách lemovanou svahy italských Alp. Jejich krása se jí zdála téměř neskutečná. Kdyby nečekala na Massimovo vysvětlení, které by mohlo zahnat její trápení, uchvátilo by ji to.
Neplavili se dlouho, když si uvědomila, že míří k malému ostrovu částečně pokrytému olivovníky. Přibližovali se rychle. Byla překvapená, když zpomalil a s vysazeným motorem směřoval k opuštěnému přístavišti. Nezdálo se, že by byli kolem nějací lidé.
Střelila po něm tázavým pohledem.
„Vítej na ostrově Comacina, jediný ostrov na jezeře. Když jsem byl dítě, moje matka mě sem brala dvakrát nebo i třikrát týdně.“
„Proč tak často?“
„Tohle místo je plné římských a byzantských ruin. Prozkoumávali jsme je spolu.“ Upíral pohled do dálky. „Tento ostrov kdysi nejspíš byl ústředí komancinských mistrů.“
„Nikdy jsem o nich neslyšela.“
„Ani já ne. Dozvěděl jsem se, že to byli středověcí kameníci, kteří vtiskli Lombardii její architektonickou jedinečnost. Jejich styl předcházel románskému slohu.“
„Tak tady jsi rozvíjel svou lásku k archeologii.“
„Ano. Tady jsem potkal muže, který mi řekl, že tyto ruiny jsou sice významné, ale že se nemohou srovnávat s ruinami ve Střední Americe. Celá mayská města a chrámy datovány do třetího století stále leží pohřbené pod vegetací džungle, nedotčené a čekající, až budou objeveny.
Jeho slova ve mně tenkrát vzbudila hlad tak obrovský, že se má mysl přenesla na jiné místo. Rozhodl jsem se, že pokud to bude možné, pojedu tam a tyto pozoruhodnosti objevím.“
Tělem jí probíhalo vzrušení, když ho slyšela mluvit tak vášnivě. „Chápu, že to, cos hledal, jsi našel v Guatemale.“
„Je to všude, Julie. Celé zbytky civilizací větších, než je naše, prosí, aby byly odkryté. Guatemala je jen kapka v moři. Když jsem dostal zprávu o Pietře, pracoval jsem na mayském nalezišti v Cancuénu s honosným palácem s dvaasedmdesáti pokoji.“
Jeden telefonní hovor změnil život všem zúčastněným.
„Když se moje sestra narodila, naše matka ji sem vzala. Připadá mi vhodné, že Nicky je dnes tady s námi. Pojď se mnou a provedu tě kolem.“
Chtěl jí říci něco důležitého. Uvědomila si, že jeho matka držela klíč ke všemu, co se v rodině Di Roccheů pokazilo. Jestli Shawn o tom něco věděl, nikdy se ani slovem nezmínil. A právě to bylo tak zarážející a bolestivé.
„Vezmu Nickyho v sedačce. Můžeme se střídat v nesení.“
Spěchala do podpalubí, kde vzala vodu, plenku a několik neotevřených láhví dětské výživy. To by mělo stačit, dokud se nevrátí na loď.
Vyšla na palubu. Massimo už přivázal lana k molu. Vkročila na molo a natáhla se pro dítě. Massimo po ní šlehl pohledem plným napětí, a pak jí podal Nickyho. Rychle uhnula očima a usadila dítě do sedačky. Věci, které přinesla nahoru, dal Massimo do malého batohu a vyrazili.
Když minuli stromy, spatřila kostel. Zeptala se na něj Massima. „To je Oratorium de San Giovani. Navštívíme ho, až ti ukážu ruiny. Kdysi tady bylo osm kostelů.“
„Na tomhle nepatrném ostrůvku?“
Přikývl tmavou hlavou. „A hrad, který byl zničený kolem roku tisíc sto.“
Následovala ho ke skalnatému výběžku. Pohyboval se s ladností a přesností divoké kočky. Představila si ho v Cancuénu, jak si prosekává cestu skrz zelené popínavé rostliny.
Ale teď cítila napětí, které z něho sálalo, když kráčel kolem a ukazoval jí stopy dávných kultur.
„Byl někdy tady tvůj otec s tebou?“
„Když mohl, ale pracoval v Miláně, kvůli tomu to bylo obtížnější.“
„Můj otec byl také workholic.“
Střelil po ní pronikavým pohledem. „Ale tvoji rodiče byli aspoň svoji.“