Rebecca Wintersová: Italská aférka - 5. kapitola

Rebecca Wintersová: Italská aférka - 1. kapitola
Rebecca Wintersová: Italská aférka - 1. kapitola
Zdroj: Isifa.com

Když se Massimo stane novým tatínkem svému osiřelému synovci Nickymu, potřebuje pomoc. Proto mu připadá jako dobrý nápad vzít s nimi do Itálie i Nickyho krásnou tetu jako chůvu… Julii tento neodolatelný muž od prvního setkání velmi přitahuje. Kouzelná atmosféra italského městečka a dny strávené v jeho přítomnosti brzy prolomí její zábrany a láska na sebe nenechá dlouho čekat.

Julie se opírala o zábradlí trajektu. Teplý vánek jí cuchal vlasy a pohrával si se sukní lehkých šatů. Massimo stál vedle ní. V náručí držel Nickyho, který měl na sobě dětskou záchrannou vestu.
„Vidíš ten hotel před námi, Niccolino?“

Usmála se. Niccolino?
Prozrazovalo to, že Massimo to dítě zbožňuje.
„Když jsme tvoje maminka a já byli velmi hodní, tvoji prarodiče nás sem vzali na večeři.“
Nic ji netěšilo víc, než ho poslouchat, jak mluví k jejich synovci. Nicky byl fascinovaný spíš svým strýcem, než aby vnímal výklad. Jak tomu dítěti záviděla.

Julie se musela nutit, aby na Massima nezírala. Měl na sobě černé kalhoty a černou hedvábnou košili. Kombinace černých vlasů a očí s opálenou pokožkou ho dělala velmi přitažlivým. Každá turistka si ho drze prohlížela.
Mířili k břehu jezera, kde stálo malé letovisko Cadenabbia. Z Bellagia asi deset minut lodí. Příkré svahy pokryté hustou zelení tvořily vesnicím na jejich úpatí kouzelné pozadí. Kdyby byl Nicky unavený, mohli být doma do třiceti minut.

Riviera Ristorante vypadala jako letitý rodinný podnik. V okamžiku, kdy vstoupili do dveří, prodral se davem zavalitý starší muž, aby je s širokým úsměvem pozdravil.
„Massimo.“ Poplácal ho po rameni a ponořil se zdlouhavé záplavy italštiny. Stále přeskakoval pohledem na dítě a Julii.
„Leo?“ přerušil ho konečně Massimo. „Niccolo je Pietřino dítě, ne moje. A signorina Marchantová je jeho teta.“

„Ach… Promiňte, myslel jsem, že vy jste hrdí rodiče a že ses vrátil do Itálie se svou překrásnou manželkou a dítětem.“
Pokaždé, když šli spolu ven, riskovali, že si lidé pomyslí, že ona a Massimo jsou manželé.
„Kde je Pietra? Už jsem ji dlouho neviděl.“
Julie sklonila hlavu, zatímco Massimo vysvětloval. Možná to jednoho dne nebude tak bolestivé.

Vlastník byl tou zprávou viditelně zarmoucený.
„Máte dětské židle?“ zeptala se nakonec. Chtěla změnit téma.
„Zajisté.“ Luskl prsty na číšníka a ukázal jim stůl na terase s výhledem na jezero. Za okamžik se číšník objevil s vysokou židlí na kolečkách. Umístil ji do čela stolu.

Massimo, který stále držel Nickyho, nejdříve pomohl Julii a pak bezpečně usadil dítě. Zdálo se, že se to Nickovi líbí. Nejprve plácal rukama na dřevěný tác. Pak se pokoušel posadit se vzpřímeně. Jeho blonďatá hlava poskakovala, když se rozhlížel kolem sebe jako dospělý.
„Podívejme se, kdo je tady šéf,“ zavtipkoval Massimo hrdě. Julie se usmála, protože právě myslela na to samé.
Cítila pohledy číšníka a zákazníků. Stejně jako majitel si mysleli, že oni tři jsou rodina, která spolu tráví pěkný večer venku.
Hrozilo, že si Julie začne přát, aby to byla pravda.

„Můžu objednat?“
Letmo na Massima pohlédla. „Možná to bude lepší, když neumím číst italsky.“
„Nějaké alergie na mořské plody?“
„Žádné.“
„Pak se připrav na požitek.“

Zatímco mluvil s číšníkem, sáhla do kabelky pro jedno z Nickových chrastítek a položila ho na tác. Nicky se pro něj natáhl s překvapující obratností a zkoušel ho kousat.
„Všechno si strká do pusy,“ poznamenal Massimo, když znovu osaměli.
„Také jsem si všimla. Možná měla s těmi zoubky doktorka pravdu. Slyšela jsem, že to může být bolestivé.“
„Ještě nedělejme závěry. Sotva se zotavil ze své poslední krize,“ řekl táhle.

„Já vím. Je to fajn, když se o něj chvilku nemusíš bát.“
S povzdechem si sedla zpět na židli. „Děkuju ti, žes nás vzal ven na večeři. Pokaždé, když se podívám kolem, vidím podívanou ještě kouzelnější, než byla ta předcházející.“
„To je důvod, proč jsem tě sem vzal. Tohle je nejlepší místo, odkud můžeš vidět Bellagio.“
„Bere mi to dech. Vím, že to opakuji pořád dokola, ale je to pravda.“

„Soumrak má sklon ukázat přirozenou krásu.“
Přestože mluvili o jeho rodném místě, jeho temné oči se soustředily na ni. Pocítila pramínek horka. V té chvíli shodil na její straně stolu Nicky hračku z tácu. Vděčná za přerušení se pro ni natáhla, aby opět získala kontrolu nad svými pocity. Na okamžik uvěřila, že ji Massimo skutečně vidí jako něco víc než jen Nickyho tetu. Jaký hlupák byla.
Když se začala zvedat, všimla si, že jí z levého ramene spadlo tenké špagetové ramínko. Někdo jiný si toho také všiml. Zčervenala. Zuřivě si ho natáhla zpátky a doufala, že to nepochopil jako úmyslný pokus, jak přitáhnout jeho pozornost.

Jediný způsob, jak se vzpamatovat, bylo vyvarovat se jeho pohledu, a tak během večeře bavila Nickyho. Její polenta a mušle byly lahodné, ale víno odmítla a čekala, až jídlo skončí. Nicky zneklidněl.
„Raději bychom ho měli vzít domů.“ Vytáhla Nickyho z dětské židle dřív, než Massimo na to pomyslel. Uvědomovala si, že se atmosféra mezi nimi změnila. Naříkala, že není schopná být s ním o samotě, aniž by ji fyzicky nepřitahoval.

„Nechceš nejdřív zákusek?“ zeptal se zdvořile. Jeho oči si pohrávaly s jejími ústy.
„Ne, děkuju. Pokračuj a jez, já mezitím vezmu Nickyho na krátkou procházku.“
„Procházka zní jako dobrý nápad.“ Odsunul se od stolu a vstal. Nechal na stole několik velkých bankovek a doprovodil ji směrem ke dveřím. Při chůzi ji jemně držel za loket.

Proč ji takové neosobní gesto vzrušovalo natolik, že jí probíhaly vlny touhy?
Když dorazily o hodinu později do vily, byla již tma. Lia je čekala ve vstupní hale. Následoval další rychlý rozhovor v italštině.
Julie se na něj konečně odvážila podívat. „Děje se něco?“
„Nic vážného. Můj strýc se mě snažil celý večer zastihnout.“ Jeho oči se tajemně zatřpytily. „Použil jsem tvůj trik a nevzal jsem si mobil.“

„V tom případě dám Nickyho do postýlky a ty mu můžeš zavolat.“
Nečekala na odpověď a spěchala s dítětem v náručí nahoru. Tohle potřebovala, aby se mohla vypořádat se svými pocity.

Massimo jen napůl poslouchal strýcovy starosti se zaměstnanci, které musel propustit. Znepokojeně přecházel po pracovně. Potřeboval ukončit hovor a jít nahoru.
„Od tvého příjezdu domů, z tebe nikdo neviděl ani chlup. Jak dlouho má ta teta v úmyslu zůstat?“
Jeho žaludek se nepříjemně sevřel. Teta?

Čekal, kdy se jeho strýc dostane ke skutečnému důvodu pro tento rozhovor. Jeho bratranci svého otce varovali již z Kalifornie. Juliina přítomnost ve vile tedy nebyla žádným tajemstvím. To muselo být pro jeho strýce pořádné sousto.
V tom spočíval důvod Massimova rostoucího nepokoje. Dnes jeden problém pohřbil. Odsouhlasili, že Julie prodlouží svůj pobyt, protože je rodina. Ale ve skutečnosti klid jeho mysli zůstal ohrožený.

„Vigo říkal, že na tom dítěti velmi lpí.“
Massimo Julii říkal, že poslali Viga špehovat. Tohle to potvrdilo. Během jeho dvouleté nepřítomnosti se vůbec nic nezměnilo.
„Vzhledem k tomu, jak blízcí si s bratrem byli, je to jedině přirozené.“
„Není rozumné to nechat pokračovat.“
Tentokrát se strýcem souhlasil, ale ze svých vlastních důvodů. Celý minulý týden válčil sám se sebou.

Shawn ji označoval jako svou sestřičku. Přestože byla mladá, musel uznat, i když s nechutí, že už nebyla dítě. Mimoto Julie byla sestra jeho švagra. To byl fakt, který ji řadil mimo kategorii žen, se kterými se běžně stýkal. Ačkoliv byla Nickyho teta a on ji zbožňoval, Massimo si byl vědom, že takhle to nemůže trvat věčně.
Když si však vzpomněl, jak dokázala přimět jejich synovce, aby se usmál, sevřel pevně ruce při myšlence, že by to ukončil.
„To dítě ji právě teď potřebuje.“

„Dejme tomu, že potřebuje nějakou ženu, která by se o něj starala. Ale přemýšlej, Massimo – kdyby nebyla žádná sestra, tohle by byla sporná otázka. Zbav se jí. Od vašeho setkání na letišti Seraphina trpí.“
Hněv vířil uvnitř něj. „Říkáš, že by ráda byla Niccolovou vychovatelkou?“
„Víš přesně, co říkám.“
„Obávám se, že ne. Ať bylo mezi námi cokoliv, je to pryč.“

„Ne z její strany. Víš, co musíš udělat.“
„Nemožné.“
„Věnuj pozornost mým slovům, Massimo – pokud Pietřina nevdaná švagrová zůstane déle pod tvou střechou, vyvolá to skandál, který si nemůžeš dovolit. A ty víš sakra dobře, co tím myslím.“
Naneštěstí věděl. Byla to nepříjemná ozvěna minulosti.

„Vigo je jí úplně uchvácený. Žena jako ona s tebou nemůže takhle žít! Sansone s ním má teď hodně problémů.“
Zmínka o Sansoneovi ve stejné větě s Julií mu zvedla hladinu adrenalinu. „Bohužel, ztratil jsi mě.“
„Přestaň – nehrajme hry. Víš, že na tebe čekám, až se vrátíš domů, abych tě mohl jmenovat novým výkonným ředitelem.“
Věděl to.

„Zapomněl jsi, že jsem Niccolův poručník?“ zeptal se Massimo klidným hlasem. „To je důležitější než všechno ostatní. Měl bys přemýšlet o někom jiném, třeba o Vercellim. A já vezmu jeho místo.“
„Potřebuju tě jinde,“ zařval. „Nikdo jiný to nemůže všechno řídit a ty to víš. Žádný z mých synů nemá tvůj talent pro obchod. Zdědil jsi vize mého bratra.“
„Musím vychovávat dítě své sestry.“
„Výborně. Pošli jeho tetu, ať si zabalí kufry, a ožeň se se Seraphinou. Ona se o něj postará a ty budeš zastupovat firmu. Pokud budeš hlavou firmy, můžu umřít šťastný.“

„Jsi příliš mladý, abys myslel na smrt, strýčku. Tvým nepřítelem bylo příliš mnoho tvrdé práce.“
„Udělal jsem to pro čest mých rodičů a jejich rodičů. Udělal jsem to pro své děti a pro tebe a Pietru. Odmítl jsem nechat svého bratra na holičkách.“
Ta poslední věta zasadila Massimovi ránu. Jeho pocit viny sílil.
„Pak tedy chápeš, jak se cítím. Niccolo ztratil oba své rodiče. Chci si ve stáří hrát s jeho dětmi.“

Po tom všem si to jeho synovec zaslouží.
„Chceš děti? Seraphina ti dá všechno, co chceš.“
„Niccolo docela stačí.“
Nastala dlouhá pauza, po které jeho strýc změnil taktiku. „Jak dlouho bude ještě muset tenhle starý muž čekat, než se setká s Pietřiným chlapcem?“

„Dítě je nemocné.“
„A kdy mu bude lépe?“
Massimo zavřel oči. „Přinesu ho zítra odpoledne ve čtyři na velmi krátkou návštěvu.“
Nedalo se tomu vyhnout. Kdyby rodinnou sešlost odkládal, jenom by to rozčílilo jeho strýce, který byl stále pod lékařským dohledem.
„Dobře. Uvažuj o tom, co jsem řekl, a zítra si znovu promluvíme.“

Zavěsil. Potřeboval něco, co by mu pomohlo zbavit se té temnoty, která se rozprostřela nad jejich rozhovorem. Opustil pracovnu a zamířil do dětského pokoje.
Massimo našel Julii, jak sedí na posteli v Nickyho pokoji a krmí ho z láhve. Oba už byli převléknutí. Co se Julie týkalo, i když vyměnila ty přitažlivé šaty za džíny a tričko, nic nemohlo z jeho mysli vymazat určité představy.

Na krátký okamžik se jejich pohledy setkaly. „Je všechno v pořádku?“ V jejím hlase uslyšel náznak úzkosti. Julie položila logickou otázku, ale nebylo možné jí dát upřímnou odpověď. Od chvíle, kdy ho v hotelovém pokoji v Sonomě požádala o práci Nickyho chůvy, už nebyl stejný.
Poškrábal se nepřítomně na hrudníku. „Můj strýc by rád viděl Pietřino dítě. Navštívíme ho zítra odpoledne.“
Kousla se do rtu. „Opravdu neměl tvoji sestru rád?“

„To ne, ale je velmi vlastnický. Když se přestěhovala se Shawnem do Ameriky, vzal to jako zradu.“
Zbytek Julie nepotřebovala vědět.
„To je smutné. On a moje matka mají hodně společného.“
Ztěžka se nadechl. „Pietra potřebovala moji podporu. Nikdy jsem neměl opustit Itálii. Mohla se Shawnem žít se mnou tady ve vile.“

„A pak by neměli tu nehodu, při které umřeli?“ zeptala se Julie jemně. „Také jsem se mučila podobnou logikou. Kdybych se nepřestěhovala do San Franciska, ale zůstala v Sonomě, mohl tenkrát jeden z nich použít moje auto. Pak by možná přišel o život jenom jeden z nich,“ zašeptala zdrceně. „Ale tyhle myšlenky ničemu nepomáhají.“
Prohrábl si černé vlasy. „Máš pravdu.“

Jak to, že je tak rozumná?
„Massimo? Shawn by nikdy nežil v domě jiného muže, ani kdyby to byl dům jeho švagra. Měl svoje vlastní sny. V tomto ohledu jste si podobní. Možná proto Pietru tak přitahoval.“
„Je to tak…“

Její ústa se roztáhla do jednoho z těch vzácných spontánních úsměvů. Díky tomu se ty tmavé stíny kolem něj neuzavřely.
„Ano. Ať už mi věříš, nebo ne, řekla mi, že tě povzbuzovala, aby ses přestěhoval do Guatemaly. Podle ní jsi byl uchvácený archeologií od ranného dětství a dělal jsi vynikající práce v terénu.“
„Pietra byla prezidentkou mého fanklubu, který měl jednoho člena.“

Bez přerušení očního kontaktu vstala, aby nechala Nickyho říhnout. Zatímco ho poklepávala po zádech, řekla: „Vynechal jsi vůdce toho jásajícího oddílu.“
„Kdo by to měl být?“
„Tvůj strýc. Říkala, žes byl jeho oblíbenec.“
„On a můj otec si byli velmi blízcí. Spíš chce, abych šel ve stopách mého otce.“

„Dobře, to vysvětluje žárlivost tvých bratranců. Historie je naplněná mocnými muži, kteří milovali někoho jiného víc než své vlastní děti.“
Julie tomu rozuměla mnohem víc, než si uvědomoval. Sledoval ji, jak přenáší Nickyho do postýlky. „Myslím, že od teď by měl raději spát tady, jinak nebude chtít opustit můj pokoj.“
Moudré rozhodnutí.
Massimo se přiblížil. Když dítě s polibkem položila, přikryl ho. Prohlížel si tvářičku svého synovce. Viděl Juliinu podobu smíchanou se zděděnými znaky Nickyho rodičů. Tlak na jeho pocity sílil. Věděl, že by se neměl s Julií zaplést.

„Massimo?“ oslovila ho jemně. „Jestli si chceš jít něco zařídit, zůstanu tady, abych se ujistila, že usnul.“
Neměl v úmyslu někam jít. Přítmí propůjčovalo intimitu, které se nechtěl vzdát. „Budeme mu dělat společnost spolu.“
Po krátkém tichu poznamenala: „Je tak roztomilý, že?“
V jejím hlase zaznívaly slzy. „Bolí to, když pomyslím, že -“

„Nemysli,“ řekl. Její srdečnost, ženskost, všechno, proti čemu se zkoušel bránit, na něj zaútočilo. Navzdory svým nejlepším rozhodnutím si ji přitáhl blíž. Přál si jen zahnat tu bolest, ale když ji sevřel v náručí, blízkost jejího krásného těla mu způsobila, že ho napadaly myšlenky, které by neměly. Příliš pozdě si uvědomil svou chybu.
„Je úplně bezbranný, Massimo.“ Sklesle se k němu přiblížila a tiše mu vzlykala na rameni.

Pokoušel se udržet své city pod kontrolou a řekl: „Má nás. To je důležité.“ To bylo to nejlepší, co s čím dokázal přijít, ale nestačilo to. Teď byla ta správná chvíle ji od sebe odstrčit, ale zjistil, že to nedokáže.
Toužil ji utišit a políbil ji na spánek. Jeho rty zavadily o několik vláken zlatých vlasů. Po celý let do Itálie toužil v nich ukrýt svůj obličej.
Přivinula se k němu těsněji. Kdyby jen věděla, že každý pohyb jejího těla snižuje jeho odolnost.

„Možná že se teď o něj staráme, ale Shawn a Pietra byli se svým chlapečkem tak šťastní.“
Jejich bolest se spojila. Teď potřeboval útěchu on. Jeho rty se sunuly dolů po jemné voňavé tváři. Nohy mu ztěžkly, když ožily pocity, které už dlouho necítil a které by měl raději odehnat. Žádné přesvědčování ho nemohlo zastavit. Jeho tělo se rozpálilo, když narazil na teplo jejích vlhkých rtů.

Uvědomil si, že přesně po tomhle toužil. Ať se ho pokoušela zastavit nebo ne, hlad uvnitř něj rostl. Jeho ruce se nevědomky potulovaly po jejích zádech. Přitáhl si ji blíž. Z potřeby vyprovokovat odpovídající reakci ji začal líbat. Slepě hledal utišení.
Zaslechl tichý sten a pak se její rty rozevřely. Také hledala útěchu. Ale hranice mezi útěchou a touhou se stala nebezpečně tenká. Pronikal hlouběji a ochutnával sůl jejích slz. Nemohl se nasytit.

Ani jednoho z nich neuspokojil ten jediný polibek. Jejich potřeba se změnila v další polibek a další. Už je nepočítal. Zřejmě netušila, jaký má na něj účinek. Oheň vzplanul. Bolest, kterou chtěl utěšit, se změnila v touhu.
Musela pocítit výbuch horkého plamene ve stejnou dobu, protože ukončila jejich polibek. Ne náhle nebo neočekávaně. Pomalu při tom couvala.
Massimo slyšel vlastní přerývaný dech. Její zněl úplně normálně.

Nevěděl, co čekal, ale když na něj pohlédla, nenašel v jejích modrých očích ani stopu zájmu.
„Netrap se tím, co se právě stalo. Není to tvoje vina. Oba jsme se potřebovali s naším zármutkem někam ukrýt. Za těchto zvláštních okolností to nejspíš bylo nevyhnutelné. Odkryly jsme jeden druhému svou duši. Já se cítím líp, a doufám, že ty také.“
Zastihla ho úplně nepřipraveného. Stál tam naprosto omráčený a její oči se začaly podezřívavě lesknout.

„Omlouvám se za to, co jsem ti řekla, když jsme se poprvé setkali. Mojí jedinou omluvou je, že jsem byla šílená bolestí.“ Rychle se nadechla. „Díky za to, žes mi dal příležitost, abych mohla svému synovci zůstat nablízku, přestože mě Shawnova závěť o to připravila. Důvěřoval jsi mi. Víš, jaký je to pocit? Jsi dobrý člověk. Dobrou noc.“
Než se vyrazila ke dveřím, které vedly do její ložnice, postavila se na špičky a vtiskla mu lehký polibek na rty.

„Počkej, Julie -“ Nejen že byl otřesený tím, co právě spolu sdíleli, ale nemohl jí dovolit, aby odešla a přitom věřila něčemu, co nebyla pravda.
Opatrně se ohlédla.
„Než půjdeš do postele, musím ti něco říct.“
„Co je to?“

Nadechl se. „Shawn a Pietra by tě jmenovali opatrovnicí, ale báli se, že bys znovu bojovala se svou matkou. Cituji tvého bratra: Nesnesu představu, jak naše matka ruinuje další manželství.“
Ticho zhoustlo, když čekal na její reakci.
„Proč jsi mi to neřekl na začátku?“

Její otázka byla řečena jemně, ale za ní slyšel bolest.
„Protože jsem tě tenkrát neznal a dal jsem jim slib.“
Udělala krok směrem k němu. Dost blízko na to, aby jí viděl do obličeje, který v tu chvíli postrádal nadšení.
„A teď už mě znáš. Právě jsi přiznal, že by mě jmenovali Nickyho opatrovnicí. Proč mě tedy nenecháš vzít Nickyho zpátky do Sonomy? Bylo by to nejlepší řešení pro všechny.“

To bylo peklo. Massimo viděl černě.
„Bohužel, odpověď zní ne.“
Její jemná oblá brada se pozvedla. „Necháme to rozhodnout soud. Můj nevlastní otec možná není ve tvé finanční třídě, ale pracuje jako nejvyšší prokurátor. Až mu prozradím, cos mi právě sdělil, řekne mi, že máme případ. I kdybych měla získat jen sdílené poručnictví. Chápeš, půl roku s tebou a tu druhou polovinu se mnou. Přemýšlej o tom.“

Odešla. Nehybně stál v temném pokoji, dokud neuslyšel zvonit telefon. Bál se, aby to nevzbudilo Nickyho, a proto spěchal do předsíně. Lia se s ním setkala na vrcholu schodiště.
„Matka signoriny Marchantové volá z Havaje. Zní rozrušeně.“
Massimo skřípal zuby. Nebyla jediná.

Nejprve chtěl hospodyni říci, aby Julii nevyrušovala. Byla by to pro ni laskavost. Ale také to mohlo být naléhavé.
„Zaklepejte na její dveře. Ještě nespí.“
Nevěřil si natolik, aby se k ní mohl přiblížit.
Doufal, že do příštího dne pochopí, co vlastně cítí. Právě teď měl ve svých pocitech a myšlenkách naprostý zmatek. Bude to zatraceně dlouhá noc a na jeho nemoc nebyl protilék.

Služebná přinesla Julii podnos se snídaní.
„Můžu pro vás udělat ještě něco jiného?“
„Ne, děkuji, Gino. Vypadá to výborně.“
Julie položila Nickyho na postel s plastovou hračkou, aby se mohla najíst. Ale když kousla do housky, uvědomila si, že je příliš nervózní, aby si to jídlo vychutnala.

Po jejich večerním rozhovoru si dokázala živě představit Massimovu dnešní náladu. Jestli ji neměl při prvním setkání v lásce, mohla se jen dohadovat, co cítí teď.
Už takhle nemohla pokračovat. Massimo ji příliš přitahoval. Poblouznění z minulé noci měla stále ve své mysli.

Byla vzhůru celé hodiny a myslela jen na ten zážitek v jeho náručí. Bylo to něco, na co nikdy nezapomene – nebo by chtěla zapomenout, aby byla upřímná sama k sobě.
Massimo vstoupil do pokoje, právě když se probírala svými pocity. V košili a kalhotách vypadal skvěle.
„Dobré ráno.“

V obavách se na něj podívala, ale jeho výraz zůstal nečitelný. „Dobré ráno.“
Natáhl se po dítěti a políbil ho. „Co takhle jít se mnou ven, Niccolino?“
Julie vyskočila na nohy. „Než ho vezmeš ven, chtěla jsem ti říct, že minulou noc volala moje matka.“
„Lia mi to řekla.“ Sledoval ji s přivřenými víčky. „Mám očekávat, že mi během dneška dodáš papíry?“

Zhluboka se nadechla. Uvědomila si, že si to zaslouží.
„Neměla jsem to říkat. Bohužel to byla jen další reakce na Shawnovu závěť a ty ses stal obětním beránkem. Prosím, zapomeň na to.
Chtěla jsem ti jen říct, že matka chce vidět Nickyho. Protože případ mého otčíma potrvá aspoň dva měsíce, rozhodla se, že pojede bez něj. Pokud to pro tebe nebude problém, ráda by přijela na krátkou návštěvu příští víkend.“

Julie se ujišťovala, že nepokazila matce její přijetí.
Nicky si náhle hlasitě říhl, oba se tomu usmáli.
„Až jí budeš volat zpátky, vyřiď, že je kdykoliv vítána.“
„Zavolám jí a řeknu, že je to v pořádku. Děkuju ti.“

Stále si ji prohlížel. „Co jiného máš ještě na srdci?“
Jak to věděl?
„Tý-týká se to dnešní návštěvy u tvého strýce.“ Stále doufala, že se z toho vyvleče.
„Slibuju, že tam nezůstaneme dlouho,“ odpověděl na její nepoloženou otázku. „Přestože je tady u jezera chladněji, v Miláně je srpen jeden z nejteplejších měsíců. Obleč si něco lehkého a pohodlného.“

Co přesně znamená pohodlného?
Vzpomněla si na jeho formálně oblečené bratrance a rozhodla se, že se objeví v šatech, které nebudou Massima před jeho rodinou urážet. Možná že by byl vhodný skořicově hnědý kostýmek, který běžně nosila do práce, i když se víc hodil do podnebí v San Francisku.
„V Bellagiu je butik pojmenovaný Cavelli’s. Pietra do něj často chodila. Máme tam účet. Můžeš tam jet po snídani nakupovat. Já se postarám o

Niccola.“
„Děkuju ti. Přijímám tvůj návrh. Ale za svoje oblečení si zaplatím sama.“

Další díly naleznete v rubrice ZÁBAVA - HARLEQUIN ON-LINE 


 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky