Rebecca Wintersová: Italská aférka - 4. kapitola

Rebecca Wintersová: Italská aférka - 1. kapitola
Rebecca Wintersová: Italská aférka - 1. kapitola
Zdroj: Isifa.com

Když se Massimo stane novým tatínkem svému osiřelému synovci Nickymu, potřebuje pomoc. Proto mu připadá jako dobrý nápad vzít s nimi do Itálie i Nickyho krásnou tetu jako chůvu… Julii tento neodolatelný muž od prvního setkání velmi přitahuje. Kouzelná atmosféra italského městečka a dny strávené v jeho přítomnosti brzy prolomí její zábrany a láska na sebe nenechá dlouho čekat.

Julie vyklouzla za dveří vily a zastavila se, aby se nadechla vůně květin. Stupňovité kamenné schodiště vedlo do zahrad plných kamélií a pomerančovníků.
Než přistáli na pozemku vily, upozornil ji Massimo na několik slavných domů z osmnáctého a devatenáctého století. Jeho domov byl o něco menší, ale podle ní vyčníval na dolním svahu jako drahokam v koruně posázené drahými kameny.

Kam jít nejdříve? Po dlouhém letu potřebovala nějaký pohyb.
Rozhodla se pro postranní schody blízko verandy a sešla na nádvoří, které vedlo na hlavní cestu. Byla skoro u brány, když si všimla, že přijíždí sportovní auto. Brent by šílel, kdyby takové měl. Rychle mu uhnula z cesty.

Muž u volantu se světle hnědými vlasy zastavil a vystoupil. Měl na sobě šortky a těsně přiléhavé tričko. Byl vysoký jako její bratr a zdálo se, že je asi v jejím věku. Jeho hnědé oči jí připomněly Lazia. Vrhal na ni obdivné pohledy.
„Dobré odpoledne, signorina. Vy musíte být Pietřina švagrová, Julie,“ řekl výbornou angličtinou. „Neměl jsem ani ponětí, že jste tak překrásná.“

„Bohužel jsem v nevýhodě.“
Jeho koketní chování jí připomnělo Brenta. Nemuselo být vždy dobré, to záleželo na charakteru člověka.
„Nemohl jsem to udělat na pohřbu, a tak bych vám rád vyjádřil soustrast. Mám štěstí, že jsem na vás narazil právě, když jste s Niccolem venku. Moje jméno je Vigo.“

„Vigo kdo?“
Zamračil se s hranou nelibostí. „Vidím, že se o mně Massimo nezmínil.“
Nemohla si pomoci, aby se neuchichtla. „Omlouvám se.“
„Neříkejte mu, že jsem to řekl, ale v rodině Di Roccheů jsem ten nejsympatičtější.“

V její paměti něco klaplo. „Vy musíte být Sansoneův syn.“
Jeho výraz se rozjasnil. „Si.“
„Ještě jsem ho nepotkala.“
„Já jsem zase nikdy nepotkal vašeho bratra. Teď, když jsem viděl vás, chápu, proč s ním Pietra utekla.“

Obešla by se bez jeho lichotek, obzvláště když zmínka o Shawnovi spustila obvyklou reakci. Tentokrát se však nerozplakala. „Byli velmi zamilovaní.“
„Věřte tomu nebo ne, záviděl jsem jim.“ Nemohla si pomoci, ale po téhle poznámce ho začala mít ráda.
Upřel pohled na dětské nosítko. Přesunul se k jejímu boku, aby získal lepší výhled na dítě, které bylo ještě vzhůru. „Řekl bych, že Niccolo je vaše dítě kromě očí. Jsou tmavé jako Pietřiny.“

„Byla nádherná.“
„Souhlasím.“
Za tuhle poznámku mu Julie připsala další body. „Právě jsme šli na procházku do města.“
„Dovolte mi, abych vás doprovodil.“

Zakroutila hlavou. „To je v pořádku.“
„Chcete být sama? Snášel jsem silný provoz celou cestu z Milána, abych projevil svou úctu.“
Zamyslela se. „Pokud chcete.“ Massimo jí řekl, aby za ním přišla, kdyby se cítila nepříjemně, ale ona se necítila. Ne s Vigem. „Jdu si na chvilku zahrát na turistku. Nikdy jsem nebyla v Evropě. Všechno je nová zkušenost.“

Usmál se. „Byl jsem na univerzitě a do Bellagia jsem jezdil zřídka. Už to bude aspoň tři roky. Prozkoumáme ho spolu.“
Ukázalo se, že Vigo je zábavný společník. Neviděla v něm žádné z těch vážných povahových rysů, které měli jeho strýcové. Koupil jim zmrzlinu nazvanou gelato. Po jednom ochutnání si ji zamilovala.

Nicky miloval, když byl venku. Ačkoliv nebylo tak horko jako v Sonomě, bylo docela teplo. Zastavila se u kamenné lavičky na promenádě u břehu jezera, aby mu dala napít. Zkoušel držet láhev sám a žíznivě pil.
Její společník se usmál. „Niccolo dostal dobrý nápad. Můžeme se najíst v restauraci, kterou jsme právě minuli.“

Než mu stačila říci, že se musí vrátit do vily, ozval se hrůzu nahánějící mužský hlas: „Neměl bys studovat, Vigo?“
Julie se otočila a střetla se s Massimovým temným pohledem, kterým si je všechny tři upřeně prohlížel. Vigo vypadal vyděšeně.
„Dobrý večer, Massimo. Už je to dlouho.“ Po napjaté pauze dodal: „To s Pietrou je mi líto. Právě jsem to říkal Julii.“

„Opravdu říkal,“ přišla opovržlivá poznámka.
Vigo si nervózně odkašlal. „Přijel jsem tě navštívit, ale protože šla Julie na procházku, pozval jsem se, abych se lépe seznámil s Niccolem.“
Vigo to zahrál dobře a Julie mohla říci, že nebyl trapný. „Hádám, že by bylo lepší, kdybych šel.“

Setkání se ošklivě zvrátilo. Julie cítila, že musí něco říci. „Ráda jsem vás poznala, Vigo. Děkuju za gelato.“
„Maličkost.“
„Po cestě k autu zavolej svému otci,“ vybafl Massimo. „Před chvílí volal, zaručeně tě hledal.“

Vigo nevypadal nadšeně. Kývl hlavou a odešel.
Julie sklopila hlavu. Tuhle Massimovu stránku neviděla od té události v hotelu. A toho se právě bála.
Jeho tón, celé jeho chování mrazilo. Nicky musel to napětí vycítit, protože přestal pít.

„Nechám ho odříhnout,“ prohlásil Massimo. Bleskovým pohybem vzal dítě a přiložil si ho k ramenu. V příštím okamžiku Nicky vydávil vodu a část výživy, kterou předtím vypil.
„Óoo, né!“ vykřikla.

Všechno to teklo po modré košili, která doplňovala Massimův uhlazený vzhled. Nickyho možná vylekalo jeho podrážděné bříško, protože začal hlasitě plakat.
„Tady.“ Julie vytáhla žínku, aby mu osušila rameno, ale on jí řekl, ať toho nechá a dá to zpět. „Musíme se rychle vrátit do vily. Je celý rudý.“

Sáhla Nickymu na čelíčko. Byl rozpálený. Massimo měl pravdu. Takhle se Nicky normálně nechoval.
S pocitem viny sebrala nosítko. Musela běžet, aby s ním udržela krok. „Asi jsme byli venku příliš dlouho, ale nezdálo se, že je tak horko.“
„Možná je to změnou podnebí.“ Aniž by zpomalil, vytáhl ze zadní kapsy mobilní telefon. „Zavolám Lie, aby poslala pro Pietřinu lékařku, doktorku Brazziovou.“

Následoval krátký rozhovor v rychlé italštině. Nicky proplakal celou cestu do vily. Ulevilo se jí, že je Vigovo auto pryč.
Procházel se s ním po dětském pokoji a šeptal mu něžnosti jako starostlivý otec. Všechno to dělal instinktivně.
O několik minut později měl Nicky položenou hlavičku na Massimově rameni. Jeho pláč se změnil v kňourání. Právě jí před očima vznikalo pouto.

Malé Nickovo tělíčko se tulilo k mohutnému a vypracovanému tělu strýce a jeho zlaté vlnité vlásky tvořily kontrast s Massimovou černou hřívou. Právě objevil bezpečí mužských paží, jiných než paží svého otce.
Brzy za sebou uslyšela zvuk. Otočila se a zjistila, že Lia vešla do pokoje s malou ženou ve středních letech, která nesla doktorský kufřík. Doktorka vřele Massima pozdravila a pak se otočila k Julii. Po představení si od něj vzala dítě. Hoch se hned rozplakal.

Julie se přesunula na druhou stranu postýlky. Srdce jí bušilo strachy, že by to mohlo být něco vážného. Massimo stál vedle doktorky, napjatý znepokojením.
Zatímco doktorka poslouchala Nickyho plíce, Massimo letmo pohlédl na Julii. Netroufala si ten pohled příliš zkoumat. Už dříve byl rozzlobený. A teď tahle krize.

„Za jeho zvýšenou teplotu by mohlo zodpovídat několik věcí,“ řekla doktorka, čímž přerušila Juliiny mučivé myšlenky. „Možná mu brzy začnou růst zuby, nebo se nachladil. Je tu také třetí možnost. Protože ta horečka přišla tak náhle, mohla by to být roseola, která je u nemluvňat běžná. Jsou mrzutá a odmítají jeden nebo dva dny jíst. Dostane vyrážku.“
„Už jednu měl,“ řekl Massimo.

„Ne, ne. Tahle pokryje jeho trup a obličej. Ale ať je to cokoliv, není to vážné.“
„Díkybohu,“ vykřikla Julie. Massimo na ni znovu pohlédl, ale tentokrát se v jeho výrazu zračila úleva.
„Ve všech třech případech bude léčba stejná. Dávejte mu dětský tekutý ibuprofen.“
„Vzala jsem s sebou ten, co pro něj používala Pietra.“

„Dobrá. Dodržte pokyny v letáku. Musí hodně pít. Pokud nebude chtít jíst, nejprve mu nabídněte trochu cukrové vody. Je to starý trik, ale zabírá lépe než většina produktů na trhu.“
Zavřela kufřík. „Zavolejte mi, když budete mít nějaké otázky.“

„Zavoláme,“ prohlásil Massimo.
Julie pokývala hlavou. „Moc vám děkujeme, že jste přišla.“
„Rádo se stalo. Pietra byla úžasná žena. A on je překrásné dítě. Smrt jeho rodičů je hrozné neštěstí. Bude potřebovat všechnu lásku, kterou mu můžete dát. To ho vyléčí rychleji.“

V Juliiných očích se zaleskly slzy. „My víme.“
Massimo ji šel doprovodit. Julie se natáhla po Nickym.
„Dám ti nějakou medicínku. Budeš ji brát, dokud ti nebude úplně dobře.“

O tři dny později dostal vyrážku. To znamenalo, že nejhorší fáze roseoly je pryč. Ve dne i v noci se s Massimem střídali u postýlky. Jeden spal a druhý hlídal. Myslela si, že odjede do Milána a začne pracovat, ale zůstával s nimi. Kdyby nevěděla, že je to jinak, myslela by si, že je jeho otec.
Díkybohu Nicky opět jedl.
Pátého dne vstoupila do pokoje ve chvíli, kdy vydával zvuky, aby si získal pozornost.

„Dobré ráno, ty malý rozkošný tvorečku.“
Julie vytáhla dítě z postýlky, aby ho vykoupala. Naplnila umyvadlo teplou vodou a vysvlékla ho. „Nemáš ani ponětí, jak jsi roztomilý. Tvoje tetička tě moc miluje.“ Nedokázala si pomoci, aby ho nepolíbila na tvářičku a krček.
„To vypadá zajímavě. Můžu se přidat?“ ozval se důvěrně známý mužský hlas plný života.
Massimo – zrychlil se jí tep.

„P… proč ho nevykoupeš sám?“ řekla impulzivně. „Zbožňuje to, že, Nicky?“
„Jestli mi důvěřuješ. Bylo by to další z mnoha poprvé.“
Krátce se setkali pohledem. „Po případech pokus-omyl jsem zjistila, že to nemůžeš pokazit. Tohle je jeho oblíbená část dne. Jenom ho jemně ponoř do vody.“

Massimo poslechl její radu. Brzy se koupelna naplnila jeho smíchem, když Nicky kopal a cákal a oba dva je zmáčel. Vydával slabé zvuky, jako kdyby se snažil mluvit.
Julie mu kápla trochu dětského šamponu na hlavičku. Massimo ji třel, aby vytvořil mydliny, které pak pečlivě opláchl. Pracovali v souladu. Ona Nickyho usušila, on nanesl pudr a zapnul čistou plenku. Pak ho oblékla do strečových dupaček.

„Tak tohle je náš velký chlapec,“ řekla bez přemýšlení. Doufejme, že Massimo pochopil, co myslela.
„J… jestli ho podržíš, vyčistím mu ouška.“ Sáhla po tyčince. „Tohle je jediná část, kterou rád nemá.“
Massimův tichý smích jí pronikal až do morku kostí.
„Tak!“ Políbila Nickyho na čelo. „Už jsme hotoví.“

Massimo ho zvedl do vzduchu. Celou cestu zpátky do dětského pokoje mu dával polibky na bříško stejně, jako to dělával Shawn. Nicky strýcovu pozornost zbožňoval.
Musela si odkašlat, aby odstranila z krku knedlík. „Připravím pro něj láhev.“
„Už jsem požádal Ginu, aby ji přinesla i s naší snídaní.“
Myslel na všechno. Ještě trochu určité spojitosti a byli by jako rodina, kterou vlastně v jistém smyslu byli. Ale ve skutečnosti nebyli!

Do pokoje vešla asi dvacetiletá služebná s podnosem a lahví. Julie si hned všimla jejího zvědavého pohledu, který přeskakoval mezi ní a Massimem, než opustila dětský pokoj.
Kdysi Pietra řekla, že se její bratr nikdy neožení. Nevysvětlila proč a Julie po tom nepátrala, protože tenkrát ještě Massima neznala a nebyla tak naplněná zvědavostí jako teď. Muž jako on by se nikdy neoženil, kdyby to nebyla jeho volba. Ale tím pravým důvodem bylo něco jiného než jen snaha překazit plány jeho strýce. Hlavně nesměla zapomenout, že zaplést se s Massimem by byla chyba.

Nechtěla rozbít tu rozjařenou dvojici, a tak sáhla po láhvi. „Raději ho nakrm ty. Nicky je tebou tak zaujatý, že asi zase žárlím,“ řekla s úsměvem.
Ale když mu ji podala, překvapeně se na ni podíval. „Kdyby tohle byla soutěž, už dávno bys mě porazila.“
Tohle byl od Massima ten největší kompliment. „Nickyho je snadné milovat. Má toho hodně z Pietry?“

„Něco. Zvláštní je, že vidím dost z tebe.“
Srdce jí poskočilo. „To jsou ty blond vlasy.“
„Je toho víc. Výraz, který má, když něco chce. Už jsem viděl stejný výraz ve tvém obličeji.“
„Myslíš bolení z hladu?“

Vybuchl smíchy. To ho změnilo v nejpohlednějšího muže. Vyděšená ze svých pocitů, které sílily, sáhla po teploměru, aby změřila Nickymu teplotu.
„Je stále normální.“
„Ještě líp, vyrážka je pryč. Ta moje trvala mnohem déle.“
Juliina hlava se otočila jeho směrem. „Nerozumím.“

„Když se Nicky narodil, měl jsem horečku dengue.“
Vyrazilo jí to dech. Znělo to ošklivě, ať to bylo cokoliv. „C-co ti to udělalo?“
„Složilo mě to na měsíce, dostal jsem vyrážku. Naštěstí to nebyl hemoragický typ.“
Zanaříkala. „Byl jsi celou tu dobu v nemocnici?“
„Vůbec ne.“

Když si vzpomněla na všechny ty hrozné věci, které mu řekla, zastyděla se. „Proč jsi o tom neřekl Pietře?“ zašeptala.
„Protože byla s miminkem tak šťastná. Nechtěl jsem jí zbytečně dělat starosti. Řekl jsem, že mě skupina potřebuje, a Pietře jsem slíbil, že s nimi strávím celé září, abych se s Nickym seznámil.“
Slib, který dal, už nikdy nesplní.

Olízla si nervózně rty. „Je horečka dengue jako malárie?“
„Myslíš, jestli se vrací?“
Přikývla.
„V mém případě ne.“
Díkybohu.

„Naštěstí se Nicky zotavil z roseoly mnohem rychleji a teď už je všechno dobré. Jedna krize je odvrácena.“
Jedna?
Přestože jeho slova vyjadřovala spokojenost, oči se mu znepokojeně leskly. Chtěl říci ještě něco jiného.
„Teď když spí, si potřebujeme promluvit.“

Julie věděla, co přijde. Byla to pouze otázka času.
„Po-pokud se na mě zlobíš, že jsem vzala Nickyho ven a nepromluvila jsem o tom nejdřív s tebou, slibuju, že se to už znovu nestane.“
„Nevadí, žes opustila vilu,“ odvětil klidně. „Řekla jsi o tom Gině. To je důležité.“
„Ano, ale ona tě chtěla vzbudit a já jí řekla, aby to nedělala. Vypadal jsi unaveně. Nechtěla jsem tě vyrušovat.“
„Oceňuji tvůj zájem.“

Upřeně ho sledovala, ale nedokázala říci, co si myslí. To ji znervózňovalo. Napadla ji další možnost, proč by se mohl zlobit.
„V případě, že tě to zajímá, Vigo se pozval.“
„Překvapilo by mě, kdyby to neudělal,“ ozval se posměšně.
Nevěděla, jak si tuto poznámku vyložit, a uhnula pohledem.

„Sice jsi mi říkal, abych za tebou přišla, kdyby se ke mně někdo z tvé rodiny choval hrubě, ale zdál se neškodný. Bohužel, kdybych řekla ne, znělo by to nezdvořile.“
Po chvilce ticha se zeptal na něco úplně neočekávaného: „Líbila se ti jeho společnost?“
„Byl zábavný.“

„O čem jste mluvili?“
Ostražitě si ho prohlížela. „Vyprávěl mi o svém životě na univerzitě. Massimo – co se děje?“
„Když jsem viděl vás dva spolu, připomnělo mi to, že tvoje rozhodnutí pomáhat mi s Nickym tě připravilo o tvůj život.“
„Nicky je můj život…“ vyhrkla.

Přenesl váhu z nohy na nohu. „Souhlasím, že právě teď je středem pozornosti, ale za týden už bude zvyklý, že tady je jeho domov. Budeš moci odejít.“
Odejít?
Takže to on řekl Dantemu, že je tady jenom na návštěvě.
Polilo ji horko. Nastala ta chvíle, kdy se jí pomstí?
„Sice jsme se nedomluvili, jak dlouho ti budu pomáhat, ale počítala jsem aspoň rok -“

„Nemožné.“ Zněl jako její matka.
„Dva nebo tři týdny s ním, to vůbec nic není!“
„Je to dost, aby překonal první kritický bod. Delší doba jen způsobí, že rozloučení bude těžší pro… všechny.“
Julii napadlo, že důvodem pro tohle ultimátum je ta krásná žena, kterou Massimo potkal na letišti. Seraphina mu musela říci, že nepotřebuje pro Nickyho chůvu, ne když je tady ona.
Představa, jak se ti dva objímají, stále Julii zraňovala.
Použila každý kousek sebeovládání, aby se před ním nezačala vztekat. To už jednou udělala a od té doby žila v neustálém strachu.
„Máš pravdu,“ připustila neochotně. Nicky jí bude chybět. Bude těžké ho opustit. „Asi bych měla do víkendu odjet.“
„Tohle rozhodnutí je zcela na tobě.“

Moc díky.
Přiškrceně řekla: „Nikdy jsem neměla chodit do tvého hotelu. Urážela jsem tě a dostala do nepříjemné pozice.“
Jeho čelist ztuhla. „Až do teď nás Nicky potřeboval oba.“
Až do teď…
„Potřebuje stálý domov. Tys mu jeden dal, Massimo.“ Co mohla dělat? Stiskla rty a pak řekla: „Děkuju ti, žes mi dovolil jet s vámi.“

Už byla skoro za dveřmi, když zaslechla: „Já jsem ten, kdo je vděčný, zvláště teď, když vím, že jsi odložila své svatební plány jen proto, abys mi pomohla s Niccolem.“

Svatební plány –
Julie se vrátila zpět do dětského pokoje.
„O čem to mluvíš?“

Podíval se na ni přivřenýma očima. „Tenkrát jsem tě šel hledat do města, protože jsem ti chtěl vyřídit, že volal tvůj snoubenec. Ale když Nicky onemocněl, všechno se mi vykouřilo z hlavy.“
Otřásala se vztekem. „Brent mluvil s tebou?“
„S Liou. Předala mi vzkaz. Ale už tě určitě zastihl na mobilu.“
„Upřesněme si něco.“ Pohodila hlavou. „Z určitých důvodů, které nechci probírat, jsem si s sebou mobil nevzala.“ To byl způsob, jak mohla držet kontrolu nad hovory se svou matkou. „Teď to nejdůležitější, nebyly žádné svatební plány. Nedošlo k žádnému oficiálnímu zasnoubení. Nemám snoubence.“

Massimo svěsil ruce. „Zdá se, že Brent si to nemyslí.“
„Lhal. Brent postrádá určité vlastnosti a to zabilo moje city k němu. Má velké ego. Když jsem mu řekla, že je konec, pošramotila jsem jeho pýchu, sotva něco jiného. Číslo do vily zřejmě získal od mého otce. Doufám, že teď pochopil, že mu zpátky nezavolám.“
„Říkáš mi pravdu?“

Nepřemýšlela, jestli je to moudré, a řekla: „Hádám, že kdybys mi řekl, že Seraphina není tvoje snoubenka, taky bych ti nevěřila.“
„Trefa,“ zamumlal po krátkém tichu.
Zklamaně povzdechla. „Pietra řekla, že jsem zadaná, protože jsem si myslela, že bych s Brentem mohla strávit budoucnost. Ale během několika posledních měsíců jsem zjistila, že je sobecký. Došlo mi to, když jsem mu řekla, že chci opustit svou práci a starat se o Nickyho.“
Massimo se k ní přiblížil. „Tuším, že nechtěl s tebou do toho jít.“

„Muž, který míří vstříc svému vrcholu, vždy nepozná, co je důležitější.“
Brent nebyl jako Massimo. Žádný muž nebyl.
„Než mi řekneš, že ještě můžu získat zpět svou starou práci, neříkej to! Kdybych o ni tak moc stála, nešla bych za tebou. Každý si myslí, že ví, co je pro mě nejlepší. Moje matka, můj bratr, můj šéf, Brent, dokonce i ty se zdáš, že máš mou budoucnost naplánovanou, ale mám pro tebe novinku. Nemáš!“

Hlas se jí chvěl. „Pokud tě to zajímá, Nicky je pro mě to nejlepší. A já jsem to nejlepší pro něj. Je to můj synovec stejně jako tvůj. Nezáleží na tom, co se stane, nikdy ho nepřestanu mít ráda. Řekl jsi, že naše rodina může přijít tak často a zůstat tak dlouho, jak chceme. Dobře, zůstávám. I přesto, že by Dante řekl ‚chválabohu, že je pryč‘.“
Massimo se tvářil jako mrak. „Kdy s tebou Dante mluvil?“ dožadoval se.

Sklonila hlavu a přála si, aby mlčela.
„Řekni mi to, nebo si to z něj dostanu sám.“
„Ne, Massimo…“ Opět napřímila hlavu. „Bylo to jenom něco, co řekl, když jsme v Miláně vystoupili z letadla.“
„Pokračuj.“ Stál tam s rukama v bok. Ten mužský bojovný postoj jí bránil, aby přemýšlela jasně.
„Popřál mi zábavnou dovolenou.“

Z jeho úst unikla nějaká italská nadávka. Ta reakce prozradila, že Danteova poznámka ho rozhněvala víc, než čekala. Kéž by ji to mohlo utěšit. Ale faktem bylo, že Massimo chtěl, aby odjela. To ťalo do živého. Pohnula se směrem k chodbě, když se jí mužské ruce sevřely kolem nadloktí. Přitáhl si ji k sobě. Na zádech cítila tlukot silného srdce.
„Nechtěl jsem útočit, Julie,“ zamumlal. „Copak nechápeš? Doporučil jsem, abys odjela, protože jsem myslel na tvoje štěstí s Brentem. Nicky tě potřebuje. To vidí každý.“

V tuhle chvíli byly její pocity zmatené. Přitisknutá k jeho pevnému tělu nedokázala myslet. Voněl mužnou vůní a Nickyho dětským pudrem. Jeho teplo, ústa v jejích vlasech, všechno útočilo na její smysly. Kdyby to tak věděl.
„Potřebuju ho.“
„Myslíš, že to nevím?“ Massimo ji otočil. „Nezáleží, co se děje, teď jsme v tom spolu.“

Bez dechu se mu upřeně dívala do očí.
„Ženě, která je pro tebe důležitá, se možná podobná dohoda nebude líbit, i když jsme přes Nickyho spřízněni.“
Ostře se nadechl. „Myslíš Seraphinu.“
„Pokud je ona ta důležitá žena ve tvém životě, pak ano.“
Jeho ruce se sunuly po jejích pažích dolů, dokud mu nevyklouzly. Ztráta dotyku Julii způsobila, že v duchu zasténala. Vylekaně od něj odstoupila.

Bála se, že kdyby u něj stála moc blízko, vytušil by, jak moc po něm touží. Založil si paže na široké hrudi.
„Kdysi jsme si byli blízcí.“ Julie to věděla. „Je to už tři roky. Bylo to ještě předtím, než jsem odešel do Guatemaly.“
„Vypadá to, že tě stále chce. Myslela jsem, že ti něco o mně řekla. Proto jsem chtěla odejít.“
Jejich pohledy se setkaly. „Tak se mi zdá, že jsme oba dva dělali špatné závěry. Ale když jsi tady v sídle, možná by jí to mohlo konečně dojít.“
Julie si uhladila vlasy na spánku. „Takže teď začnu plnit svůj další účel a stanu se nárazníkem mezi vámi dvěma?“

Ztuhl. „Budu předstírat, že tohle jsem nikdy neslyšel.“
„Omlouvám se,“ zašeptala, než odvrátila oči.
„Je to moje chyba, že jsem tě vyděsil, když jsem mluvil o intrikách Di Roccheů.“
„Počítáš do toho i Viga? Vypadal vyděšeně, když jsi nás našel. Je stejný jako ti ostatní?“
„Nejspíš. Vsadil bych se, že ho Sansone poslal na průzkum.“

Narovnala se. „Aby pátral po čem?“
„Aby zjistil moje plány. Takhle může zahájit útok dřív, než se dostanu do kanceláře.“
„Je tak ctižádostivý?“
Massimo si třel spodní ret palcem. „Sansone se chce jednoho dne stát hlavou rodiny Di Roccheů.“
„Bojí se tě. Proč? On je prvorozený syn.“

„Ano, strýce Alda. Soutěžíme spolu už od mého narození. Když jsme se Pietra a já museli přestěhovat do Milána a začít žít se strýcem, Sansone nemohl vystát, když nám jeho otec věnoval jakoukoliv pozornost.“
„Ale vždyť je o deset let starší -“
„To mu dává výhodu, takovou, na kterou nikdy nenechal své bratry nebo mě s Pietrou zapomenout.“
„Ale jak by se mohl cítit ohrožený?“

Mimovolně pokrčil rameny.
Zachvěla se. Bylo v tom mnohem víc, než jí říkal.
„Cení se, že se Vigo nezeptal ani jednou na tebe.“
Obdaroval ji ironickým úsměvem. „Má oči v hlavě. Jako každý normální chlap reaguje na krásnou ženu.“
„Buď vážný, Massimo.“
„Myslíš, že nejsem?“ vyzval ji.

Julie by mu ráda věřila, ale netroufala si to zkoumat.
„Vigo byl zábavný.“
„Přiznávám, že má ještě mléko na bradě. Možná je pro něj ještě naděje.“ Ale Julie vycítila, že tomu sám nevěří.
Ona a Vigo si byli věkově blízko. Nejspíš to znamenalo, že ji Massimo nepovažuje za úplně dospělou. To si bude muset zapamatovat, aby ze sebe neudělala hlupáka.

Podle toho, co měla možnost až doposud poznat, ukázala se všechna obvinění, která mu řekla, jako neopodstatněná. „Protože jsem opět zpátky ve svém zaměstnání, měla bych dohlédnout na Nickyho.“
Jeho tmavé obočí se svraštilo. „Nelíbí se mi, že se považuješ za nájemnou sílu.

Julii se také nijak zvlášť nelíbilo.
„Mám dokonce větší odpor k označení ‚chůva‘. Přirozeně ti budu dál platit, ale raději tě považuju za člena rodiny, který přijel, aby mohl být s naším synovcem na pozvání. Capisci?“
Uklouzlo mu italské slovo ‚rozumíš‘. Tohle bylo jedno z těch, která znala. Srdce jí tlouklo o závod.

„Ano.“
„Dobře. Dnes večer, až se ochladí, vezmeme Nickyho ven na večeři. Byli jsme příliš dlouho zavření ve vile. Vezmi si na sebe něco napůl elegantního. Je čas, abych vás dva představil tady v Itálii.“
Massimo byl pryč několik let. Navzdory rodinným intrikám musely být jisté vzpomínky z jeho mládí, které mu byly vzácné. Už se nemohla dočkat.

Další díly naleznete v rubrice ZÁBAVA - HARLEQUIN ON-LINE 


 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky