Prostorné, dobře osvětlené letadlo Di Roccheů mohlo unést čtrnáct pasažérů plus posádku. Julie o Massimových vážných, dobře oblečených bratrancích ani nevěděla, protože pracovali v zasedacím oddělení na zádi.
K Massimovi a její rodině sice byli velmi uctiví, ale jinak se drželi stranou.
Massimo se zmínil, že Dantemu je třicet devět a Laziovi čtyřicet dva. Oba jsou ženatí a mají děti. Jeho nejstarší bratranec Sansone nepřijel. I on měl děti, jedno z nich bylo na vysoké škole. Všichni měli zodpovědnou pozici ve firmě.
Massimo občas se svými hnědovlasými bratranci promluvil, ale většinu času zůstával v lůžkové kabině s ní a Nickym. Nelíbilo se jí to, protože nikdy nevěděla, kdy s ní přestane jednat v rukavičkách. Její strach ji rozčiloval. Doufala, že když je tam s nimi Nicky, nemusí se během letu bát.
Ještě nikdy nepoznala takový přepych, jako teď, když jim stevard na palubě přinášel jídlo a ohříval láhve. Všechno bylo zařízeno, aby ona i dítě měli pohodlí.
Naštěstí se jeho vyrážka zlepšila. Ještě několik dnů a zbytek zarudlosti bude pryč.
Tohle bylo poprvé, co byli ona a Massimo s Nickym o samotě. Dokud nenastoupili na palubu letadla, Juliini rodiče se o dítě starali. Věděla, že je bolí u srdce při pomyšlení, že Nicky opouští zemi.
Přestože měl Massimo panovačné vzezření a autoritu, která by zastrašila hodně lidí, nesnažil se její rodiče řídit. Julie mu za to byla vděčná. Smutek byl všude kolem jako tmavý opar. Scéna na letišti vystihovala konec rodiny Marchantových. Nic už nebude stejné. Nikdy.
Musela připustit, že ani pro Massima už nebude. Ať byla podstata jejich vztahu jakákoliv, opilý řidič zabil Pietru, osobu, která mu byla nejblíže. Byl vytržen ze své práce, aby se vrátil na místo, na které nechtěl, a aby přijal dítě, které neznal. Byl sice Nickyho strýcem, začínal ho mít rád a snažil se, aby se z nich stala rodina, ale přijmout tohle opatrovnictví přes noc musela být skličující vyhlídka. Udělal to bez váhání.
Přestože mu Julie nedůvěřovala, když se nad tím zamyslela, rozuměla důvodům, proč ho jeho sestra tak moc milovala.
Ve chvíli, kdy ostatní lidé jen stáli kolem a mačkali jim soustrastně ruce, Massimo věděl, co je potřeba udělat. A udělal to se zdvořilou dokonalostí, jakou každý muž toužil vlastnit. Juliin otec Massimovu pomoc přivítal.
Zkoušela si představit za podobných okolností Brenta, ale nedokázala to. Massimo to zvládal…
…protože byl muž.
Shawn řekl Julii, že v Itálii viděl logo Di Roccheů. Znamená skála, symbol pro něco pevného a neotřesitelného. Massimo by mohl být vzorem. On byl skála, na kterou se dalo spolehnout.
Pietra na něj spoléhala. Shawn také. Musel být přesvědčený o zásadní čestnosti svého švagra, jinak by neuvažoval dát mu právní poručnictví na Nickyho.
Bohužel, životy se navždy změnily, hlavně ten Nickyho. Nikdy nepozná své rodiče. Jak může být život tak nespravedlivý. Julie polkla další vzlyk.
Dítě možná cítilo její smutek a začalo plakat.
„Co myslíš, že je špatně?“ zeptal se Massimo, pozorný navzdory známkám únavy v jeho obličeji.
Pokusila se odpovědět, že dítě chce Shawna a Pietru, ale to samozřejmě věděl. Namísto toho řekla: „Možná si potřebuje říhnout, ale já si myslím, že postrádá svou vlastní postel.“
„To my všichni.“
„Pro muže tvé velikosti by byla zapotřebí velká houpací síť,“ řekla bez přemýšlení.
Jeho rty se zkroutily. „Sleduješ příliš mnoho filmů s Indianou Jonesem. V dnešní době se používají skládací lůžka.“ Vstal a natáhl se pro Nickyho. „Potřebuješ přestávku. Vezmu ho na procházku. Snad ho to rozptýlí.“
V náručí svého strýce vypadalo dítě velmi malinké.
Rozhodla se, že je vhodná doba pro použití toalety. Potřebovala si vykartáčovat vlasy a oživit rtěnku.
Když se o několik minut později vrátila ke svému sedadlu, překvapilo ji, že se už vrátil. Nicky ležel dolů obličejem na jeho mohutných stehnech v měkké látce drahých černých kalhot. Massimo ho dokázal utišit tím, že mu svou bronzově opálenou rukou třel záda.
„Měl jsem si na to pamatovat. Jsem žárlivý.“
Jeden koutek jeho mužných úst se zkroutil. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Od jejich prvního setkání se to stávalo pravidelností i přes výhrady, které k němu měla.
„Můžeme poděkovat Dantemu. Poradil mi, abych to vyzkoušel.“
„Jak staré jsou jeho děti?“
„Čtrnáct a sedmnáct. Troufám si říct, že být dvojnásobným otcem je jako jízda na kole. Jednou se to naučíš a nikdy to už nezapomeneš.“
„Ženili se všichni tvoji bratranci tak mladí?“
Jeho černé oči se zableskly. „Můj strýc na tom trval. Jejich ženy byli pečlivě vybrané.“
„Protože jsi zůstal svobodným mládencem, usuzuju, žes byl jediný, kdo se ho nebál.“
„Není to můj otec. I přes strýcovu kritiku jsem vyvázl jako nepřizpůsobivý. Ke zlosti mých bratranců,“ dodal vážněji.
„Například?“ Cloumala s ní zvědavost.
„Strýc věří, že svobodný muž, který je starší než dvacet jedna let, je hrozbou společnosti.“
„Uff. Mohla tvoje teta do toho mluvit?“
„Ne. Nepomohlo ani, že byla během jejich manželství často nemocná a potřebovala péči. Zemřela rok poté, co jsme Pietra a já přišli do jejich domu.“
Naprosto rozdílné od Juliiny rodiny, kde její matka musela být ta důležitější, až nakonec vytlačila jejího otce.
„Myslela jsem, že italské domácnosti fungují naopak.“
Sledoval ji přes přivřená víčka. „Sleduješ příliš mnoho televizních seriálů.“
„Podle tebe sleduji příliš mnoho telenovel.“
Jeho krátký úsměv, při němž se zablýskly bělostné zuby, způsobil, že měla zvláštní pocit v břiše.
„Byla Pietra také rebel?“
„Bojím se, že ano. Podobala se mi,“ připustil smutně. „Nikdy by nedovolila, aby někdo vybral za ni. Nepřekvapilo mě, když mi oznámila, že se zamilovala do Shawna.“
Juliino hrdlo se stáhlo. „Pietra byla to nejlepší, co mého bratra potkalo. Nestrávili spolu moc času, ale byli to dva nejšťastnější lidé, jaké jsem kdy viděla. Nebála se ani naší matky.“
„Strýc ji v tomto oboru připravil a odvedl dobrou práci.“
Jeho poznámky stále narážely na temnou rodinnou historii.
„Žije také v Bellagiu?“
„Ne.“
Ta jednoslabičná odpověď ji naplnila úlevou.
„C-co tvoji bratranci?“
Rýha mezi jeho černým obočím se prohloubila. „Není třeba se bát. Rodina Di Rocche se v Miláně rodí i vychovává. Z Bellagia pocházela moje matka.“
„Pietra mi ukazovala obrázky vašich rodičů, když byli velmi mladí. Tvoje matka byla velmi krásná. Byly to jejich svatební fotografie?“
Když tu otázku položila, jeho ruka se na moment zastavila na Nickyho zádech. Pak řekl ne.
Bez dalšího vysvětlování bylo zřejmé, že rozhovor skončil. Náhlé napětí, které z něj sálalo, způsobilo, že jí vyschlo v ústech. Massimo nechtěl víc říct a měl na to právo.
Cítila se nesvá a vstala. „Usnul.“ Rychle Nickyho zvedla z Massimových nohou a uložila ho zpět do dětské sedačky.
Přikryla ho dekou a znovu se posadila. „Pokud jsem tě rozzlobila tím, že se vyptávám, já… já se omlouvám. Protože pocházím z rozvedené rodiny, chápu, když se jisté rodinné záležitosti uchovávají v soukromí.“
Nikdo tomu nerozuměl lépe než Julie, která o rozchodu svých rodičů mluvila nerada. Nezazlívala mu jeho nesdílnost.
Když ta slova opustila její rty, uvědomila si, jak směšně musela znít po obviněních, která na něj křičela při prvním setkání. Měla by se za ně omluvit.
Zkoumavě si ji prohlížel. „Jak jsi mi stručně připomněla v hotelu, pocházím z machiavelistického světa. Vstoupila jsi do něj na vlastní nebezpečí.“
Srdce se jí zastavilo. „Chceš tím říct, že máš ještě nějaký jiný důvod k tomu, abys mne najal? Co třeba? Budu ochutnávat tvůj čaj, než ho vypiješ?“
Chtěla od něj upřímnou odpověď, ale když to řekla takhle, znělo to poťouchle.
Jeho obličej se mírně uvolnil. „Nemínil jsem naznačovat něco tak zlověstného. Ale chci tě požádat, abys mi slíbila, že za mnou přijdeš, pokud se ti něco nebude zdát v pořádku nebo na tebe bude někdo nepříjemný.“
Byl vážný! Její srdce zrychlilo.
„Myslíš někdo…“
„Kohokoliv z rodiny,“ dodal. „V Itálii budeš žít pod mou střechou, kde platí moje pravidla. Nikoho jiného. Rozumíme si?“ Za otázkou byl jasný rozkaz.
„Ano. Samozřejmě.“
„Můžeš důvěřovat Guidovi a Lie, kteří se starají o vilu.“
Julie začínala být zmatená. Všechno, co řekl a udělal, dělalo trhliny v její mysli.
„Pokud je atmosféra tak naplněná intrikami, proč tam Nickyho bereš?“ Tolik ke slibu, že se už nebude vyptávat. Elegantně pokrčil rameny.
„Je to jeho italské dědické právo, to jediné, které mu můžu pomoct uplatnit. Až bude dost starý, zajistím, aby probádal i své americké kořeny. Myslím, že jeho rodiče si přáli, aby se cítil dobře v obou světech.“
I když nerada, musela uznat, že ho považuje za nejvzrušujícího – a nejhroznějšího – muže. Hodně žen se určitě cítilo stejně.
Ale nebylo by dobré, kdyby se ze všech lidí zabývala myšlenkami právě na Pietřina bratra. Byl to vzdělaný, bohatý a zkušený muž, o deset let starší než ona. Myslet si, že by o ni mohl mít zájem, bylo nepředstavitelné.
Šokovalo ji, že o tom vůbec přemýšlí. Zadívala se na Nickyho. „Překvapuje mě, jak je hodný.“
„Řekl bych, že si nevedeme špatně.“
Vrhla na něj rychlý letmý pohled. „To je pravda, ale ještě jsme nepřistáli.“
„Právě jsme začali, jsme na letišti Linate. Teď se zapnulo světlo.“
Bylo to tak. Dosedli na zem v Miláně dřív, než si to uvědomila. Julie mohla jen stěží uvěřit, že za okamžik ona a Nicky vstoupí do světa Di Roccheů.
Závojem řas sledovala Massima, jak si zapíná bezpečnostní pás. Měl neuvěřitelnou postavu. Julie se zachvěla, když si uvědomila, že on je neuvěřitelný.
Kárala se za svou rostoucí slabost, mezitím letadlo zpomalovalo na přistávací dráze. Massimo posbíral Nickyho věci. Jeho bratranci vystoupili z letadla. Následovala je s Nickym v náručí.
Když řidič jedné z čekajících limuzín pomohl Massimovi s dětskou výbavou, z hloučku čekajících lidí svižně vykročila smyslná žena s dlouhýma nohama a volala Massimovo jméno.
Rudé vlasy jí sahaly do půlky zad, na sobě měla kostýmek od známého módního návrháře. Minula jeho bratrance a vrhla se mu kolem krku. Doteky
jejich úst a těl prozrazovaly dřívější důvěrný vztah.
Událo se to příliš rychle, aby Julie stihla zavřít oči. Dante pohlédl na Julii, která zvládla sejít ze schodů bez klopýtnutí. Domyslela si, že s vlasy sepnutými do culíku a oblečená v džínách a bavlněném tričku, ke kterému se Nicky během letu tiskl, neudělala příznivý dojem. Zahanbeně si pomyslela, že Dante možná poznal, jak se v tu chvíli cítila. Zářivě se na něho usmála. „Díky za vaši radu. Nicky se hned utišil, když si ho Massimo položil na nohy.“
Jako odpověď se nepatrně uklonil.
„Když si mého bratrance zabrala Seraphina, pomohu vám.“
To znamenalo, že to Massimovi zřejmě nějakou dobu potrvá. Už byla z toho předstírání unavená. Dante otevřel dveře a připoutal uvnitř dětskou sedačku. Julie klesla vedle dítěte. Mohla sice tvrdit, že je vyčerpaná z dlouhého letu, ale sama věděla, že důvodem pro její slabost je něco úplně jiného. „Děkuji vám,“ zamumlala. Zoufale se snažila nemyslet na to, co se dělo za limuzínou.
Pokrčil rameny. „Pietra byla rodina. Zábavnou dovolenou.“
Popřál jí a dveře se zavřely.
Dovolená? Tak tohle Massimo řekl svým bratrancům? Že sem jela jen na dovolenou?
Až do teď rodina Di Roccheů říkala a dělala všechny správné věci, přesto ji jejich chladné povahy přinutily, aby se cítila nahraditelná. Zejména nyní.
Říci jí, aby se bavila, když stále ještě drží smutek, znělo z jeho strany krutě a úmyslně. Jeho hrubý nedostatek citlivosti zraňoval.
Jestli se on a Lazio vždycky chovali takhle, chápala, proč Pietra v dospívání tak lpěla na Massimovi. A jeho odjezd do Střední Ameriky vysvětloval, proč ji tolik přitahovala Shawnova srdečnost.
Zatímco Julie čekala v autě na Massima, připustila, že Pietra nebyla jediná žena, kterou nepříznivě zasáhlo jeho rozhodnutí pracovat v jiné části světa.
Tahle myšlenka vedla k dalším tíživým myšlenkám o ženách, které zanechal v Guatemale. Určitě tam nějakou měl.
Navzdory jeho staromládenectví čtyřiatřicetiletý muž jako Massimo nežil v celibátu. On se také nestaral o Juliiny předchozí vztahy. Bylo by směšné, kdyby na něj žárlila. Je jen pomocná síla, nic víc pro něj neznamená. Jestli si chce udržet svou pozici, měla by se raději chovat jako chůva a starat se jen o dítě. Po její původní ostré kritice by zřejmě netoleroval, kdyby mu pokládala osobní otázky nebo dělala další závěry. Popravdě na to neměla právo.
S novým předsevzetím, že se soustředí jen sama sebe, využila volného času, aby přebalila Nickyho.
„Ty jsi takové zlatíčko,“ řekla, když ho položila na malou podložku, kterou měla složenou v tašce s věcmi pro Nicka.
„Podíváme se, jestli krém zabírá.“
Právě v tu chvíli přišel Massimo a přinesl s sebou vůni Seraphinina parfému. „Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat.“
Nic nevysvětloval. Julie to od něj ani neočekávala.
„Nespěcháme,“ řekla, aniž by se na něho podívala.
Massimo se předklonil. „Ta vyrážka se zdá lepší.“
„Také si myslím. To jsme rádi, viď?“ Políbila Nickyho na bříško. Odměnil ji tím nejsladším úsměvem.
„Ještě jeden krátký let helikoptérou a budeme doma.“
Massimův neutrální tón jí nic neprozradil.
„Slyšel jsi to, Nicky? Jedeme na další vyjížďku.“ Usadila ho zpátky do dětské sedačky.
Limuzína se pohnula. Cesta na heliport netrvala dlouho.
Brzy byly ona i dítě usazeni vzadu za Massimem a pilotem.
Náhlé zvednutí způsobilo, že se jí zakymácel žaludek. Ale po několika minutách si na pohyb zvykla.
Její první let helikoptérou byl zajímavý a brzy ji naplnila nepopsatelná podívaná na jezero Como. Co se jim mohlo jevit jako všední, to Julii připadalo jako z jiné planety.
Upírala oči na břeh pokropený drobnými městečky. Z modré vody se zvedaly zalesněné svahy, které končily až ve vrcholcích horských štítů pokrytých sněhem.
Podle Massimových instrukcí začal pilot klesat, a tak začala rozeznávat olivové a palmové stromy, buganvilie, dokonce rododendrony a azalky v celé škále zářivých barev.
Brzy se objevilo malebné město, jehož barevné domy a úzké ulice byly skoro úplně obklopeny vodou. Zkoumala honosné vily s terasovými zahradami a cypřiši mezi svěží zelení. Ucítila na sobě pohled černých očí, když jí v naprostém potěšení uniklo překvapené zajíknutí.
„O Bellagiu se říká, že je nejkrásnějším městem v Evropě.“
Obrátila hlavu k Massimovi, který se na ni ohlížel přes rameno. „Já… já… nemohu najít slova, abych to popsala. Pietra musela Shawna velmi milovat, když se obrátila zády k takové kráse.“
„Sonomské vinice mají také své vlastní kouzlo.“
„To je pravda, ale nic, co jsem kdy viděla nebo si představovala, se nedá srovnat s tímhle.“ Rychle pohled odvrátila.
Žádný muž, kterého jsem kdy potkala, se nevyrovná tobě.
Helikoptéra klesala, dokud se nevznášela blízko dozlatova zbarvené vily obklopené sluncem zalitou zahradou.
Sevřelo se jí hrdlo. „Tvůj domov?“
Slavnostně přikývl. Helikoptéra dosedla.
„Oh, Nicky…“ vykřikla naprostým údivem. „Když pomyslím, že tohle je místo, kde vyrůstala tvoje maminka a kde i ty budeš žít…“
Jak řekl Massimo, bylo to Nickyho dědické právo.
Bylo to tak nádherné, že jenom hlupák by se ho ptal, proč sem dítě vzal. Schoulila se před svou ubohou naivitou.
Přes všechno to její nadšení cítila i obavy. Z Massimovy historie pochopila, že i tato zvláštní Edenská zahrada má svého hada. Nejvíce ji však děsilo čekání na ten okamžik, kdy bez varování udeří.
Massimo poděkoval Guidovi za připravení postýlky a nového šatníku a vydal se hledat Liu.
Pietřina ložnice nyní sloužila jako dětský pokoj. Julie obývala sousední apartmá a Massimova ložnice byla na druhém konci chodby.
Obešel roh a narazil na Liu s podnosem, jak opouští Juliino apartmá. S uspokojením si všiml, že Julie snědla většinu svého oběda.
Za poslední týden projevila jen nepatrnou chuť k jídlu. Spíš se bál o ni než o Nickyho, který přijímal svou výživu bez problémů.
Po několika neúspěšných pokusech se Massimo naučil, že musí Nickyho zaujmout a strčit mu dudlík do úst. Najednou dítě přestalo zápasit a úkol byl splněn. Massimo nevěděl, kdo je víc překvapený.
„Gratulace,“ řekla Julie. „Objevil jsi tajemství asertivního učení, právě tak jako já.“ Jemně se usmála.
Pocítil radost z výkonu, kterou už roky nezažil.
Strčil si do úst jedno zrnko vína z jejího talíře. „Zmínila se Julie, že ještě něco potřebuje?“
„Ne. Signorina uložila dítě do kočárku vedle své postele. Oba spí. Stará se o něj, jako by to bylo její vlastní dítě.“ Liiny oči se zalily slzami. „Pietra měla tak nádherné dítě. Když pomyslím, že už tady není.“
Massimo se ostře nadechl, nechtělo se mu tím zabývat. Stále ho to halilo jako plášť.
„Také si jdu lehnout. Až se malý vzbudí, ať mi ho Gina přinese, na hodině nezáleží. Julie se potřebuje vyspat. Nakrmím ho.“
Přikývla.
„Dobře. Grazie, Lio.“
„Momento, Massimo. César naléhal, abyste mu hned zavolal. On a Luca poslali květiny. Dala jsem je do vaší pracovny.“
„Zavolám mu.“ César a jeho starší bratr Luca budou šokovaní, až zjistí, že Nicky s ním bude žít v Itálii. Bude to mít vliv hlavně na Césara, protože tím skončil Massimův staromládenecký život. Následky Pietřiny osudné nehody se stále ozývaly.
„Máte ještě několik dalších hovorů. Váš strýc, signor Vercelli, signor Ricci, Seraphina, doktorka Pittmanová, doktor Reese a signor Walton.“
Zastavil se uprostřed kroku. „Walton?“
„Snoubenec signoriny Marchantové. Vypadalo to, že s ní nutně potřebuje mluvit. Něco se svatbou, ale bylo špatné spojení.“
Massimo se zamračil. Takže to neskončilo. Ať spolu měli jakýkoliv spor, teď si zřejmě ten chudák spílal.
„Řeknu jí o tom. Zbytek z nich bude muset počkat.“
Hlavně jeho strýc. Massima nepřekvapilo, že zajistil, aby ho Seraphina přivítala na letišti.
Během uplynulých čtyř let se jeho strýc a její otec snažili dát je dohromady. Ale Massimo ji nemiloval. I kdyby ji miloval, nikdy by si ji nevzal. Byla to dívka z velkoměsta, příliš rozmazlená svým otcem a jeho penězi. Nehodila se k životu v zemi třetího světa.
Vůbec se nepodobala například Julii.
Rozčilovalo ho, že se jeho myšlenky k ní stále vracejí. Když dorazil do své ložnice, měl pocit, že má z olova nejen nohy ale celé tělo. Od hovoru se Sansonem se pořádně nevyspal.
Byl sice ve své vlastní posteli, ale jeho mozek se nevypnul. Jednu myšlenku následovala další. Snad se mu ta žena spící na druhém konci chodby nedostala pod kůži.
Massimo ji stále viděl, jak roztřesená stojí v hotelovém pokoji a přitom proklíná jeho rodinu. Jedním dechem ho napadala, příštím prosila, aby mohla být součástí Nickyho života. Tvrdila, že se přizpůsobí životu v džungli, když bude muset. Bylo mu jasné, že by ve svém žalu řekla cokoliv jen proto, aby mohla zůstat s dítětem. Věřil tomu.
Jeho ústa se zkřivila, když si představil ten rozruch, který by ty dvě blonďaté hlavy vzbudily mezi domorodci, až by se jeho naplněná kanoe nořila hlouběji do pralesa…
Když s ním byla na palubě letadla a pomáhala mu s Nickym, jejich let napříč dvěma kontinenty a oceánem byl překvapivě příjemný. Odloučení od jeho bratranců bylo další plus. Sotva si na ně vzpomněl. Byla inteligentní. Nezhýčkaná. Bylo to skoro, jako by oni tři byli malá rodina.
Ke svému zděšení si uvědomil, že mu ta intimita z letadla chybí. V tak důvěrné blízkosti se nemusel omlouvat, když si ji chtěl prohlédnout. Přitahovala ho už v hotelu a teď dokonce ještě víc.
Dlouhé řasy, tmavší než její vlasy, zdobily široké modré oči. Studoval dokonalý ovál jejího obličeje, pak se přes plná ústa přesunul k dobře tvarovanému tělu.
Obrázek, ve kterém se Nicky tulil k její svěží mladistvé kůži se zlatými vlasy rozprostřenými na podhlavníku, ne a ne opustit jeho mysl.
Co Lia před chvílí řekla, byla naprostá pravda. Julie se chovala jako matka. Jeho hospodyně byla připravena, že se o Nickyho postará sama, ale jak by mohla cokoliv udělat, když Julie dala dítě do svého pokoje?
Měl pocit, že tyhle věci se budou stávat, ať už vědomě nebo ne. Čas Juliiny pocity k Nickymu nezmění, jen je prohloubí.
Kdyby nevzal Julii s sebou, Lia a služebné by byli jediné, kdo by se staral o Nickyho potřeby. Nevzniklo by tak žádné nebezpečí, že by si vytvořily k Nickymu nějaký vztah nebo on k nim. Ale jeho malinký synovec potřeboval kolem sebe lidi, aby mohl vyrůst v lásce a důvěře.
Aby byl Massimo k sobě upřímný, musel přiznat, že by si s Nickym nedokázal tak hrát jako ona. Každé dítě si zaslouží tento druh lásky a pozornosti.
Naneštěstí je Julie jednoho dne opustí – její vztah s Waltonem zřejmě není tak u konce, jak tvrdila. Předtím o tom nepřemýšlel, ale nyní ho tato možnost polekala. Jestli ji Nicky ztratí, prakticky tím ztratí druhou matku.
Bylo to pouze deset dnů, ale Massimo si na ni už zvykl a Nicky ji zbožňoval. Povzdechl si, znepokojený možností, že možná udělal chybu, když ji nechal, aby jela s nimi.
Neměl dovolit, aby k němu pronikl soucit. V tom hotelovém pokoji ho dostaly její modré uslzené oči a její patrná láska k dítěti.
Normálně nedělal chyby v úsudcích, jako byl tenhle. Když se neožení, bude mít svobodu ponořit se do své archeologické práce. Už to dlouho plánoval. I když byl zpátky v Itálii, chtěl pokračovat na knize, kterou začal ve svém volném čase.
Praštil do polštáře. Nebylo pochyb, že Nicky není jediný, kdo si vypěstoval k Julii pouto. Musel udělat něco dřív, než věci zajdou příliš daleko.
Podle Juliiných hodinek byly čtyři hodiny odpoledne bellagijského času. Ona a Nicky prospali hodiny.
Než si šla lehnout, osprchovala se, ale on stále potřeboval koupel. „Vyzkoušíme umývadlo, co ty na to?“
Rozprostřela ručník a čistou plenku, pak do poloviny naplnila mramorové umyvadlo.
„A jdeme.“ Ponořila ho do teplé vody. Okamžitě začal kopat. „Tohle máš rád, viď?“
Bylo to prostředí pro prince. Pietra a Massimo měli v životě všechno, až na milující rodiče. Historie se opakovala.
Julie bojovala se slzami. „Jen co to dokončíme, dám ti láhev a půjdeme na průzkum.“ Podívaná na město z helikoptéry byla tak nádherná, že nemohla déle čekat.
O deset minut později vypil většinu láhve a oba byli připraveni jít.
Opustila pokoj a sešla dolů do elegantní vstupní haly, kde uviděla jednu ze služebných, které potkala již dříve.
„Gino? Jdu na procházku. Řekněte to Lie, prosím.“
„Řekla jste o tom signorovi?“
„Ne. Ještě jsem ho neviděla. Je to problém?“
Nechtěla, aby si Massimo myslel, že na něho čeká při každém pohybu. Najal ji sice jako Nickyho chůvu, ale nikdy se s ním necítila „uvolněná“. Čím méně ho uvidí, tím lépe pro klid její duše. Bála se, že by poznal, jak moc ji přitahuje.
Gina vypadala znepokojeně. „Chtěl, abych mu přinesla Nickyho.“
„Tak já to udělám. Kde je?“
„Ne… ne…“ Rozhodila ruce. „Signor spí.“
Julii to nepřekvapilo. Byla si jistá, že v letadle nespal. „Tak to bychom ho neměli vyrušovat. Do hodiny budu zpátky. Ani nebude vědět, že jsme byli pryč.“
Gina nevypadala nadšeně, ale Julie zase nehodlala posedávat, dokud se Massimo neprobudí. Čekání by ji nutilo přemýšlet. V letadle přemýšlela a prohlížela si Massima až moc.
Teď byla v Itálii a plánovala sebe a Nickyho zaměstnat. Myslela si, že od té hrozné chvíle v jeho hotelovém pokoji neudělala nic, čím by ho víc dopálila, ale nebyla si jistá. Teď musel být její prioritou Nicky.