Diskutujte: Čtete rádi romantické příběhy, nebo dáváte přednost jinému žánru?
Kouzelná atmosféra italského městečka brzy prolomí zábrany a láska na sebe nenechá dlouho čekat...
Telefon v Massimově kapse zazvonil, ale tentokrát ho nezvedl. Které části ze slova ‚ne‘ Gillian Pittmanová nerozuměla? Byla jedinou ženou ve skupině. Mohla mít kteréhokoli z tuctu mužů, ale ona si vybrala právě Massima. Massimo však o její pozornost nestál.
Když chtěl dámskou společnost, strávil volný víkend v hlavním městě Mexika nebo v Positanu s bratrancem z druhého kolena Césarem, šampionem závodu Grand Prix. Jeho sklon k závodění jim oběma zajistil spoustu žen.
Po vyčerpávajícím pracovním dni nutně potřeboval velkou sklenici ledové vody a sprchu. Takový přepych měl ve stanu, který po minulé dva roky nazýval domovem. Nebyl větší než prostorná šatna a přestože se nacházel v srdci Peténského pralesa v Guatemale, bylo to přece jen trochu víc než místo, kde mohl jíst, spát a zaznamenávat své nálezy.
Profesionální skupiny, které pracovaly na nalezišti v Cancuénu, žily v oploceném táboře na druhé straně mayského paláce. Tábor mohl nabídnout několik dalších výhod. Kdyby se k nim chtěl po práci připojit, musel by obětovat své soukromí, ale na to ještě nebyl připravený.
Když si otevíral láhev vody, telefon zapípal. Dopálený vyrušením nejdříve vyprázdnil obsah lahve a pak se teprve podíval, co je tak důležitého, že se doktorka Pittmanová uchýlila k poslání textové zprávy. Rychlý pohled na telefon mu prozradil, že se ho snažil zastihnout Sansone. Do hlavy se mu vkradla zlověstná předtucha.
Za celých dvacet čtyři měsíců, co byl pryč, neobdržel od svého nejstaršího bratrance ani telefonní hovor, ani zprávu. Na to ho Sansone příliš nesnášel.
Obrnil se proti tomu, co mohlo přijít, a četl:
Tragická zpráva, Massimo. Ihned mi zavolej.
Slovo tragická mělo určitý význam, který nemohl ignorovat. Je jeho strýc nemocný? Nebo něco horšího?
Zavolal svému bratranci zpátky. Pot z něj valil proudem.
„Co se stalo?“ zeptal se, když uslyšel Sansoneův hlas.
„Papá dostal nějaké zprávy, kvůli kterým se zhroutil. Teď je u něj doktor, a tak mě požádal, abych ti zavolal.“
Strýc Aldo mohl předstírat, že je nemocný, aby získal Massimovy sympatie a přesvědčil ho, aby se vrátil domů.
Massimo ještě nebyl připravený se vrátit. To by se nejdříve muselo stát něco opravdu hrozného.
„Jaké zprávy by to mohly být?“
Po neobvyklém zaváhání Sansone řekl: „Jedná se o Pietru.“
Zmínka o sestře vyrazila Massimovi dech.
„Co je s ní?“
„Její tchán volal a řekl otci, že ona a jeho syn zemřeli dnes ráno při autonehodě.“
Zemřeli…
Pietra?
Zavrávoral. Zasáhla ho bolest, která mu brala dech.
„A dítě?“ dotazoval se divoce.
„Nevím. Otec ne-“
Massimo zavěsil. Nechtěl, aby Sansone slyšel jeho žal.
„Bohužel, musím být zítra v Portlandu na začátek třídenní konference, Julie. Řekni mi, kdy bude pohřeb a já se pokusím si odtamtud zařídit let.“
Brent zněl roztržitě. To znamenalo, že sedí před svým počítačem a pracuje. Od muže, který tvrdil, že ji miluje, čekala víc.
Sevřela telefonní sluchátko pevněji. Nedokázala myslet jasně. Trápila se pro osiřelého synovce a truchlila pro bratra, kterého velmi milovala.
Nemohla uvěřit, že Pietra, její okouzlující švagrová, je také pryč. Byla to velká ztráta.
„Ráda bych ti řekla něco víc, ale čekáme, až zavolá Pietřin strýc. Dokud to neudělá, nemůžeme dělat nic,“ zašeptala nestálým hlasem. „Když pomyslím na Nickyho…“
„Ten malý chlapík si nebude nic z toho pamatovat. Naštěstí má tvou mámu.“
Kousla se do spodního rtu tak silně, až ucítila krev.
„Jak jsem ti řekla už včera, když jsem tu zprávu slyšela, Nicky má mě, Brente. Moje matka už matkou byla.“
Udělal podivný zvuk. „Ale ty žiješ v San Francisku. Jak chceš pracovat a ještě se starat o dítě?“
Julii se zdálo, že odpověď je jasná. Doufala, že s ní bude chtít prožít budoucnost za jakýchkoli okolností. Ale když tu otázku položil, její naděje zahynula.
„Plá-plánovala jsem se přestěhovat sem, do Sonomy.“
Od chvíle, kdy od svého otce uslyšela o té osudné nehodě, se nedokázala toho nápadu zbavit. Plánovala, že ještě toho dne zavolá svému šéfovi a vzdá se svého místa.
„A vzdát se tak skvělé práce, kterou jsem ti pomohl získat. To všechno jen, abys pečovala o dítě, které není tvoje.“
Ach, Brente.
Zavrtěla hlavou. To musela přijít tahle tragédie, aby si uvědomila, jak je zahleděný sám do sebe? Brent ještě nebyl na sňatek připravený, nemluvě o tom, že jí nechtěl pomoci vychovat Shawnova chlapce.
„Co teď?“
Teď?
Zamyslela se nad minulostí. Proplouvala jistými záležitostmi v naději, že se věci zlepší.
„Proč se mnou nemluvíš? Julie?“
Opravdu nechápal.
„Můj synovec právě ztratil rodiče. Na to jediné teď dokážu myslet.“
„Proč to musíš být ty, kdo všechno obětuje?“
„Protože chci!“ vykřikla plná emocí.
Zřejmě to na něj zapůsobilo, protože na druhé straně linky bylo dlouho ticho.
Nemohl splnit její očekávání. Nebyl ještě dost zralý. Jak si mohla myslet, že je pro ni ten pravý? Kde byla její soudnost?
„Tak co říkáš?“ zeptal se konečně.
Zhluboka se nadechla. „Říkám sbohem. Zažili jsme spolu báječné časy, ale je to pryč, Brente. Musí být. Myslím, že oba jsme to už nějakou dobu věděli.“ Zavěsila.
S myšlenkami na Nickyho opustila hlavní ložnici a spěchala do dětského pokoje, kde minulou noc spala. Od chvíle, kdy mu dala jeho poslední láhev, se ani nepohnul. Nebylo divu po takové bitvě, kterou s ní svedl. Neznal ji!
Bylo mu pět měsíců a ona s ním strávila jen čtyři víkendy, to nestačilo. Nebyla jeho maminka.
Minulý večer a během noci odmítal tekutou dětskou výživu. Chtěl svou matku a byl neutěšitelný.
Dnes konečně přestal zvracet a jednu láhev vypil. Jako by si uvědomil, že se jeho život změnil a on se poddal svému osudu. Tohle Julii zraňovalo.
Podívala se na něj a prohlížela si jemné blond vlásky a obličej. To měl po Shawnovi. Pietra mu zase zanechala svou olivovou pleť a tmavé oči.
Ale jeho statné tělíčko s dlouhými končetinami nepatřilo žádnému z nich. Když se Nicky narodil, vážil přes čtyři kila. Příliš velké dítě na tak drobnou matku.
„Odkud máš tu pusinku?“ zašeptala, když mu přejížděla prsty po tvářičce. Při své poslední návštěvě z něj vyloudila prchavý úsměv. Byl širší než úsměv jeho rodičů. Jednoho dne z něj bude dobyvatel srdcí. To její už dobyl, ale ještě o tom nevěděl.
Jak dlouho ji ještě bude od sebe odstrkovat a čekat na návrat svých rodičů? Může pětiměsíční dítě chápat, že se už nikdy nevrátí? Zavzlykala.
Nepochybovala, že Nickymu chybí sladká vůně kůže jeho matky, jak ho chovala a něžně nazývala Niccolo. Znal její hlas. Naslouchal mu již v jejím lůně, když čekal na své zrození.
Z Juliiných oteklých očí vytryskly čerstvé slzy.
Kdo ho utiší, když už neuslyší smích svého otce nebo neucítí jeho foukání na bříško při výměně plenek? Ty silné paže ho už nikdy znovu nezvednou s otcovskou pýchou; ty paže, které ho po narození držely a ukázaly mu, že je zbožňovaný?
Byla to otázka chvilky, ve které jeden opilý řidič navždy vymazal jistotu lásky. Namísto toho… zmatek.
Další polibek na Nickyho čelíčko následovaly slané slzy. Julie vyklouzla z dětského pokoje a chystala se sejít dolů. Ale ostré hlasy, které vycházely z obývacího pokoje, ji donutily, aby se na schodech zastavila.
„Lem se připravuje na důležitou soudní při a potřebuje se brzy vrátit do Honolulu. Takže velký pohřeb se nekoná. Bude se konat jen bohoslužba u hrobu. Otec Meersman souhlasil, že obřad odloží. To je vše, co můžu zařídit.“
„Musíme počkat, až nám zavolá Pietřin strýc, Margareto. Neberme v úvahu jejich problémy. To on ji a jejího bratra vychoval. Na všechna rozhodnutí má stejné právo.“
„Pokud tě zajímá, co si myslím já, když ji začal ignorovat jen proto, že si vzala mého syna, nemá žádná práva.“
„Shawn byl také můj syn,“ připomněl jí klidným hlasem. „Čekal by od nás, že se ohledně Pietry zachováme slušně. Kvůli naší snaše musím trvat na tom, že na něj počkáme.“
„Nepoužívej ten patriarchální tón, když se mnou mluvíš, Franku.“
„Udělám všechno, co budu považovat za nutné, abychom udělali správnou věc. Její strýc jistě utrpěl šok a teď trpí. To je důvod, proč je u něj doktor. Možná ho tato zpráva obměkčila, a tak dosáhli něčeho, co za jejich života nebylo možné.“
„Promluvil vzor ctnosti.“
Julie sebou trhla, když uslyšela tu hořkost v matčině hlase. Její rodiče byli rozvedení již deset let. Oba si časem našli nové partnery a přestěhovali se ze Sonomy. Ale podle jejich chování to vypadalo, jako by se rozvedli včera.
S její matkou to bylo vždy těžké. Pro její stavy určitě existoval nějaký lékařský název.
„Margareto, budeme muset dát naše osobní rozdíly stranou a rozmyslet si, co bude nejlepší pro Nickyho.“
„Zajímavé, že ses nestaral o Julii a Shawna, když jsi od nás odešel. Nebýt toho, Shawn by možná je -“
„Nepokračuj, mami. Táta má pravdu,“ zavolala Julie a vstoupila do pokoje. Nenáviděla tu bolest, která se znovu objevila a doopravdy nikdy neodešla.
Jako obvykle, když se její rodiče výjimečně setkali, její matka ten rozhovor ošklivě převrátila.
Jejich hlavy se obrátily jejím směrem. Za těch posledních dvacet čtyři hodin zestárli. Ona také.
„Nicky o nic takového neprosil. Musíme se soustředit na to, co se s ním stane. Je opuštěný a nemocný! Kromě slečny na hlídání je vlastně mezi cizinci!“
Tváře její matky se naplnily vztekem.
„To jsem si myslela, Julie. Jistě si nemyslíš, že potřebujeme přístup tyrana, který děsil Pietru tak moc, že si vzala našeho syna jen proto, aby se od něj dostala pryč -“
„Pořád je její pokrevní příbuzný. Nikdy neřekla, že je tyran. Autokrat možná.“
„Je mezi tím rozdíl?“ obořila se její matka vztekle.
„Pro případ, že jsi zapomněla, Margareto, náš syn a Pietra byli zamilovaní.“
„Nejsem včerejší. Pietra si pojistila, aby otěhotněla. Naplánovala si to pečlivě, takže Shawn neměl jinou možnost než si ji vzít a přivézt do Ameriky. No, udělal to a teď vidíme, co z toho vzešlo!“
A ty jí to nikdy neodpustíš.
Pietra vstoupila mezi Shawna a jejich majetnickou matku, ale viníkem byla láska. Nic jiného.
Juliina matka se napřímila. „Julie? Musíš jet na Havaj s námi. Určitě po tom všem nemůžu sama vychovávat dítě. Lem ti dá nějakou práci na částečný úvazek, takže -“
Julie zbytek neslyšela, protože zazvonil telefon. Doufala, že je to dětský lékař.
„Vezmu to.“ Běžela do kuchyně a zvedla telefonní sluchátko.
„Haló?“
„Slečna Marchantová?“
„Ano?“
„Tady je Katy z ordinace doktora Barlowa. Pan doktor říkal, že máte dítě přebalit, když je dítě mokré, a natřít ho krémem, který vám předepsal. Zavolám do lékárny na klinice, aby vám ten krém připravili. Pokud se zarudlost nezačne brzy ztrácet, zavolejte nám.“
„Děkuju. V noci byl tak nešťastný.“
„Mělo by se to uklidnit.“
„Jaká je adresa?“
Zapsala si adresu a vrátila se do obývacího pokoje.
„Tati? To byl doktor. Vadilo by ti skočit do lékárny? Je na na rohu Centrální ulice a Wolcottovy. Doktor Barlow tam objednal speciální krém pro Nickyho.“
„Jdu hned.“
Objal ji a odešel. Byla ráda, že je nechal osamotě. Teď nastal čas, aby si promluvila s matkou. Láska k Nickymu ji posílila.
Jakmile její otec odešel, řekla: „Nepojedu na Havaj, mami. Doufala jsem, že použiji nějaké peníze ze Shawnovy pojistky, abych mohla zůstat v tomhle domě a starat se o Nickyho.“
„Jestli si myslíš, že se sem nastěhuješ se svým posledním přítelem, pak si mů-“
„Ne,“ přerušila ji. „Už se s ním nikdy neuvidím.“
„Co se to stalo?“
Julie mohla říci, že ta zpráva její matku potěšila. Už ztratila Shawna, když se oženil, a nechtěla stejným způsobem přijít i o dceru.
„Na tom nezáleží. Pravdou je, že se chci starat o Nickyho.“
„Uděláme to spolu, Julie.“
Juliina matka celý svůj život očekávala, že se svět bude točit kolem ní. Po letech požadavků jejich rodinu rozdělila. Jako první odešel jejich otec. Pak Shawn, který si dovolil příliš, když se oženil bez jejího souhlasu. A nakonec Julie, která se po vysoké škole přestěhovala do San Franciska.
„Kromě toho, že by to nebylo férové vůči Lemovi, tohle je Nickyho domov,“ zdůvodnila tiše.
Oči její matky se zaleskly: „Už ne.“
Zdálo se, že to matka nechápe, ale musela to zkusit. „Pietra měla Sonomu ráda, protože jí připomínala Itálii. Tam potkala Shawna a zamilovali se do sebe. Plánovali žít s Nickym tady. Nemůžeme mu to vzít. Všechno ostatní už ztratil.“
„Peníze z pojistky se použijí na Nickyho vysokou. Tvůj otec a já jsme souhlasili.“
„V tom případě najdu nějaký způsob, jak pracovat z domova tak, abych s ním tady mohla zůstat.“
„Zapomněla jsi, že jsem jeho babička?“
„Právě jsi připustila, že ho nemůžeš vychovávat sama. Já jsem jeho teta a mám na to ten správný věk,“ prohlásila Julie.
Její matka rozhazovala rukama. „Nevíš, co je to být matkou.“
Ne, Julie nevěděla. Bála se, že udělá něco špatně, nebo hůř, že nebude vůbec vědět, co udělat. Ale to bylo vedlejší.
„Když jste poprvé přinesli Shawna z porodnice domů, věděli jste ty a táta jak být rodiči?“
Teď svou matku dostala, a tak využila výhody ticha. „Byla jsem na telefonu s dětským lékařem dřív, než jste sem ty a Lem dorazili. Nicky před chvilkou konečně vypil celou láhev. Učím se za pochodu. Bude to klapat.“
„Tohle se nestane, Julie. Možná to teď také pochopíš.“
„Co mám chápat?“ Její matka něco plánovala.
„Lem právě připravuje papíry k soudu, abych dostala opatrovnictví na Nickyho. To je důvod, proč jsem plánovala smuteční obřad na pozítří, potom s ním poletím přímo na Havaj. Chci, abys jela s námi. Je to nutné opatření pro případ, že by Pietřin strýc dostal nějaký směšný nápad.“
Julie se zamračila. „Jako co například?“
„Třeba že by si dělal nárok na mužského potomka své neteře, když Shawn není naživu. Víš, jak majetničtí Italové jsou.“
„Ne tak docela.“
Italové nemají na tuhle určitou vlastnost monopol. Juliina matka toho byla příkladem. Tohle byl jednoduše další plán, jak s Julií manipulovat, ale ona se nedá. Tentokrát ne.
„Vypadáš unaveně, mami. Proč si nelehneš, já mezitím zkontroluju Nickyho.“
„Jestli je vzhůru, přines ho dolů, prosím? Chci ho nakrmit.“
Pro tuto chvíli rozhovor skončil. Julie se vrátila do dětského pokoje v patře a přemýšlela o matčině poznámce. Popravdě neměla ani ponětí, jací Italové jsou. Viděla nějaké obrázky Pietřiny rodiny, ale nikdy žádného z nich nepotkala. Z toho, co zjistila, usoudila, že jsou pěkně hrozivá banda.
Podle Shawna byla rodina Di Roccheů jednou z nejbohatších a nejvlivnějších starých milánských rodin v Itálii.
Než Pietřin otec Ernesto předčasně zemřel, pracoval po boku svého staršího bratra Alda. Od jeho smrti Aldo Pietru a jejího bratra vychovával spolu se svými třemi vlastními syny. Dnes byl Aldo di Rocche mocným vládcem obchodní společnosti.
Vyloženě náhodou potkal Shawn Pietru na jedné z vinic Di Roccheů. Jedna věc vedla k další a oni se do sebe zamilovali. Shawn se oženil s Pietrou v tajnosti. Byl to skvělý tah. Ani Pietřin strýc, ani jejich matka s tím nemohli nic udělat.
Julie jejich řešení tleskala. Zvláště když se dozvěděla o napětí, ve kterém Pietra během dospívání žila.
Jediná osoba, se kterou si Pietra byla blízká, byl její starší bratr, kterého milovala. Ale ten žil na druhé straně světa. Julie chápala proč. Ať už byly rodiny roztrženy rozvodem nebo smrtí, následky měnily životy.
Zírala na dítě. Bylo možné, aby měla její matka pravdu a Pietřin strýc se pokusil získat poručnictví? Měl peníze a vliv. Julie nemohla tu myšlenku snést.
„Doufejme, že se tvá babička mýlí. Chceš zůstat tady se mnou, že, zlatíčko? Mám tě moc a moc ráda.“
Spal na zádech, paže roztažené nad hlavou a napůl sevřené do pěstiček. Stále bojovala se slzami, když do pokoje přišel její otec. Předal jí sáček z lékárny.
Rychle Nickyho přebalila a použila na jeho malý jasně červený zadeček krém, který přinesl.
„Jednou budeš báječná matka,“ zamumlal.
„Díky, tati.“ Až se její matka vrátí do hotelu, řekne otci o svých plánech. Bude na její straně.
Zabalila povykujícího Nickyho do peřinky, zvedla ho a dala mu pusu na obě tváře. Když se chystala odejít z pokoje, zavolal ji otec zpátky.
„Musím ti něco říct, než se vrátíme dolů.“
Zneklidněla. „Už… už se ozval Pietřin strýc?“
„Ne. Je moc nemocný, aby sem přijel. Ale její bratr Massimo dorazil. Zapsal se v hotelu MacArthur Place. Právě mi volal z márnice. Dal mi o Pietře pár informací, které můžeme dát na smuteční oznámení. Zlato -“ odkašlal si. „Věděla jsi, že Shawn a Pietra nechali závěť?“
Zamrkala. „Ne, ale hodně párů to dělá.“
„Je to přirozené, samozřejmě. Ale vypadá to, že v případě, kdyby se jim něco stalo, ho ustanovili opatrovníkem dítěte.“
Co?
Bodlo ji u srdce tak, že zalapala po dechu. Zírala na otce. „Nerozumím – je to svobodný mládenec, který žije a pracuje v primitivní části světa. Nikdy Nickyho neviděl!“
Nedokázala pochopit, proč se na dítě ani nepřijel podívat.
Tvář jejího otce byla ponurá. „Přesto to bylo jejich přání. Před Nickyho narozením přijel na krátkou návštěvu a tenkrát to probrali.“
Jen málo věcí v životě ji zranilo víc než tohle.
„Dal mi jméno Shawnova právníka. Zavolal jsem mu na cestě domů z lékárny. Tvoje matka a já jsme byli jmenováni správci Shawnova majetku a pojistky, ale Nicky pojede s Pietřiným bratrem. Ta závěť je neprůstřelná. Tvoje matka může utrápit Lema k smrti, ale přes všechny jeho právnické zkušenosti s tím nebude schopný nic udělat.“
Ta zpráva Julií otřásla. Přitiskla si dítě k sobě. „J-jaké jsou jeho plány?“ zašeptala. „Řekl ti něco?“
Povzdechl si. „Přijde se později na Nickyho podívat a promluvit si s námi. Do pohřbu nechce překážet, ale až bude po všem, vezme dítě s sebou zpět.“
„Kam zpět?“ Hlas se jí třásl. „Ten chlap tráví svůj život prosekáváním si cesty džunglí ve Střední Americe.“
„Také mě to překvapilo.“
Vypadal zraněně. Julie nebyla jediná, koho tahle zpráva zasáhla.
Nemyslela si, že by ji ještě něco jiného mohlo potopit víc než ta zpráva o nehodě. Ale toto odhalení jí vyrvalo srdce z těla. Musela něco udělat dřív, než bude pozdě.
V uších jí stále zněla poznámka její matky.
Mám v plánu získat opatrovnictví na Nickyho pro případ, že by Pietřin strýc dostal nějaký směšný nápad a začal si dělat nárok na mužského potomka své neteře, když už Shawn není naživu. Víš, jak majetničtí Italové jsou.
„Tati, ještě o tom neříkej matce. Chce ho nakrmit. Než to udělá, zaběhnu si na minutku do obchodu.“ Nevinná lež by mohla být odpuštěna. „Až se vrátím, řekneme jí to spolu.“
„To je dobrý nápad. Potřebuju si dát myšlenky dohromady. Pojď k dědečkovi.“ Natáhl se pro dítě. „Připravíme ti láhev, ano?“
Julie našla svou kabelku a následovala otce dolů. Ulevilo se jí, když zjistila, že matka je buď v kuchyni, nebo v koupelně, a mezitím vyklouzla ven předními dveřmi.
Zamířila k luxusnímu hotelu poblíž Sonoma Plaza.
Cestou si promýšlela, co řekne Pietřinu bratrovi. Nic neznělo jako to pravé. Když tam dorazila a přistoupila k recepci, byla jen uzlíček nervů.
„Potřebuji mluvit s panem Massimem Di Rocche. Zavolala byste do jeho pokoje, prosím?“
„Zajisté. Vaše jméno?“
„Julie Marchantová.“
Po minutě jí recepční dala neuspokojivou zprávu, že to nezvedá. „Chcete nechat vzkaz?“
„Ano. Požádejte ho, ať mi zavolá na mobilní telefon, jakmile bude moci.“ Nechala své číslo a odešla do baru na limonádu. Pokud se neozve do dvaceti minut, bude se muset vrátit.
Neuběhlo ani pět minut, když jí zazvonil telefon. Zachvátila ji panika. Kvůli Nickymu si musí dát pozor, co mu řekne.
„H… haló?“
„Julie Marchantová?“
Způsob, jakým řekl její jméno, zněl cizokrajně a důvěrně. Tělem jí proběhlo zachvění.
„Ano. Děkuji za zavolání.“
„Nezjistil jsem, že jste volala, dokud jsem nevylezl ze sprchy.“ Po chvíli ticha řekl: „Spojuje nás ztráta, kterou pravděpodobně nemůže nikdo jiný pochopit, že?“
Zjevný zármutek v jeho hlubokém hlase odrážel její vlastní utrpení. Stavidla se otevřela.
„Ano.“ Vzlykla. „Omlouvám se,“ zašeptala.
„Není třeba. Od doby, kdy jsem slyšel tu zprávu, se jen stěží kontroluji. Kde přesně jste?“
Přesně? Těžce polkla. „V baru vašeho hotelu.“
„Přijďte nahoru do mého apartmá. Tady si můžeme promluvit v soukromí.“ Dal jí číslo.
„Děkuji. Za minutku tam budu.“
Setřela si ubrouskem pot z obličeje. Naposledy se napila koly, aby se posílila, a opustila bar. Vyjela výtahem do jeho patra. Z dálky uviděla muže v bílé sportovní košili a žlutohnědých khaki kalhotách, který se obrátil jejím směrem.
To oblečení mohlo patřit tisícům mužů, ale nevědomá elegance jeho postoje a způsob, jakým materiál tvořil jeho široká ramena a vysoké štíhlé tělo, způsobily, že jí vyschlo v ústech.
Dokonce z té vzdálenosti, která je dělila, viděla, že pochází z horkého prostředí. Jeho uhlově černé vlasy, spojené s olivovou kůží opálenou sluncem, jí braly dech.
Stejně černé obočí rámovalo jeho orlí rysy. Hrdý nos a bojovná čelist tomuhle mužskému obličeji slušely.
Její okouzlený pohled se bezmocně upřel na linky jeho širokých smyslných úst. Nickyho úst!
Velikost miminka tedy nebyla dílem záhady. Zdědil po svém strýci i jeho postavu. Každý chlapec by měl mít takové štěstí.
„K jakému závěru jste dospěla?“ přišla jemná otázka.