Půjdu na léčení? Mám totiž rád sex!

Zdroj:

Většina světa se loni otřásla odporem nad pokrytectvím golfisty Tigera Woodse, který své milostné zálety označil za projev nemoci a odešel na léčení. Tleskali mu však američtí moralisté a zdravotničtí podnikatelé. Léčba libida je totiž „příští velká věc“.

Giacomu Casanovi byste to nevysvětlili. Donu Juanovi také ne. A což teprve Čingischánovi, který se činil natolik, že dnes má jeho geny na 20 milionů Asijců. Nikdo z nich by nepochopil, proč se má za usilovné vyplňování biblického pokynu Milujte se a množte se! stydět či se dokonce kvůli němu léčit.

Prášky na základní instinkt

Za oceánem to ale vidí jinak. V Chicagu časů starosty Antonína Čermáka by ještě česká přistěhovalkyně svou dceru varovala slovy: „Holka, toho chlapa si neber, je to děvkař a ochlasta!“ Dnes by už nejspíš musela korektně říct, že jde o muže stiženého nezvládnutelnou náklonností k alkoholu a hypersexuální poruchou.

Někteří pro tento stav razí název donchuanismus. Do této škatulky by se jistě vešlo pěkných pár mužů (a pár žen, u nichž ovšem jde spíš o nymfomanii s jiným průběhem i léčbou). Jak je ale rozeznat a označit číslem diagnózy, již by veřejnost uznávala a pojišťovny proplácely? To je, oč tu běží.

Pokusů je dost. Co byste třeba řekli definici,podle níž ve věku od 15let výše už není normální „sedm orgasmů týdně“ (počítá se i samohana)? Realističtí vědátoři ovšem namítají, že to by se takto za hranicí normality alespoň občas ocital prakticky každý muž. Američtí psychiatři hovoří o třech až deseti procentech „choré“ populace; z toho devět desetin tvoří pánové.

Drtivá většina z nich je však na své chlapáctví pyšná a léčit by se nešli ani za nic.

Ona taky zatím žádná slušná léčba ani není. Čaj s bromem, jaký Češi znají ze základní vojenské služby? Prášky na celkové utlumení zvané oblbováky? Nebo rovnou hormonální léčba, jež se pod názvem chemická kastrace používá u zločinců?

Ani lékaři přitom nevědí, jaký je vlastně kýžený stav „vyléčení“. Normální hladina hormonů a libida je totiž u každého člověka trochu jiná (mimo jiné v závislosti na DNA) a v průběhu života se stále mění.

Drsní hoši v bílém by k léčbě sexuality přistupovali jako ke každé jiné závislosti: cílem by byla trvalá abstinence. Kdo by si ale takové vyléčení mohl přát? A jak by se jím mohl(a) připravit na budoucí normální partnerský vztah? Nemluvě už vůbec o citové stránce takového vztahu, jež je při „léčbě libida“ zcela opomíjena…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky