„Rodiče propadají pocitům viny, ale já věřím, že devadesát pět procent z nich chce pro své dítě to nejlepší,“ vysvětluje psycholožka Václava Masáková (64).

Po letech se znovu přetřásá zákon o zákazu fyzických trestů. Hlasovala byste pro něj?

Ne, je zbytečný, už máme paragrafy o týrání dětí a domácím násilí. Rodiny, kde děti fyzicky trestají – možná trestají, možná s nimi přes fyzické násilí komunikují – takový zákon nezastaví; jako alkoholika, který si sedne za volant, když měl dvě piva, přestože ví, že je to trestné.

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková argumentuje tím, že dítě do čtyř let plácnutí nechápe. Souhlasíte?

Možná ho nechápe rozumem, ale existuje něco, čemu se dnes říká emoční inteligence: když nastane důsledek, jenž je bolestivý, tělo si to zapamatuje. I malé dítě, které si sáhne na horkou plotnu, si už podruhé nesáhne. Stejně tak se naučí, že nemá vběhnout do ulice: plácnu ho, protože se leknu a protože se mi vyškublo. Mám ho nechat vlítnout pod auto, protože se svobodně rozhodlo?

Kdy by se s fyzickými tresty mělo skončit?

Když jde dítě do školy. Pokud mluvíme o výchovném plácnutí, pohlavky nesnáším, ty jsou ponižující v každém věku. Mezi šestým a osmým rokem dítě začíná pobírat takzvaně abstraktní pojmy, už nepotřebuje názorné plácnutí, mělo by stačit říct Pozor, tohle nedělej! Hranici fyzických trestů vidím maximálně kolem deseti let.

Děti opravdu potřebují hranice. Pokud mají rozumně ohraničený prostor, vědí, odkud kam se můžou pohybovat.

Ty hranice ale zkoušejí překračovat.

Jistě, to je jejich vývojový úkol. A náš úkol je držet hranice v přiměřené míře. Ve čtyřech letech nastavím, že spát se chodí v osm, a postupně tu hranici posunu. A když patnáctiletému řeknu, že bude do deseti hodin doma, musím na tom trvat. Pravidla je nutné určovat odmalička, aby to v pubertě, kdy se dítě začíná trhat z uzdy, nebyla novinka. To by se pak pochopitelně stavělo na zadní.

Můj táta říká, že s dětmi moc diskutujeme.

Ano, to se změnilo, děti se víc poslouchají. I to by mělo být o asertivním chování: můžeš říct svůj názor, ale teď mám pravdu já. Jako s těmi letními šaty: vím, že se ti líbí, ale když je chceš v zimě, musíme je schovat pod bundičku.

S čím se na vás rodiče nejčastěji obracejí?

Jsme pedagogicko-psychologická poradna, většinu dětí posílají školy. Častěji s poruchami chování, prospěch tak neřeší, holt žáka nechají propadnout. Posílají hlavně sígry… Podle mě 95 procent rodičů vychovává své děti s vědomím, že to dělají dobře. Jinak to neumějí. Snažíme se společně najít cestu ke změnám. K mé klientele patří také spousta manželů, kteří se rozcházejí a nedokážou se dohodnout na péči o děti. Ty pak mají jiná pravidla u mámy a jiná u táty, respektive jeden nastavuje pravidla, a tudíž dává jistotu – což je většinou máma – a táta ji boří. Dítě se v tom plácá.

Pokud dítě pošle škola, přijdou k vám rodiče s pocitem „museli jsme sem, tak nám ho opravte“?

To mívají i učitelé. Myslí si, že najdeme jednoduchý recept. Často je to těžší, než se zdá, protože pokud v rodinách dochází ke kolizím a odmítají změnit svůj styl chování a výchovy, jsme na to krátcí. Podle mého životního i odborného přesvědčení je dítě produktem všech faktorů, které na něj kdy působily: od těhotenství (jestli se na něj rodiče těšili, nebo ne) přes podmínky, jaké rodina měla, když se dítě narodilo, jak se máma stavěla ke kojení.

Pokud mi řekne, že nechtěla kojit, aby si nezkazila postavu, hodně tím ukazuje, co upřednostňuje, přestože třeba dítě miluje. V některých rodinách navíc přetrvávají mýty jako ten o „studené výchově“ z 50. let, že se miminko nemá moc chovat, aby se nerozmazlilo. Labilitu můžeme hledat ve zdravotních problémech a úzkosti matky, která se o dítě bojí, je důležité, zda dítě chodilo do školky a jak tam bylo spokojené… Každý případ je jako detektivka.

Máte čas dlouhodobě pečovat o rodiny, pokud je pes zakopán v nich?

Hádejte! (smích) Pokud je to vyhrocené, snažíme se celé rodiny zvát opakovaně. Nabízíme programy pro děti od předškolního věku. Už tím, že rodiče s nimi chodí třeba na kurz grafomotoriky, posiluje se jejich vztah. Máme programy pro neklidné děti, kde se učí korekci chování. Malí živí „škůdci“ jsou totiž neustále napomínaní, přitom jsou často hodní, křehcí a nevědí jak si přízeň zasloužit, což je v kultuře, která spíš napomíná, než chválí, problém.

Pracujeme rovněž s dětmi s poruchou sociálního přizpůsobení, jež bývají neschopné navazovat vztahy jinak než neadekvátně. Je náročné obsáhnout celou klientelu. Máme přes 6 000 návštěv za rok, v programech se nám vystřídá 150 dětí. Kdyby nás bylo víc, zvládli bychom další klienty, ale jsme školské zařízení, není víc peněz.

Ve školách se operuje poruchami učení a chování. Jde jen o módu, nebo jejich případy narostly třeba vinou většího počtu nedonošených dětí?

Nízká porodní hmotnost se může promítnout do nezralosti nervové soustavy. Nemyslím si, že by opravdových poruch bylo výrazně víc, ale narůstají pseudoporuchy. Vnější obrázek je stejný: dítě koktá, špatně čte, nerozlišuje hlásky, má malou slovní zásobu. Je to důsledek toho, že se s dětmi málo mluví, posadí se k televizi. V řadě moderních domácností nevidím knihovny, maximálně se na poličce krčí pár knížek. Chápu, že mladí lidé využívají jiná média, ale děti knížky potřebují.

Předškoláci navíc nemalují, takže nemají rozcvičenou ručku. Velmi se rozevírají nůžky mezi rodinami, které děti stimulují hodně a cíleně, a těmi, jež je posadí před televizor. Možná nemají jinou možnost, jestliže je máma pořád v práci. My si to snad v Praze neuvědomujeme, ale pokud se mimo velké město naskytne příležitost slušného výdělku, lidé se ho drží zuby nehty. O zkrácených úvazcích se stále jenom mluví.

Do konce května se podle zákona mohla podat žádost o odklad školní docházky. Ty taky vypadají velmi módně, v některých třídách se sejde až třetina dětí s odkladem.

Není to tak hrozné. Když jsem v 80. letech vedla v krajské poradně statistiku, byla úroveň odkladů 22 procent. To číslo se příliš nemění. Mimo Prahu je nižší, protože v Praze je nejvíc ambiciózních rodičů.

Není zvláštní, že téměř čtvrtina dětí je nezralých?

Odpovídá to nárokům škol. Ke zlomu došlo v 70. letech. Školní rok 1975/1976 byl poslední, kdy se učilo podle původních osnov a běžel „množinový“ experiment. Problém byl, že do experimentálních tříd rodiče přihlásili chytré děti, a kdo přesto neprospíval, byl vrácen do „normální“ třídy. Tím pádem měl experiment výborné výsledky, ale když se překlopil do reality, nastal poprask.

Do té doby totiž bylo první pololetí jakoby přípravné. Tenkrát jsem pracovala v Hradci Králové a měli jsme pět až šest procent návrhů na odklad, což plně odpovídá Gaussově křivce inteligence v populaci. Jakmile se začalo učit číst, psát a počítat už v září, byl to pro děti velký nápor…

Rámcové vzdělávací programy, jež nahradily osnovy, nepomohly?

Jen někde. Některé školy učí například podle programu Začít spolu, jenž je rozvolněnější a má slovní hodnocení, z jiných škol k nám chodí nešťastní rodiče prvňáků, kteří dostávají už v říjnu čtyřky pětky.

Nechodí za vámi rodiče, že chtějí dítěti prodloužit dětství a sobě odložit povinnosti?

Chodí. Byli zvyklí, že lékaři napsali potvrzení každému, kdo měl zájem, ale od roku 2005 potřebují razítko školského poradenského zařízení, tedy pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálního pedagogického centra. Nemůžu mluvit za každého ve všech poradnách, ale doufám, že většina tlaku nepodlehne.

Ode mě rodiče razítko nedostanou, pokud dítě odklad opravdu nepotřebuje. Zpravidla si dají říct. Nedávno jsem řešila případ chlapečka, trošku hravější, ale velmi chytrý. Věděli jsme, že jde do třídy k laskavé paní učitelce, tak jsme rodičům říkali, že je zbytečné, aby byl další rok ve školce. Navíc když čte a počítá do stovky.

Kdy jste šla do školy vy?

V pěti letech. Táta pochyboval s tím, že jsem listopadová a moc hubená. Pan řídící řekl: „No co, když jí to nepůjde, tak se vrátí domů.“ A bylo rozhodnuto. To byl celý výzkum školní zralosti.

Jak jste byla vychovávaná?

K dost velké zodpovědnosti, protože jsem ze čtyř dětí. Přísně a zároveň demokraticky. To byl asi ještě podíl prvorepublikové rodiny, v níž máma vyrůstala. Byly nám jasně dány požadavky, ale vždycky jsme měly možnost volby. Například já jsem z medicíny, kterou jsem studovala, odešla na filozofii. Navíc jsem ještě na škole otěhotněla.

Rodiče mě podrželi: řekli, že mě budou živit do třiadvaceti, jak slíbili. To, že jsem v řídící funkci a mám tendenci dělat program všem kolem, je odkaz mých rodičů; táta dělal ochotnické divadlo, máma, když se uvolnily poměry a mohla vystudovat speciální pedagogiku, vychovatelku v internátní škole pro mentálně postižené. Jsem trochu potrefená.

Pořád?

Jistě. Mladší sestra je pořád mladší sestra. Jednou jsme byly, obě už s dětmi, společně na dovolené a ona se ptala, co budeme jíst. Zvyk. Dnes se všichni staráme o tátu. Když se něco děje, jsem to já, kdo organizuje. V den, kdy zemřela maminka, jsme se všichni čtyři večer sešli u otce. Bylo to moc pěkné, přestože smutné. Soudržnost je v nás, naši ji pěstovali.

Přenesla jste ji i do vlastní rodiny?

Všechno se nepovedlo. Tatíček od dětí odkráčel a pak si ještě umřel, takže jsem vychovala tři potomky sama. Ale je fakt, že když se něco děje, dneska už dospělé děti se taky dokážou vzájemně podržet a to mě hřeje.

Jaká jste babička? Rozmazlovací?

Ne. Na vnoučata nemám moc času, je jich šest. Nejvíc komunikuju se dvěma čtyřletými vnučkami a dvouapůlletou, která je mentálně taky na čtyři. Pak mám ještě malinká dvojčata a od syna ročního vnuka, kterého moc nevidím, protože je to jediné vnouče druhé babičky... Jedna ze čtyřletých vnuček, velmi bojovná, na mě nedávno vyplázla jazyk, tak dostala přes zadek. Dceři jsem to vysvětlila a ta s tím neměla problém.

Máte profesionální deformaci typu radit s výchovou v tramvaji?

Neradím, ale občas mě pusa svrbí. Zejména když si máma dítěte nevšímá. Má-li ho na klíně, má čas a možnost si s ním povídat. To jsou momenty, které nic nestojí. A ona kouká do dáli…

Každý rodič asi chce vychovat z dítěte úspěšného, přirozeně dravého a přitom empatického člověka. Jak to udělat?

Mít ho rád. A dovolit mu jít tam, kam chce. Pochopitelně s vytyčením hranic, jak jsem o tom mluvila. To je celé.