Předvánoční čas

Eva je jednou z vás. Čtenářka kafe.cz, která potkala štěstí ve chvíli, kdy už to vůbec nečekala. Dnes o předvánočním čase trochu jiným pohledem.

Prosinec. Měsíc, kdy město ožije spěchajícími lidmi, tisíci žárovek a blikajících poutačů.

Děti píší svá tajná přání do psaníček, která večer pokládají za okno s nadějí, že i to jejich přání bude přečteno a na Štědrý den splněno.

Podvečerním městem jdou muž a žena. Jen tak se projít, jen tak se podívat na spoustu světýlek a spěchajících lidí. Ti dva jdou jako milenci, držíce se za ruce, jako by se báli, že v tom davu ztratí jeden druhého. Muž ukazuje ženě drobnosti ve výlohách, nevědomky jí narovnává šál. Žena naslouchá, občas přikývne a s milým úsměvem sleduje svého muže, jeho gesta, která velmi důvěrně zná. Ta gesta miluje. Miluje svého muže a ví, že není na světě nic, co by je rozdělilo. Není nic a nikdo, kdo by vnesl do jejich klidného a vyrovnaného života rozruch.

Žena zatáhne muže za rukáv na znamení, že chce jít dál. Dál osvětlenou blikající ulicí, která ústí na náměstí plné stánků a vánočních atrakcí. Kdesi hraje hudba, několik dětí poskakuje v jejím rytmu a hlasitě se smějí. Muž obejme ženu kolem ramen, jako by ji chtěl zahřát. Přitiskne ji k sobě a jdou pomalu chladným městem. U stánku muž kupuje kornout horkých kaštanů, které příjemně hřejí ruce. Ti dva pozorují prodejce, pobíhající děti, starostlivé rodiče a velký vánoční strom, na kterém svítí spousta světel.

Žena se usmívá a počítá, kolik let už takto chodí se svojí láskou pod vánoční strom s kornoutem horkých kaštanů. Kolik let si pod stromem přála jedno veliké přání, kolik psaníček napsala… Čtyřicet let po boku muže, kterého stále miluje, čtyřicet let krásného života ve dvou, bez splněného jediného přání. Toho největšího. Ne, dnes už to nebolí, dnes jen vzpomíná na naději, kterou v sobě hýčkala. Rok od roku byla naděje menší a menší. Smíření se životem ve dvou přišlo po špičkách, potichu, se slzami v očích. Bylo to těžké. Žena vzpomíná, že vlastně o niterném smíření se svým mužem nikdy nemluvila. Neví, jak smíření přijal on. Zvláštní. Jeden druhému nechtěli ublížit vyptáváním, výčitkami a slzami. Bylo a je tu stále cosi nevyřčeného, co sice dávno přebolelo, ale je to jako duch.

Žena si uvědomuje, že jednou vyřkne to, co měla říct už dávno. Teď? Je už ta správná doba, kdy o promlčené naději může mluvit?

Její pohled spočinul na houfu dětí. Pozoruje jejich skotačení pod vánočním zvonem splněných přání. Muž k sobě ženu přitiskne, jako by tušil… Pohladí ženu po tváři a jeho láskyplný pohled říká: „já vím…“ Žena se usměje, opětuje úsměv a najednou jí připadají všechna slova zbytečná.

Dvojice jde pomalu dál prosvíceným městem, v klidu, beze spěchu. Jen se k sobě více přimkli, více potřebují cítit jeden druhého. V tom shonu a ruchu cítí, že mají v sobě velké bohatství. Nebudou psát za okno psaníčka. Přání těchto dvou stárnoucích lidí je prosté. Ještě dlouho hřát jeden druhému dlaň bez horkých kaštanů…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky