Pořád se něco děje…

Pořád se něco děje…
Pořád se něco děje…
Zdroj: www.thinkstockphotos.com

Nejmenované středně velké krajské město vybudovalo u všech vchodů parkoviště u nejmenovaného řetězce supermarketů závory.

Stalo se tak po zkušenostech, že neukáznění řidiči využívali tohoto dosud nezpoplatněného parkoviště od rána do večera pro parkování, a bylo nad slunce jasnější, že nejen v době nakupování. Neboli když někdo přijel „jen“ nakupovat, horkotěžko hledal volné místo pro svůj vůz.

  • Teď to bude tak: Sto dvacet minut zdarma, dále cena jako na běžných parkovištích.

Já osobně jsem tento počin uvítala, těšila jsem se, že před nákupem nebudu muset kroužit jako vážka a číhat, kdo se chystá k odjezdu. Považuji to za spravedlivé pro všechny. S tímto pocitem klidu jsem se také vypravila, jak jsem si myslela, na nekomplikovaný nákup. U závory zmáčkla čudlík, znovu se přečtením ujistila, že 120 minut mám gratis (bohatě stačí), spokojeně šla v klidu nakoupit.

  • Za chvíli mělo být všechno jinak.

Ne, lístek jsem neztratila, dobu neprošvihla, auto našla v pohodě. Sotva jsem dala nákup do kufru a vyjela ze svého, tentokrát volně získaného místa, zaregistrovala jsem periferním viděním podivný šum a zácpu. Závory ještě vonící novotou se rozhodly stávkovat. Jak jinak se dá nazvat to, že se odmítly po přesně provedeném popsaném úkonu zvednout? Ještě že jsem u žádné z nich nebyla první já, to by bylo vtipů o blondýnách! K tomu všemu v červeném autě.

Celé parkoviště má osm závor.
Sem i tam.
Nezvedala se žádná.
Bylo horko, měla jsem už být někde jinde, přesto, že nebyla nákupní špička, za chvíli bylo na všechny strany „ucpáno“.
Teď to přijde.

Paní v asi čtvrtém autě ve druhé levé frontě vyběhla z auta a příšernou fistulkou striktně oznámila, že jí všichni musíme vycouvat, neboť ona vyjede jinudy. Opakovala svůj požadavek se zároveň se zvyšujícím tónem hlasu. Naštěstí jsem nestála hned za ní, stejně ji bylo slyšet všude. Kudy hodlala vyjet, doteď nechápu. Protože u všech výjezdů jsou závory. Ty stávkující. Jiná paní podobným tónem několikrát za sebou opakovala, že se jí rozpustí nanuky a že si bude stěžovat. Slibovala, slibovala, ale nikam si stěžovat neodcházela. Malý pán docela vepředu, stojící u jiné závory než já, křičel: komunisty na vás. Docela jsem se o něj bála, měl velmi brunátný obličej. Dva pohlední chlapci ve sportovním autě (měli výhodu, vše slyšeli a viděli, aniž museli vystoupit z vozu) se hlasitě pochechtávali.

  • Velká fronta se utvořila i na druhém straně, kde byli ti, co chtěli dovnitř. Tam se podařilo ucpat kruhový objezd během pár minut.Závorám to bylo očividně jedno. Ani to s nimi nehnulo.

Tak jsem v tichosti odešla k informacím nejmenovaného supermarketu. Jeho pracovnice zavolala, tuším, městskou policii. Nějaké uniformy to prostě byly, moc jsem na ně ze svého auta neviděla. Myslím, že ty zákazníky nejbližší závorám dokonce legitimovali, zřejmě byli z něčeho podezřelí.

Závory pak byly mechanicky zvednuty, zipem jsme si odjeli každý po svém.
Třicet devět minut to trvalo, můj čas je také drahý.
Nepomohlo křičet, zlobit se, proklínat techniku či kohokoliv.
Bylo lepší situaci konstruktivně řešit a čas využít.
Já například jsem si konečně poslechla celé CD mé milované, jak jinak než nejmenované zpěvačky.
Jednou to pomine, dobrý, zlý, jen my ne….. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky