Polárník Oldřich Bubák: Na pólu musí člověk převrátit utrpení v libost

Zdroj:

V encyklopediích se píše: významný polárník, který jako první Čech zdolal severní a jižní pól na lyžích. Při těchto slovech se Ing. Oldřich Bubák (58) směje: „No, byl jsem tam, ale významný polárník?“

Statný muž cestuje po zemích věčného ledu, horách a neprobádaných místech světa, jako by šel na Říp.

Takže profesí polárník?

Ne! Já se považuju za misionáře pozitivního myšlení.

Ještě šílenější představa!

Baťa takové lidi ve fabrikách měl a vyplatili se. (smích) Chodíte po horách, vodíte jako profík výpravy, fotíte, přednášíte, píšete knihy, básně, hrajete… - ale jste strojař!

Chtěl jsem dělat humanitní obory, ale na to rodina neměla za komunistů kádrový profil, tak jsem šel v Hradci Králové na střední strojní. Mezitím jsem absolvoval lidovou konzervatoř, zkoušky na umprum… Nicméně mě chytila matika a fyzika, malování strojů, tvůrčí práce, takže mám i strojárnu na ČVUT. Byl jsem nadšený strojař!

Jak jste se stal polárníkem?

To je ovšem něco jiného, tam mám mnoho přátel, to je můj druhý domov, protože doma jste tam, kde máte přátele. Tam mě fascinuje především čistota vztahů a jejich žebříček životních hodnot, který nám v naší společnosti chybí.

A také to, že se mi všichni dívají do očí a mají v nich jiskru, na rozdíl od mnoha lidí u nás, kteří mají všechno, avšak v očích prázdno… Jak říká básník: „Má vše a je mrtvý!“ Myslím, že jsem v jednom z minulých životů v Nepálu i žil. Pár tibetských mnichů mi to potvrdilo.

Vydrží vám „nepálské nadšení“ po návratu do Česka dlouho?

Dva měsíce.

Proč už jste tam nezůstal?

Za dva roky půjdu do důchodu, tak se uvidí. Musím si to tu všechno pofackovat a zařídit.

Založil jste dokonce nadaci, která má nepálským dětem pomáhat se vzděláním.

V Česku během roku organizuju několik akcí, které mi poskytnou finanční prostředky, a ty předám do určené školy tamnímu učiteli s tím, že pomocí nich zajistí, aby se děti bez rodičů nebo ty, jejichž rodiče nejsou schopni vydělat tolik peněz, naučili alespoň číst a psát.

Co cítíte těsně před návratem z cest?

To je stále stejné a mnoho lidí to má asi také. Bude to znít jako paradox, ale vždy se ze všeho nejvíc těším na náš chleba. Cestoval jste už jako kluk? Třeba utíkal z domova na výlety? Mizel jsem do lesa, maloval si a četl knížky pro dospělé, i když jsem jim moc nerozuměl. Vyrůstal jsem jen s bráchou a mámou.

Asi proto jsem brzo pochopil, že se budu muset spolehnout vždycky jen sám na sebe. A možná i proto věřím v universální vědomí vesmíru. Nic není náhoda, vše má svou kauzalitu, karmickou linii. Věřím v buddhistickou filozofii, která není náboženství, ale spíš morální kodex pomáhající lidem nahlédnout do svého vnitřního světa a orientovat se v našem strastiplném životě.

Nikdy jste na výpravě, když bylo zle, neřekl: Bože, ať to dobře dopadne!?

To asi ano… Babička říkala, že mám dost unavené anděly, kteří nade mnou drží ochrannou ruku. Věřím tomu, proto jsem po těch všech nebezpečích stále tady. Jeden tibetský mnich to i konkretizoval: prý jich mám sedm.

Podle čeho se coby vůdce rozhodujete, koho vezmete s sebou? Zda na to má psychicky nebo fyzicky?

To je na dlouhé povídání. Před každou cestou se svými klienty pracuju pět i šest měsíců. Pomalu je poznávám a samozřejmě selektuju. Dávám k sobě lidi se stejným cílem a energií. Ty, kteří chtějí hlavně fotit, ty, kteří chtějí především chodit, ty, kteří chtějí meditovat v horách a tak dále.

Chci, aby si to své užili, když už za to dají tolik peněz. Jezdím s kolektivem čítajícím maximálně šest lidí. Tolik osob zvládnu. Umíte si představit, co problémů vygeneruje patnáctičlenná skupina? To si nemůže užít ani jeden. Tomu nevěřím!

Dá se „panu bohatému“ říct Zklidni se, frajere, a makej?

Jednoho jsem i chytil pod krkem! Řekl jsem večer, že se ráno ve čtyři sejdeme, a on ležel s tím, že na to kašle! Přitom na něj čekalo několik lidí… Choval se hloupě, sobecky.

To jsou představy mnoha boháčů, že když si doma můžou díky penězům dovolit cokoli, můžou se tak chovat i tam. Tam jsou jim prachy k ničemu! V tu chvíli zjistíte, že jsou prachatí, ale jako lidi prázdní, nešťastné nicky. Zlé chování se člověku vrátí.

Naznačil jste, že vše špatné se člověku vrací jako bumerang. Kdy ten návrat sám poznáváte?

Většinou mozek generuje naše špatné činy z minulosti v okamžiku, kdy to nejméně čeká. Ve stanu v Himálaji, na antarktické náhorní planině, když máš hlad, je ti špatně, bolí tě hlava, nohy, nemůžeš spát… Potom to je mazec.

Vše si člověk má možnost ještě jednou prožít tak, aby to už nikdy neudělal. Tam je spravedlnost. Stalo se mi to mockrát, není to nic hezkého, ale je to moc důležité! Pokud to ustojíš, posuneš se do vyšších hladin poznání.

Kam se toužíte ještě vydat?

Moc toho není, ale v hlavě mi vibruje dlouho malý sen – vydat se na cestu jen se psím spřežením ve sněhu někde na dalekém severu. Dát si tak s nimi kolem pěti set kilometrů, strávit tam týden dva, spát venku… Mám rád zvířata, ale psa jsem vlastně nikdy neměl.

A domácí příroda?

Taky! Mám svá krásná místa třeba v Rybitví, v krajině kolem Červeného Kostelce, na Broumovsku... To jsou nabíjecí místa. Když se blíží „splín“, vezmu kolo a dojedu si tam. Občas vyndám in-line brusle, to víte, na běh to už není, jsem totiž těžký. Mám to nastavené tak, že tady v Česku ztloustnu a v Himálaji pak zhubnu. I o dvacet kilo!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky