Podruhé vdaná...

Zdroj: Profimedia.cz

Po oslavě mých významných kulatých narozenin jsem se podruhé vdala. Že jsem tak učinila z mladické nerozvážnosti, vzhledem k vysokému kulatému narozeninovému číslu, by mi asi uvěřil málokdo. Začíná dnešní fejeton paní Marie.

Nebudu to vnucovat ani čtenářkám a čtenářům Kafe.cz.

Protože můj nyní již manžel není a nikdy nebyl obzvláště bohatý, peníze nehrály v tomhle mém životním kroku také tu nejdůležitější roli. Dá se použít jako omluva to, že jsem už dlouhá léta nežila ve společné domácnosti s žádným mužem a příliš jsem si je zidealizovala?

Ať tak či tak, je fakt, že jsem toužila po opoře, porozumění, vstřícnosti, pohlazení a něze, silném mužném rameni v případě potřeby. Budeme jezdit poznávat svět, nebo alespoň místní okolí. Však jsme na pár takových výletech byli a bylo to moc prima. Děti už byly skoro dospělé, takže starosti ubyly a budeme žít svůj klidný, spokojený a pohodový zbytek života. Budeme si vzájemně pomáhat, sdělená bolest, poloviční bolest a radost se nám znásobí.

Že bude zřejmě všechno jinak, jsem začala neochvějně tušit po svatební noci, která se nekonala. Jak je to možné, vždyť všechny příručky a sexuologové hovoří o tom, jak často ženy (o mužích ani slovo) bolí hlava… ano, vysmály se mi mé vrstevnice slovy, kde jsi tohle viděla, v nějakém vymyšleném seriálu? Na seriály nekoukám, takže jsem ještě doufala. Marně.

Poznávání okolí neboli vlastivědné výlety vzaly za své vzápětí, jednou byl v televizi fotbal, jindy nutnost dočíst noviny. Naše poslední společná dovolená u moře mne straší dodnes, manžel nechtěl do vody a nepokrytě se těšil domů.

Rozhodla jsem se být tou nejlepší chápavou manželkou pod sluncem a doma jsem vymýšlela program, který by mohl manžela zajímat – dle mého názoru. Neujal se žádný. Prostě všechno je špatně. Tuším, že kdybych byla neviditelná nebo alespoň hluchoněmá kuchařka, situace by byla lepší. Ale asi o moc ne.

Musím sáhnout zase do zkušeností mých vrstevnic. Prý v určitém věku s chlapem prostě nepohneš. Starého psa novým kouskům naučit nelze. Jenže já nikoho měnit nechtěla.
Před osudným ANO se choval jinak.

Už nechci poslouchat rady mých vrstevnic, nabyla jsem dojmu, že mi to přejí (….já jsem ti říkala, ať se nevdáváš…). Tak jsem se zásobila „chytrýma“ knížkami, na přeskáčku čtu několik naráz. Skoro ve všech to vypadá, že autor píše přímo o mně!

K tomu všemu ještě nejen moje děti, jeho děti, také moji vnuci, jeho vnuci…

Nějak mi na stálý, vysilující a nečekaný boj dochází dech. Boj o co vlastně? Vztah přece není nikdy neutuchající zápas. Nebo ano?

Život se zastavit nedá, utíká velice rychle, zrovna tak rychle ubývá sil. Ale já nechci jen přežívat, tiše sedět doma v koutě a čekat až zesnu. Dle manželových slov se spousta věcí, která podnikám, nehodí vzhledem k věku. K našemu věku. K mému věku. Na věky věků.
Třeba má pravdu. Nikdy jsem nebyla jiná. On si mně získal tím, že byl také takový. Proč je všechno jinak?

A tak některé své záliby opět provozuji sama. Někde mi společnost blízkého člověka přímo bolestně chybí. Tak jsem se pokorně vrátila do lůna svých vrstevnic (zvláštní, chlapů je tam jako šafránu, spíše žádný). Většinou (kecám, vždycky) si po příchodu domů koleduji o tichou domácnost. Vlastně to moc velký rozdíl není, u nás doma se skoro nemluví. Opravdu nevím, kde jsem udělala chybu?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky