Nevím, jestli jsem tomu věřila už tenkrát, později však docela určitě ano, neboť svět mně ležel u nohou. Dnes jsem ležela naopak já, nevím, bylo-li to světu u nohou na revanš. Co bezpečně vím, že to bylo docela tvrdé upadnutí a nějak nebralo konce. Neboť sotva jsem se pracně zvedla, už mě znovu přivolávala zemská tíže.

Za střízliva, prosím!

Počasí si totiž dělá, co chce. Po několikadenním velmi intenzívním sněžení klidně do sněhové nadílky začalo pršet (jako by se nechumelilo), ačkoliv byl stále mráz. Hmotu, co se utvořila na přilehlých komunikacích, popsat neumím, ale jít se po ní nedalo.

No a já jsem se přesto vydala, zprvu s výše uvedenou písničkou na rtech (věru brzy mně nápěv na rtech zamrzl, a to doslova i symbolicky) do garáže pro posypový materiál. Totiž po ruce uloženou kuchyňskou sůl jsem spotřebovala už včera. Bylo jí zatraceně málo. Když se mi podařilo přízemními plíživými kroky konečně dostat tam, kam jsem potřebovala, zjistila jsem, že je zámek beznadějně – jak jinak - zamrzlý. Takže znovu – dolů to šlo sice rychleji (!), ale podstatně nebezpečněji, pro rozmrazovač… mám ho v autě…. jo, ovšem, v té zamčené garáži… Takže znovu dolů, svíčku, sirky a po zamrzlé krustě, která se občas proboří, jdu se vším, co potřebuji k té prokleté mrňavoučké, leč naprosto nedostupné dírce. To je ale dřina, sama bych tomu nevěřila. Od této chvíle budu nosit rozmrazovač stále s sebou, nejraději přímo v podprsence.

Jak to ti naši předkové dělali, když třeba ani svíčky ještě nebyly vynalezeny? Jo, že neměli FABky? Nebo oni tomu počasí skutečně dokázali poručit a nic je nezaskočilo?!

Konečně se dostanu ke kýženému pytli s pískem a zase - jak jinak - pořádně ztvrdlým mrazem. Kopáním do něj mou protiskluznou obuví (stejně mě zradila, klouzala jak závodní skibob) docílím sypací konzistence, čehož s radostí cestou zpět využívám. Nezametám, nýbrž sypu nejen před vlastním prahem, také před vlastními stopami.

Vítr zesiluje, začínají padat nějaké podivné krupky. Proč mi to ten sv. Petr dělá? Baví se škodolibě?

Zruším všechny dnešní činnosti, kvůli kterým jsem měla vyjít z domu. Uznávám, že počasí zvítězilo. Nedokážu poručit větru ani dešti, kdy má pršet a kdy vát.?!? Tak mě napadá, o mrazu a náledí v písni nebylo ani slovo. Čímž mi svitá naděje, že pokud tyhle rozmary počasí přežiju, pokusím se na jaře o samé sluníčko bez kapky deště? Cože, že je déšť potřebný? Člověk se nezavděčí. Ještě že nejsem sv. Petr! Tak ať si s tím počasí tedy dělá, co uzná za vhodné, zříkám se veškeré odpovědnosti. Já si jen občas zabroukám … poručíme větru dešti…