Ozdravovna? To ne, ale lázně...

Jako vychrtlé poválečné dítě jsem bývala posílána do ozdravovny. Věru nebylo tenkrát zvykem, aby desetileté dítě měřilo metr sedmdesát a obouvalo boty č. 41!Začíná svůj dnešní fejeton paní Marie.

Nevím, kde se to ve mně, dceři drobných rodičů a sestře stejně tak malinkého, světlovlasého a modrookého bratra vzalo, ale bylo to tak. O to více jsem se snažila stát nenápadnou maličkou blondýnkou s porcelánovou pletí. Je asi zbytečné podotýkat, že marně. Prostě jsem byla černovlasé kostnaté stvoření, které mělo do princezny hodně daleko. O několik centimetrů zmenšení jsem se pokusila svým shrbováním. Namísto zmenšení se mi podařilo svoji skolioticky vykřivenou páteř vykřivovat ještě víc a tak školní lékařka vypsala poukaz do ozdravovny.

První pobyt se dle jejího názoru vyvedl, přibrala jsem 30 dkg a smířila se s tím, že budu zřejmě už navždy největší, takže jsem se přestala dobrovolně hrbit. Jenže paní doktorka to vzala jako svůj úspěch (třeba tomu tak bylo, kdo ví?), takže pak už každý rok, až do dospělosti, se mi po rozdání vysvědčení sbalil kufřík a já odjížděla zocelovat tělo i ducha. Marně mně vysvětlovali, že jsem jedna z mála vyvolených, že se na každého nedostane, že mám být vděčná. Což jsem tedy nebyla ani za mák. Nenáviděla jsem všechny procedury, sportovní aktivity, možnost odpoledního spánku i, dle mého názoru, nesmyslné procházky. Někdy jsem plakávala tak zoufale, že pro mne museli rodiče potupně přijet a léčba byla předčasně ukončena.

Nicméně i tak jsem dospěla, stala se manželkou, matkou ba i osobou, která pomáhá s vytvářením i s čerpáním hodnot. Neboli vždycky jsem byla tou, která odvádí státu to, co je v současné době povinno ze zákona. Přestala jsem být největší široko daleko, i číslo mé obuvi už není nic tak zvláštního, alespoň na mých dcerách, ač jsou to také holky docela urostlé, jsem žádnou újmu, po téhle straně, nezpozorovala.

Na ozdravovnu jsem pomalu zapomínala, tiše si opotřebovávala klouby tu i onde, mazala si je různými mastmi, nechala si dávat injekce a pak už nepomáhalo nic…až pravila paní doktorka „lázně“. A já si s hrůzou vzpomněla na ozdravovnu a vyděšeně odmítla, tedy jen napoprvé. Jen než jsem té slasti na vlastní kůži okusila.

Lázně. Jak jen jsem mohla bez tohohle servisu duše a těla žít?

Své otřískané červené autíčko dávám do servisu pravidelně, nechávám mu zkontrolovat to i ono, i když ho ještě nic očividně nebolí. O co víc je auto než já? Jedu.

Prvotní zmatení nad rozpisem procedur, první či jinou směnou na jídlo, zabloudění v parku (poprvé v životě jsem byla jen tak „na procházce“, aniž bych s sebou nesla pytlík na byliny, košík na houby, nůž na pampelišky pro babiččiny králíky….). Prvotní zmatení se rozplynulo velice rychle do nenávratna. A mně začaly opravdové lázeňské starosti.

Kdo mi jen poradí, zda si mám napsat na zítřejší večeři jedničku, dvojku nebo trojku ? Aby je husa kopla, mají i čtverku! I s oblečením mám velké starosti, které z mých dvou triček mi sluší více? K tomu stíny modré nebo zelené nebo je in, být bezestínová? Pobíhám po tělocvičně v úboru po bývalém zeťovi, já, která neumí ani kotrmelec a moc se mi to líbí. Nechám si na sebe dobrovolně nakydat podivnou hmotu, zvanou rašelina, nechám si zkroutit údy na všechny strany, cvičím v bazénu ne o 106 ale o 212!

Svět je růžový, béžový, už nikdy jinak. Říká se tomu serotonin nebo endorfiny?

Ať je to jak chce, tentokrát pláču, když odjíždím domů a těším se zase za rok nebo alespoň ještě někdy.

Všechny ženské od dětí či manžela by měly lázně dostávat povinně nebo si je přávat pod stromeček (to dělám já :-)). Jak jen jsem mohla bez tohohle servisu duše a těla žít?

Ale teď, promiňte, teď už se nemohu déle zdržovat, balím, v pondělí odjíždím do lázní a ještě jsem se nerozhodla, kterou bundu si vezmu: bílou nebo červenou nebo obě?!?

Prostě už mi zase začínají přííííšerné starosti… na jihu Čech….jupí!!!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky