Očař Martin Filipec: Monitory ani televize nám zrak nekazí

Zdroj:

Zrak je náš nejcennější smysl. Svět ve tmě je ještě mnohem nepřehlednější a chaotičtější, než když jeho nástrahy aspoň vidíme.

Profesor Martin Filipec se už přes 30 let snaží, aby nás oční vady a choroby co nejméně diskriminovaly. Téměř stejnou dobu v rozvojových zemích bojuje se slepotou.

Jak jste se jako dítě z rodiny výrazně humanisticky orientované dostal k tomu „nejtechničtějšímu“ oboru medicíny, ve kterém chorobopis připomíná výkres projektanta?

Původně jsem vůbec nechtěl jít studovat medicínu, přemýšlel jsem o filozofii. Ale bylo to v dobách, kdy být lékařem znamenalo přece jen menší závislost na vládnoucí ideologii. Lákala mě chirurgie, ale ta klasická je spíš pro drsné chlapy a to já rozhodně nejsem. Současně jsem chtěl obor dostatečně široký, abych měl otevřené dveře všude.

Takže kromě toho, že dělám oční chirurgii, jsem pracoval například v oblasti oční genetiky a zabývám se i léčbou imunologických onemocnění nebo se podílím na výzkumu kmenových buněk. Součástí mého angažmá je i podnikání.

Lexum má v současnosti osm klinik, pět v České republice – v Praze, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích a Táboře. Dva roky máme také tři kliniky v Polsku – Poznaň, Štětín a Krakov). Další dvě budeme v těchto týdnech otvírat ve Varšavě a Wroclavi.

Zcela výjimečně si na multifokální čočky prostě nezvyknou. Chci tím říct, že ačkoli oftalmologové léta cvičení odmítali, nyní tento názor mění. To ovšem neznamená, že oční gymnastika může odstranit třeba krátkozrakost. Krátkozrakost – tedy příliš dlouhé oko - se cvičením nezkrátí, stejně jako příliš krátké oko nikdo neprodlouží. Cvičením můžu zlepšit adaptaci mozku.

Chápu dobře, že chytří lidé s adaptabilním mozkem lépe vidí?

Traduje se, že nejsložitěji probíhá adaptace na multifokální čočky u inženýrů. Jsou to lidé přesní, akurátní, takže nějaké přibližné vidění, kdy si mozek musí „domýšlet“, je pro ně komplikované.

Znamená to, že očaře musí zajímat, jaký člověk sedí proti němu v křesle a nejen jeho poškozená rohovka či příliš krátké oko?

Samozřejmě. Nejde o to jen technicky dobře provést operaci, ale poznat toho člověka. Například jiná očekávání má od refrakčního zákroku na korekci vetchozrakosti člověk, který veškerý volný čas hraje golf, a jiná ten, kdo si chce především číst a studovat. Nejvíc času strávíme s pacienty před operací. Vyšetření před ní je zcela zásadní.

A to nejen, že zkoumáme oko pomocí přístrojů. Představa, že se cosi změří, pak se zmáčkne pedál a laser to udělá, je zcela mylná. Musíme s lidmi mluvit, vědět, čím se zabývají, jací jsou. Jak si to někteří lékaři malují – udělám si byznys, koupím nejlepší laser 4D nebo 6D, on to za mě udělá a lidi se jen pohrnou – tak to prostě nefunguje.

Stejně jako v jiných oborech lidské činnosti, refrakční chirurgii musí dělat specialista, nikoli jakýkoli oční lékař, jakýkoli oční chirurg. Kromě toho, že se specializuje na refrakční chirurgii, musí znát všechny ostatní oblasti oboru. Ve chvíli, kdy budu operovat pacienta, jenž má nějakou vadu rohovky a já ji nerozpoznám, může dojít ke komplikacím.

Proto je důkladné vyšetření tak důležité. Dělám refrakční chirurgii už dvacet let a z mého pohledu jsou laserové operace, tak jak je provádíme, bezpečnější než nošení kontaktních čoček. Tam může snáze dojít k ošklivým infekcím a není to jen v případě, že lidé nedodržují hygienická pravidla.

Jak si má laik vybrat refrakční centrum, aby nenarazil na „zlatokopy“, které zajímá jeho zrak mnohem méně než jeho peněženka?

Není to jednoduché. Musí se zajímat o jednotlivé lékaře. Zjistit, kde studovali, jaké mají vzdělání, jakou mají praxi, jak dlouho dělají obor, jestli někde publikovali, jestli byli v zahraničí… Podle mého názoru by nějakou zahraniční stáž měl absolvovat každý, stejně jako dříve chodili učedníci na zkušenou nebo pohádkový Honza do světa.

Důležitá je i zkušenost pracoviště, tradice a kontinuita, které dávají určitou záruku toho, že když budete za pět šest let potřebovat něco opravit, budete se mít kam obrátit. A konečně – není od věci použít při výběru zdravý selský rozum. Chcete-li si koupit kvalitní koženou kabelku, asi si pro ni nepůjdete do tržnice ke stánku.

Musíte zvážit, zda u operace očí budete uvažovat stejně, jako když si kupujete plagiát tenisek Nike, u kterých víte, že sice stojí málo, ale vydrží pohromadě půl roku. Jestliže se tyto operace nabízejí na slevových portálech za mnohem nižší než běžné ceny, tak někde to pracoviště ušetřit musí.

V zahraničí asi operace levněji nevyjde, že?

Naopak. Například v Anglii, kam pravidelně jezdím operovat, jsou vyšší náklady a tedy i ceny. Pacienti z Velké Británie, Skandinávie nebo Německa jezdí za refrakční chirurgií k nám.

Kromě pracovních cest jednou za měsíc do Londýna ale poměrně často balíte batoh také k dobrodružnějším výpravám. Ošetřoval jste příslušníky kmenů Samburu a Turkana v Keni nebo indiány kmene Yanomami kolem jednoho z přítoků Orinoca. Co vás k tomu vede?

Před třemi roky jsme založili nevládní organizaci Světlo pro svět, jež se zaměřuje na prevenci a léčbu slepoty a na systémovou podporu osob s postižením v rozvojových zemích. Rozrostla se a spolupracuje s dalšími podobnými organizacemi ve světě. Soustřeďujeme se hlavně na Afriku, pracujeme ve Rwandě, Etiopii, v červnu se chystám do Konga, kde jsme začali s projekty nedávno.

Není to nebezpečné?

Já jsem zvyklý.

Má to vůbec smysl? Vždyť je to jen kapka v moři bídy a utrpení!

Tuhle otázku jsem si velice intenzivně kladl. Výsledek je, že od těch projektů v Keni, kde jsem operoval šedý zákal, a ve Venezuele, kde jsem se zabýval říční slepotou způsobenou cizopasnými červy, jsem se dnes dostal jinam. Někam přijet a odoperovat sto dvě stě očí je hrozně málo. To udělá dobře především tomu lékaři, uspokojí to jeho potřebu pomáhat druhým, kterou hodně lidí má.

Málokdo se zamýšlí nad tím, jestli ta druhá strana pomoc chce a potřebuje, což je zcela fundamentální otázka, jakou by si člověk měl položit, a to nejenom, když chce jet do rozvojových zemí.

Proto místo těch „heroických“ výjezdů, které jistě nějaký smysl měly, v organizaci Světlo pro světlo vycházíme z potřeb druhé strany. Aby oni definovali, co chtějí, aby to bylo nějak včleněno do státní struktury, zkrátka aby se, až my odjedeme, pokračovalo dál.

Co tahle práce v drsných podmínkách přináší kromě uspokojení potřeby pomáhat vám osobně?

Kromě jiného i určité měřítko. Nadhled. My se tady při operaci zabýváme tím, jestli ten člověk bude vidět bez brýlí na počítač a na značky při řízení auta, řešíme sebemenší vady, ale tam otázka stojí, jestli člověk bude nebo nebude slepý.

Miliony lidí na světě nic nevidí kvůli tomu, že mají na očích „banální“ šedý zákal. A přitom stačí čtvrthodinová operace, aby se z invalidy zcela odkázaného na pomoc bližních stal úplně soběstačný člověk. I tyto „kapky“ doufám dělají náš svět lepším.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky