Novinářka Petra Procházková: Smáli se mi OSN i Člověk v tísni

Zdroj:

Kdo by čekal vážnou ženu, která otupěla dlouholetým reportováním z Ruska, Čečenska a Afghánistánu, toho Petra Procházková (47) překvapí. Je živelná a v žert umí obrátit i velmi vážná témata.

Právě jste měla schůzku s úředníkem z Ministerstva obrany. Proč?

Protože je to jedno z mých nejoblíbenějších ministerstev, to bych prosila podtrhnout. Doufám, že pan ministr Vondra nedojede na své korupční aféry. (smích)

Předpokládám, že jde o „vaši“ občanskou společnost Berkat.

Ano, to je světově ojedinělá skupina, ne díky tomu, co dělá, ale že to jsou čistě dobrovolníci, kteří dělají profesionální práci. Dosáhla jsem svého cíle, který nikdo nechápal, a pořád mě cpali do nějakých škatulek.

Smála se mi OSN i Šimon Pánek z Člověka v tísni. Mysleli si, že chci založit humanitární organizaci, jenže já chtěla dát dohromady lidi, kteří ve svém volném čase budou dělat něco, co je baví, a budou to dělat rádi jako třeba sbírání známek a ještě to bude k něčemu dobré.

Manželova sestra se o rodiče nepostará?

Taky čekala podporu od nás. Má devět dětí a neschopného manžela.

Evropskou nevěstu přijali dobře?

Výborně! Těšili se, že budeme rodinu živit. Když jsme poprvé přijeli do Čech, neměla jsem auto. Tatínek mi půjčil starou rezavou škodovku 120 a Paikar do ní odmítl sednout, že to je ostuda. Naráželi jsme na jeho předsudky a představy. Asiaté znají totiž Evropu a Ameriku jen z filmů.

Čekal vydesignovaný dům a tři auta?

To snad ne, ale čekal, že vydělávání na slušnou úroveň, kdy má rodina bydlení, aspoň jedno dobré auto a nehladoví, nedá tak zabrat. V Afghánistánu bydlel doma, takže neviděl ty mé propsané noci. Hrozně mi vyčítal, že za tak málo peněz musím tak moc pracovat, protože abych se slušně uživila, musím přispívat do několika médií. A nevěřil mi to. Potkal několik Afghánců a na jejich příkladech mi dokazoval, že není normální, aby se v Čechách tolik pracovalo. Chtěl, abychom obchodovali se zlatem nebo valutami.

Odmítla jsem, že to neumím a že mě moje práce baví. To je pro orientálce scestnost a zločin. Teď jsme spokojení, protože vydělává a vztah se vyrovnal. I když je ještě větší macho, než byl. (smích) Práce ho baví, je mezi chlapy a armádu má rád, taky byl voják. Že se stará o rodiče, je legitimní. Vlastně všechny peníze dá tatínkovi, ten jako hlava rodiny určuje, kdo co potřebuje.

Nepovažuje za důležité, že byste měli svůj stařičký domeček se dvěma místnostmi zvelebit?

Teď vydělil peníze na vybudování dvou podkrovních pokojíčků, protože jsme se už opravdu nevešli.

Války vám nechybějí?

Hrozně bych chtěla jet do Čečenska, i když tam žádná extra válka není. Nepojedu do Sýrie, kde jsem v životě nebyla, v sedmačtyřiceti si nebudu budovat nové teritorium. Ale kdyby byl nedejbože nějaký konflikt v Kazachstánu nebo v Kyrgyzstánu, tedy v oblasti, kterou mám zmáknutou a umím jazyk, určitě bych jela.

Přestože máte dítě a přežila jste výbuch protitankové miny?

Nic člověk nezažije dvakrát, natož takový řetězec náhod. Den předtím se mi rozbil mikrofon, takže jsem použila přídavný, jehož dlouhou šňůru jsem si omotala kolem těla, tudíž mi při výbuchu kamera sice vypadla z ruky, ale neuletěla. Jela jsem na transportéru, což jinak nedělám, protože je to proti všem pravidlům chování ve válce. Náhoda je i to, že jsme najeli na protitankovou minu, že jsem přežila já i kamera a že se záběry daly sestříhat a použít.

To byl váš nejhorší zážitek?

Byly i horší, ale nepřipouštíte si je, jinak byste to nemohla dělat. Když jste někde, kde bombardují, je náhoda, že umře pět set lidí a vy ne. Tím výbuchem však vygradoval pocit, že je moje práce zbytečná. Říkala jsem si, že riskuju život a lidi to třeba ani nedočtou do konce a pak si noviny nacpou do bot nebo s nimi vyčistí okna. Dělat to proto, abych si dokázala, že se dostanu, kam jiný ne, a udělám rozhovor s Basajevem, mi přišlo málo. Vydělala jsem celkem dost peněz, tak jsem si dala rok oraz.

Oraz? Založením dětského domova v Grozném?

Hrozně se mi to líbilo. Ale peníze mi brzy došly, děti toho hodně snědí a musíte platit personál. Po návratu do Čech jsem zjistila, že nemám náhradu za ten adrenalin.

I děti byly adrenalin?

Šílenej. Mít zodpovědnost za padesát sirotků je emočně náročný vzrůšo.

Nechybějí vám?

Po vyhoštění z Ruska jsem je předala rakouské katolické charitě. Pomohli jsme těm dětem ve chvíli, kdy to nejvíc potřebovaly, doufám, že všechny zdárně přežily. A že unesený dvouapůlletý chlapeček se dostal do nějaké hodné rodiny. Musela jsem začít dělat něco jiného, tak jsem odjela do Afghánistánu.

Co byl ten impuls, že v osmadvaceti odjedete do zahraničí? Jako studentka jste začínala v Květech, pak jste v Lidových novinách psala o zdraví…

Třeba o antikoncepci. Pro média jsem objevila doktora Uzla, letěla jsem za ním do Ostravy, kde oplodňoval ženy brčkem. Jenže jsem se asi nudila, chtěla jsem zkusit dobrodružství. Přišlo mi, že sedět v Praze v redakci není žádná perspektiva.

Jak na vás v Rusku koukali?

Měla jsem těžkou pozici po Jaromíru Štětinovi, který působí dojmem ultraseriózního vzdělance a odvážného chlapáka. Předal mě několika lidem, kteří byli vůči mně hrozně skeptičtí. Například své kamarádce Daně Schmidt, dánské novinářské špičce původem z Čech. Vrhala opovržlivé pohledy, jak něco takového můžou do Ruska poslat. Pověsila jsem se na ni jako klíště, protože jsem první rok neuměla rusky a nikoho neznala. Zápaďáčtí zpravodajové byli osobnosti s obrovskými platy, obrovským pojištěním a obrovským renomé.

Co americký reportér hlásá z Ruska, to ovlivňuje vztahy Ameriky a Ruska a globální politiku… Československo bylo v situaci kolektivního opovržení východem, zkušení novináři měli máslo na hlavě ze socialismu a ti, co ho tam tolik neměli, chtěli do Bruselu a Ameriky. Moskva na mě zbyla. Když jsem přišla za tehdejším šéfem zahraniční rubriky Adamem Černým, že půjdu do Ruska, zeptal se: „Ty, jo? Na tři měsíce?“

A zůstala jste deset let. Kdy vám bylo zřejmé, že to půjde?

Za dlouho. Měla jsem před očima Adamův pohrdavý pohled a říkala si, že pokud se vrátím, přiznám, jak jsem nemožná. Po Štětinovi… Copak byla jeho zásluha, že se mu rozpadl Sovětský svaz? Snažila jsem se, jenže pořád nic. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se ocitla v ruském parlamentu obsazeném poslanci, kteří se pokusili o puč, a Jelcin na ně poslal tanky.

Všechny ty novinářské špičky odešly, když přestala fungovat elektřina a tím i jejich technika, což jsem já s papírem a tužkou nepotřebovala. Vojáci parlament obklíčili, takže z cizinců jsem tam zůstala jen já a jeden černoch fotograf. Nikdo o mně neměl zprávy, Šimon Pánek a Mirek Štětina mluvili v televizi a psali na první stránky novin úvahy, kde jsem. Když se ukázalo, že opravdu v tom parlamentu, moje dramatické reportáže o střílení, zraněných a mrtvých pak byly velmi populární. To se neopakuje.

Jak se vidíte za deset let?

Takhle vůbec nepřemýšlím. Možná kdybyste se zeptala na příští týden…

Myslela jsem, že řeknete zahraniční zpravodajka.

To bych chtěla i dřív. Ale za současné ekonomické situace tuzemských médií to vidím jako nereálné, Moskva je drahá. Určitě budu novinářka, nic jiného neumím. Nebo možná něco s bráchou Jožkou… Momentálně vymýšlí, vyrábí a prodává krabice. Koupil krachující továrnu a buduje z ní továrnu prosperující. Když ho pozoruju, taky by mě to lákalo.

Krabice?

Má to smysl. Včerejší noviny nikoho nezajímají, kdežto krabice je hmatatelná, trvanlivá a užitečná. Já se bráchovi cpu, on ale namítá, že nejsem podnikavý typ, spíš katastrofistka. Nedávno jsem mu vlezla do kanceláře a přestal fungovat internet. Šla jsem do koupelny a spadla půlka lampy. Nechce mě, že jsem trochu čarodějnice. Možná jo, ale pozitivní. Třeba by se krabice zavíraly samy…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky