„Dopředu se avizovalo, že se film bude věnovat tabuizovaným tématům naší moderní historie a nasvítí je ze zcela jiné perspektivy,“ vysvětluje Jaroslav Šebek (40) z Historického ústavu Akademie věd České republiky.

„To je určitě chvályhodné. Velký problém však vidím v tom, že se snímek tváří, jako by vznikl na základě autentického příběhu, jenž se odehrál na konci války v severomoravském Bludově. Přitom se ale od něj v řadě věcí velmi odlišuje.“

Obehrál ho v kartách

Scénář se inspiroval vraždou bludovského německého mlynáře Habermanna, která se stala hned v prvních dnech po osvobození. Na rozdíl od scénáře - kde je muž lynčován na mlýnském kole kvůli snaze získat jeho majetek – však ruku pachatele ve skutečnosti vedly jiné pohnutky. „Z dochovaných pramenů víme, že důvodem byla msta za to, že Habermann obehrával svého pozdějšího vraha v kartách,“ říká Jaroslav Šebek.

„Ten problém nesouvisí jen s pohledem na druhou světovou válku, ale rovněž s vnímáním dějin dvacátého století ze strany mladých lidí obecně. Nedostatky a zkreslení najdeme nejen v případě nacismu, ale i doby komunistického režimu. Důležité je proto posílení výuky moderní historie a společenskovědního základu na školách. K tomu by samozřejmě přispěly besedy s pamětníky a návštěvy míst, která jsou spojena s válečným utrpením.

Podstatným médiem je ale film, takže by měly vznikat dokumenty, určené primárně pro školní výuku,“ tvrdí Jaroslav Šebek. „Pokud se týká muzea v Ústí nad Labem, považuju každý projekt, který přispěje k většímu poznání mladé generace o našich dějinách, za velmi prospěšný. Je však třeba, aby se na něm podílel široký okruh odborníků, aby se tak omezily zjednodušující a tendenční výklady událostí.“

Historik přiznává, že je zvědavý i na chystaný film Lidice: „Snímek připomínající nacistické běsnění v době heydrichiády byl velký dluh české kinematografie a je proto dobře, že se takového námětu tvůrci konečně ujali.

O osudu Lidic bylo napsáno a řečeno mnohé, ale scházelo umělecké přiblížení toho silného příběhu. Vzhledem ke stále většímu odstupu od válečných událostí totiž směřujeme k tomu, že se velká část lidí bude seznamovat s jejich historickým odrazem především prostřednictvím uměleckého ztvárnění.“

Konec legend

Jeden čtenář nám nedávno do redakce napsal, zda také vidíme jak „Německo prostřednictvím Evropské unie ekonomicky dokázalo to, co za druhé světové války nezvládlo vojensky“. A že snaha o změnu výkladu dějin je toho doprovodným efektem…

„Tak jednoznačně bych to neviděl. Naopak lze říct, že v posledních letech vznikla díky německým badatelům řada publikací, které se snaží objektivně pojmenovat válečnou vinu. Do širšího povědomí se díky tomu víc dostaly například otázky spojené s válečnými zločiny, jichž se dopouštěli příslušníci pravidelné německé armády: tím padla legenda o ‚čistém wehrmachtu‘ a ‚zlých členech jednotek SS‘.

Teprve v posledních letech se německá veřejnost mohla také ve větší míře seznámit s osudy těch, kteří se vzepřeli rozkazům, odmítli sloužit v Hitlerově armádě a byli za to popraveni. Kromě Německa je navíc třeba zmínit i vývoj Rakouska, jež na své vyrovnání s hnědou minulostí čekalo mnohem déle - i tam jsme v poslední době svědky otevřenějších pokusů o pojmenování selhání, kterých se rakouská společnost dopustila.

Samozřejmě jiná věc je zjednodušené použití historických fakt k politickým cílům. S tím si navíc pohrávají různá antidemokratická, antiliberální nebo xenofobní hnutí. Proti tomu však není imunní žádný stát…“