Jsem zvyklá s nepřízní osudu bojovat, nejsem z cukru, budu zatím nosit bundu do deště. Stejně jsem si chtěla koupit nový deštník. Kruciš.

Kam mi paměť sahá, nikdy, ani v dětství, jsem neztratila náušnici. Teď se tak mělo prvně v životě stát. Při přetahování svetru přes hlavu jsem zachytila za zřejmě nedostatečně zašroubovaný šperk a neštěstí bylo hotovo. Houbelec neštěstí, jen nepříjemnost. Vždyť jsou to jen věci, nenechám se zlomit. Šup - zbylá náušnice z ucha ven, mám přece ještě jeden pár. Nebudu rozmazávat, jak jsem přes dvě hodiny prohledávala každou škvírku místa, kde mi dle mých propočtů náušnice mohla upadnout, jak jsem vysávala místečko vedle místečka s pečlivostí mé tetičky (dej jí pámbu věčnou slávu), která se krzevá své puntičkářství nikdy neprovdala. To přece není nic zajímavého, ale možná následné prošťourávání pytlíku od vysavače jehlou milimetr po milimetru, to by zajímalo pár psychiatrů. Třeba se ještě s takovým pacientem „naživo“ nesetkali…

Do školy jsem přišla pochopitelně se zpožděním, a když celou mou anabázi jako omluvu vyprávím mému kolegovi, nabývám dojmu, že mi opět padá náušnice.

Už z toho začínám blbnout.

Pouhým dotekem ucha zjistím, že neblbnu (zatím). „Ďublík“ z náušnice, asi nedostatečně přišroubován, je skutečně někde v ….. na podlaze. Z druhého páru mých náušnic. Více párů nemám. Ještě že mám alespoň s sebou krabičku na uschování… Slabá útěcha.

Je mi jasné, že nenašla-li jsem doma celou náušnici, „ďublík „ najdu ji ve velké učebně stěží.

Přesto se pokouším o nemožné, padám na kolena a pátrám. Můj kolega padá na kolena se mnou, vytahuje z tašky baterku (k čemu asi potřebuje pan profesor, žijící ve více než statisícovém městě stále mít u sebe baterku si netroufám ani domyslet – oni by se ti psychiatři na nás dvou asi docela vyřádili) a hledáme o sto šest.

Vstoupivši uklízečce, která nás na zemi neviděla, způsobíme svým promluvením zprvu sice úlek, ale pak se k hledání přidá. Marnost nad marnost, nenalezeno. O nic nejde, jsou to jen věci, věci, věci. Kruciš kruciš.

Že mi o pár chvil později praskne v batohu na zádech plastová láhev s vodou mě skoro ani nepřekvapilo, jen nevím, zdali by mně bylo uvěřeno, že se mi dosud nikdy nic podobného nestalo.

Chce se mi hodit flintu do žita. Protože však není žito ani flinta v dosahu, zmobilizuji síly a jdu si koupit novou vodu do nejbližšího supermarketu. Cesta vede okolo zlatnictví. Neodolám, vstoupím a začnu vyprávět, jak se mi nedaří, ani nevím, proč se svěřuji úplně cizímu člověku. Asi proto, že vím, že doma mne stejně nikdo nevyslechne. Pan zlatník skutečně poslouchá, protože už vytahuje odkudsi krabičku, ukazuje mně své „ďublíky“. Skvělý pan zlatník! Vlastnoručně mi pomohl vrátit náušnici tam, kam patří, zašrouboval co zašroubováno býti má a zaúčtoval docela malou částku.
Jak říkávala moje valašská babička Terezka, všechno je v lidech. Síla je v nás. Jen musíme vždycky vyčkat s házením flinty do čehokoliv.