Můj strach z létání je HROZNÝ, navzdory tomu, že oba moji rodiče pracovali v aerolinkách a nalétali desetitisíce kilometrů po celém světě. Naposledy stačil turecké stewardce jediný pohled do mé světlezelené strhané tváře na palubě letadla (jen se mírně chvělo v jemné turbulenci, asi jako kdyby mu byla trochu zima), aby řekla: „Tady máte dort. Jdu pro kávu a whiskey, máme dva zkušené piloty a všechno dobře dopadne.“

Co ještě dělám:

  • Na pořady typu „Letecké katastrofy“ se dobrovolně nedívám. Pokud však na ně přepnu náhodně, zůstanu zírat jako uhranutá. Mám tedy (bohužel) dostatek informací a patřičně divokou představivost, co by se mohlo stát.
  • Kazím si všechny zahraniční dovolené představami, že se nikdy nedostanu zpět.
  • Srdceryvně se loučívám s pravidelně odlétající a přilétající sestrou. Létá několikrát týdně.
  • Plánuji podívat se za oceán. Zvažuji cestu lodí, ale rovněž náhodně jsem shlédla dokument o Titanicu…
info

Tak dost!

Rozhodla jsem se se svým strachem něco udělat. Obtěžuje mne, stresuje a ačkoliv se velmi snažím na sobě nedat nic znát, přenáší se na moje děti. Nic z toho nepotřebuji, k modernímu světu létání prostě patří.

Proto jsem se vydala na simulátor iPilot zeptat se zkušených instruktorů, co který zvuk v letadle znamená a kdy je opravdu čas se začít strachovat. V nabídce společnosti je speciální program Strach z létání, redakci však zároveň zajímalo, jak si laik dokáže počínat při řízení velkého dopravního letadla. Pilotování letadla na leteckém simulátoru totiž patří k nejvděčnějším adrenalinovým dárkům, které můžete dopřát partnerovi nebo muži, na kterém vám záleží. Chtěli jsme si vyzkoušet, jestli opravdu stojí za to.

Už příchod na stylově zařízenou recepci navozuje pocit, že jste se ocitli v letištní hale. Kromě toho, že se vám věnuje příjemná „stewardka“, stane se ještě něco mnohem důležitějšího. Představí se vám „váš“ kapitán. V mém případě třiadvacetiletý Jan Tůma. Pokud si myslíte, že muži, pracující jako instruktoři na leteckém simulátoru, jsou nějaké zkrachovalé existence, které do vzduchu z nějakého důvodu nikdo nepustí, jste na velkém omylu.
Konkrétně „můj“ kapitán Jan Tůma je od pohledu schopný mladý muž, klidný a vyrovnaný – kromě toho, že mu to v uniformě samozřejmě třeskutě sluší. Dozvídám se, že vystudoval Dopravní fakultu ČVUT, obor profesionální pilot („Pilotem jsem chtěl být odmalička, jiná profese mě nikdy nelákala.“), pilotuje aktivně různé typy letadel a svého snu, že bude kapitánem velkého cestovního airbusu, se vzdát nehodlá, přestože taková příležitost v oboru se musí „vyčekat“. „Bohužel dnešní situace mladým pilotům, kteří nemají nalétané hodiny, příliš nenahrává. Je to celosvětový trend,“ a vzápětí mi rozechvěje kolena úsměvem a latinským citátem. „Dum spiro, spero. Dokud dýchám, doufám,“ dodává.

info

Janu Tůmovi jsme položili několik otázek: "Americké filmy, kdy přistává laik s obřím letadlem, jsou nereálné," říká.

Co konkrétně mohu dělat se svým strachem z létání?
V tom zdaleka nejste sama. S přáním, zda bychom je nemohli strachu z létání zbavit, přicházejí mnozí klienti. Vysvětlíme jim všechny zvuky, ukážeme, co všechno piloti dělají, zodpovíme všechny otázky. Osobně věřím, že to může hodně pomoct a mám od klientů často v tomhle smyslu pozitivní reakci.
Odhadnete na první pohled, komu se bude v kokpitu dařit a komu ne?
S klienty mám už opravdu hodně zkušeností, takže odpověď zní, že většinou ano. Dá se poznat, komu by to mohlo jít a kdo by mohl mít problémy. Ale není to pravidlo, také se mi už stalo, že jsem se v duchu totálně zmýlil a klient mě opravdu hodně překvapil.
Reagují muži na různé situace na simulátoru jinak než ženy?
To bych neřekl, je to závislé na osobnosti a nikoliv na tom, jestli jste muž a nebo žena. Je ale pravda, že v klientele převažují muži, protože pro mnohé je to doslova splněný chlapecký sen. Není výjimkou, že přijde rezervovaný manažer středního věku a odchází rozzářený kluk, na kterého je jeho partnerka – ta může být během „letu“ na sedadle cestujících a všechno sledovat – patřičně pyšná. Simulátor není žádná dětská hračka a ovládat ho, vzlétnout a přistát, to vyžaduje určité schopnosti a soustředění.
Už se vám stalo, že klient pustil řízení a pilotování vzdal?
Nestalo, od toho jsem tam s ním, abych mu pomohl a podpořil ho.
Kolik hodin denně s klienty na simulátoru „nalétáte“?
To je různé, někdy je tak obsazeno, že je to i devět hodin denně. To pak, pravda, bývám večer unavený, ale pořád mě to moc baví. Vidět, jakou mají lidé radost, to se vám jen tak zajídat nezačne. A já to vidím pořád znovu a znovu, jak dospělým chlapům najednou září oči.
Máte profesionální deformaci?
Mám. Zrovna včera jsem o tom mluvil s kolegou a potvrdil mi, že se ho týká také. Když letíme jako pasažéři a dostáváme informace určené cestujícím, posuzujeme je stylem: „No… tak teď už by to chtělo začít dělat tohle nebo tohle…“ Samozřejmě nám v tu chvíli chybí informace určené přímo posádce, takže nedávno jsem cestou na dovolenou v duchu hodně kritizoval pilota za krkolomné klesání na poslední chvíli, ale až zpětně jsem se dozvěděl, že jednoduše dostal povolení od řízení letového provozu na poslední chvíli kvůli spoustě letadel ve vzduchu.
Byl by člověk, který chodí pravidelně na letecký simulátor, schopen v nějaké krizi převzít řízení letadla a bezpečně přistát, jak to vídáme v amerických filmech?
Myslím si, že ne. Tomu se vážně občas musím smát, když se náhodou podívám. To je celý komplex poznatků, které musíte mít, abyste vůbec věděli, jak se k letadlu chovat. Máme tady akci – Zachraňte cestující Airbusu 320, která spočívá v tom, že klient převezme řízení letadla, které už letí. Reagují pouze podle mých pokynů přes sluchátka, jako kdybych je naváděl odněkud z dispečinku. Zachránit to letadlo se podaří jen naprosto výjimečně. K havárii dojít nenecháme a simulátor zastavíme, ale je jasné, že scénáře amerických filmů jsou opravdu hodně nereálné.

Na vlastní kůži: Jak dopadl „náš“ let

Podrobnosti letu: Let trval půl hodiny, je však možné absolvovat lety delší nebo se speciálním účelem. Start i přistání jsme absolvovali na Letišti Václava Havla v Praze – na výběr však máte z 24 000 letišť celého světa.
Největší úspěch: Povedlo se trefit při přistání ranvej. „To se zdaleka nepovede každému,“ poznamenal Jan Tůma. A co je hlavní, můj strach se rozhodně naředil – zatím jsem však neletěla, tak nemohu poskytnout přesnější informace.
Co mě překvapilo: Rychlost letedla přístroje určují v uzlech. Výškoměr je kalibrovaný ve stopách a indikuje nadmořskou výšku.
Nejlepší hláška: „Tohle budeme muset trochu srovnat, cestující vám zvracejí a křičí.“

Kafe.cz zjistilo:
Podle odborného výzkumu se lidé v letadle nejvíc bojí následujícího:
• Nemohu vystoupit, když se bude něco dít. Nemohu situaci vůbec ovlivnit.
• Bojím se uzavřeného prostoru.
• Postihnou mě potíže s dýcháním.
• Mám strach z výšek.
• Neovládnu svůj strach a zpanikařím.
• Bude se mi špatně dýchat.
• Let zhorší můj zdravotní stav.
A to je jen začátek celého dlouhého seznamu, který cestující trápí. Strach z létání je o to zrádnější, že v sobě snoubí různé další fobie. Především strach z uzavřených prostor (klaustrofobie), strach z výšek (akrofobie), strach ze ztráty kontroly, strach z únosu či teroristického útoku (logicky se zvýšil po událostech z 11. záři 2001 v USA), strach z turbulence, strach z přeletu nad mořskou nebo oceánskou hladinou, strach z nehody vedoucí ke zranění nebo smrti. K projevům fobie patří nejčastěji: pocení rukou, zrychlení srdečního tepu (tachykardie), výrazný pocit úzkosti, žaludeční nevolnost. Americká psychiatrická asociace zveřejnila studii, podle které trpí téměř 20 % Američanů strachem z létání a dalších 13 % pociťuje výraznou úzkost. U nás nebudou čísla moc rozdílná. Žádný výzkum neproběhl ani v Evropě, psychologové však odhadují, že aerofobie trápí až třetinu dospělé populace.