Delta Amacuro pokrývá velkou část delty řeky Orinoko. Obrovskou síť kanálů a spletitých ramen mohutného toku dnes obývá na 20 000 příslušníků kmene Warauo. Lidí neznajících soukromí čtyř stěn a přebývajících v domcích na kůlech – také ale překvapivě hojně používajících zubní kartáčky.

„Uvidíte, že Warauové jsou neuvěřitelně líní,“ vypráví místní průvodce Carlos do hluku motoru, když nás na malé loďce veze do jedné z jejich vesnic.

„Celý den se jen válejí v závěsném lůžku zvaném hamak a nedělají prostě nic. Vaření zajišťují vždy ženy. Muži občas vyrobí novou kánoi, ženy pár suvenýrů pro turisty. To jim zajistí aspoň nějaký příjem.“

Na březích rychle ubíhajících kolem nás zatím míjíme ženy peroucí prádlo starým způsobem – máchají ho v bahnité řece a pak tlučou dřevěným klackem. Jako u nás ve středověku.

Ještě uvidíme místní školu a kostel. Warauové jsou totiž křesťané – katolíci. Místní forma náboženství je však zvláštní směs domorodých tradic, přírodního náboženství a křesťanských obřadů.

Někteří si nás zběžně prohlížejí, zbytek si nás však vůbec nevšímá a nerušeně pokračuje v přípravě snídaně nebo – jako v případě většiny mužů – lenošení v hamaku.

Kuriózní je vidět několik žen, každou ve svém „domku“, skloněných nad plastovým umyvadlem a usilovně si čistících zuby. Warauové tedy zdaleka nejsou tak odříznutí od civilizace, jak by se mohlo zdát.

Sedíme už zpět ve člunu, když Carlos ještě vesele debatuje v kroužku místních i našich mužů. „Domluvil jsem na odpoledne fotbal: Evropa proti Warauům,“ zubí se pobaveně. Bude se hrát na pláži kousek od našeho tábora.

Po lýtka ve vodě

Fotbal patří v deltě mezi nejoblíbenější pánské zábavy. Warauové jsou v něm navíc dobří, což zjišťujeme hned po pár minutách na mokrém hřišti. Místo zápasu je totiž pláž jen za odlivu; odpoledne se zde už hráči musejí prohánět po lýtka ve vodě.

Pro místní to zjevně není problém, pro naše borce však ano. Pětice Evropanů dělá, co může, aby dostala míč do domorodé branky – mezi dva klacky zabodnuté do říčního dna.

Daleko častěji a s několikanásobně menším vypětím sil se to daří rozesmátým domácím. Zatímco se mužská část výpravy věnuje beznadějnému boji o míč, ženská loví ryby na jednoduchý prut z klacku. Každou chvíli se zadaří, taháme z vody ty nejpodivnější kousky: od bílých až po šedivé, s velmi ostrými zoubky.

„Piraně to nejsou, tady na hlavním toku se nevyskytují. Tyhle člověka nenapadnou,“ uklidňuje nás Carlos, bezstarostně plavající kousek od naší loďky. Zápas skončil 5 : 2, vítězně pro domácí a ostudou pro Evropu.

Za prohru se platí všude, takže k obveselení místních – vzrůstem malých, ale fotbalově schopných – borců přicházíme hned o celou basu piva, která byla ve hře.

Loučíme se, Warauové naskakují do ručně vydlabaných mělkých kánoí a svižným tempem vyplouvají zpět k vesnici. V klidu můžou zapít vítězství…