Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Můj boj s obrazem na fotografii

Až kam mi paměť sahá, nikdy jsem neměla ráda fotografování. Ba dá se skoro říct, že jsem se focení vyhýbala. Tedy pokud to bylo možné. Proto na mnoha snímcích chybím...

... Tam, kde se náhodou nacházím, si většinou ani já sama nejsem jistá, zdali jsem to opravdu já. Tedy ne že bych v reálu byla obzvláštní „krasavice inteligentní“, ale jak já se umím tvářit při fotografování, to snad neumí nikdo jiný.
Natahování moldánků u dortu s jednou svíčkou tuto anabázi zřejmě započalo. Namísto předpokládaného rozkošného batolete vypadám jako focená za trest. Na všech ostatních, hlavně úředních foto je evidentně patrno, jak u focení trpím. Tedy skoro na všech, například z dálky, z boku,a ještě v mlze se snímek docela povedl.
Pamatuji se na svůj první občanský průkaz, hromadně předávaný před spolužáky. Možná to byla poslední kapka mého sebevědomí co se mých fotografií týkalo. Předávající úředník koukal nevěřícně na mne, na foto a zpět a pak, rádoby žoviálně pravil: Často snímky neodpovídají skutečnosti, to se poddá….
Nepodalo.
Ba naopak.
Ani posvátná hrůza před tímto úkonem nic nezlepšovala.
Při fotografování jsem mívala pocit ne nepodobný tomu v čekárně u zubaře a také to vždycky dle toho dopadlo. Poslouchala jsem dobré rady typu: Vypni prsa, nezapomeň si olíznout rty, mysli na něco hezkého, dívej se zasněně do dáli (či doleva, doprava). Možná těch rad bylo hodně a já jsme je popletla, nevím. Hlavně rada: Uvolněte se – když jsem byla pootočená o 45 stupňů, hlavu mírně na stranu (třikrát mne musela paní fotografka opravit, nechápala jsem přesnou míru toho mírně), rty olíznuty, prsa vypnuté, židle pode mnou podkluzovala, tak ta rada byla těžko realizovatelná.
A zase vypadám jako bych seděla na hřebíkách, v příští vteřině se mi chtělo rozplakat případně jako bych trpěla dlouhodobou zácpou či strachem z neznáma.
Myslela jsem si, že horší to už nebude.
Pak jsem dospěla do období, kdy technika pokročila tam, že bylo možno nechat se fotografovat přímo na úřadech.
Na těchto bleskových fotografiích vypadám, dříve se to často objevovalo v televizi před hlavními zprávami: bezpečnost hledá, pátrá a před mou osobou varuje.
A pak jsem objevila kouzlo digitálního fotoaparátu.
Vlastního.
Nejsem před objektivem, jsem na druhé straně.
A mačkám a mačkám.
Objevila jsem makro, chvíli zoomuji.
To je, panečku, jiné kafe!
Co nechci, vymažu, a hned fotím dál.
Takřka fotografické obžerství se tomu dá říci.
Klaním se před tím, kdo tohle vymyslel.
Svoji fotografii jsem si napřed mohla přežehlit v nenáročném prográmku. Kdyby se mi zachtělo i úplně vymazat. Zkusím změnit barvu očí.
Konečně je mám modré, celý život jsem po tom toužila.
Svět chce být klamán, budu klamat.
Jen nevím, jestli mi to projde na nový řidičský průkaz.
 

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Pořád se něco děje…

Pořád se něco děje…

Nejmenované středně velké krajské město vybudovalo u všech vchodů parkoviště u nejmenovaného řetězce supermarketů závory.

Akční letáky