Moje děti

Moje děti
Moje děti
Zdroj: Profimedia.cz

Moje děti, jeho děti, naše děti. Kdo z nás neslyšel tohle vtipné slovní spojení, ať se přihlásí!

S častějším rozpadem manželství a také s prodlužujícím se lidským věkem je takových dětí čím dál více. Neboli čím více se lidé ve vztazích „vyměňují“ a čím déle aktivně žijí, tím houšť.

A vtipné je to pouze pro ty, jichž se to netýká. Jinak to totiž není vůbec žádná legrace. Obzvláště pokud se do toho zamotají ještě i moji vnuci s jeho vnuky, to je teprve ten správný propletenec.

Myslím, že nejenom Freud by si mnul ruce.

Docela totiž stačí to, aby se dva dospělí lidé, kteří se potkali takříkajíc uprostřed běhu, smířili se svými všemi zaběhnutými rituály, jichž se nový protějšek vůbec nehodlá vzdát, neboť je považuje za naprosto normální.

Ale co je vlastně normální?

Tatínek, maminka a děti žijící spolu a pro sebe až na věky věků… Amen.  Když se mi to nepodařilo s prvním partnerem vybudovat, nejsem normální? Nebo se o normálnosti dalo pochybovat až tenkrát, kdy jsem se bláhově domnívala, že můj nový partner bude mít mé děti jaksi jen tak sám od sebe rád, neboť má rád mne? A bude chtít také jejich blaho jako já? Nechtěla jsem vidět opak, doufala jsem, že se mýlím. Však už jsou děti dospělé… Jenže ono ubližování bolí i vůči dospělým dětem. A když pak přijdou vnoučata, u nichž je rozdělení na naše-vaše ještě striktnější, není nic bolavějšího.

Svými nemalými zkušenostmi i soukromou sondou do života podobného slepovaného života mnohých mých kamarádek jsem se nikdy, smutně opakuji NIKDY, nesetkala s tím, že by pánové, jež se chlubí názvem pánové tvorstva, dokázali přijmout nezištně děti své partnerky. To jen při „námluvách“ vypadá všechno jinak. No a která žena by nechtěla někoho, kdo se bude radovat z úspěchů jejího dítěte, kdo pomůže při starosti, když třeba už dospělé dítě odbočí z té pravé cesty?

Naivní představy brzy berou za své, krev prý není voda.

Jak se dokáže vysokoškolsky vzdělaný člověk chovat primitivně, žárlivě, nenávistně a všechno použít proti, jsem už párkrát poznala na vlastní kůži. Neumím si s tím poradit, vždycky mě to zaskočí, jako by to bylo poprvé. A to jsem byla přesvědčena, že nejsem naivní. Chci vydolovat z muže něco, čeho není schopen, nebo, jak už jsem si mnohokrát povzdechla, jedná se o moji špatnou volbu? Jak z toho bezbolestně jinam, nejraději pryčpryčpryč?

S prodlužujícím se věkem zvyšuje se počet slepovaných rodin, anglicky mluvící země pro ně mají krásný název patchwork familly.

Zaplátovaná rodina.

Patří k ní nedílně i zaplátovaná duše, každodenní dilema, ke komu se mám vlastně přidat, když ty moje děti jsou už skutečně dost dospělé a žijí si svůj život? Koneckonců i ti moji vnuci dospívají docela dost rychle...

Nevím, jestli je to vhodné přirovnání, ale prý kdo nemá rád zvířata, není dobrý člověk. Já osobně se psů bojím a nikdy jsem žádného proto neměla, ani nechtěla.
Nejsem dobrý člověk?
Nebo je zlý ten, kdo nemá rád děti svého partnera?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky