Některé učiněné kroky se prostě stávají nevratnými.
Já vím, říkal mi to můj (teď už bývalý) operátor, když mne telefonicky jeho pracovník velmi sugestivním hlasem přemlouval, ať si linku ponechám. Nabízel od lokomotivy přes kouzelné kastroly až po zaplacení kurzů břišních tanců. Vemlouvavý hlas mi naháněl husí kůži, tak jsem pyšně odmítla.

Prý jsem definitivně rozhodnutá.

Teď ovšem o správnosti svého rozhodnutí velmi pochybuji.
A tak to mám furt.
Nepříjemná vlastnost pro život.
Těžce se rozhoduji.
Když už se konečně rozhodnu, vzápětí se začnu bát, že to bylo špatně. Že kdybych se rozhodla jinak, bylo by to výhodnější. V mysli si jen tak, cvičně, zkonstruuji cestu toho druhého rozhodnutí, co by bylo, kdyby…

A není pochyb: zase jsem sáhla vedle. Ovšem je-li situace taková, že své rozhodnutí ještě mohu zvrátit, situace se vzápětí opakuje.

Vůbec si nerozumím.

Ostatním umím v různých situacích poradit, že Sibyla je proti mně břídil. Své kamarády, přátele i známé dokážu provést všemi úskalími, co přináší rozhodování, lehce a bezbolestně.

Nechci se chlubit, ale bývám vyhledávána a pak se také často díky nešetří.

K čemu jsou mi slova vděčnosti, když se v noci probouzím s pocitem prázdnoty, že bez pevné telefonní linky nedokážu plnohodnotně fungovat? Že jsem si měla tento krok pořádné rozmyslet? A co jsem asi tak poslední rok dělala? Zapisovala jsem si hovory došlé i volané (celkem třikrát mi volal omyl, dvakrát nějaká agentura, ty volané hovory byly pouze jako objednávky k lékaři a kadeřnici, než jsem zjistila, že jim volám na mobil…).

Váhám, jestli se mám takhle veřejně přiznat… Přiznám se. O zrušení linky jsem již jednou požádala, ale právě ty bezesné noci způsobily, že jsem před vypršením doby zrušila již skoro zrušené.

Ach jo, tak tohle netušily ani mé děti.

No a teď jsem si připadala tak statečná, silná, nekompromisní. Vydržela jsem celou třicetidenní lhůtu před zrušením bez újmy na zdraví a jak jsem již psala, telefon oněměl.

Vlastnila jsem ho několik desetiletí.

Byly časy, kdy jsem jako jedna z mála mohla přivolat sanitku či babičku na hlídání dětí i sousedům. Mobilnímu telefonu bych se jistě bránila déle a více, ovšem dárek od Ježíška se nesmí vyhazovat ani oknem, ani do koše (a že se mi často chtělo, než jsme našli společnou řeč!). Také se rodina nepřiznala, komu bych ho při psaní první desítky sms mohla hodit na hlavu.

Minulou noc mne probudila velmi živá myšlenka:

Jak mi budou telefonovat ti, co si mé číslo zapamatovali? Ale které číslo vlastně? K původnímu číslu, pod názvem přečíslování, bylo přidáváno zepředu i zezadu, sama jsem s jeho identifikací mívala problémy. Jenže když už je definitivně pryč, mám zvláštní pocit, neumím ho popsat. Ještě že mám tu vnučku, ta se lekla: Proč jsi smutná, co se stalo? Pravdivě jsem ji informovala, špatně jsem se rozhodla, měla jsem...mohla jsem…Očividně jí spadl kámen ze srdce: Konečně jsi flexibilní, ty moje věčně nerozhodná babičko.

Některé učiněné kroky se prostě stávají nevratnými.