Mladíkům chybí vojna. Pomohly by jim speciální tábory?

Zdroj:

Když na konci roku 2004 poslední voják základní služby desátník Jaroslav Grund ohlásil odchod do civilu, čeští mladíci si oddechli. Jenže jejich rodiče vzdychají: „Ti kluci se flákají. Vojna by je srovnala!“

Vojenská základní služba je pro většinu mužů mytická doba, na kterou se tak krásně vzpomíná u piva. Kterýsi psycholog podotkl, že kasárna jsou něco jako mužský klášter. Snad proto o životě v nich nelze vyprávět ženám (ani by je to zřejmě nezajímalo).

Náklaďak lančmítu

Socialistické vlasti se sloužilo v nazeleno natřených cimrách prosáklých pachem nohou mnoha generací branců. Přes den vojsko dupalo ve špatně padnoucích kanadách a kopřivových uniformách po buzerplace, aby pak večer po povinných Televizních novinách (tehdy je zcela vyplňovali soudruzi) uléhalo na patrových postelích z kovových trubek a doufalo, že se v noci neozve divoký řev Poplááách!

Je toto prostředí, v němž by se chlapci měnili v chlapy? „Jak kteří,“ odpovídá opatrně psycholog Pavel Mareš, jenž si dvouletou vojenskou službu odkroutil v 80. letech na Doupovských horách.

„Pro mladé muže byla vojna něco jako náraz na betonovou zeď. Včera si ještě žili po svém, dnes musejí na slovo poslouchat rozkazy a budovat si novou identitu ve světě, jehož pány ani zdaleka nejsou. Silné povahy to zocelilo, slabé ještě víc pochroumalo. Trochu drsně řečeno ovšem vojna většině chlapců ukázala, jací jsou a na co v životě mají. Nemůžu při té příležitosti nevzpomenout na svého někdejšího ‚spolubojovníka‘ – desátníka, jenž měl v naší posádce na starosti proviant. V průběhu spartakiády se mu jakýmsi fíglem a la Hlava 22 podařilo ukrást celou vétřiesku konzerv lančmítu! On a jeho kamarádi je pak pojídali několik let, ještě i v civilu. No a dotyčný se samozřejmě ani v nové době neztratil.“

Leť, holube! Ze třetího patra

Heslo Voják se stará, voják má mohla mít řada mužů v zeleném přímo našito na výložkách (byť tehdejší zlodějna v armádě byla řádově menší než ta současná). Týkalo se to však především vojáků druhého ročníku dvouleté služby. Chudáci z prvního ročníku naopak sloužili jako bezprávné předměty šikany a nejrůznějších pitomých mazáckých „žertů“.

Program je určen pro 16leté kluky (rovněž děvčata mají dveře otevřené), kteří jsou „v kritickém věku vývoje osobnosti“. Otevřeně se hovoří o tom, že by letní tábory měly alespoň částečně nahradit základní vojenskou službu, jež na britských ostrovech také není povinná.

Premiér země David Cameron doufá, že mladí muži budou novinku považovat za „završující zkoušku dospělosti“ a masově si ji oblíbí. Bude tomu opravdu tak?

Najdeš se v cizině

„Něco podobného si u nás představit nedovedu,“ podotýká k britskému nápadu Pavel Mareš. „Ve Velké Británii totiž jde také o poznávání a toleranci lidí z řady pestrých národnostních a náboženských menšin, což u nás téměř odpadá. U nás by ale naopak mohly velice dobře fungovat pobyty v zahraničí.“

Nejde o žádnou novinku, po staletí mládenci po vyučení jako tovaryši vyráželi na zkušenou do světa, na vandr (nebo alespoň naučit se cizí jazyk – Češi a Němci přece kvůli tomu pořádali tradiční výměnné pobyty).

S tovaryšskou knížkou plnou pochvalných zápisů od mistrů z ciziny se pak u nás daleko lépe hledala slušná práce a rovněž pantátové takovým šikulům raději dávali své dcery.

„Nařídit masové praxe v cizině ovšem dnes samozřejmě nejde, stejně jako se nedá přikázat hochům určitého věku, aby se odstěhovali od rodičů. Zkusme však vytvořit takové podmínky a takové ovzduší ve společnosti, aby bylo samozřejmé strávit po ukončení školy zhruba rok někde v zahraničí,“ říká Pavel Mareš a dodává: „Podle mého názoru by pak ubylo jak maminčiných mazánků, kteří se v rodičovských příbytcích povalují ještě dlouho po třicítce, tak zmatených výrostků hledajících řád a pevné hodnoty v extremistických spolcích, pouličních klanech či sektách…“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky