Libice nad Cidlinou – kus české historie

Libice nad Cidlinou – kus české historie
Libice nad Cidlinou – kus české historie
Zdroj: Jan Lipšanský

Vlak sem jezdí každou hodinu. Z Prahy to trvá hodinu a čtvrt. Vesnička mezi Poděbrady a Kolínem mohla dnes být hlavním městem. Díky vyvraždění celého rodu se tak ale nestalo.

Než se do Libice vypravíme, musíme uvést něco z historie. V 10. století sice v Čechách vládnou Přemyslovci, ale ve středních Čechách Slavníkovci. Jejich hradiště se mohlo přemyslovskému rovnat, co se moci týče, vliv měli Slavníkovci veliký.

Navíc sídlili na dobrém místě – obchodní cesty vedly odtud do Německa a zpět, ale i do Polska a na Velkou Moravu. Navíc se dalo zboží svážet po Labi – překladiště a sklady bývaly kousek dál v Poděbradech. Ostatně to dalo název i vesničce hned u brodu – Velké Zboží. Vraťme se však do Libice. 

Nejenže byla obchodně soběstačná, ale razila si i vlastní mince – denáry. Z rodu Slavníkovců pocházel i druhý pražský biskup Vojtěch, který se snažil vést svou diecézi v duchu křesťanských norem, ale často narazil, a to i u vladaře Boleslava II. Osud později svatořečeného Vojtěcha, kterého více uznávají v Polsku, než se uznává u nás, by však sám o sobě vystačil na několik románů.

Obavy Přemyslovců z rostoucí moci Slavníkovců šly tak daleko, že využili příhodného okamžiku – na pomoc německému císaři šlo v roce 995 jak část přemyslovského, tak slavníkovské vojsko. Nepřítomnosti vojska na Libici využili Přemyslovci k zákeřnému přepadení hradiska a všechny povraždili včetně žen a dětí.

Z rodu přežil jen Vojtěch, tou dobou v zahraničí, a jeho bratr Boleslav, tou dobou na vojenské výpravě s německým císařem. Oba pak působili v Polsku, kde také zahynuli. Zbytky hradiště obsadili Vršovci – dodnes se traduje, že hradiště dostali jako dar za pomoc Přemyslovcům. Buď jak buď, Přemyslovci v roce 1108 zopakovali svou strategii a vyvraždili do mrtě i rod Vršovců. Zničené hradiště a vesnice se staly majetkem kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Tím končí náš historický exkurz – to jen, abyste věděli, až vystoupíte z vlaku a uvidíte vesničku skrytou v zeleni a malinkaté nádraží, že tudy procházely – a docela drsně a krvavě – dějiny. A že tahle dnes vesnička při jiné souhře náhod skutečně mohla být centrem Čech.

Za nádražíčkem je pumpa (voda není pitná), cestička mezi keři vás zavede ke krámku na rohu ulice a doleva přes přejezd se vydáte do staré části obce.

Nás s Honzíkem uvítaly zvony. Byly z evangelického kostela po pravé straně ulice a pan farář (nebo jak to mají u evangelíků) stál ve vstupních vratech, aby vítal případné příchozí. Už jen kousek a jste na náměstíčku s hospodou, poštou a památníkem Janu Husovi uprostřed. Na náměstí můžete jít buď vlevo, nebo vpravo.

Doleva jsme došli k něčemu, co jsme považovali za honosnou střední nebo vysokou školu – odjíždělo odtud hodně rodin s dětmi. I šli jsme se podívat, co je to za středisko – evangelická charita zde vede domov pro seniory.

Hned před ním je památník. Pod sochou dítěte je nápis, že zde byl pravděpodobně pokřtěn sv. Vojtěch (ano ano, ten, co jsme si o něm před chvílí povídali). A na konci ulice uvidíte románský kostel, jehož jméno neuhodnete. Jde se k němu kolem staré budovy fary a přes historickou náves – jen si dobře ty domky prohlédněte! Jako byste se ocitli v jižních Čechách. Nu, a ten románský kostel, který dodnes slouží, se samozřejmě jmenuje sv. Vojtěcha.

A teď šup zpět na náměstí a dáme se cestou doprava. Po pár metrech vesnice končí. Uvidíme v polích novou faru, je zde i veřejně přístupný soubor informačních panelů, skutečně hezky provedený, i co se detailů týče (našemu Honzíkovi se asi líbil nejvíc, základy domů mu nic neříkají). A pak do malého kopečku, kde nás vítají nikoliv věrozvěstové, ale oba Slavníkovští bratři, tedy jejich socha.

Za nimi už jsou jen základy kostela a obytné budovy, dále za nimi velký dřevěný kříž... a pokud máte dobré oči, na kraji hájku je i posed a za hájkem dálnice.

Řečeno slovy Varla Frištenského ze hry Dobytí severního pólu, jinak tady nic extra ke koukání není, není zde ani stánek s párky. Ale popravdě – když člověk prochází jen ty základy kostela – kde je umístěna i pravděpodobná replika oltáře, a říká si, tak tudy sem chodili lidé, zde stáli při bohoslužbě a pak je jednoho dne všechny zavraždili... – tak jen při oné představě ho zamrazí v zádech.

Pokud se nechcete vrátit vlakem, jděte po cyklostezce – ani ne za deset minut dojdete k soutoku Libice a Labe. Ve výletních dnech zde funguje občerstvení, kdy připravují jídla na grilu – určitě stojí za to ochutnat.

Cestou podél Labe už jste vlastně v Poděbradech – po pravé straně míjíte onen slavný golfový klub, kde trávili nedávnou stávku odboroví předáci, a před sebou máte místa, kde francouzský herec Pierre Richard natáčel film Bez rodiny a měl zde dva měsíce zakotvený obytný parníček. Odtud už mezi stromy uvidíte i věž poděbradského zámku. Ale o Poděbradech zase příště. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky