Láska napodruhé - 8. kapitola

Láska napodruhé

Když se Ali s Lukem kdysi rozcházela, byla by přísahala, že je to definitivní konec jejich lásky. Ale teď to vypadá, že má pro ně osud další šanci.

Od svého návratu do New Yorku Luke nemohl najít klid. Manhattan měl vždycky rád. Byl to sice také ostrov, ale neměl nic z izolované a mrtvolně klidné atmosféry Trillia, přestože velikostí mu byl podobný.

Ať Luke bydlel ve stísněném studiu nedaleko Greenwich Village, nebo v prostorném penthousu s výhledem do Central Parku, necítil se sice úplně jako doma, ale přinejmenším tak doma, jak to podle něj bylo možné u někoho, jako byl on. Teď však poprvé za dlouhá léta ten malý kousek země vykukující z Michiganského jezera postrádal.

Říkal si, že je to tím, jak během své návštěvy na Trilliu probíral Elsieiny věci, balil alba s fotografiemi a některé z babiččiných dalších osobních věcí.
Našel přitom fotografie, na nichž byl jako malý kluk s příliš dlouhými vlasy, vzdorný a ukřivděný. Na téměř všech snímcích, na nichž byl i on, byl vždycky také přinejmenším jeden Conlan: vyčouhlý Dane nebo vyzývavá Audra. A pak tam byla Ali uhýbající stydlivě před kamerou nebo odhánějící Lukeovy ruce, které se jí snažily udělat nad hlavou králičí uši.

Vzal si ta fotoalba s sebou do New Yorku a víc než pár večerů strávil tím, že se jimi se skleničkou whisky v ruce probíral. Poprvé po dlouhé době nechal ty dětské vzpomínky přicházet a s úžasem zjišťoval, že ne všechny jsou tak špatné či hořké.

A především ne vzpomínky na Ali.
Při prohlížení narazil na fotografii jich dvou, kterou udělala jeho babička krátce nato, co spolu začali chodit. Bože, Ali byla nádherná, jak mu v obyčejném tričku a džínách s ustřiženými nohavicemi pomáhala na příjezdové cestě mýt jeho harleye.

A neuvěřitelně sexy takovým tím rozpustilým způsobem, když ji fotoaparát zachytil, jak se oprašuje poté, co skluzem mistrovsky dosáhla třetí mety při středoškolském softballovém zápasu.

A chytrá, připomněl si, když obrátil na další stránku a našel snímek Ali jdoucí na střední škole po pódiu v tmavomodrém taláru a baretu a chystající se pronést řeč na rozloučenou s maturitní třídou.

Teď věděl, že s věkem jen zkrásněla.
Nenechávala ho v klidu. Pokud šlo o Ali Conlanovou, sejít z očí neznamenalo sejít z mysli. Alespoň teď ne.

Přestože ji a své city k ní a k minulosti obecně kdysi potlačit dokázal, od návratu do New Yorku se mu to nedařilo. Sám ve svém penthousu, se zvuky města ztlumenými několika tucty poschodí z oceli a skla, stále slyšel, jak se ostře nadechla, když mu vklouzla na klín tak rozpálená vášní, že se divil, že oba neskončili s popáleninami prvního stupně.

Po týdnu bezesných nocí Luke konečně připustil, že to nebyla jen nostalgie, co působilo tu nezvyklou vlnu stesku po domově, jejíž zásluhou toužil po návratu na Trillium.
Vstal z postele, nalil si whisky, posadil se ke stolu v pracovně a otevřel jedno z fotoalb. Ali se na něj usmála.
Nebylo lehké si to přiznat, ale miloval ji.

Stále.
Odjakživa a navždycky.
Byl docela šok si to uvědomit. A ještě větším šokem bylo zjištění, že Dane a ostatní ostrované nejsou jediní, kdo si myslí, že Luke není pro Ali dost dobrý. Myslel si to i on sám.

Když se na to díval z dnešní perspektivy, došlo mu, že Trillium opustil z velké části právě kvůli tomu, odhodlaný dokázat, že za něco stojí. Ali si zasloužila někoho lepšího než vzpurného snílka, jako byl on. Zasloužila si někoho stejně vyrovnaného, jistého a stojícího oběma nohama na zemi jako ona sama. Někoho neposkvrněného rodinnými skandály. Někoho, nad kým by trilliumské matróny nekroutily hlavami a nevzdychaly zklamáním a nelibostí pokaždé, když ho vidí.

Lukeovy myšlenky se zatoulaly k Bradleymu. Stále o něm nevěděl nic, kromě toho, že na něj zcela jistě žárlí. Když se nad to však povznesl, napadlo ho, jestli právě Bradley není tím typem muže, jakého Ali potřebuje. Možná on je ten muž, kterého si zaslouží.

Zmocnila se ho zlá předtucha. Jedním douškem dopil zbytek skotské. Ani nápad! On, Luke, přece něco dokázal. Zasloužil si respekt. Dokonce i ti ostrované, kteří nad ním kdysi ohrnovali nosy, byli teď šťastní, že ho mohou prohlásit za jednoho z nich.
Teď jen musel přesvědčit Ali, aby mu odpustila minulost a vzala ho zpátky.
A právě v tom okamžiku ho to napadlo. Co když už je pozdě?

Ty týdny po Lukeově odjezdu měla Ali spoustu práce v rekreačním středisku. Michiganské jaro a časné léto byly teplé a navzdory předpovídanému snížení turistického ruchu v celém státě bylo rezervací v Saybrook‘s víc než loni ve stejnou dobu.

Ali seděla za svým stolem a dívala se z okna kanceláře. Přes zvláštní nespokojenost, kterou cítila těch posledních pár týdnů, se soustředila na středisko a měla radost z toho, co viděla. Hosté se procházeli po pečlivě upravených prostorách. Už kvetly některé trvalky a s mnoha zářivými barvami se přidaly nově zasazené jednoletky.

Hlavní budova vypadala fantasticky, nově vymalovaná, naleštěná a zrekonstruovaná do podoby, jakou měla v dobách své největší slávy. Ali se pyšně usmála. Saybrook‘s bylo zpátky na mapě díky troše nápaditého marketingu. Měli před sebou vynikající sezonu. A přesto – jako by tu něco scházelo.

Ali odmítala připustit, že to něco může být ve skutečnosti někdo. Ve svém životě došla až příliš daleko, než aby dopustila, aby se to stalo znovu. Raději tu tupou bolest v prsou sváděla na stres a přepracovanost. Stála koneckonců v čele projektu nového golfového hřiště. Dane a Audra se shodli na tom, že když to byl její nápad, měla by být zodpovědnou osobou ona. Kromě toho Ali byla ze sourozenců jediná, kdo golf skutečně hrál, a hrála ho ráda.

Plány na rozvržení hřiště teď získaly konkrétnější podobu, když půda navíc byla zakoupena a její převod byl stvrzen oficiální smlouvou.
Uplynulé dva týdny Ali strávila návštěvami hřišť konkurentů, kde často hrála s Bradleym. Byl slušný golfista, dokonce i když podváděl, vylepšoval umístění svého míčku a jeho údery nebyly vždy ukázkové. Předpokládala, že kdyby to nedělal, porazila by ho.

Někteří muži prostě porážku od ženy nedokázali snést, i když Luke, jak si pamatovala, nikdy neměl žádný problém s tím, že s ním dokázala vyhrát v šachách tři hry ze čtyř. Výlety za golfem se také osvědčily jako bezpečný způsob schůzek, obzvlášť proto, že Ali trvala na tom, že se s Bradleym setkají vždycky až na hřišti. Nemělo žádný smysl, aby jezdil trajektem na ostrov a vyzvedával ji, když by pak stejně jeli zpátky na pevninu.

Když se Bradley někdy příliš zajímal o dění v rekreačním středisku a o to, jak funguje partnerství mezi Conlanovými a Lukem, říkala si, že je jen zdvořilý a snaží se dát najevo zájem o její práci. Usoudila, že Lukeova neopodstatněná podezření jí otrávila duši. Kromě toho, pokud se Bradley přece jen zajímal pouze o pozemek a nikoli o ni, teď to bylo bezpředmětné, když zmíněnou půdu středisko konečně vlastnilo.

Přesto se jí však nedařilo zcela ignorovat pochyby o tom, jestli jsou jeho city k ní opravdové, a to i navzdory tomu, že naznačil, že chce, aby se jejich vztah posunul do vážnější polohy. Jedna její část chtěla všechno skončit. Nedokázala si představit, že se Bradleymu zaslibuje na zbytek svého života.

Na druhé straně se právě proto rozhodla dál se s ním vídat. Bylo načase přestat srovnávat všechny muže, s nimiž chodila, s tím, který kdysi tvrdil, že ji bude milovat navždycky.

Ali potřásla hlavou, aby tu myšlenku zahnala, a raději se vrátila zpět k práci. Probrala stoh složek na svém stole a čtyři z nich vyndala. Seznam projektantů golfového hřiště významně zúžila, částečně na základě jejich návrhů, jak nejlépe umístit golfové hřiště na ostrov ležící v jedné z největších sladkovodních ploch na planetě.

Měla domluvený konferenční hovor s člověkem z Kalifornie, který býval jedním z nejlepších profesionálních golfistů, nicméně v poslední době se už jen sem tam objevoval na exhibicích seniorů a většinu času se soustředil na budování nových hřišť jak ve Státech, tak v zahraničí. Měl rád velmi přirozené, snadno udržovatelné projekty a využíval existující prvky a místní flóru k obohacení hry a stimulaci hráčů. Ali si držela palce, aby se jejich první rozhovor vydařil.

Ještě předtím však měla v plánu zavolat Lukeovi, aby ho informovala o nejnovějším vývoji.
Většina komunikace, kterou s ním měla od jeho návratu do New Yorku, se odehrávala po internetu. Díkybohu za e-mail, pomyslela si. Snažila se, aby zprávy, které mu posílala, byly krátké, neosobní a profesionální. Ještě stále se do krve styděla, kdykoli si vzpomněla na jejich kuchyňskou epizodu nebo na to, jak se chystal připít na setkání, když se ten poslední večer zastavil u jejího stolu v restauraci rekreačního střediska. Ani na jednom z těch míst nedokázala od té doby sníst jediné jídlo, aniž by se vyhnula návalům horka.

I Lukeovy zprávy byly krátké a neosobní, přestože to, jak podepsal těch několik posledních, Ali nešlo z hlavy. Žádné jen Luke nebo tradiční iniciály… Před své jméno v těch posledních začal psát Tvůj. Nikdy však neodbočil od obchodních témat, s výjimkou posledního e-mailu, v němž udělal dost zajímavě formulovanou narážku na přednosti bot s měkkou špičkou. Když si to Ali přečetla, udělalo se jí mdlo a myslela na všechno, jen ne na boty na golf a jejich přídatné příslušenství.

Podívala se na hodinky, zhluboka se nadechla a vytočila Lukeovo číslo do kanceláře.
„Ali Conlanová. Mohu mluvit s panem Banningem, prosím?“ řekla, když se v telefonu ozvala recepční.
„Ano, očekává váš hovor. Počkejte prosím okamžik,“ odpověděla zdvořile žena. Ali neušla ironie toho, že zatímco čekala, až Luke telefon vezme, se ze sluchátka linul hlas Faith Hillové zapřísahající muže, kterého miluje, aby ji nechal jít.

Konečně se ozval Luke. „Haló? Ali?“
„Ahoj.“
„Chybím ti?“

V hlase se mu chvěl smích. Představila si ho, jak se usmívá tím sexy úsměvem, z něhož se jí pokaždé po páteři rozběhlo to zvláštní mravenčení. Rozhodla se to ignorovat, stejně jako se rozhodla ignorovat jeho otázku.
„Volám, abych ti podala zprávu o tom, co se děje. Jak jsi chtěl.“

„Znamená to ano, nebo ne?“
Opět to přešla bez komentáře a zahájila monolog o návrhářích hřišť a o podobě budovy nového klubu plánované v místech, kde bude končit druhých devět jamek.

„Vidím, že se činíš,“ řekl Luke, když skončila.
„Jestli chceme mít všechno připravené, abychom mohli příští jaro zahájit stavbu a začít hřiště provozovat v příští sezoně, nemůžu si dovolit přešlapovat na místě.“

„Když mluvíš o přešlapování, jak se mají?“
„Jak se má co?“
„Tvoje nohy.“

„Mají se dobře,“ odpověděla Ali odměřeně, přestože se jí z ničeho nic zrychlil puls.
„To rád slyším. Je tam někdo, kdo je… masíruje?“
„Nechápu, jak to souvisí s novým golfovým hřištěm v Saybrook‘s.“

„Divil se Bradley tomu šampaňskému?“
„Co kdybychom Bradleyho vynechali?“ vyhrkla.

Ali nehodlala Lukeovi vyprávět, že se Bradley opravdu divil, proč se na stole objevila druhá láhev a čistá sklenička v okamžiku, kdy se k němu vrátil. Omluvil se za to, že byl tak dlouho pryč, ale atmosféra večera už byla pak podivně napjatá. Ali přesvědčovala sama sebe, že to nemá nic společného s Lukem nebo s tím, jak před svým odchodem z jídelny trval na tom, že jí pomůže obout boty. Když Luke cestou ven míjel Bradleyho, zastavil se a otočil se, aby na Ali mrkl. Celý v černém jí připomněl zloděje, který právě unikl s mnohamilionovou kořistí.

Odkašlala si. „Takže k tomu hřišti –“
„Takže jen a jen obchod, ano?“ přerušil ji.
„Kvůli tomu ses přece na Trillium vrátil, nebo ne? Kvůli obchodu.“

„Byl jsem si jistý, že je to kvůli tomu,“ odpověděl, ale neznělo to vůbec přesvědčeně.
„Myslím si, že je to tak nejlepší.“
„Myslíš?“ Jeho hlas se ztišil do vábného šepotu, který Ali proti její vůli nutil myslet na zcela jiné věci než na golfová hřiště.

Místo odpovědi na jeho otázku se rozhodla to otočit. „A ty?“
Následovala pauza tak dlouhá, že Ali napadlo, jestli se náhodou nepřerušilo spojení. Pak však Luke polohlasem přiznal: „Zdá se, že jedinou věcí, na kterou v poslední době myslím, je ta noc v tvé kuchyni.“
Ali polkla. „Vraťme se ke golfu.“

„To je asi dobrý nápad,“ souhlasil.
„Dnes odpoledne si jdu prověřit jednoho z našich největších konkurentů.“
„Znamená to, že si jdeš zahrát?“

Zasmála se a napětí v jejích ramenou nepatrně povolilo.
„Co můžu říct? Je to špinavá práce, ale někdo to udělat musí. Už jsem na tomhle konkrétním hřišti párkrát hrála. Je na něm pár zajímavých zatáčejících drah a inspirujícím způsobem umístěné praporkové tyče, ale většině detailů jsem nikdy nevěnovala větší pozornost, stejně jako tomu, jak autor pojal využití jezera.“

„Zdá se, že tyhle věci umíš opravdu ocenit,“ řekl Luke uznale. „Nevěděl jsem, že hraješ. Vlastně si vybavuju, že na naší první schůzce jsi říkala, že nehraješ.“
„Ne, řekla jsem, že nemám čas na hraní. A to se nezměnilo,“ připomněla mu odměřeně.

„Moje chyba. Kdys vlastně začala hrát?“
„Po škole.“ Bylo to malicherné, ale cítila nepatrné zadostiučinění, když dodala: „Chodila jsem s klukem, který pracoval jako profesionální golfista na hřišti kousek od Petoskey.“

„Vážně? Jak dlouho jste spolu chodili?“
„Pár měsíců. Pak Tony dostal práci v Myrtle Beach a odstěhoval se.“
„Naučil tě toho Tony hodně?“ zeptal se Luke.

Možná si to jen namlouvala, ale měla pocit, že jeho hlas zní najednou stísněně.
„Dost,“ odpověděla a v duchu se usmála.
„Vždycky jsi byla dobrá studentka, stejně jako přirozená atletka.“

„Sportuju ráda. Nikdy mi nevadilo se zpotit nebo zkusit překonat vlastní limity. Jistě, golf je víc o dovednosti než o výdrži. Je stejně psychický jako fyzický.“
Tentokrát si Ali byla jistá, že slyšela Lukea zasténat.

„To se říká i o jiných věcech.“
„Ano?“
„Třeba o sexu.“

„Ale my mluvíme o golfu, Lukeu,“ upozornila ho.
„Opravdu, Ali?“
„Ano.“ Ali si hlavou přitiskla sluchátko k rameni, aby mohla otevřít láhev vody stojící na jejím stole. Nečekaně jí vyschlo v krku.

„Tak přijeď do New Yorku.“
„Cože?“ vydechla a ruka s láhví zůstala viset ve vzduchu před jejími otevřenými ústy.
„Je tady jedno hřiště, které by sis podle mě měla prohlédnout. Já půjdu s tebou. Možná bychom si mohli dokonce zahrát o… Třeba o peníze.“
„Lukeu, to není dobrý nápad.“

„Onehdy jsi říkala, že jedním z projektantů, které zvažuješ, je Lou Fozzella. Jedno hřiště, které navrhoval, je jen padesát minut od Manhattanu.“
„Ale já nemůžu -“
„Podívej, Ali, jako někdo, kdo v Saybrook‘s investuje značnou částku peněz, si nemyslím, že by moje žádost nebyla na místě. Mohla bys přiletět v pátek a strávit se mnou pár dní tady na Manhattanu. Pak se můžeš vrátit domů. Bude to čistě pracovní, jen obchod,“ slíbil, přestože něco v jeho hlase v Ali vzbudilo nedůvěru.

Vysoukala ze sebe asi půl tuctu dalších protestů, které Luke všechny zamítl. Poslední, co řekl, než zavěsil, bylo: „Pošlu pro tebe svoje soukromé letadlo.“

Luke položil sluchátko, pohodlně se opřel a sepnul prsty pod bradou.
Ali přijede do New Yorku, kde doufal, že ho uprostřed jiskřivé atmosféry jeho adoptivního domova uvidí ve zcela novém světle. Chtěl, aby na něj byla hrdá. A co bylo ještě důležitější, byl odhodlaný zasloužit si její odpuštění a znovu získat její důvěru dřív, než znovu nastoupí do jeho letadla, aby se vrátila na Trillium. Možná pak bude ochotná přijmout to, co pro něj byl nevyvratitelný fakt. Že jim dvěma bylo souzeno, aby byli spolu.

Ali se pokoušela poslat místo sebe Audru, ale její dvojče bylo neoblomné.
„Ty ten projekt golfového hřiště vedeš. Ty musíš jet.“
Dane se nabídl, že Ali doprovodí, ale Audra si v tomhle dupla také.

„Nebudu tady na všechno dohlížet sama, zatímco si vy dva vyrazíte do světel velkoměsta,“ řekla. „Kromě toho, Luke pozval Ali.“ Mrkla. „Je to pracovní.“
„To by raději mělo být,“ zamumlal Dane.

V pátek dopoledne Ali dojela na malé letiště, na něž se teď díky štědrému Audřinu daru loni v létě vešlo i malé letadlo. Lukeův stroj tu už čekal s otevřenými dveřmi, k nimž byly přistavené schůdky. Ali vzala ze zadního sedadla auta malý kufřík a pomalu se vydala k letadlu.

Jak se blížila, ve dveřích se objevil Luke a ona měla pocit, že se jí srdce v prsou obrátilo vzhůru nohama. Sváděla tu znepokojující reakci na překvapení. Rozhodně nečekala, že na palubě letadla bude. Měl na sobě oblek, ale povolil si kravatu a rozepnul první dva knoflíčky sněhobílé košile.
„Ahoj,“ řekl, vzal jí z ruky zavazadlo a pak jí pomohl do schodů.

„Netušila jsem, že přijedeš taky.“ Vtom ji něco napadlo. „Ty to letadlo neřídíš, že ne?“
„Co bys dělala, kdybych řekl ano?“

Ali s odpovědí neváhala ani vteřinu. „Popadla bych svůj kufr a byla bych pryč.“
Zasmál se. „V tom případě máme oba štěstí, že dnes nechávám řízení jinému pilotovi.“
„Znamená to, že bys tohle mohl řídit, kdybys chtěl?“ zeptala se.

Přikývl. „Mám licenci.“
Ali musela připustit, že to na ni udělalo dojem.
„Vždycky jsem se chtěla naučit pilotovat letadlo,“ uvažovala nahlas. Nemohla jinak, než mít radost z toho, že se Lukeovi splnilo tolik zdánlivě nedosažitelných snů z jeho mládí. Pohlédla přes jeho rameno do vnitřku letadla a tiše hvízdla. „Tohle je rozhodně lepší než autobus.“

Kabina se pyšnila šesticí pohodlných kožených sedadel, kuchyňkou plnou jen toho nejlepšího jídla a nápojů a toaletou, ve srovnání s níž byly ty v komerčních letadlech ubohým vtipem. Byla to však zadní část letadla, co doopravdy upoutalo její pozornost. Za závěsem byla schovaná postel. Vysoká matrace se prostírala po celé zadní části kabiny a prošívaná saténová přikrývka ležící na ní měla stejnou barvu jako obloha. Když se podívala na Lukea, povytáhl jedno černé obočí.

„Máš zájem si ji vyzkoušet?“ usmál se mnohoznačně.
Ali si byla celkem jistá, že se jí Luke snaží dostat spíš pod kůži než pod khaki kalhoty, k nimž měla praktickou zapínací košili, ale přesto musela dvakrát polknout, než se dokázala zeptat: „Kvůli tomuhle je u řízení jiný pilot?“

„Federální letecká asociace nevidí nějaké laškování v kokpitu ráda.“
Luke se uličnicky zazubil. Ali najednou nevěděla, jestli ho má plácnout nebo se smát s ním. Nakonec jen zavrtěla hlavou.
„Žiješ ve snu, Banningu. V šíleném snu.“

„Raději to vidím tak, že neztrácím naději.“ Mrkl na ni. „Udělej si pohodlí. Musím si promluvit s kapitánem, než vyrazíme.“
Chvíli po tom, co zmizel za dveřmi vedoucími do kokpitu, uslyšela Ali hukot motorů. Stále sílící zvuk dráždil její už tak dost pocuchané nervy. Ježíši, jak já nenávidím létání, zasténala v duchu. S roztřesenými koleny se zhroutila na nejbližší kožené sedadlo a připoutala se. Pás si utáhla, co nejvíce to šlo, aniž by si způsobila nějaká vnitřní zranění.

Když se Luke vrátil do kabiny, stačil mu jeden pohled na Aliny odkrvené prsty křečovitě svírající čalouněné podpěrky pro ruce. Ustaraně se zamračil.
Kývl hlavou k jejím bílým kotníkům. „Hádám správně, že nemáš ráda létání?“

„Nesnáším ho,“ potvrdila. „Raději bych stála bez helmy na sedadle tvého harleye řítícího se z Palmer Hill.“
Luke hvízdl. „Tolik? Hmmm. Co bys řekla něčemu k pití? Něčemu, co by tě trochu uvolnilo?“
„Není ještě ani poledne,“ zaprotestovala.

„Někde určitě je,“ řekl a došel k baru, kde jí nalil pořádnou dávku whisky.
Vybral si sedadlo naproti ní, s úsměvem se na něm uvelebil a podal jí její skleničku.

„Tuhle whisky jsem si přivezl z posledního výletu do Irska. Prý patří k těm nejlepším.“
Ali obsah skleničky vypila jediným lokem a vzápětí zatnula zuby. Zlatohnědé oči se na okamžik zalily slzami. Pak zavřela víčka a opřela si hlavu o sedadlo.

„Máš v plánu mít zavřené oči celou cestu?“
„Možná je otevřu, až vzlétneme. Samozřejmě za předpokladu, že neumřeme při nějaké havárii, která znemožní identifikaci našich ostatků.“

Její fobie z létání ho zaskočila – byla přece jinak tak rozumná a praktická. „Ale no tak, Ali. Uvolni se,“ chlácholil ji a poplácával ji po ruce, kterou měla studenou jako led. „Létání je bezpečné. Popravdě řečeno, víc lidí –“
„Umře v autě než při leteckých neštěstích,“ dokončila za něj. „Já vím, já vím. Jen mi prosím tě udělej tu laskavost a řekni mi, až budeme ve vzduchu, abych se mohla přestat modlit.“

„Kolikrát jsi už letěla?“ zeptal se o pár minut později, když konečně vystoupali do odpovídající výšky.
Jedno oko se otevřelo. „Asi čtyřikrát, z toho naposledy na naléhání Audry. Taky má soukromé letadlo. Nebo spíš měla. Byla to jedna z věcí, kterých se zbavila krátce po tom, co se vrátila na Trillium a svůj život výrazně zjednodušila.“

„Omlouvám se, Ali. Kdybych byl věděl –“
„Pověz mi o tom golfovém hřišti,“ přerušila ho, přestože oči měla dál pevně zavřené. „To by mělo pomoct, abych nemyslela na naši blížící se smrt.“
Tiše se zasmál, ale udělal, o co ho žádala.

„Jmenuje se Havenhurst, má asi 6 900 yardů, par 72 a leží na Long Islandu. Koná se na něm několik méně známých turnajů. Líbí se mi, jak vypadá. A myslím, že bychom si mohli promluvit s lidmi, kteří se tam starají o trávníky. Mají spoustu úspěchů s organickými hnojivy, pesticidy a zkvalitňováním půdy.“

„Dobře. Zrovna o tomhle jsem si toho dost zjistila. Chtěla bych, aby Rebel byl tak ekologicky šetrný, jak to jen bude možné. Vypravíme se tam dnes?“
„Ne. Zítra. Naplánoval jsem golf na dopoledne. Myslel jsem, že se po letu možná nebudeš na golf cítit, i přesto, jak je krátký. Můžeš si dnes odpoledne zajít na nákupy, když budeš chtít, nebo do muzea. Moje auto budeš mít k dispozici.“

„Kde budu bydlet? Nedal jsi mi vědět jméno hotelu.“
Poprvé od chvíle, kdy svůj plán vymyslel, Luke znejistěl. „Vlastně jsem myslel, že bys mohla bydlet… u mě.“
Ali vytřeštila oči. „Myslel jsi co?“ vydechla.

„Mám v bytě čtyři pokoje pro hosty, Ali. Zdálo se mi zbytečné rezervovat jiné ubytování, když stejně budeme trávit tolik času spolu.“ Když se na něj nepřestávala dívat, jako by přemýšlela, jak nejlépe vyletět z kůže, dodal: „Kromě toho jsme oba dospělí."

Z jejích vzpurně našpulených úst bylo zřejmé, že jeho zdůvodnění nepokládá za uspokojivé. Popravdě řečeno, to ani on ne, a to i přesto, že měl rozhodně v úmyslu během Aliiny návštěvy plně respektovat její soukromí. Pokud si výslovně nebude přát něco jiného, samozřejmě. A on hodlal udělat všechno pro to, aby se to stalo. Něco mu napovídalo, že tohle je jeho příležitost přesvědčit ji, že oni dva patří k sobě.

„Nebudu bydlet u tebe, Lukeu. V žádném případě. Na to můžeš hned zapomenout.“
„Nevěříš si?“
„Proboha. Jsi ješitný jako vždycky.“
„Za to asi může ten večer v tvé kuchyni,“ zamumlal a potěšilo ho, když se Ali začervenala.

„To byla chyba. Chyba, kterou nemám v úmyslu opakovat,“ vyhrkla.
„Když to říkáš.“
„Ano, to říkám.“

„Pak by ale neměl být problém, abychom my dva byli pod jednou střechou – v oddělených ložnicích, samozřejmě.“
Ali otevřela ústa, aby začala protestovat, ale pak je zavřela. Zahnala sama sebe do kouta a věděla to. Po tomhle už ji nenapadal žádný způsob, jak odmítnout jeho pohostinnost a neztratit přitom tvář.

Cestování s Lukem Banningem mělo rozhodně své výhody, to musela Ali uznat. Jednou z nich bylo nemuset si na rušném LaGuardia International vyzvedávat zavazadla. Stejně jako to, že v době, kdy by byli ještě stáli ve frontě lidí čekajících na taxi, seděli v limuzíně se šoférem, která mířila k Lukeovu bytu.

Auto se prodíralo do centra Manhattanu ulicemi přecpanými troubícími žlutými taxíky, auty, náklaďáky a autobusy. Chodníky byly plné pospíchajících lidí, kteří všichni toužili po tom, aby poslední pracovní den týdne skončil a oni mohli jít domů nebo do nejbližšího baru na šťastnou hodinku.
Ze samotné té masy lidí se Ali dělalo mdlo, i když popravdě řečeno ne tolik jako z lesklých budov, které pučely jedna vedle druhé z chodníku a zakrývaly výhled na nebe.

„Co tomu říkáš?“ zeptal se jí Luke, když viděl, že se vůbec neodvrací od svého okénka.
„Je to tu úplně jiné,“ vydechla. Nedokázala zakrýt svůj úžas.

„Svůj první den v New Yorku jsem nedělal nic jiného, než že jsem chodil po ulicích a díval se nahoru.“ Smutně se zasmál. „To byl ovšem zřejmě důvod, proč mi nakonec někdo ukradl peněženku.“
Ali se na něj podívala. „Nebál… Nebál ses žít tady docela sám?“

„Bát se? Ne.“ Luke zavrtěl hlavou. „Byl jsem sám už předtím, Ali.“
Ali věděla, že ano – jako chlapec čekající, až se jeho otec dovrávorá domů a pak později jako mladík, jehož jediný další blízký příbuzný zemřel. Nechápala, čím to je, že Luke i teď stále působí tak osaměle.

„Jenže tohle město je tak obrovské, tak… neosobní.“
„Myslím, že právě proto se mi od začátku líbilo. Přijalo mě. Žádné otázky. Nikdo tady nevěděl, že můj otec umřel opilý nebo že mě matka opustila bez jediného ohlédnutí. Nikdo se neptal a nikoho to nezajímalo. Když jsem byl ve městě druhý týden, získal jsem práci nočního uklízeče kanceláří. Jedna z těch kanceláří patřila byznysmenovi, který rád pracoval pozdě do noci. Hodně jsem se od něj naučil a on mě nechal udělat nějaký průzkum svého firemního počítačového systému. Když přišel ten správný čas, s jeho pomocí jsem založil vlastní internetový obchod.“

„Pořád si pamatuju článek v Business Weeku o tvém úspěchu.“ Potřásla hlavou. „Dokud Audra nedostala stálou roli v sitcomu, který běžel v hlavním vysílacím čase, v Sandpiperu se nemluvilo o ničem jiném. A pak už to šlo jen pořád Luke tady, Audra támhle… Nic jiného jsem neslyšela celé týdny. Moje sestra a můj bývalý přítel udělali díru do světa a všichni na Trilliu chtěli vědět, co si o tom myslím.“

Luke se ušklíbl. „Dovedu si představit, co jsi jim asi řekla.“
„Tenkrát to zřejmě bylo něco od plic,“ připustila. „Ale současně jsem byla na tebe a na Audru pyšná. Pořád jsem.“ Ali je oba překvapila, když se předklonila a vzala Lukea za ruku. „Ušel jsi dlouhou cestu, Lukeu, a nemá to nic společného s bankovními účty, soukromými letadly nebo penthousy.“

Luke její ruku stiskl. „Děkuju,“ řekl dojatě.
Okovy minulosti jako by se konečně rozpadaly a pouštěly je oba na svobodu.
„Nemáš zač.“

„Ali, uděláš pro mě něco?“
„Co?“
„Budeš tenhle víkend nezaujatá?“
Ali nakrčila obočí. „Nezaujatá vůči čemu?“

Vůči mně.
Nám.
„Vůči možnostem.“
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek