Láska napodruhé - 4. kapitola

Láska napodruhé
Láska napodruhé
Zdroj: Harlequin, Isifa.com

Když se Ali s Lukem kdysi rozcházela, byla by přísahala, že je to definitivní konec jejich lásky. Ale teď to vypadá, že má pro ně osud další šanci.

Ali stála ve své ložnici a nevidomě zírala na obsah zásuvky prádelníku, kterou otevřela. Lukeovy emoce, které právě dal najevo, ji vyvedly z míry víc, než by byla čekala. Ani když spolu ještě chodili, nedával své city příliš najevo.

V její kuchyni však na kratičký okamžik byl jeho smutek viditelný, ba co víc, téměř hmatatelný… Sálal z něj jako horko z asfaltu uprostřed léta. Dokonce i na Elsieině pohřbu zůstal stoický a Ali odehnal, když se k němu snažila dostat blíž. Teď ji odhánět nemusel. Vzdálila se mu úplně sama.

Díky jeho aroganci včera večer pro ni mělo být snadné odvrátit se od něj. Když však před chvílí viděla, jak moc potřebuje něčí útěchu, připadlo jí nemožné mu ji neposkytnout. To byl zřejmě také důvod, proč teď stála ve svém pokoji, zírala na úhledně poskládané oblečení srovnané podle barev a přemýšlela o tom, co ji to jen pro všechno na světě posedlo, že mu nabídla s vyklízením věcí jeho babičky pomoc.

Zhluboka vydechla a vytáhla z prádelníku šortky a obyčejné bavlněné tričko. Rozhodla se, že si půjde zaběhat, nechá ranní vzduch, aby jí vyčistil hlavu a zbavil její zrádné tělo té znovu oživlé potřeby.
Když se vrátila do obývacího pokoje, Luke seděl v jejím oblíbeném křesle blízko okna, na stole vedle něj stála prázdná miska od vloček a v rukách držel hrnek s čerstvě dolitou kávou, soudě podle páry, která z něj stoupala.

Nepodíval se na ni, když poznamenal: „Když člověk sedí tady a dívá se na jezero, je snadné uvěřit, že zbytek světa neexistuje.“ Zasmál se. „Co zbytek světa… Je snadné uvěřit, že neexistuje Wisconsin.“
Ali čas od času napadalo přesně totéž, a to i přesto, že Green Bay bylo jen asi sto mil odsud na západ.
„Říká se, že vidět je věřit.“
Ohlédl se na ni přes rameno. „Jdeš si zasportovat?“

„Ano.“
„Taky běhám.“
„Vážně?“ Překvapilo ji to. Sama už od střední školy běhala průměrně pětadvacet mil týdně, ale Luke se nikdy neměl k tomu, aby si obul tenisky a přidal se k ní.

„Začal jsem s tím v New Yorku.“ Pokrčil rameny. „Je snadné propadnout nezdravému životnímu stylu, když člověk dlouho pracuje a jí po restauracích.“
„Kupodivu tady na nás číhají stejné nástrahy,“ konstatovala suše.
Jeho úsměv byl trochu rozpačitý. „Asi máš pravdu.“

„Vrátím se tak za hodinu,“ řekla, zatímco si vkleče začala zavazovat boty. „Do té doby bude tvoje oblečení určitě suché.“
Jedno z jeho obočí vylétlo nahoru. „Nemůžeš se dočkat, až se mě zbavíš, viď? Chápu. Mám zamknout, až půjdu?“
Ali vzdychla. Rozdíl mezi nimi jako by se znovu zvětšoval. „Tohle je Trillium, Lukeu. Jen sezonní hosté tu zavírají na závoru.“

Zamračil se. „Měla bys to dělat taky, abys věděla. Obzvlášť když jsi tady sama uprostřed veřejných pozemků, odkud se ti sem může kdokoli courat.“
Naklonila hlavu k rameni. „Nemyslíš, že se o sebe dokážu postarat?“
„Raději bych se o tom nepřesvědčoval. Špatné věci se můžou stát kdekoli, Ali.“

Snažila se být jeho nemístnou starostlivostí dotčená, ale chtě nechtě se cítila zvláštně dojatá.
„Večer zamykám,“ připustila. „Spokojený?“
To jedno slovo zůstalo viset ve vzduchu mezi nimi. Čtyři nevinné slabiky nabyly zcela nového významu, když Lukeův pohled zabloudil k jejím rtům.

Dlouho bylo ticho, než konečně řekl: „Asi to je lepší než nic.“ Pak vstal. „Nevadí, když se osprchuju, zatímco budeš pryč?“
„Chovej se jako doma.“
Jakmile byla Ali venku, rozběhla se, jako by ji někdo honil. Po první míli ji začalo ošklivě píchat v boku a to tak, že ji bolela i rychlá chůze. Přesto pokračovala alespoň indiánským během po původní trase, aby Lukeovi dala čas vysprchovat se, obléknout si suché věci a zmizet.

Když dorazila domů, byl pryč. To ji však nezachránilo před tím, aby na něj musela myslet. Drobné připomínky jeho návštěvy nacházela všude. Jeho miska a lžíce byly na lince vedle jeho hrnku od kávy. Vypláchla je a dala do myčky. Pak vyčistila konvici na kávu a vyhodila kávovou sedlinu. Snažila se zničit každičkou stopu jeho přítomnosti. V kuchyni se jí to téměř podařilo, ale koupelna byla o něčem docela jiném. Na tyči vedle starodávné vany na nožičkách visel vedle jejího ručníku druhý, modrý plyšový.

Ali ze sebe strhala propocené oblečení a pustila sprchu. Když vstupovala pod padající vodu, napadlo ji, že nikde neviděla žínku. Sáhla pro mýdlo a vzápětí si představila poměrně živě Lukea, jak ho to samé mýdlo pokrývá pěnou, zatímco stojí nahý na stejném místě jako teď ona. Znechucená sama sebou přepnula teplou vodu na studenou. Ten lotr je zpátky jen pár dnů a už ji nutí, aby o něm fantazírovala.

Neuběhlo ani celé dopoledne a Ali stihla přestavět nábytek ve svém útulném obývacím pokoji, uklidit zimní oblečení a vytřít verandu. Měla v plánu umýt okna na straně domu obrácené k jezeru. Byla pracovitá, žádný lenoch, a proto byla odhodlaná být i během vytoužených pár dnů dovolené produktivní a využít svůj čas co nejlépe. Rodiče ji často plísnili za to, že se tak zaměstnává.

„Musíš si udělat i nějaký čas pro sebe,“ byl známý refrén, který se opakoval, kdykoli s nimi telefonovala.
Čas na co? Na to, aby si dělala manikúru nebo si plácala na obličej nějaký zelený sajrajt? To by udělala Audra, ale Ali v takovém rozmazlování nikdy neviděla žádný smysl. Nebo si to přinejmenším namlouvala. Sklopila oči k rukám. Byly zhrublé od práce, nehty spilované do krátké a praktické délky.

Zrovna včera v noci se tyhle prsty křečovitě držely Lukeových širokých ramen a tupé špičky nehtů se zarývaly do jeho pevných svalů.
Nahlas vzdychla a šla hledat žebřík.
Když se s ním vrátila, na její verandě seděl v jednom z týkových křesel Luke. Na někoho, kdo kdysi odešel z jejího života s tak evidentní lehkostí, bylo teď docela těžké se ho zbavit.

„A je tu zase,“ zamumlala rozmrzele.
Luke se zaculil. „Je těžké sem nechodit, když jsi tak pohostinná.“
„Co chceš teď?“

„To je záludná otázka,“ řekl laškovně. Když však viděl, jak se Ali zamračila, zvážněl. „Myslel jsem, že bychom se mohli jít podívat na to budoucí hřiště, kdybys měla čas. Počasí je na výlet perfektní a já bych to opravdu moc rád viděl na vlastní oči.“
„Řekla jsem ti, že mám tenhle týden dovolenou.“

Kývl hlavou k žebříku. „Pracovní dovolenou?“
„A?“
„No, pokud je to pracovní dovolená, pak ti nebude vadit jít se mnou na procházku v zájmu obchodu.“
Ali otevřela ústa, aby to odmítla, ale vzápětí si to rozmyslela. Cítila v kostech, že by ji Luke nepřestal otravovat.

„Tak dobře. Hlavně ať už to máme za sebou,“ vzdychla odevzdaně.
O patnáct minut později stála v turistických botách vedle svého auta a nevěřícně zírala na Lukea, který se k ní po příjezdové cestě řítil na svém harleyi.
Když zastavil vedle ní, významně si změřila stroj a řekla: „Nečekáš, že si na tohle sednu, že ne?“
Řekla to záměrně ostře, neboť jedna její část přesně to chtěla udělat. Být lehkomyslná a hodit pro změnu všechnu opatrnost za hlavu…

„No tak, Ali,“ začal ji přemlouvat. „Bude to jako za starých časů.“
Při zmínce o starých časech se Ali začala vařit krev v žilách. Z ničeho nic jí bylo horko, ale snažila se to ignorovat. A ta její část, která zůstala pevně zakotvená v realitě, namítla: „Můžeme jet mým autem.“

„Kde je tvůj smysl pro dobrodružství?“
„Opustil město přibližně ve stejnou dobu jako ty,“ odpověděla a pro zdůraznění povytáhla jedno obočí.
Luke se jen rošťácky zazubil. „Tak už pojď, Alice. Žij trochu.“

„Neříkej mi Alice.“
Místo odpovědi jen přidal plyn, dobře si vědom toho, jak Ali k smrti nesnáší, když se jí říká jejím celým jménem.
„Nasednu, když přistoupíš na to, že si vezmeš helmu,“ řekla nakonec.

Myslela si, že ho tím zaskočí. Luke však sáhl za sebe a vzal do ruky helmu, která byla dosud připevněná na konci černého koženého sedadla.
Začal si ji dávat na hlavu, když vtom se zarazil a usmál se. „Ovšem… Jestli si ji vezmu já, pak ty žádnou mít nebudeš. Jsi si jistá, že chceš, abych ji měl já?“

Vykroutila mu ji z rukou a nasadila si ji cedíc skrz zuby kletby. Upevňujíc si řemínek pod bradou, přehodila nohu přes sedadlo a uvelebila se za ním.
Měla v úmyslu držet se vzadu sedadla, tak daleko od Lukea, jak to jen dokáže. Pak motorka vystřelila po hrbolaté cestě a její dobré úmysly zůstaly ležet v prachu. A v prachu by byla zůstala ležet i ona sama, kdyby Lukea nepopadla oběma rukama za tričko. Svírala látku v pěstích, dokud ji vítr nepřitiskl na jeho záda. Potom to vzdala úplně. Objala ho pažemi a přitiskla se k němu. Schovávala se za jeho zády a intenzivní pocit vzrušení, který se jí zmocnil, neměl nic společného s vibracemi motorky letící po rozježděné cestě.

O patnáct minut toho slastného mučení později dorazili do Saybrook‘s. Ali seskočila z harleye v té vteřině, kdy se zastavil. Potřebovala být od Lukea co nejdál, přestože současně toužila po něčem naprosto opačném.
„Myslela jsem, že budeme procházet pozemek,“ vyhrkla.

„Chci si nejdřív vzít nějaké jiné oblečení.“ Nakrčil nos. „Tohle je cítit jako voda z jezera.“
A Ali si celou cestu myslela, že je cítit jako on.
„Budu hned zpátky. Můžeš na mě počkat v mém pokoji, jestli chceš.“ Úsměv, který ten návrh doprovodil, ji přiměl zavrtět hlavou.

„Počkám tady dole, díky.“ Zápasila s řemínkem helmy. „Pořád jezdíš jako blázen,“ poznamenala.
Luke si stoupl před ni a stejně jako to udělal snad stokrát, když byli mladší, odstrčil její ruce, rozepnul řemínek a helmu jí sundal. Vlasy se jí rozletěly na všechny strany. Než vyjeli, všechny si je nastrkala pod helmu. A dobře udělala. Vítr by jí je byl neuvěřitelně zacuchal. Luke položil helmu na sedadlo, rukou jí vlasy uhladil a za jejich konečky se ji pokusil přitáhnout blíž.

„Vždycky jsi měla tak jemné vlasy,“ řekl hlasem tak tichým, že si Ali nebyla jistá, jestli se jí to nezdálo.
Vtom vjelo na parkoviště nějaké auto, zničilo ten okamžik a zachránilo Ali od toho, že by musela něco říct. Lukeovy ruce jí vyklouzly z vlasů. Napadlo ji, co by vlastně asi byla na jeho důvěrný postřeh řekla.

Na roztřesených nohách se jí podařilo po Lukeově boku dojít do hlavní budovy rekreačního střediska. Nemohla se dočkat, až se zabarikáduje v bezpečí za svým stolem a bude čekat, až znovu dostane pod kontrolu svůj puls. Když vešli dovnitř, Audra byla v recepci, jak jinak. Hned na Lukea mířícího k výtahu zamávala a připojila se k Ali.

„Byla jsi s Lukem na projížďce?“
„Na žádné projížďce. Je to pracovní,“ odpověděla Ali. Byla hrdá na to, že to dokázala říct tak blazeovaně, když její puls se nadále spíš zrychloval než naopak a kůži měla rozpálenou jako výfuk harleye stojícího venku. „Jdeme si s Lukem projít místa, kde bude golfové hřiště.“

„Co tedy děláte tady?“ nechápala Audra.
„Potřeboval se převléknout.“
Chtěla sama sobě nafackovat v tu vteřinu, kdy ta slova opustila její ústa.
Audra se široce usmála. „Tak převléknout, hm? Znamená to, že se sem včera večer nevrátil?“

Během rozhovoru došly ke kancelářím vedení a Ali do té své hezky uklizené vešla, aniž cokoli řekla. Audra ji však následovala a zavřela za sebou dveře.
„Zajímalo by mě, kde tak mohl Luke spát,“ přemítala nahlas s významně povytaženým obočím.

„V domku své babičky,“ odsekla Ali. „A nech si ty narážky, buď tak hodná.“
Posadila se za stůl a zapnula počítač, aby si zkontrolovala e-maily. Doufala, že to její sestře dojde a odejde. Takové štěstí však samozřejmě neměla. Audra se posadila na okraj stolu – což nebylo ve vypasované minisukni nic snadného – a vzala do ruky těžítko.

„Zajímavé.“ Bezmyšlenkovitě převalovala těžítko z jedné dlaně do druhé. „Luke se rozhodne přespat v zaprášené zatuchlé chatě, kde není ani tekoucí voda, ani elektřina, jídlo nebo káva, místo aby se vrátil do svého hezkého pohodlného apartmá ve středisku. Co ho asi přimělo, aby zůstal tam?“
„Možná to byl pohled na Michiganské jezero. Možná byl sentimentální. Neptala jsem se ho,“ odpověděla Ali stručně a až příliš rázně začala na klávesnici vyťukávat své heslo.

„Zkusím hádat.“
Ali přestala psát. „Nedělej to, Audro.“
„Nemám dělat co?“
„Nedělej z toho nic víc, než co to je.“

„Definuj to,“ řekla Audra, kterou ledový tón Ali ani v nejmenším neodradil. „Stalo se mezi vámi dvěma včera večer něco?“
„Ne. Samozřejmě že ne.“ Ali si byla jistá, že se červená. „Chci říct, políbili jsme se. Nic to neznamenalo.“
„Nic? Fajn, Al. Když to říkáš.“

„Říkám to!“ vybuchla Ali a prudce udeřila oběma dlaněmi do desky stolu. „Už dávno nejsem ta holka, co uctívala zem, po které chodil.“
Audra se zamračila. „Nevzpomínám si, že by to bylo tak jednostranné, zlato. Luke ti to s tím uctíváním víc než dost oplácel.“
„Ale…“ Stejně odešel. Ali potřásla hlavou, aby se zbavila hořké vzpomínky. „Podívej, Aud, na tom nezáleží. Je to dávná historie. Luke je tu obchodně. Ani jeden z nás nemá o výlet do minulosti zájem.“

„Tím si nejsem tak jistá.“ Audra zamyšleně stiskla rty. „Před chvílí, když ti pomáhal sundat tu helmu,“ dodala, „vypadal, že o to má zájem docela velký.“
„Ty jsi nás špehovala?“

„Ale prosím tě, já nešpehuju. Moc ne. Byla jsem v recepci. Slyšela jsem motorku a byla jsem zvědavá, jestli je to Luke, protože dnes ráno, když jsem přišla do práce, jsem jeho motorku na parkovišti neviděla. A tak jsem udělala, co by udělal každý normální průměrně zvědavý člověk. Podívala jsem se z okna, ze kterého je vidět na parkoviště.

Audra se zazubila. „A to ti povídám, Al. Trochu mě překvapilo, když jsem tě viděla vzadu na jeho harleyi s rukama kolem jeho pasu, jako bys ho nikdy nechtěla pustit.“
„Jen jsem se snažila nespadnout. Pořád jezdí, jako by závodil s ďáblem.“
Audra něco zamumlala.

„Nemáš snad co dělat?“ obořila se na ni Ali.
„Vlastně se právě chystám na oběd se Sethem.“ Audra se usmála. „Doma,“ dodala a vstala. „A bude to dlouhý oběd. Velmi dlouhý oběd.“
Ali obrátila oči v sloup. „Nechci o tom nic slyšet,“ zavrčela. „Nechci o tom nic slyšet.“

Na Alino naléhání nechali Lukeovu motorku na parkovišti v Saybrook‘s a vydali se pěšky kolem chatek k přilehlým pozemkům. Velkou část jich pokrýval hustý les plný listnatých stromů a cedrů, které naplňovaly vzduch svou vůní. Suché listí a ztrouchnivělé dřevo jim praskalo pod nohama a jak se tak společně prodírali mezi právě klíčícím kapradím, překvapili párek jelenců běloocasých.

Ta místa, zvuky, dokonce i vůně probouzely v Lukeovi zvláštní nostalgii. V New Yorku si namlouval, že mu tenhle druh přírody vůbec nechybí. Říkal si, že Central Park mu – pokud jde o přírodu – docela stačí. Teď se však zhluboka nadechoval, šťastný, že je zpátky. Hlavou mu blesklo, že by si možná měl babiččin domek nechat. Nakonec teď, když má na Trilliu obchodní zájmy, sem bude muset občas jezdit.

Pohledem zabloudil k Ali. Měkké světlo se protáhlo mezi čerstvě narašenými listy a tančilo jí po obličeji. Jak by asi reagovala, pomyslel si, kdybych jí řekl, že přemýšlím o tom, že bych sem párkrát za rok přijel?

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptala se ostře a Luke si uvědomil, že na ni zírá.
„Zachytila se ti na vlasech pavučina,“ zalhal.
Většina lidí, s nimiž se stýkal v New Yorku, by po takovém upozornění začala bez jakýchkoli zábran ječet. Ali si jen přejela rukou po hlavě a pak ukázala k hustému porostu stromů.

„Hned za těmi stromy je myslím malá říčka. Na konci léta je vždycky skoro vyschlá, ale možná by z ní mohla být slušná překážka.“
Práce. To je to, na co Ali myslí, pomyslel si Luke a usoudil, že přesně na to by měl myslet i on.
„Nebude levné dát tohle všechno vymýtit a vyčistit,“ poznamenal a rozhlédl se po vysokých stromech.

„To určitě ne. Ale možná to nebude ani nutné. Líbí se mi představa nechat co největší část pozemku v přirozeném stavu. Ráda bych viděla golfové dráhy široké tak, aby se na nich dobře hrálo, aniž by se tady z toho musela udělat louka.“ Usmála se a on až zatajil dech, když viděl, jak je nadšená. „Bude to fantastické.“

„Fantastické,“ opakoval tiše a začervenal se, když se otočila a podívala se na něj. „Což mi připomíná, že pro to hřiště musíme vymyslet nějaké jméno.“
„Abych pravdu řekla, už jsem o tom trochu přemýšlela.“ Ali utrhla list z blízkého keře. Vypadala teď trochu nejistě.
„A?“

„Myslela jsem, že bychom ho mohli nazvat Rebel.“
„Po někom, koho znám?“ zeptal se ironicky.
Pousmála se. „Vlastně jsou ti lidé dva.“
„Vážně? A co si o tom myslí Audra?“

„Ještě jsem se jí neptala. Říkala jsem si, že si o tom nejdřív promluvím s tebou.“
„Podle mě se to hodí.“
Rebel. Luke jím rozhodně byl. A stejně i Audra. Zvláštní, že teď byli oba zpátky, když kdysi oba stejně toužili odejít. I když samozřejmě Luke nezůstane dlouho.

Šli dál, dokud nenarazili na štěrkovou cestu vedoucí zpátky do rekreačního střediska. Byla to soukromá cesta, ale u krajnice stálo auto s předkem částečně zabořeným v kapradí.
„Pěkné auto,“ poznamenal Luke. „Nemyslím, že moc lidí z ostrova má cizí číslo.“

„To nemá.“
„Takže nějaký host?“
„Možná.“ Ali se zamračila.
Celou zpáteční cestu si pak lámala hlavu s tím, proč je mercedes Bradleyho Townsenda zaparkovaný právě tam, kde ho našli.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky