Láska napodruhé - 3. kapitola

Láska napodruhé

Když se Ali s Lukem kdysi rozcházela, byla by přísahala, že je to definitivní konec jejich lásky. Ale teď to vypadá, že má pro ně osud další šanci.

Ali chtěla Lukea zabít. Místo toho si s hrůzou uvědomila, že mu polibek oplácí. Poddala se teplu, které z něj vyzařovalo, pevně ho objala a držela se ho, zatímco se její předsevzetí otřásalo v základech a zaplavovaly ji pocity jak nové, tak ty dávno známé. 

Je ten polibek stejně dobrý, jak si ho pamatuje? Ó ne. Je lepší.
Mnohem, mnohem lepší.

To však byl podle Ali jen další důvod, proč Lukem opovrhovat a sebe nenávidět.
Konečně se jí podařilo sebrat vůli a odtrhnout se. Byl to nadlidský úkol, vzhledem k tomu, že Luke právě dráždil její spodní ret zuby a telegrafoval svou touhu do každičké buňky jejího naprosto poblázněného těla.

„Tohle už nik… nikdy nedělej,“ zasyčela přerývaně. Neskutečně ji zlobilo, že oddechuje jako sprinter, který právě zaběhl nový světový rekord.
Myslela si, že se Luke bude usmívat. Čekala, že se ty dovedné rty zkroutí do arogantního úsměšku, ale jeho ústa zůstala stažená do neúprosné linky.

Pak udělal pár kroků vzad, postavil skleničku na područku jednoho ze skládacích týkových křesel stojících na verandě, ruce zabořil do předních kapes džínů a upřel na ni nečitelný pohled.
„Omlouvám se,“ řekl po dlouhém mlčení.

Ali zvedla vyzývavě bradu. „Za co? Za co se omlouváš, Lukeu?“
Odvrátil se od ní a zahleděl se na zapadající slunce. Na pozadí té jemné zlatavé záře vypadal téměř jako zjevení. Kolikrát za ta léta si ho Ali takhle představovala – stojícího na jejím prahu? Kolikrát si v duchu přehrávala právě tenhle rozhovor a čekala na jeho omluvu? Že by konečně měla přijít?

„Nejsem si jistý,“ přiznal Luke váhavě.
Znovu se obrátil k ní a přistoupil k ní blíž. Ve zbytcích denního světla zahlédla v jeho pohledu, který sklouzl k jejím rtům, záblesk něčeho nebezpečného. „Jsi v tom mimochodem docela dobrá.“

„Praxe,“ odpověděla potěšeně, přestože muže, s nimiž za jeho nepřítomnosti chodila, mohla spočítat na prstech jedné ruky. Žádný z těch vztahů netrval dlouho, ani nezašel příliš daleko, což si ovšem hodlala nechat pro sebe. Do ničeho z toho Lukeovi nic nebylo.

„Praxí k dokonalosti?“
Řekl to klidně a šibalsky povytáhl obočí, ale Ali by byla přísahala, že se mu na čelisti napnul sval. Málem se neubránila úsměvu. Když byli děti, tahle drobná svalová křeč sloužila jako spolehlivé varování, že Lukeovi dochází trpělivost. Nechápala, kvůli čemu by se teď mohl zlobit. Možnosti, které jí vzápětí bleskly hlavou, ji povzbudily.

„Moje filozofie je, že pokud člověk něco dělá, měl by to dělat dobře.“
„Tvoje… filozofie se mi líbí. Popravdě řečeno, neměl bych nic proti tomu prozkoumat ji podrobněji.“ Teď se jeho rty pohnuly. „Třeba bych se naučil něco nového.“

Ali ignorovala husí kůži, která jí po tom konstatování naskočila. V duchu si ji zdůvodnila tím, že večerní vzduch je chladný, nic jiného v tom nebylo. A hlava se jí točila z vína, protože ho pila nalačno. Nemohl za to ten příslib vášně v jeho pohledu, který její tělo rozechvíval očekáváním.
Záměrně si zkřížila ruce přes prsa. „Rozhodl ses už, kdy odjedeš?“
„Ne.“ Naklonil hlavu k rameni. „Kdybych zůstal o něco déle, byl by to pro tebe problém?“

Ali s předstíranou lhostejností pokrčila rameny. „Vůbec ne. Zůstaň tak dlouho, jak chceš. Jen jsem myslela, že někdo tak zaměstnaný a důležitý jako ty má lepší věci na práci, než pozorovat, jak v našem Zapadákově roste tráva.“
Přesně ta slova kdysi použil on sám, ale zřejmě si ten rozhovor nepamatoval.

„Nic proti Trilliu nemám.“
Ali spustila ruce podél těla. „Odkdy? Před jedenácti lety ses nemohl dočkat, až budeš pryč. Tolik jsi pospíchal, že ses dokonce ani nerozloučil.“
„Řekl jsem ti, že odjíždím, Ali. Věděla jsi to. Probírali jsme to mockrát.“

„My jsme to probírali? My dva jsme neprobírali nic.“
„Správně. My jsme se hádali.“

„A cos čekal? Ty ses rozhodl a tím to – pokud šlo o tebe – skončilo. Zbývalo jen sbalit brašny na harleyi. A to jsi taky udělal. Sbalil ses a opustil jsi –“
Mě. Alespoň to poslední slovo dokázala nechat nevyřčené, tolik sebeúcty jí přece jen zůstalo. I tak si však připadala obnažená a ponížená tím, že připustila, aby celá ta dávná křivda vyšla takhle najevo.

„Musel jsem odejít,“ pokusil se o vysvětlení. „Vzpomínáš si přece, jak to bylo. Tady jsem neměl žádnou budoucnost. Všechno se zdálo být tak dané. Chudák Luke Banning. Ježíši, byl jsem tak unavený ze všeho toho soucitu a z toho, jak každý počítá s tím, že jednoho dne skončím obličejem dolů v nějakém příkopu, stejně jako táta. Musel jsem odejít, jestli jsem měl něco dokázat.“

A podařilo se mu to, to Ali popřít nemohla. Hlas však měla mrazivý, když mu připomněla: „Přesně to jsi říkal.“
„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“ Vytáhl jednu ruku z kapsy a zvedl ji před sebe, jako by ji prosil, aby to pochopila a konečně se smířila s tím, co před všemi těmi lety udělal. „Omlouvám se, jestli se tak stalo.“

Bylo to už podruhé během jejich rozhovoru, co se omluvil, i když podle Ali se první omluva nepočítala, protože si v první řadě nebyl jistý, za co se vlastně omlouvá. Ať tak nebo tak, stejně na tom nezáleželo. Znenadání si uvědomila, že ta slova nejsou důležitá. Jeho dnešní kajícnost nic neměnila. Nepřinesla jí žádné zadostiučinění. Jen ji rozesmutnila, protože dokonce i teď věděla, že kdyby Luke Banning mohl vrátit čas a udělat všechno znovu, stejně by nasedl na svého harleye a byl by pryč.

Vlastně ani teď zpátky nebyl. Ne doopravdy. Byl na Trilliu na týden, možná na dva. Jakmile bude jeho zvědavost ukojená a jeho ramena dostatečně poplácaná od všech místních, kteří ho kdysi litovali, Luke zase zmizí. Tichý partner Conlanových se vrátí do New Yorku, kde na něj čeká jeho luxusní byt a luxusní život.

A Ali tu nechá. Zase.
„To víno asi nedostanu, že ne?“

Pomalu zavrtěla hlavou. „Pochybuju, že tenhle ročník je podle tvých standardů.“
Jak se hodí, pomyslela si Ali, že Bonnie Raittová právě zpívá tak zasmušile, že nikomu nedovolí, aby jí znovu zlomil srdce…
„V tom případě ti přeju dobrou noc.“

Ali Lukeovi dobrou noc nepopřála. Vklouzla do domu, ještě když mluvil. Těsně předtím, než za sebou úplně zavřela skleněné dveře, mu řekla na půl úst Sbohem.

Luke se v podvečerním šeru vracel po pláži. Po západu slunce teplota znatelně klesla. Namlouval si, že proto je mu takové chladno. Nemělo to nic společného s mrazivým způsobem, jakým ho Ali odbyla. Neušlo mu, že řekla sbohem místo dobrou noc.

Dnes večer neměl v plánu jít ji navštívit. Rozhodně to také nebylo kvůli ní, proč se vymluvil z večeře s Audrou a Danem. Měl v úmyslu rozhlédnout se po babiččině domku, udělat seznam možných nezbytných oprav… Ráno chtěl jako první věc zavolat místnímu truhláři. Byl rozhodnutý uvést věci do pohybu dřív, než začne turistická sezona a ostrov se bude hemžit lidmi snícími o domě, v němž by trávili víkendy či dovolené. Plánoval si, že vyklidí z domku babiččiny osobní věci, opraví ho, jak bude třeba, a pak na něj připevní nápis, že je na prodej. Když však večer k domku dorazil, zaslechl hudbu, která sem doléhala zpoza stromů. Nemohl odolat nutkání najít její zdroj. Teď za svou spontánnost platil.

Vystoupal po schodech na zadní verandu domku, usadil se na houpačce a bez přemýšlení ji jednou nohou uvedl do pohybu. Rytmické skřípání zrezivělých řetězů, kterými byla houpačka připoutaná ke stropu, začalo okamžitě konkurovat sboru rosniček, ale Luke si toho ani nevšiml.
Hlavu měl plnou toho prokletého polibku.

Ráno měla Ali z celého dne nejraději. Odjakživa. Když byly malé, Audra spávala až do poledne. Ali však ne. Vždycky se probouzela ještě předtím, než ptáci za svítání zahájili svůj koncert, a dlouho předtím, než na východ od jejich domu vykouklo nad špičkami stromů slunce. V zimě sedávala v houpacím křesle u skleněných dveří, upíjela svůj první šálek kávy a pozorovala, jak se sílící světlo rozlévá po zamrzlé hladině jezera. Teď když se oteplilo, oblékala si přes pyžamo župan a brávala si ranní kávu ven na verandu.

Byl to její zvyk, dokonce i když nemusela být v Saybrook‘s, a tak se pohodlně usadila v jednom z týkových křesel a už měla vypitou polovinu prvního šálku hořké černé kávy, když zaslechla hlučné žbluňknutí následované spoustou hlasitých kleteb.

Věděla, kdo to kleje, a věděla, co doufala, že způsobilo to žbluňknutí. Zvědavost si žádala, aby zjistila, jestli má pravdu. Vstala a se šálkem kávy stále v ruce sešla v pantoflích dolů na pláž. Po písku došla kolem stromů vybíhajících na pláž až na dohled sousednímu domku a ostře se nadechla.

Nemýlila se. Luke stál na verandě babiččina domku a byl promočený na kost. Ali okamžitě pochopila, že se mu nějak podařilo spadnout do jezera. Netušila však, že než dojde ještě o něco blíž, bude mít svlečený i ten poslední kousek promočeného oblečení. Uhnula pohledem, ale předtím si ho přece jen prohlédla. Rozhodně se s věkem jen ještě zlepšil a to říkalo mnoho.

Rozčililo ji, že to musela připustit. „To je tetování?“ křikla na něj z místa, kde se zastavila.
Koutkem oka viděla, jak nadskočil a rychle si začal omotávat ručník, kterým se utíral, kolem pasu.
„Proč nejdeš o kousek blíž? Pak bys to viděla.“

Rozhodla se tu výzvu ignorovat. „Voda je trochu studená, co?“
„Je jako led,“ přisvědčil drkotaje zuby.

Pomalu se k němu blížila. Pantofle měla vlhké od rosy, která pokrývala trávu na úbočí svahu. Stačilo však ujít pár stop nahoru po svahu a narazila na tucet dřevěných schůdků, které jí další stoupání usnadnily. V jejich polovině zůstala stát.
„To víš, poslední zbytky ledu roztály teprve před pár týdny.“

„To mi bylo naprosto jasné hned, jak jsem dopadl do vody,“ zavrčel.
Naklonila hlavu k rameni. „Co tady vůbec děláš takhle brzo?“
„Přespal jsem tu.“

„V domě?“
„Ano.“

Samotný ten nápad Ali připadl naprosto absurdní. Jistě, ten starý Luke věděl, jak se obejít bez toho, co by mnoho lidí pokládalo za základní potřeby, ale tenhle zámožný člověk musel být na něco takového příliš zhýčkaný, obzvlášť když měl v rekreačním středisku až do konce týdne zaplacené hezké apartmá. To Ali věděla – vždyť ještě včera večer volala na recepci, aby to ověřila.

„Není tu ale žádná elektřina.“
„Nebo tekoucí voda?“ usmál se. „Proto jsem byl taky přinucen improvizovat.“
„Proč se prostě nevrátíš do Saybrook‘s?“

Pokrčil rameny. „Včera večer se mi nechtělo jet zpátky a dnes ráno jsem myslel, že jezero bude stačit. Zapomněl jsem, jak zatraceně studená ta voda je. Chtěl jsem si jen trochu opláchnout obličej, ale lávka se prolomila a já jsem spadl do vody. Je tak ledová, že mi to na chvíli úplně vyrazilo dech.“

„Přesto jsi ale dokázal klít tak, že to bylo slyšet až ke mně,“ poznamenala suše.
„Promiň. Nechtěl jsem tě vyrušit.“ Ukázal na šálek, který držela v rukách, a mile se usmál. „To asi není pro mě, že ne?“
„O tom si nech jen zdát.“

Nálada se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Smích a nenucené chování byly tytam. Dokonce i přes půl tuctu dřevěných schůdků, které je dělily, Ali viděla, jak Lukeovy oči zostražitěly. „Nechtěj vědět, o čem se mi v noci zdálo, Ali. Věř mi.“
„Ne, ty věř mně,“ řekla varovně. „Pokud tvoje sny nemají něco společného s golfovým hřištěm v Saybrook‘s, vůbec mě nezajímají.“

„Zvláštní, že se o tom zmiňuješ. Trochu víc jsem o tom nápadu přemýšlel a rád bych si dnes prošel místo, kde hřiště plánujete, jestli si můžeš vyšetřit pár hodin a provést mě tam.“
Pár hodin s Lukem Banningem? Oh ne. To přenechám Audře a Daneovi, pomyslela si Ali.

„Promiň. Dnes do kanceláře nejdu. Vlastně mám volno celý zbytek týdne.“
To Lukea neodradilo. „Dobře. V tom případě tě nebudu odvádět od něčeho důležitého.“
Ty jeden arogantní, sebestředný… Ali se vší silou vůle ovládla. Usoudila, že na sžíravá invektiva, která se jí drala na jazyk, je škoda dechu. „Už mám nějaké plány,“ oznámila mu odměřeně.

„Jaké plány?“ zeptal se a rukama si pročísl vlasy. Trčely mu na hlavě do všech možných stran, což byl jediný důvod – jak si Ali namlouvala – proč ji až svrběly prsty, jak moc mu je chtěla uhladit.

Odkašlala si. „Takové plány, do kterých ti vůbec nic není.“
Luke pokrčil rameny. „V tom případě, když si najdeš chvilku, přijď mě sem vyzvednout.“
„Ty budeš tady?“ vydechla šokovaně. Ani se své překvapení nepokusila zamaskovat. Jedna noc v domě jeho dětství se zdála téměř nepředstavitelná.

Ať už Lukea včera v noci přinutil tady přespat jakýkoli sentiment, jistě teď v nemilosrdném světle nového dne vyprchal.
On však přikývl. „Celý den. Popravdě řečeno, možná tu strávím větší část příštích několika dní.“
„A co noci?“

Zazubil se. „Kde přečkám ty, to nevím jistě. Ještě ne.“
„Proč?“
„Jen to tu dávám do pořádku. Je tu nějaký spolehlivý místní truhlář?“
Ali, kterou to naprosto vyvedlo z míry, poslušně odpověděla: „Tom Whitey, kdo jiný.“

Na ostrově svěřoval údržbu svého domu Tomovi téměř každý, stejně jako každý, kdo měl loď, jezdil do přístavu, který vlastnil Tomův bratr Joe. Whiteyovi patřili k ostrovu stejně jako Saybrook’s.

Vtom jí to došlo. „Ty budeš dům opravovat?“
Znamená to snad, že má Luke v úmyslu vracet se na Trillium pravidelněji? Rozechvění, které následovalo pomyšlení na to, že by měla pár týdnů každé léto Lukea hned vedle, bylo projevem spíš rozmrzelosti než zájmu. O tom se Ali alespoň snažila sama sebe přesvědčit.

„Některé věci je třeba zmodernizovat, než dům někde nabídnu.“ Pousmál se. „Řekl bych, že teď si na svůj seznam budu muset přidat i novou lávku.“
„Chceš to tu prodat?“
Přikývl a uhnul pohledem. „Taky uvažuju o tom, že bych rozdělil pozemek.“ Pokynul rukou k vodě a pak dál tam, kde se les znovu setkával s pláží.

„Mám tady na břehu dost místa přinejmenším na dva domy.“
Ali potlačila zklamání, které cítila. Luke je obchodník, podnikatel. Významnou část svého majetku získal obchodem s realitami. Jak od něj mohla očekávat, že se bude snažit nevidět, jaký to tu má potenciál?

„Je to pěkný kus země a domek má svoje kouzlo, i když není největší,“ souhlasila. „Jsem si jistá, že o kupce nebudeš mít nouzi. Na straně ostrova, kde zapadá slunce, toho moc k mání není, stejně jako už nezbývá moc volných domů na pobřeží na pevnině, natož na Trilliu.“
„Tobě by noví sousedé nevadili?“

Ali pokrčila rameny. Představa toho, že svůj soukromý ráj sdílí s jinými lidmi, nebyla moc přitažlivá. Stačilo, že se na její pozemek často zatoulali táborníci a turisté z okolních pozemků, které byly veřejné. Kdyby měla dost peněz, což teď, kdy každičký penny spolykalo středisko, neměla, udělala by Lukeovi nabídku sama.
„Ať už to koupí kdokoli, zřejmě tu nebude bydlet celoročně. Víkend či dva dokážu tolerovat kohokoli,“ prohlásila mnohoznačně.

S tím se otočila a začala scházet po schůdcích zpátky na pláž.
„Uvidíme se později,“ zavolal za ní Luke.
Ali počkala, dokud se její pantofle znovu nedotkly písku a pak přes rameno křikla: „Sbohem, Lukeu.“

Zpátky doma si stěží stihla nalít další šálek kávy, když se na její verandě objevil Luke a začal naléhavě klepat na skleněné dveře. Stále měl kolem pasu jeden z ručníků své babičky s květinovým vzorem. V rukách držel promočené oblečení, v němž absolvoval svou nedobrovolnou ranní koupel.
„Co chceš?“ zeptala se skrz sklo, přestože tušila, co asi uslyší.

„Myslíš, že bys mi tohle mohla hodit do sušičky?“
Všimla si, že Luke má promodralé rty. Napnuté svaly na prsou měl pokryté husí kůží.
Kdysi dávno si Ali možná přála, aby Luke Banning zemřel nějakou pomalou a strašnou smrtí, ale rozhodně nechtěla, aby vydechl naposledy kvůli podchlazení, zatímco stojí na její verandě a ničí její naprosto dokonalé ráno.

„Pojď dovnitř, než dostaneš zápal plic,“ řekla, otvírajíc dveře dokořán. Jakmile byl uvnitř, svlékla si pohodlný modrý župan a podala mu ho výměnou za promočený uzlíček, který držel. „Tu máš. Obleč si to.“
Když se na ni tázavě podíval, dodala: „Je to moje jediné oblečení, které ti bude.“

„Díky.“
Luke se chumlal do županu a potlačoval úsměv. V duchu děkoval bohu, že župan není něco nadýchaného a růžového, i když by si ho byl oblékl i tak. Nikdy v životě mu nebyla tak strašná zima.

Měkká látka ještě hřála od jejího těla a také voněla jako ona, jemnou vanilkovou vůní, kterou si pamatoval z těch dávných časů. I Ali vypadala tak, jak si ji pamatoval, i když ne docela. Teď když svlékla župan, viděl, že má na sobě tílko s úzkými ramínky a pyžamové kalhoty zavázané v pase na šňůrku. Hedvábné spodní prádlo nemohlo být svůdnější, stejně jako nemohlo lépe zvýraznit její drobná pevná ňadra a dlouhé štíhlé nohy.

Ali si založila ruce na prsou, jako by tušila, kam se Lukeovy myšlenky ubírají. „Chceš trochu kávy?“
„Prosím.“
Šla do kuchyně a on ji následoval. Zatímco hledala hrnek a nalévala horký nápoj, rozhlížel se kolem sebe.

„Vidím, že jsi tu odvedla spoustu práce.“
Dokonce i to bylo velmi zdrženlivě řečeno. Místnost prošla generální opravou. Zmizely záclony s kanýry a umakartové povrchy, které měla ráda Aliina babička. Teď to byla jednoznačně Ali – stěny v barvě terakoty, povrchy ze žuly, skříňky z javoru a v okně nad dřezem praktické římské rolety. Ali vždycky dávala přednost jednoduchým tvarům a výrazným barvám, a přesto byla místnost bezesporu útulná díky zarámovaným grafikám rostlin na stěně vedle stolu. Luke měl ve svém penthousu vestavěné šatníky, které byly větší než celá tahle kuchyně. V jeho moderně zařízeném bytě však nebylo nic, co by v něm někdy vzbudilo stesk po domově.

Což bylo přesně to, co cítil teď.
Z toho, že strávil noc ve své klukovské posteli, vinil Luke nečekanou melancholii. Dokonce i když nábytek v jeho pokoji pokrýval prach za celou dekádu, byl by přísahal, že cítí citronové leštidlo na dřevo, které používala Elsie Banningová. Bože, tak moc mu chyběla. Když se dnes ráno probudil, napůl očekával, že uslyší babičku, jak se pohybuje dole v kuchyni a chystá snídani – tak byl ponořený do vzpomínek. Na sporáku však neprskala žádná slanina. Malá místnost byla tmavá a tísnivě tichá. Luke otevřel všechna okna, ani ne tak proto, aby vyvětral vnitřek domu, nýbrž aby vpustil dovnitř zvuky přírody… Cokoli, co by přerušilo to ticho.

Jistě, teď si vzpomněl, že nějaká příroda si cestu dovnitř už našla sama. „Myslím, že máme na půdě rodinku mývalů,“ řekl Ali. „Uprostřed noci jsem slyšel, jak tam něco dupe.“
„Taky máš skunky pod zadní verandou,“ odpověděla a vůbec se jí nedařilo zakrýt, jak ji to těší. „Nebo jsi je tam alespoň měl loni v létě. Málem mě postříkali, když jsem sekala plevel.“

Luke se rozesmál. „Je prima vědět, že někdo měl z toho domu nějaký užitek, zatímco jsem byl pryč.“ Dopil svou kávu a ukázal rukou na kávovar stojící na lince za Ali. „Můžu?“
Uhnula mu z cesty. „Určitě.“

Když si znovu naplnil hrnek, řekl zamyšleně: „Budu ho muset vyprázdnit.“
„Můj kávovar?“
„Ne.“ Napil se horkého nápoje a spálil si jazyk. Proto ho však oči nepálily. „Babiččin dům. Budu ho muset vyklidit.“

„Můžeš si na to někoho najmout.“
„Musím to udělat sám.“ Rukou si prohrábl vlasy, které byly stále vlhké. „V babiččině pokoji jsem nebyl od její smrti. Ten den, co umřela, jsem zavřel dveře a nikdy jsem tam už nevešel. Musím probrat její věci.“
„Můžu ti pomoct, jestli chceš.“

Luke nečekal, že Ali něco takového nabídne. A její výraz mu napovídal, že to nečekala ani ona. Chtěl věřit, že ji k tomu přimělo něco víc než pouhý pocit povinnosti.
„Díky, Ali. To bych byl rád.“
„Taky mi chybí, abys věděl. I moje vlastní babička. Obě byly hodné a laskavé. Člověk se na ně mohl spolehnout.“ Položila mu ruku na paži a stiskla.

„Ali, já -“
„Jdu se obléknout,“ vyhrkla překotně Ali a pustila ho. „Jestli máš hlad, mléko je v ledničce a vločky jsou ve spíži. Misky jsou v lince na stejném místě, jako byly vždycky. Obsluž se sám.“

Laskavá, spolehlivá… Ali je taky taková, pomyslel si Luke. Když ji však pozoroval, jak mizí v krátké chodbičce vedoucí z kuchyně, věděl, že to není jen zásluhou zmíněných kvalit, že má v její přítomnosti žaludek jako na vodě.

Další díly příběhu naleznete v sekci ZÁBAVA - Harlequin on-line
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Harlequin - Právě v prodeji

Harlequin - Právě v prodeji

Chcete další příděl romantiky? Podívejte se, jaké další tituly z nakladatelství Harlequin můžete aktuálně najít na trhu.