Láska napodruhé - 1. kapitola

Láska napodruhé

Když se Ali s Lukem kdysi rozcházela, byla by přísahala, že je to definitivní konec jejich lásky. Ale teď to vypadá, že má pro ně osud další šanci.

Slunce bylo na polovinu května horké, ale Ali klečící v květinovém záhonu obklopujícím její poštovní schránku zaklonila hlavu a chvíli si vychutnávala, jak ji teplé paprsky hladí po tvářích. Zimy na severu Michiganu bývaly vždycky dlouhé, obzvlášť když se přidaly sněhové bouře způsobené pohyby studeného vzduchu nad teplejší vodou jezera.

Letošní zima se zdála být nekonečná. Bylo to teprve pár týdnů, co v lesích na severním okraji jejího pozemku konečně odtály poslední zbytky sněhu. Teď tam kvetlo trillium, lesní mrazuvzdorná orchidej s třemi bílými okvětními lístky, podle níž byl ostrov v Michiganském jezeře pojmenován.
 

Byla neděle, což znamenalo, že Ali má přesně tři dny na to, aby se smířila s tím, že znovu uvidí Lukea. S tím, co se mezi nimi stalo, se vyrovnala, ať už si Audra myslela cokoli. Byl však její první láskou, a proto na něj nešlo zapomenout. A nešlo mu také odpustit, neboť když ji tenkrát bez zaváhání opustil, chodili spolu už tři roky. Takže jistě, vyhlídka na to, že ho zase uvidí, ji zneklidňovala. Bylo to jen přirozené.

Audra navíc měla plány, které se rozhodně netýkaly jen obchodu, a to Ali na klidu také nijak nepřidávalo. Minulý týden její sestra dělala jasné narážky v tom smyslu, že by si Ali mohla něco udělat s délkou po ramena dlouhých vlasů, které vždycky nosila stažené do jednoduchého ohonu, a snažila se ji přesvědčit, aby si na sebe vzala něco módnějšího než konzervativní ke krku upnuté blůzy a rovné sukně pod kolena, které v jejím šatníku převládaly.

Ali ty nevyžádané rady ignorovala. Šlo tu o obchod, ne o společenskou návštěvu. Nehodlala se kvůli návratu Lukea Banninga nějak vylepšovat a parádit. V žádném případě.

Lhostejnost, to bylo to, co na středeční schůzku potřebovala. Lhostejnost a nonšalanci.

Ali vytrhla ze záhonu kus plevele a hodila ho vedle sebe na hromádku ostatních povadlých vetřelců. Její strategie se jí začínala líbit.
Až se s Lukem Banningem konečně ocitnou tváří v tvář, bude nemilosrdně zdvořilá a nanejvýš nenucená. Ukáže jemu, Audře a všem ostatním, kdo by si snad mysleli něco jiného, že minulost je minulost a to, že Luke strávil posledních deset let v New Yorku a stal se z něj bohatý a vážený člověk, těšící se – jak dokazovaly bulvární časopisy – zájmu supermodelek a plastickými chirurgy vylepšených společenských prominentek, je jí naprosto a dokonale jedno.

Ali popadla zahradnickou lopatku a zaryla její kovový hrot do tvrdé hlíny.
Ve středu bude profesionální a věcná. A přátelská, ale takovým tím odtažitým – rýp! rýp! – a nezainteresovaným – rýp! rýp! – způsobem.

Utřela si pot z obočí, odložila lopatku a sevřela v hrsti kořen dalšího kusu plevele. Jak tu tak klečela zabraná do urputného boje s hluboko zakořeněnou pampeliškou, zaslechla najednou zvuk motorky. Burácení motoru ji vrátilo zpátky v čase – jako ostatně pokaždé – a znovu oživilo hořkosladké vzpomínky, o nichž právě přesvědčila sama sebe, že jsou bezpečně pohřbené a jako takové nijak neohrožují její emocionální zdraví.

V duchu se pokárala za to, jak je pošetilá, a to i přesto, že její srdce jako by si poskočilo. Tohle není Luke. Nemůže to být Luke. Ona, Ali, má stále tři dny, téměř dvaasedmdesát hodin, než ho znovu uvidí. Kromě toho, po všech těch letech přece Luke nebude ještě pořád jezdit na nějaké zatracené motorce.

S největší pravděpodobností cestuje v limuzíně, té protažené a tak dlouhé, že se stěží vejde na trajekt, který vozí auta na pevninu.
Když si však špinavou rukou zaclonila oči před sluncem, viděla, jak se na kopci objevil Harley-Davidson Sportster a začal se rychle přibližovat.

Během těch let, kdy byl Luke pryč, se zprávy o tom, že někdo nejslavnějšího syna Trillia viděl, zdály být stejně běžné jako zprávy o spatření Elvise. A vždycky se také ukázaly být stejně věrohodné. O totožnosti jezdce na harleyi však nebylo pochyb, navíc když se vysmíval předpisům tím, že neměl helmu.

Dokonce i na vzdálenost třiceti yardů a navzdory víc než deseti letům, které je rozdělovaly, ho Ali okamžitě poznala. Téměř černé vlasy, které kdysi pročesávala prsty, cuchal vítr. Teď je měl kratší a vypadal jako dospělý muž, ne jako vzpurný teenager, kterým býval. Oči mu zakrývaly letecké sluneční brýle, ale Ali si dobře pamatovala, že mají stejný odstín modré jako chladné vody velkého jezera obklopující ostrov.

Pár metrů od její příjezdové cesty motorka zpomalila a Alina veškerá naděje, že si jí Luke z nějakého důvodu nevšimne, byla rázem tatam.
Lhostejnost, připomněla si v duchu.

Nezájem.
Nonšalance.
Přesto si připadla jako paralyzovaná, když nakonec zastavil před její poštovní schránkou a usmál se na ni tím sexy úsměvem, který ji kdysi pronásledoval ve snech a vysmíval se jejímu srdci.

Po nekonečně dlouhé chvíli vypnul motor a sestoupil z motorky. „Ahoj.“
Stručnost jeho pozdravu ji vzpamatovala. Byl pryč víc než deset let a první slovo, které vyjde z jeho úst, je Ahoj? Ali si nebyla jistá, co čekala, že Luke řekne, ale neměl dokonce ani tu slušnost, aby se tvářil kajícně nebo rozpačitě… Nebo ze sebe soukal nějakou omluvu, kterou by ona samozřejmě odmítla přijmout.

Ne. Usmíval se, stejně hezký a navenek přehnaně sebejistý jako byl vždycky, a dělal, jako by odsud nikdy neodsvištěl na tom samém prokletém harleyi, a to bez jediného ohlédnutí.

Mlčky si ho prohlížela zkoumavým pohledem a napadlo ji, co na něm vlastně kdy viděla… kromě jeho bezesporu okouzlujícího vzhledu. Rozmrzele vzala na vědomí, že zmíněný vzhled se s léty jen ještě zlepšil. Nebylo to fér. Luke měl plešatět nebo mít nadváhu, ale teď bylo zřejmé, že jeho fotografie, které Ali během těch let viděla, rozhodně nebyly retušované ani nijak jinak vylepšené. Vlasy měl pořád husté, postavu štíhlou a svalnatou a obličej s výraznými rysy stále nádherný.

Zděšeně si uvědomila, že je stále na kolenou a vzhlíží k němu jako ta samá naivní dívka, které kdysi zlomil srdce.
Hrdost ji bleskurychle postavila na nohy. Otřela si od hlíny zašpiněné ruce o džínsy a v duchu proklela svůj zvyk nenosit zahradnické rukavice. Se špinavými nehty nebo zpoceným obličejem pod baseballovou čepicí, kterou měla na hlavě, se nedalo nic dělat, ale ani za nic nehodlala před Lukem Banningem klečet jako nějaká prosebnice.

„Ahoj.“
K její úlevě zněl její hlas klidně, téměř až lhostejně, ale Luke se usmál, jako by si myslel, že je Ali nadšená, že se sem přiburácel její ulicí a narušil její klid a přirozený mír tohohle slunného nedělního odpoledne.

„Bože, vypadáš přesně tak, jak si tě pamatuju… Plus minus nějaká ta špinavá šmouha.“
Se smíchem vztáhl ruku a dotkl se její tváře, zřejmě aby otřel trochu zapomenuté hlíny. Jeho úsměv však vybledl, když Ali couvla a založila si ruce na prsou.

„Věř mi, změnila jsem se.“
„To asi my všichni.“ Sundal si brýle a Ali se okamžitě ztratila v jeho modrých očích. „To deset let dokáže.“
„Jedenáct.“

Přikývl a pousmál se. „Jedenáct. Jak ses celou tu dobu měla, Ali?“
„Fajn.“
„Loni jsem četl v novinách, že se Audra znovu vdala. Když jsem s ní před pár týdny telefonoval, zdála se být moc šťastná.“

„Ano. Čtyřka je evidentně magické číslo,“ odpověděla Ali cynicky. Vzápětí jí to, co řekla, přišlo vůči sestře jaksi neloajální, vzhledem k obrovské proměně, kterou její dvojče prošlo, a dodala: „Seth je báječný. Myslím, že tohle manželství vydrží.“

„Přeju jí to. A co ty? Je teď v tvém životě někdo výjimečný?“
Ali rozhodně nečekala, že jí Luke bez okolků položí tak osobní otázku. „S-s někým chodím,“ vykoktala.

Dá se vlastně jedno rande považovat za chození? Bradley ji sice od té doby pozval na schůzku znovu, vlastně dokonce dvakrát, ale ona se pokaždé na něco vymluvila. Teď tváří v tvář Lukeovi usoudila, že není důvod, proč by Bradleyho pozvání na večeři příští sobotu neměla přijmout.
„Je z ostrova?“

„Ne. Žije na pevnině, u Petoskey.“
„Když mluvíme o pevnině,“ řekl Luke, „na pobřeží se toho spoustu změnilo. Stěží jsem některé části poznal, když jsem přes ně letěl.“

Když Ali zmateně pohlédla na jeho motorku, něžně pohladil řídítka stroje. „Mít vlastní letadlo má kromě jiného i tu výhodu, že mám pro svého harleye vždycky místo.“

Bylo zřejmé, že jeho priority se nezměnily, ale to si Ali nechala pro sebe. Nebyl důvod vytahovat minulost. Ba co víc, měla v úmyslu udržet jejich rozhovor i nadále tak neosobní, jak to jen bude možné.

„Nová výstavba na pevnině je pro Saybrook‘s docela tvrdou konkurencí. Proto taky chceme koupit nějaký pozemek, který s ním sousedí, a přistavět golfové hřiště tak rychle, jak to jen dokážeme.“

Luke potřásl hlavou a znovu se usmál. „Pořád nemůžu uvěřit, že jste, lidi, to středisko koupili.“
Ta poznámka se Ali dotkla natolik, že její odhodlání zůstat neosobní začalo ochabovat. Luke koneckonců nebyl jediný, kdo to někam dotáhl. Ali svá studia obchodu zakončila s červeným diplomem a teď spoluvlastnila jedno z nejproslulejších rekreačních středisek na Středozápadě.

„Je to prvotřídní nemovitost a navzdory tomu, že ji předchozí ředitel dovedl na pokraj bankrotu, se už začíná zase vzmáhat,“ prohlásila ledově. „Pár dobrých sezon a začneme vydělávat. Jsem si ale jistá, že to už víš, jinak bys o tom, že se staneš naším partnerem, neuvažoval.“
„O spolehlivosti té investice nepochybuju.“ Luke před sebe zvedl v obranném gestu ruku. „Jen… Když jsme byli děti, koho by napadlo, že Conlanovi budou jednou vlastnit Saybrook‘s.“

„Ano. A koho by napadlo, že někoho, kdo nedokončil střední školu, nakonec zvolí respektovaný národní obchodní deník Podnikatelem roku?“ opáčila Ali.

Vyznělo to spíš jízlivě, než aby v tom byl slyšet obdiv, který sice nechtěně, ale přece jen cítila, a Ali poznala, že si toho Luke všiml. Znovu si nasadil sluneční brýle a jeho bezstarostný úsměv se rozplynul. Zůstala po něm jen strohá linka stisknutých rtů.

„Jo. Vsadil bych se, že spolužáci ze střední, kteří se sázeli, že nejspíš skončím ve vězení, se teď určitě chytají za nos. Skoro mě mrzí, že jsem se nedostal na poslední třídní sraz.“

Ali měla momentálně příliš velké výčitky svědomí za to, že Lukeovi připomněla jeho složité dospívání, než aby ho upozornila, že jelikož školu neukončil, technicky by na žádný ze srazů své třídy pozvaný být neměl.

„To už je dávno,“ zamumlala. V té vteřině jí došlo, že i přesto, že to vyřkla nahlas, ve skutečnosti minulost zcela jistě ještě za hlavu nehodila.
Na chvíli se rozhostilo ticho. „Abys věděla,“ začal znovu Luke, „tu školu jsem si dodělal.“

Ali zamrkala. Překvapilo ji jak to, co řekl, tak tichá hrdost, s níž to vyslovil. Luke odešel ze střední školy během posledního ročníku, a přestože Ali byla o tři roky mladší než on a chodit spolu nezačali, dokud sama nebyla téměř maturantka, absence jeho diplomu byla příčinou mnoha jejich hádek.

Opakovaně na něj naléhala, aby šel do večerní školy nebo se pokusil získat alespoň nějaké jiné odpovídající všeobecné vzdělání. Říkala mu, že je příliš chytrý, aby to nedokázal.
„To jsem nevěděla,“ řekla popravdě. „Mám radost.“

„Chodil jsem do kurzů pro dospělé, když jsem odjel. Netrvalo to dlouho.“
„Co tě přimělo, aby ses tak rozhodl?“

Pokrčil rameny a uhnul pohledem stranou. „Bylo to těsně poté, co jsem vydělal první milion s internetovým obchodem, který jsem založil. Asi jsem nechtěl, aby si lidi mysleli, že jsem klikař nebo… hlupák.“
„Nikdy jsem si nemyslela, že jsi hlupák.“

„Ne.“ Úsměv se vrátil, bílé zuby se zablýskly. „Myslela sis jen, že jsem lehkomyslný a impulsivní. To jsem mimochodem pořád.“
„To vidím,“ odsekla až příliš ostře Ali, kterou z ničeho nic polilo horko. „Jezdíš na tom prokletém harleyi bez helmy. To je trestné, abys věděl.“

„Ne v každém státě. Kromě toho, s kbelíkem přivázaným k hlavě nemůže mít člověk z jízdy ten správný zážitek.“ Nad okraj slunečních brýlí se vyhoupla tmavá obočí. „Chceš se projet, Ali? Můžu jet opravdu pomalu, kdybys chtěla. Nebo tě naopak můžu svézt rychle.“

Ten sametový hlas a smyslný podtext toho, co říkal, spolu s povytaženým obočím… Ali cítila, jak jí na pažích naskakuje husí kůže.
„Rychle nebo pomalu, tvoji motorku jsem neměla nikdy ráda,“ odpověděla škrobeně.

„Ne. Ale mívala jsi ráda mě.“
To, co Ali k Lukeovi cítila, bylo mnohem víc než pouhé „mít ráda“, a on to zatraceně dobře věděl. Bojovně zvedla bradu. „Co tady vlastně dneska děláš?“ zeptala se ledově.

Sice se ptala, ale myslela si, že to ví. Luke jistě přijel na tenhle osamělý kousek ostrova, aby si s ní promluvil v soukromí před středeční schůzkou, na níž budou Dane a Audra. Každou chvíli už musí přijít ta omluva… Omluva, kterou stále měla v úmyslu odmítnout.

Kamenný domek Ali, který patříval její babičce, stál na západním pobřeží Trillia a byl z něj dech beroucí výhled na Michiganské jezero. Trůnil uprostřed obrovského pozemku a byl jediným soukromým obydlím na míle daleko. Jediným kromě…

Dokonce ještě předtím, než Ali tu myšlenku stačila dokončit, Luke ukázal na malou vyvýšeninu na severním okraji jejího pozemku. Vzhledem k tomu, že listí na stromech bylo stále ještě prořídlé, bylo možné dohlédnout na špičku střechy sousedního domku. Ali v duchu zaklela.

Domek patřil Lukeově babičce. Elsie Banningová Lukea vychovala poté, co jeho otec, alkoholik, zemřel, když byl Luke ještě školák. Lukeova matka rodinu opustila ještě dřív. Jako jedinému žijícímu Elsieinu příbuznému patřil teď domek a sedm zalesněných akrů, na nichž stál, Lukeovi.

„Říkal jsem si, že zajedu k babiččinu domu, podívat se, jak se mu vedlo, co jsem byl pryč.“ Znovu si sundal brýle a začal si s nimi pohrávat. „Měl jsem najít někoho, kdo by se o něj byl celé ty roky staral,“ dodal s povzdechem.

Elsie umřela tři měsíce předtím, než opustil Trillium. Pokud měl Luke nějakou pozitivní vlastnost, Ali věděla, že to je to, že svou babičku bez výhrad miloval. Její smrt ho zdrtila.

„Tu a tam se tam podívám,“ přiznala.
Ve skutečnosti dělala mnohem víc. Sekala trávu, zastřihávala záhony růží a plela dlážděnou cestičku vedoucí od příjezdové cesty k předním dveřím.

Dělala to pro Elsie, ne pro Lukea, nebo to si přinejmenším namlouvala. Někdy však, když byla hotová s prací na zahrádce, sedávala na zadní terase, z níž byl výhled na jezero, pomalu se houpala na široké houpačce, na níž si kdysi s Lukem vyměňovali první vášnivé doteky, a přemýšlela, co asi Luke dělá a jestli si na ni vůbec někdy vzpomene.

Skutečnost, že na ni dnes náhodou narazil, teď jako by na tu otázku odpovídala.
„Vážím si toho,“ řekl.
„Je to odsud jen kousek,“ pokrčila rameny.

Luke mávl rukou k jejímu domku. „Znamená to, že teď bydlíš tady?“
Přikývla. „Babička to tu na mě přepsala, když se před šesti lety odstěhovala s mými rodiči na Floridu.“

Luke s úsměvem položil Ali teplou ruku na předloktí a stiskl ji. Ten nečekaný kontakt odpálil její zrádný puls jako silvestrovskou petardu. Celou ji to znovu podráždilo. Luke ztracený ve vzpomínkách si toho podle všeho nevšiml.

„Myslím, že jsem v kuchyni tvojí babičky strávil tolik času jako v té naší. Dělala ty nejlepší sušenky na Trilliu. Vzpomínáš, jak jsme je – když jsme byli děti – vždycky kradli z plechu ještě dřív, než vůbec mohly vychladnout?“

Ali nechtěla, aby jí připomínal časy, v nichž se jejich životy kdysi tak sladce proplétaly. To, jak ji pak opustil, jí rozbilo srdce na kousky. Proto když se zeptal: „Jak se daří paní Conlanové?“, odpověděla suše: „Loni v zimě umřela.“

„Bože. Omlouvám se,“ vydechl Luke a znovu si nasadil brýle. Ali napadlo, jestli se jí ten letmý stín něčeho, co vypadalo jako provinění, v jeho očích jen nezdál. „Nevěděl jsem to.“
„Jak bys mohl?“

„Ali.“ Tiše vyslovil její jméno a pak ji pohladil po tváři. Tentokrát necouvla, už jen proto, aby sama sobě dokázala, že jeho dotek nic neznamená.
Kolem proletěla se bzučením včela a nad jejich hlavami prořízl ticho pronikavý křik sojky. Mlčky jeden druhého pozorovali.

Nakonec Ali kývla hlavou směrem k domku Lukeovy babičky a řekla: „Nenech se ode mě zdržovat. Vím, že máš spoustu práce a jsi důležitý muž.“
Luke zaváhal a Ali si chvíli myslela, že něco řekne, ale on spustil ruku, nasedl na motorku a hbitým pohybem nohy ji probudil k životu. „Uvidíme se ve středu,“ křikl na ni ještě přes burácení motoru.

To bude až moc brzy, pomyslela si Ali.

Když se Luke blížil k odbočce na příjezdovou cestu k babiččinu domu, zpomalil, ale nakonec projel kolem, místo aby se vydal po vyježděné cestě vinoucí se mezi stromy. O dvanáct mil dál vyjel zpátky na hlavní silnici.

Necítil se na to, aby domek viděl a čelil čemukoli dalšímu ze své minulosti. Ne po setkání s Ali.
Poznal ji okamžitě. Příliš se nezměnila. Dokonce i ta baseballová čepice sedící jí na temeni byla stejná. Zasmál se a jeho smích okamžitě odnesl vítr. Ta ženská prostě nedokáže přestat fandit detroitským Tygrům ani přesto, že světovou sérii nevyhráli od roku 1984.

I přes špatný vkus, pokud šlo o baseballové týmy, však vypadala dobře. Vlastně lépe než dobře, a to i s tmavými vlasy deroucími se zpod obnošené čepice, potem oroseným horním rtem a špinavou šmouhou na pravé tváři. Oči měla stále o pár odstínů tmavší než karamel a ani její atletická postava se nezměnila, ty dlouhé nohy a štíhlé boky, které mu v mládí způsobily mnoho bezesných nocí.

Zamračil se, když si uvědomil, že ženy, s nimiž se během uplynulých deseti let stýkal, se jí vůbec nepodobaly. Byly to blondýnky a rudovlásky, ale ani jediná bruneta. A žádná z těch žen rozhodně nebyla fanouškem baseballu, natož aby ho uměla hrát.

To byl samozřejmě jen jeden z talentů Ali. Vzpomínání na ty ostatní bylo příčinou toho, že Luke málem narazil do mohutného javoru.
Myslel si, že na Ali zapomněl, ale nebyla to pravda. Nezapomněl na ni nikdy. Během let však přesvědčil sám sebe, že dospívání a nezkušenost city, které k ní kdysi choval, zveličily a idealizovaly. Svým způsobem byla dívka odvedle, neboť jejich babičky byly sousedky. S Ali se znali a trávili čas společně odjakživa, protože Luke a její starší bratr Dane byli dobří přátelé.

A pak to léto, kdy jí bylo sedmnáct, se culíky, za něž ji do té doby tahal, změnily v lesklou hřívu vlasů, do níž rád bořil prsty. Ještě teď si pamatoval kouzlo jejich prvního polibku a to, jak ho její štíhlé paže objaly a přidržely ho, když chtěl couvnout. Bylo mu tenkrát dvacet a věděl, že všichni na ostrově, včetně její rodiny, si myslí, že oni dva se k sobě vůbec nehodí.

Když na to myslel teď, nedivil se jim. Tenkrát neměl vůbec žádnou perspektivu, jen velké sny, zatímco čerpal benzín do luxusních motorových jachet, které zastavovaly v přístavu Whiteových. Na druhé straně, Ali měla velkou šanci, že bude maturovat jako nejlepší ve své třídě, a po pár letech na státní univerzitě na pevnině, aby ušetřila peníze, plánovala odjet studovat někam dál.

Luke si vždycky myslel, že Ali svým odchodem vlastně udělal laskavost. I přesto, že ji přijali na Michiganskou univerzitu vzdálenou jen pár hodin jízdy do vnitrozemí, začala mluvit o tom, že zůstane na Trilliu, bude studovat dálkově nebo požádá o přeložení na méně prestižní univerzitu blízko Traverse City a pár dní v týdnu bude dojíždět. Budoucnosti jich obou se zdály být tak beznadějné.

Pak zemřela jeho babička.
Luke stále slyšel to, co mu Elsie Banningová řekla, když ležela na nemocničním lůžku připoutaná k pípajícím a blikajícím přístrojům.
Stiskla mu ruku kostnatými prsty a hlasem, který byl jen stěží víc než zašeptání, mu nařídila: „Buď šťastný, Lukeu, a hleď, ať na tebe můžu být pyšná. Ty nejsi tvůj otec. Láme mi srdce, když vidím, že se spokojuješ s něčím menším, než čím bys mohl být.“

Dokonce i teď ho ta slova nabíjela zvláštní energií. Přidal plyn a téměř přelétl vrcholek dalšího kopce. Než motorka opět dosedla pevně na silnici na druhé straně, zahlédl na okamžik jezero třpytící se v poledním slunci. Babička tohle jezero vždycky milovala, ten nekonečný potenciál, který říkala, že vidí v jeho nesmírné rozlehlosti.

„Něco jsem ze sebe udělal!“ vykřikl, zatímco se dál řítil proti dlouhým stínům své minulosti.
Ve čtyřiatřiceti se těšil té cti, že byl jedním z mála majitelů internetových obchodů, kteří zbohatli a moudře se stáhli dřív, než ta bublina splaskla. Od té doby investoval do tradičnějších podniků, především do realit, a pěstoval si pověst šikovného obchodníka. Dosáhl každého cíle, který si vytyčil, a překonal dokonce i svá vlastní velmi vysoká očekávání.

Byl Luke Banning, úspěšný byznysmen, vážený podnikatel. Nikdo ho teď nelitoval, ani se na něj nedíval úkosem, když vešel do místnosti. Lidé mu platili vysoké částky peněz a seděli natlačeni jeden na druhého v zaplněných posluchárnách, jen aby se jim dostalo té výsady a mohli slyšet, jak se s nimi dělí o své odborné znalosti.

„Něco jsem ze sebe udělal!“ vykřikl znovu a nechápal, proč jeho triumfální návrat na Trillium nechutná zdaleka tak sladce, jak si představoval, že bude.
A čím to je, že přes všechno, co za ta léta nashromáždil, mu jako by něco stále chybělo.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek