PENICILIN – ŠPINAVÁ MISKA

Sir Alexander Fleming snil o univerzálním léku na všechny známé neduhy. Troufalý sen, který se mu přece jen trochu splnil. V roce 1928 si všiml, že v misce s bakteriemi, kterou zapomněl vymýt, se tvoří plíseň ničící bakterie kolem sebe.

Zapomněl na všechny experimenty a pustil se do zkoumání nečekaného objevu. Penicilin jako takový však spatřil světlo světa až o 11 let později, když se anglickým vědcům Howardu Walteru Floreymu a Ernstu Borisi Chainovi ho podařilo izolovat.

Všichni tři pánové za svůj objev, který dramaticky snížil úmrtnost na infekční choroby, získali v roce 1945 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

MIKROVLNNÁ TROUBA – UVAŘENÁ ČOKOLÁDA

Domácí spotřebič, který má doma snad každý, také vznikl náhodou. Námořní radarový specialista Percy Spencer se v roce 1946 zúčastnil výzkumného projektu s mikrovlnnými zářiči. Při jednom z experimentů si všiml, že čokoláda, kterou měl v kapse, se začala roztékat. Percy Spencer hned věděl, že objevil něco zvláštního, a pustil se do dalšího zkoumání tohoto jevu a jeho využití v běžném životě. První mikrovlnná trouba byla uvedena na trh v roce 1947, byla dva metry vysoká, vážila 40 kilogramů a její cena se vyšplhala na závratných 3 000 dolarů. Dnes je mikrovlnka součástí snad každé kuchyně.

BRAMBOROVÉ CHIPSY – NESPOKOJENÝ ZÁKAZNÍK

Za vznik oblíbené, ale lékaři nenáviděné pochoutky může newyorský kuchař George Crum. V roce 1853 mu jeden ze zákazníků poslal zpět francouzské brambory s tím, že plátky jsou příliš silné a vlhké. Kuchař s ním nesouhlasil, a aby nespokojenému klientovi udělil lekci, nakrájel brambory na opravdu tenké plátky, osolil je a dal upéct tak, že z nich byly tvrdé lupínky. Zákazníkovi je poslal s tím, jestli takto propečené mu vyhovují.

Jaké bylo jeho překvapení, když se mu místo spílání dostalo pochvaly. Byly to první chipsy na světě.

KORNOUTEK NA ZMRZLINU – PODNIKAVÍ STÁNKAŘI

Až do roku 1904 se zmrzlina servírovala do misek nebo na talířky. Změna přišla se světovou výstavou. Právě tam totiž vedle sebe stály dva stánky, jeden se zmrzlinou a druhý s oplatkami. Zatímco zmrzlina šla na odbyt, stánek s oplatkami zel prázdnotou. Majitelé obou stánků se spřátelili a napadlo je prodávat zmrzlinu na oplatce.

Aby nestékala, oplatku stočili do kornoutku a zmrzlinu do něj vložili. A bylo to!

POST-IT – ZÁLOŽKA DO ZPĚVNÍKU

Psal se rok 1968, když zaměstnanec firmy 3M Spencer Silver vytvořil lepidlo, které ale lepilo jen trochu. Co s ním?

Na jeho využití nepřišel, a proto ho zavřel do šuplíku. Na svět slavným poznámkovým papírkům pomohl až Silverův kolega Art Fry, který zjistil, že si tímto lepidlem může lepit záložky do zpěvníku chrámového sboru, aniž by tím knihu poškodil, a co víc, papírky může používat znovu a znovu. Ještě nějakou chvíli trvalo, než se papírky post-it rozletěly do světa, ale dnes je zná snad každý.

UMĚLÉ SLADIDLO – NEUMYTÉ RUCE

V roce 1879 se Constantin Fahlberg vrátil ze své univerzitní laboratoře, kde se snažil najít nové využití pro uhelný dehet. Doma na něj čekaly čerstvě napečené sušenky, které ale byly mnohem sladší než obvykle.

Záhy se ukázalo, že za přílišnou sladkost pečiva nemůže jeho žena, která by se spletla v dávkování cukru, ale ruce, které si zapomněl umýt a na nichž měl ještě zbytky laboratorních látek. Tak byl objeven sacharin, sladidlo, které je asi 500krát sladší než cukr.

VTEŘINOVÉ LEPIDLO – NEPOVEDENÝ VYNÁLEZ

Zuřila druhá světová válka a vědci měli napilno, aby přišli s něčím novým, co nepřítel ještě nezná. Harry Coover měl za úkol vytvořit nový materiál pro zaměřovače zbraní. Nedařilo se mu a látka, kterou vyvinul, příliš lepila. Odložil ji jako nevhodnou a možná by na ni zapomněl úplně, kdyby o pár let později nebyl osloven jinou výzvou, a sice spojit pevně materiály v kokpitech letadla. Tehdy si na svůj nepovedený vynález vzpomněl, a vteřinové lepidlo konečně sklidilo zasloužený úspěch.

SUCHÝ ZIP – KOŽICH PLNÝ BODLÁKŮ

Švýcarský inženýr George de Mestral si jednoho dne po vycházce se psem všiml, že kožich jeho mazlíčka je posetý bodláky. Zaujalo ho, jak se bodláky svými malými háčky na srst pevně přichytily. Jako správný vědec se hned pustil do vytvoření podobného efektu v laboratoři.

Kdyby se mu podařilo tenhle efekt napodobit, mohl by spojovat a zase rozpojovat různé materiály. Po mnoha nezdarech představil v roce 1955 na módní přehlídce v New Yorku první suchý zip. Ovace se však nedostavily. Kdyby si novinky nevšimla NASA, nejspíš by ji její autor zavřel do šuplíku a dnes bychom neměli boty nebo bundy na suchý zip.