Koncert v Paříži - 9. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Večírek se chýlil ke konci.
Když Orlando procházel jídelnou, kde číšníci uklízeli stoly, napadlo ho, že vlastně za celý večer neviděl Lucindu. Zabýval jsem se naléhavějšími záležitostmi, pomyslel si.

Například svým synem.
Arabella se nedokáže postarat ani o rybičky, natož o dítě, uvažoval dál. Ta dokonalá alfa samice, která svými schopnostmi vždycky zastínila všechny muže, s nimiž pracovala, se jednoduše zhroutila. Než se vzpamatuje, bude muset Felix zůstat v Eastonu. Ale jak ji znám, nezůstane bez partnera dlouho…

Doufám, že to bude někdo slušný. Někdo spolehlivý a laskavý, kdo by si s Felixem zahrál fotbal, naučil ho hrát karty a četl mu pohádky. Někdo, kdo by mu byl otcem, jímž mu já být nemůžu.
Já pro něj samozřejmě udělám všechno, co bude potřeba – finančně ho zabezpečím, zajistím mu tu nejlepší péči a vzdělání. Ale jenom zpovzdálí.

Felix nebude muset svého slepého otce nikdy poznat, přemítal.
Najednou si na stole všiml matčiny čínské vázy, jež stála, kam až mu paměť sahala, vždycky na stejném místě. Teď v ní byly naaranžované větvičky ozdobené drobnými blikajícími světýlky. Předpokládal, že to je umělá dekorace, kterou Lucinda přivezla z Londýna.
Bezmyšlenkovitě natáhl ruku a zjistil, že větve jsou opravdové. Najednou si vzpomněl, že odpoledne viděl Rachel zápasit s náručí plnou nějakého roští…

Nevytvořila to ona? napadlo ho. Ušklíbal jsem se nad tím, co přinesla, ale možná jsem ji podcenil.
Z náhlého popudu jednu drobnou vločku uchopil a sevřel ji v dlani. Světélko zmizelo. Na okamžik ho držel, vnímal jeho teplo a pak ho pustil a odešel se rozloučit s hosty.

Když se Rachel konečně dostala do postele, bolelo ji celé tělo.
Zhasla světlo a snažila se usnout, ale dýchala neklidně, tep měla zrychlený a její mozek, jako rozbitá gramofonová deska, přehrával donekonečna stejné mučivé úvahy.

Nevěděla, jak dlouho už leží, když zaslechla, jak se otevřely dveře, a uviděla, jak na podlahu dopadl úzký proužek světla.
„Rachel?“
Byl to Orlandův hlas a když mu odpověděla, uvědomila si, že v tom jejím zaznívá zoufale naivní naděje.

„Potřebuju pomoct,“ vysvětloval.
Naděje okamžitě pohasla. „Samozřejmě…“ Vstala z postele a polkla pocit ponížení. „Co… co se stalo?“
Když vyšli na chodbu, zaslechla v dálce pláč dítěte. Spěchali temným domem směrem k němu. Orlando před jedněmi dveřmi krátce zaváhal, jako by sbíral odvahu vstoupit a čelit tomu, co za nimi leží. Pak je rázně otevřel.

V místnosti byl šílený nepořádek. Rachel musela překračovat oblečení poházené po podlaze, v němž poznávala Arabelliny svršky – černé přiléhavé kalhoty a tenkou šifonovou halenku, jež na sobě ten večer měla. Vedle postele byl střevíček na jehlovém podpatku, převrácený jako by ho tam odkopla, když padla do postele.
Nebo když ji do ní někdo zatáhl?

Rachel se tu představu snažila vypudit z mysli. Odvrátila pohled od blonďatých vlasů rozhozených po polštáři a radši se soustředila na zarudlý, zkřivený obličejíček miminka vedle Arabelly. Křičelo na celé kolo, ale ona spala netečně dál.
Rachel nad ním bezmocně stála a nevěděla, co si počít. Jeho křik byl jako policejní siréna, ostrý a pronikavý. Poplašeně se podívala na Orlanda.

Ten se opíral o dveře, hlavu nakloněnou na stranu, tvář naprosto netečnou. Stál tam nechybně jak socha. Chtěla něco poznamenat, ale nenacházela slova. Bez rozmýšlení miminko zvedla, chvíli ho nešikovně držela v natažených pažích, ale pak ho vzala do náruče, kolébala a utěšovala.
„No tak maličký… ššš….ššš…“

Obličejíček se postupně uklidňoval a srdceryvné vřískání přešlo v přerývané pofňukávání. Rachel ho dál kolébala, šeptala mu do ouška konejšivé nesmysly a sledovala, jak se mu na tmavých řasách lesknou slzičky.
Byl nádherný. Ještě nikdy neviděla miminko takhle zblízka a byla překvapená, jak je dokonalé. Prohlížela si chomáček jeho černých vlasů, tmavé oči a krásnou pusinku, kterou tak dobře znala.

„Díkybohu,“ ozval se Orlando ode dveří.
Rachel si neuvědomovala, že se usmívá, dokud jí při Orlandově poznámce nezmrzl úsměv na tváři.
„Ty mizero,“ zašeptala nazlobeně. „Tak rychle jsi chtěl začít tam, kde jsi s ní –“ Vrhla opovržlivý pohled na nehybnou Arabellu. „– skončil, že jsi zapomněl, že musíte brát ohled na dítě. Jak jsi mohl něco takového udělat?“

Orlando vkročil do místnosti. Připadalo mu, že má na obličeji masku – tvrdou, necitlivou masku, za níž se pomalu ztrácí. Rachel celou situaci špatně pochopila, ale nemělo smysl jí to vysvětlovat.
„Velmi těžko, vzhledem k tomu, jak křičel.“

„Potřeboval jen pochovat!“ sykla Rachel. „A potřebuje asi taky nakrmit. To tě nenapadlo? Nebo ji?“ Máchla rukou k lahvi šampaňského, kterou si sem musela Arabella přinést, zatímco Orlando s Rachel dole tančili. „Nebo tohle je jediná láhev, která ji zajímá?“
„Obávám se, že ano,“ přiznal a zvedl velkou černou koženou tašku. „Mléko a lahve by měly být tady. A taky plenky a tak dále. Mohla by ses o to postarat? Musím zařídit něco důležitého.“

„Důležitého?“ zopakovala tiše a vzala si od něj tašku. „Důležitého? Orlando, ty mě překvapuješ. Myslela jsem, že jsi…“ Opatrně si pověsila tašku na rameno, aby miminko nevyrušila. „No, to je jedno, co jsem si myslela. Vidím, že jsem se mýlila. Nezasloužíš si být otcem. Máš srdce z kamene.“
Nazlobeně odešla. Orlando vyšel na chodbu a postavil se k oknu s výhledem na nádvoří. Svíčky už všechny shořely a nezbylo po nich nic než stíny.

Zmocňovala se ho panika a zoufalství. Cítil, jak se mu svírá hrdlo, až zalapal po dechu.
Rachel má v jedné věci pravdu, připustil. Nezasloužím si být otcem. Jak bych mohl, když nevidím ani na to, abych připravil lahvičku s mlékem, když nemůžu snést syna ze schodů, aniž bych ho ohrozil? Ale v tom druhém se spletla. Srdce z kamene nemám. Bylo by to ovšem krásné.

Nad zasněženými trávníky se rozléval růžový úsvit a váhavě natahoval prsty i do tmavé kuchyně, kde v křesle seděla Rachel a snažila se udržet oči otevřené.
V jejím náručí spal pokojně Felix. Koukala na něj dlouhé hodiny, sledovala, jak se mu chvějí víčka a pusinka se mu kroutí do kouzelné miniaturní repliky Orlandova ironického úsměvu. Opřela si hlavu a začínala klimbat.

Orlando vešel do kuchyně, aby si uvařil kávu.
Rachel byla stočená v křesle vedle dlouhého kuchyňského stolu. Seděla s koleny nahoře a s hlavou opřenou v podivném úhlu. Nedokázal poznat, jestli spí nebo ne, a dítě nikde neviděl.

Když se nad ni postavil, zvedla hlavu a i když její oči neviděl, cítil její planoucí pohled.
„Měla bys být v posteli,“ prohodil drsným hlasem.
Chvíli bylo ticho. „Ano,“ odpověděla s potlačovanou zlostí. „Ano, měla bych být v posteli. Ráda bych byla v posteli. Ale ten luxus sis mohl užít jen ty a Arabella.“

Orlando se otočil a šel zpátky k lince. On v posteli nebyl, ale to jí nehodlal vysvětlovat. Byl celou noc vzhůru, přemýšlel, plánoval a čekal, až bude ráno, aby zavolal starému kamarádovi z letectva, jehož žena byla doktorka. Potvrdila mu, že Arabella pravděpodobně trpí poporodní depresí a že by bylo nejlepší, kdyby její rozhodnutí odpočinout si od miminka podpořil.

Ale doktorka, ani nikdo jiný, nevěděla o jeho vlastních zdravotních problémech.
„Kde je?“ zeptal se nenuceně.
„Tady,“ opáčila tónem, jako by konstatovala něco očividného.

Koutkem oka Orlando sledoval, jak natahuje své dlouhé nohy, a uviděl, že miminko jí spí schoulené v náručí. Byla bosá a na sobě měla jen hedvábnou košilku, kterou z ní předchozí noc tak vášnivě stáhnul.
Sevřelo se mu hrdlo. Mísilo se v něm špatné svědomí, vděčnost i mnohem méně vznešené pohnutky.
 

„Proč jsi nešla zpátky do postele? On spí, nebo ne?“
Nevěřícně se na něj podívala. „A co bych s ním pak přesně dělala? Kam jsem ho měla uložit? Požádal jsi mě, abych se o něj postarala, a já jsem ti to slíbila – i když bych asi nebyla tak vstřícná, kdybych věděla, že to bude na celou noc! Naivně jsem si myslela, že mě jeden z rodičů brzy vystřídá!“

„Promiň. Neměl jsem tě s ním tak dlouho nechávat.“
„Tos teda neměl! O dětech nic nevím. V životě jsem ani žádné nechovala. Nevěděla jsem, co mám dělat…“
Orlando kývl hlavou směrem k Felixovi, jehož ručička vystřelila a chytila Rachel za pramen vlasů. „Nevypadá to, že by měl nějaké námitky.“
„Je tak krásný,“ rozplývala se Rachel. „Tvoje chování nechápu. A co teprve Arabellino…“

„Arabelle není dobře,“ prohlásil Orlando stručně.
„Co tím myslíš?“
„Má poporodní deprese. Není schopná se o dítě postarat. Muž, s nímž žila v Londýně, se s ní rozešel, protože měl podezření, že dítě není jeho.“

„Člověk by musel být slepý, aby to neviděl!“ zvolala Rachel. „Podívej se na něj, Orlando. Jen se na něj podívej!“ Přistoupila k němu a napřáhla k němu náruč s miminkem. „Je tvůj – copak to nevidíš?“
„Ne,“ odpověděl tiše. „Ne, nevidím.“

Dlouho stáli oba mlčky, nehybně. Orlando cítil, jak mu ve spáncích buší krev. Co jsem to právě řekl? vyděsil se. Co jsem to sakra řekl?
Málem jsem to prozradil.
Bezva. Výborný nápad. Povím jí to a ona okamžitě odjede, nebo tady z lítosti zůstane. Bezva.

Pohlédl směrem k dítěti. „Žádnou podobu nevidím, ale o to teď nejde. Jde o to, že si Arabella potřebuje odpočinout. Chce jet na nějakou dobu do Paříže – už si rezervovala pobyt v soukromých lázních, což znamená, že mi nechala dítě na krku.“
„Zatím ho mám na krku spíš já…“
Podíval se na ni a snažil se hledět do místa, kde tušil její zářící jantarové oči, jež ho pronásledovaly od chvíle, kdy je poprvé spatřil na plakátě.

„Zrovna jsem si o tom chtěl s tebou promluvit.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky