Koncert v Paříži - 8. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Orlando, stojící pod portrétem svého pradědečka, dopil skleničku šampaňského a vzal si další.
Dům se pomalu zaplňoval. S každou další skupinkou, která dorazila, halasně se pozdravila s přítomnými a začala se bavit, rostl i ruch, který málem přehlušil i Lucindino smyčcové kvarteto. Zdálo se, že ples probíhá zdárně a počasí hosty neodradilo. Orlando si ale mezi tolika lidmi připadal ještě osamělejší než jindy.

Od ostatních ho však neodlišoval zhoršující se zrak. Odlišovala ho nesmírná zlost.
Na Arabellu. Touhle dobou už určitě pověděla půlce Londýna, že z hrdiny Orlanda je teď chudák Orlando, zuřil v duchu. Mohl jsem to ale předpokládat. Arabella byla vždycky tvrdá jako diamant – to mě na ní taky napoprvé zaujalo.

Ne. Nejvíc mě zranila Rachel.
„Myslím, že je lepší, když to vím – hrozilo nebezpečí, že se do tebe zamiluju…“
Hrozilo, uvažoval.

Už nehrozí. Ne když o mně zjistila pravdu.
Zvenku k němu zavanul chladný vzduch, protože vstoupila další bujará skupinka. Orlando věděl, že by se měl příchozím věnovat, ale z pouhého pomyšlení na to, jak hraje příjemného hostitele, cítil nezměrnou únavu. Otočil se a odcházel na druhou stranu – pryč od davu lidí.

Dům vypadal fantasticky. Cítil, že Easton znovu ožil. Byl tak zvyklý na stíny a temnotu, že úplně zapomněl, jak krásný dům může být. Měl bych najít Lucindu a poděkovat jí, napadlo ho.
Jestli ji ovšem poznám… Znám ji několik let, ale pravděpodobnost, že ji mezi všemi těmi blondýnami poznám, je zanedbatelná.

Smutně se usmál a prodíral se davem družících se lidí. Došel ke dveřím jídelny, když v tom zaslechl rozhovor dvou mužů za sebou.
„Koukni se na támhletu. Na tu jak schází po schodech…“
Druhý muž tiše písknul. „Ta je. Já na zrzky nejsem, ale kvůli téhle bych udělal výjimku. Podívej se na ty její –“

Orlando se zastavil a nebezpečně silně sevřel skleničku. Jsem hostitel, uvažoval zlostně. Mám právo vrazit jednomu hostovi do zubů?
„Hele, není to ta holka z plakátu? Ta pianistka? Vlasy má jinačí, ale určitě to je ona. Loni její plakát visel v metru. Cesta do práce pak ubíhala příjemněji, to ti povím…“

Když se hrubě rozchechtali, rozrazil Orlando dveře na nádvoří a vyšel ven do třeskutého mrazu.
Třásl se vzteky, takže mu chvíli trvalo, než si všiml té proměny.
Nádvoří, tvořené vysokými stěnami, bylo zalité laskavým svitem desítek svíček. Lemovaly cestičky, mihotaly se ve skupinkách na protějších schodech a stonásobně se odrážely v řadách oken.

Lucinda odvedla výbornou práci, uvědomil si překvapeně. Najal ji totiž spíš ze známosti a protože věděl, že má její firma problémy. Je dobrá, pomyslel si uznale. Opravdu dobrá. Atmosféra, kterou vytvořila v domě – se svíčkami a svítícími sněhovými vločkami – je přímo kouzelná. Tak nějak nadčasová, jako by se vrátil čas a dům byl zase na vrcholu slávy.

Vydal se po jedné z cestiček a stoupl si do stínů u zdi. Zavřel oči a čekal, až se zklidní.
Hlasy a smích z domu na okamžik zesílily a pak se znovu ztišily.
„Orlando?“

Rachel mu položila ruku na paži a ucítila, jak se okamžitě napjal.
„Přišla jsem za tebou. Chtěla jsem se ti omluvit…“
Orlando se ušklíbl. „Nemáš se za co omlouvat. Byla jsi alespoň upřímná.“

„To jsem ale neměla. Neměla jsem ti říkat, že… že jsem se do tebe málem zamilovala, když –“
„Nech to být,“ zavrčel. Chtěl odejít, ale ona ho chytila za paži. Zůstal stát jako přimražený, v obavách, co by se stalo, kdyby dal průchod emocím, jež se v něm právě praly.
„Pusť mě, Rachel.“

„Ne! Orlando, prosím tě, chci ti to vysvětlit. Předtím jsem to nedopověděla. Chtěla jsem ti říct, že se Arabella –“
„Já to slyšet nechci!“ vykřikl. Sevřel jí zápěstí a odtáhl jí ruku od své paže. Sevření z nějakého důvodu nepovolil. Rachel mu začala druhou ruku bušit do hrudníku a snažila se ho odtlačit. Chvíli se přetahovali, až po chvíli nebylo jasné, kdo se chce vlastně vymknout komu. Rachel ztratila rovnováhu a zakymácela se, takže Orlando ji musel zachytit, aby neupadla.

Najednou ji držel kolem pasu a skláněl se nad ní. Ona pootevřela ústa a jejich rty se náruživě setkaly. V tom polibku nebyla žádná něha, jen naléhavá potřeba zrozená ze zoufalství a bolesti a touhy.
Orlando jí zabořil ruku do vlasů. Ucítil, že je má krátké a odtáhl hlavu. Rachel otevřela oči. Díval se na ni tak zoufale intenzivně, až měla pocit, že se snad touhou rozskočí.

„Tvoje vlasy…“
Nenechala ho větu dokončit a znovu mu stáhla hlavu dolů. Na mučivý okamžik zaváhala, ale pak se na jeho rty žádostivě vrhla.
„Panebože!“ vyrušil je ženský hlas. „Myslela jsem, že to je venkovský ples, ne orgie.“

Rachel ucítila, jak sebou Orlando trhl a zkameněl.
Poznala ten hlas z telefonního sluchátka, ale teď v něm místo starostlivosti zaznívala krutost. Ve dveřích stála silueta, jejíž obličej svíčky proměnily v groteskní masku plnou zášti.

„Arabella.“
Orlando se bryskně postavil mezi Arabellin baziliščí pohled a vyplašenou Rachel.
„Říkala jsem ti, že přijedu,“ spustila Arabella. „Znáš mě dobře, takže víš, že co řeknu, platí. Mám štěstí, že jsem dorazila, zrovna když je večírek v plném proudu. Mohl mě alespoň někdo uvést dovnitř, protože je vidět, že ty máš plné ruce práce.“ Pohrdavě pohodila svojí blonďatou hřívou.

Nechala jsem si věci v pracovně a nabídla si pití – nevadí ti to, že ne?“
„Vadí. Říkal jsem ti, ať sem nejezdíš.“
„Říkal.“
Rachel zaslechla v jejím tónu potěšení. Ona si to vychutnává, pomyslela si. Vrátila se pro svého muže a teď si vychutnává triumf.
„Vy Wintertonové,“ pokračovala Arabella, „už ale nejste všemohoucí jako kdysi. Vesmíru už neporoučíte a věci se dějí, ať se vám to líbí, nebo ne.“
Při jejích slovech udělal Orlando krok vpřed. Rachel z jeho ramen a pyšně vztyčené hlavy vycítila napětí. Zavřela oči a přála si, aby nemusela být svědkem toho, jak za ní jde.

„Co chceš, Arabello?“
„Chci ti něco ukázat,“ poznamenala Arabella věcně. „No, to nebyla zrovna nejšťastnější formulace, promiň, miláčku. Ale až to uvidíš, jistě mi odpustíš. Je to v knihovně…“ Otočila se na podpatku a zmizela zpátky v domě.

Orlando dál nehybně stál. Rachel připadal jako nějaký křesťanský mučedník, osamělý a nevýslovně trpící. Pomalu k ní otočil hlavu. Plameny svíček vrhaly na jeho tvář mihotavé stíny, takže působila ponuře a strašidelně.
„Jdi,“ pobídla ho Rachel chraplavě. „Jdi za ní. Právě to mi říkala do telefonu. Snažila jsem se ti to vysvětlit…“
Nechápavě zavrtěl hlavou.

„Co? Co?“
„Říkala mi, že sem přijede… přijede za tebou. Chce tě zpátky, Orlando. Povídala, ať ti to neříkám.“
„Bože, Rachel… Pochopil jsem to špatně. Myslel jsem…“ Sklopil hlavu a bezmocně rozhodil rukama. Pak popošel směrem k ní, ale ona ho gestem zarazila.
„To už je jedno. Nic mi není. Prostě za ní jdi,“ vybídla ho Rachel, ale pohled na to, jak odchází za jinou ženou, snést nedokázala.

„Promiň, že tě odvádím od hostů,“ pronesla Arabella v knihovně uštěpačně. „Musím přiznat, miláčku, že mě překvapilo, že jsi neztratil to své wintertonské kouzlo. Jsem ráda, že jsi stále přitažlivý a mužný.“

„Opravdu? Nevidím důvod, proč by ti na tom mělo záležet. Mezi námi dvěma už nic není.“
Arabella se suše zasmála. „Ani si neuvědomuješ, jak ironická tvoje poznámka je.“
Odmlčela se, obešla pracovní stůl a pro něco se sehnula. Orlando trochu zaklonil hlavu a snažil se rozeznat, co to je. Něco velkého a neskladného.

Když to položila na stůl, uslyšel žuchnutí, ale ten podivný tvar nedokázal rozeznat.
„Tak tady je důvod, proč mi na tom záleží. Vidíš?“ zeptala se škodolibě.
„Ne, Arabello, já nevidím,“ odpověděl rozzlobeně. „Jak sama dobře víš.“

„No, vlastně přesně nevím. Vím samozřejmě, co říkali doktoři. Myslela jsem, že touhle dobou už z tebe bude bezmocný invalida.“ Její slova zněla ukřivděně, jako by ji zklamalo, že se mýlila. „Ale ty vypadáš úplně normálně – jak by jistě ta malá venku souhlasila. Předpokládám, že to neví?“
„To není tvoje věc.“

„Podle toho, jak se na tebe dívá – jako na nějakého prince z pohádky – je jasné, že to neví. Na tvém místě bych to tak nechala. Kdybys jí řekl, že její hrdina není dokonalý, bylo by to jako říct dítěti, že Santa Claus neexistuje.“

Orlando se prudce otočil a natáhl se po klice. Věděl, že kdyby s ní měl zůstat v místnosti ještě chvíli, žádné dobré vychování ani sebeovládání by mu nezabránilo, aby jí od plic pověděl, co si o ní myslí. Chtěl jít zpátky za Rachel, ale ještě se zastavil a prohlásil: „Nevím, proč ses vrátila, Arabello, ale nemusela ses obtěžovat. Nic, co řekneš, mě nemůže –“

Orlando se zarazil. V napjaté atmosféře se ze stolu ozvalo zakňourání. Jeho ruka zmrzla na klice.
„Nic?“ zeptala se Arabella nepokrytě triumfálním hlasem. „A co třeba seznam se se svým synem?“

Když se Rachel vrátila z klidného nádvoří zpátky na chodbu, připadalo jí světlo a hluk večírku jako útok na její smysly. Razila si cestu davem a poznámky přiopilých finančníků na svoji adresu ignorovala. Mířila do knihovny.
Rozhodla se zjistit, o co jde.

Pootevřenými dveřmi uviděla Orlanda s rukou na klice. Její sebejistota byla rázem tatam. Z knihovny zaslechla Arabellu…
„Seznam se se svým synem…“
A zahlédla její obličej, na němž se usídlil výraz šachového velmistra, jenž právě oznámil šachmat.
Než Orlando zabouchl dveře, ještě krátce spatřila dětskou sedačku, z níž vykukovala šermující dětská ručička. Zůstala stát zmatená na chodbě.

„To je moje?“
Arabella posměšně opáčila: „Kdybys viděl, neptal by ses tak. Je to celý Winterton – od hlavy až k patě. Nebyla bych v takové bryndě, kdyby nebyl.“
Orlando přešel pomalu k oknu a snažil se udržovat co největší odstup mezi sebou a Arabellou. A dítětem. Zdravou rukou si mnul spánek a snažil se srovnat si všechno v hlavě.

„V jaké bryndě?“
„Jamie mě vyhodil,“ vysvětlovala sklesle. „Myslela jsem, že to dítě je jeho, ale vzhledem k tomu, že Jamie je blonďák, severský typ, je jasné, že není.“
„Musela jsi to přece poznat podle data?“ procedil Orlando mezi zuby.

Povzdechla si. „Muselo se to stát během posledních dvou týdnů. Když ses to dozvěděl. Zrovna byl doma Felix…“ trochu se zajíkla, ale pak pokračovala: „Bylo to pro mě strašné období. Byla jsem zmatená. Neměla jsem si s kým promluvit…“
„Chudáčku,“ prohlásil Orlando rádoby soucitně.

„Bylo to peklo! Vůbec jsi se mnou nemluvil. Odstrkoval jsi mě od sebe!“
„To je zvláštní,“ oponoval kousavě. „Já si to pamatuju trochu jinak. Jestli si dobře vzpomínám, tak když jsem ti pověděl, co mi Parkes řekl, utekla jsi z místnosti a ještě to odpoledne jsi odjela do Londýna na nějaký večírek.“ Orlando tiše zanadával. „To je náhoda. Na večírek Jamieho van Hartesvelta…“

„Byla jsem v šoku… úplně zničená – musíš to pochopit! Potřebovala jsem nějaký čas na přemýšlení,“ ohradila se Arabella. „Najednou jsi byl úplně jiný člověk, jiný než muž, do kterého jsem se zamilovala. A pak, když jsem se druhý den vrátila, vůbec sis mě nevšímal. Kdyby nebylo Felixe, nevím, jak bych se s tím vyrovnala…“ Na okamžik se odmlčela a pak dodala: „Felix na mě byl hodný.“

„To je jasné,“ dal jí za pravdu. „Protože vyhrál. Ve všem, co jsme dělali, jsme spolu soutěžili a najednou byl konec. Byl jsem mimo. Poražený. On byl vítěz, takže si mohl dovolit být na tebe hodný.“

„Tak to nebylo! Taky ho to zarmoutilo. Tolik k tobě vzhlížel, Orlando, a pomyšlení na to, že jsi… zeslábl, jen těžko snášel! Nepřekvapilo mě, když jsem se dozvěděla, že je mrtvý. Neměl ještě létat. Byl z toho stále příliš rozrušený.“

„Nesnaž se na mě hodit pocit viny! Mám ti snad uvěřit, že Felix umřel kvůli mojí sobecké slabosti? Arabello, napadlo tě někdy, že to, že jsem tu zůstal, odsouzený žít tenhle polovičatý život, zatímco Felix o svůj mladý, užitečný život přišel, je pro mě těžké dost? Nemyslíš si, že bych s ním bez váhání měnil? Jediné, co jeho smrt dělá snesitelnější, je vědomí, že ať je, kde je, směje se, protože vyhrál. Je z něj navěky hrdina!“

Arabella zvedla hlavu a bylo štěstí, že Orlando neviděl výraz triumfu na její tváři. „Ano,“ pronesla tiše. „A to tě ničí, viď? Felix zemřel jako hrdina a ty tu žiješ sám jako poustevník.“
Orlando slyšel, jak Arabella rozepíná popruhy u sedačky a bere dítě do náruče. „Je to trochu sešup, viď, miláčku, po tolika oceněních a takovém obdivu. Ještě že Felix zachránil rodinné jméno. Bude dobrým vzorem pro tvého syna. Proto jsem ho po jeho statečném strýčkovi pojmenovala.

Seznam se s Felixem.“
Orlando zbledl a v místnosti nastalo hrobové ticho.
Po chvíli promluvil. Jeho hlas zněl dutě.

„Proč? Proč jsi to udělala?“
„Protože jsem udělala všechno pro to, abys mě miloval,“ zasyčela Arabella jedovatě. „Byla jsem dokonalá. Neumíš si představit, kolik snahy mě stálo být neustále za všech okolností dokonalá, ale stejně to nebylo dost. Nemiloval jsi mě. Nepotřeboval jsi mě. Měl jsi všechno a já byla jen tvůj doplněk.

Ale během té doby, kdy jsme byli spolu, jsem tě pochopila a věděla jsem, že jediný člověk, který se dokáže dotknout tvého srdce, byl Felix. Miloval jsi ho a nenáviděl zároveň.“

To se jí musí nechat, pomyslel si Orlando. Jde jí o to, co nejvíc mě zranit, a daří se jí to. Má pravdu a já jsem ji podcenil. Zařídila, abych nikdy nezapomněl na Felixovo vítězství. Na Felixovo hrdinství. Na vlastní neschopnost.

„Bod pro tebe,“ prohodil unaveně. „Zdá se, že ty jsi taky vyhrála. Co teď?“
„Já jsem nevyhrála, Orlando. Prohrála jsem. Zničilo mi to život, kariéru, vztah i tělo.“ Přecházela sem a tam po pokoji a znepokojivě prudce nehybný uzlíček kolébala.

„Je to těžší, než by se mohlo zdát… rodičovství. Žádný spánek. Žádný společenský život. Žádný čas na koupel, telefonování nebo nakupování. Dusí mě to. Všichni do mě pořád hustí, abych nepila a nekouřila – jako bych se už nevzdala tolika jiných věcí!“
S nádechem hysterie ho postavila před hotovou věc: „Já už takhle dál nemůžu, Orlando. Potřebuju pauzu. Jedu do Paříže a dítě nechám u tebe.“

Rachel se na bankéře, jehož ruka jí při tanci klouzala hodně nízko, nuceně usmála. Připadalo jí, že Arabella má nějaké nadpřirozené schopnosti a dokáže zpomalit čas, takže při čekání na Orlanda se vteřiny vlečou jak hodiny.

Ne že by bylo na co čekat, pomyslela si beznadějně. Orlando mě potřeboval, jen aby vyplnil mezeru, když tu Arabella nebyla. Teď už to vím. Měla bych mu to přát. Žena, kterou miluje, se vrátila. Mají spolu miminko…

Zavřela oči, aby potlačila náhlý příval slz. Opřela si hlavu o bankéřovo rameno a snažila se přestat se litovat. Nedokázala ale potlačit beznadějné vzlyknutí, jež si ovšem bankéř spletl s projevem potěšení, takže ji k sobě ještě víc přitiskl. Rachel vytřeštila oči a snažila se od něj odtáhnout, ale on sevření nepovolil.

„Teď jsem na řadě já,“ ozval se chladný hlas.
Bankéř ji okamžitě pustil a odporoučel se. Rachel stála uprostřed parketu a dívala se omámeně na Orlanda.
Byl bledý jak stěna a oči měl temné a znepokojené. Chvíli si v němé agónii hleděli do očí, pak k ní Orlando přistoupil a začal ji vést.
Už podruhé ji zachránil.

Držet Rachel v náručí byl příjemný pocit, zvlášť po střetu s Arabellou.
Její odhalení mu leželo na srdci jako kámen. Drtilo ho a nic nechtěl víc než ho odvalit a zbavit se ho. Arabelle nevěřil.
„Holka nebo kluk?“ zašeptala Rachel.
„Kluk.“
„Kolik mu je?“

„Deset týdnů.“
Hudba smyčcového kvarteta byla tichá a neškodná. Rachel se ladně pohybovala v jeho náručí. Držet ji tak blízko u sebe mu připadalo k nesnesení.
„Jak se jmenuje?“

Orlando se křečovitě napjal a na okamžik zavřel oči.
„Felix.“
Ucítil, že Rachel zaklonila hlavu, aby se mu mohla podívat do očí.

„Bratr by z toho měl radost, ne?“
Hořce se zasmál. „To ano. Velkou.“

„Gratuluju.“
Zavrtěl hlavou. „To neříkej.“ A zopakoval slova, která mu řekla na hřbitově: „Není mi proč gratulovat.“
„Jak to? Máš dítě…“
„To tvrdí Arabella.“

Vždycky jsem si dával pozor, přemítal. Tenkrát jsem u sebe vždycky nosil kondom. Vždycky jsem ho používal. Vždycky.
Tenkrát. Ale včera v noci ne. To jsem ho nepoužil. Kruci.

Rachel se zastavila. „V něčem takovém by ti nelhala, Orlando. Ne v dnešní době, když jsou testy DNA a podobně. Jsi z toho v šoku – to je pochopitelné – ale musíš jí věřit. Nesmíš svoje dítě připravit o otce. To si nezaslouží.“
„Máš pravdu,“ odpověděl po chvíli přemýšlení. „Díky za radu.“

A pak ji pomalu pustil a aniž by se ohlédl, vydal se ke dveřím.
Má pravdu, uvažoval. Malý Felix si zaslouží dobrého otce. Proto se s ním budu snažit přijít do styku co nejméně.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Test: Vyznáte se v pivě?

Pokud jsou pravdivá všechna tvrzení o více než přátelském vztahu Čechů a piva, neměl by v následujícím testu pohořet nikdo.

Akční letáky