Koncert v Paříži - 6. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Rachel zvesela seběhla po širokém schodišti. Vyspala se báječně. Připadala si, jako by Orlando utišil bouři, která v jejím nitru běsnila od dob, kam až sahala její paměť. Cítila se… svobodná.

Unikla Carlosovi, a tím objevila sama sebe. Asi nebudu takový neschopný idiot, za kterého by mě on i matka rádi měli, přemítala. Carlos koneckonců tvrdil, že jsem frigidní, ale v tom se tedy rozhodně spletl.

Její myšlenky přerušilo zvonění telefonu, rozléhající se pronikavě po celém domě. Rachel se rozhlédla a vysledovala jeho zdroj ve vstupní hale. Zaváhala, protože nevěděla, jestli ho má zvednout. Po Orlandovi nebylo ani vidu ani slechu. Řekla si, že je asi v pracovně a zvedne si to tam. Popošla pár kroků, ale vyzvánění pokračovalo.

Otočila se a nervózně se na telefon podívala. Ještě nikdy za nikoho telefon nevyřizovala. Vlastně nemusela telefony vyřizovat vůbec…
Panebože, je to jen telefon, ne výbušnina, pomyslela si a zvedla sluchátko.

„Tady Easton Hall,“ ohlásila se. „Jak vám mohu pomoci?“
„Ehm…“ Byl to ženský hlas, chraplavý, překvapený. „To není paní Harperová?“
„N-ne,“ zajíkla se Rachel. „Mám jí něco vyřídit?“

„No, víte…“ spustila žena na druhém konci telefonu a z těch dvou slov čišelo rozhořčení, jako by Rachel byla za nepřítomnost paní Harperové osobně zodpovědná. „Mohla bych mluvit s Orlandem, prosím?“

„Myslím, že tady není,“ namítla Rachel. „Tedy, zrovna jsem vstala a neviděla jsem –“
„Vstala?“ zopakoval hlas nevěřícně. „Chápu. V tom případě se omlouvám. Myslela jsem, že jste pomocnice paní Harperové…“
Nechala větu viset ve vzduchu, takže Rachel měla pocit, že se musí obhajovat. „Ne – ne, já jsem jen kamarádka… Orlandova kamarádka…“
„Kamarádka?“

Ženin hlas byl najednou příkrý a nepřátelský. Rachel zauvažovala, jestli to prostě nemá položit, aby se ještě víc neztrapnila. Po chvíli se ale žena zase ozvala, tentokrát sametovým hlasem.
„Když jste tedy Orlandova kamarádka, mohla byste mi… říct, jak se má?“

Rachel polkla, protože ji ta změna taktiky zastihla nepřipravenou. „Má se… dobře.“
Z druhé strany bylo slyšet povzdechnutí. „Omlouvám se. Musí to znít zvláštně, vy mě neznáte, ale nevím, koho jiného bych se zeptala. Jak se má doopravdy? Myslím jako kamarád? Nepřipadá vám nešťastný?“

Kousíčky skládačky do sebe začínaly zapadat rychlostí, která Rachel brala dech. A s sebou odnášela i její naivní štěstí. Najednou jí vyschlo v krku. „Ano,“ odpověděla chraptivě. „Připadá mi nešťastný.“
„Bože… to mě mrzí,“ řekla žena smutně. Rachel by nejradši mrštila telefonem o zeď, jako by to mohlo nějak ublížit ženě na druhém konci. Ženě, kterou Orlando miloval.

„Ale děkuji,“ pokračovala žena. „Jsem ráda, že je stejně nešťastný jako já. Je to k zbláznění, že nejsme spolu… Řekla jste mi všechno, co jsem potřebovala vědět. Rozhodla jsem se vrátit.“
„Povím mu…“ pípla Rachel.

„Ne!“ vyhrkla žena překvapivě ostře. „Ne. Neříkejte mu to. Neříkejte mu nic. Chtěla bych ho překvapit.“ Důvěrně se zasmála, ale v jejím smíchu nebyla ani stopa po smutku. Jen po triumfu.
Třesoucí se rukou Rachel pokládala sluchátko, když se otevřely vstupní dveře a v nich se objevil Orlando. Přistoupil k ní a svraštil čelo.
„Kdo to byl?“

„Nepředstavila se,“ odpověděla Rachel a polekaně nadskočila, protože telefon znovu zazvonil. Orlando ho dychtivě zvedl.
„Arabello?“
Rachel klopýtavě ustoupila.

Tak to je konec, pomyslela si. Měla bych jí být vděčná. Je dobře, že to vím, jinak bych ze sebe udělala ještě většího hlupáka.
Odešla do kuchyně, kde se snažila utišit pocit hořkého zklamání a bolesti, kterou cítila na prsou. Předešlou noc jí Orlando nic nesliboval, to chápala, ale předtím mohla alespoň doufat, že to pro něj přece jen něco znamená.
Než si uvařila kávu, aby se dala před odjezdem trochu dohromady, přišel za ní.

„Dám si jen kafe a pojedu,“ oznámila mu, aniž by se mu podívala do očí.
„To je k smíchu. Kam bys jezdila?“
Působil roztěkaně. Roztěkaně a rozčíleně. A chladně.

„Nevím přesně. Prostě si někde najdu hotel nebo něco takového. Peněz mám dost…“
„Ne, nikam nepojedeš.“
Orlando větu vyslovil, jako by ho to bolelo. A taky bolelo. Chtěl, aby Rachel odjela, aby měl zase klid. Svědomí mu ale říkalo, aby ji tu nechal. Nebyl si jistý, co myslela tím, že nikdy předtím sex sama nechtěla, ale něco se mu na tom nelíbilo.

„Ale vždyť jsme se dohodli… Bylo to jen na jednu noc.“
Orlando přešel na druhou stranu místnosti a otočil se k ní zády, čímž dal jasně najevo, že nechce, aby mu minulou noc připomínala.
„Právě telefonoval syn mojí hospodyně. Cestou sem paní Harperová uklouzla na náledí a je v nemocnici s podezřením na zlomený kotník a zlomenou klíční kost.“

„Chudák!“
„No, já jsem reagoval trochu sobečtěji. Muselo se to stát zrovna dneska!“
„Aha, ten ples.“
„Ano. Rád bych, abys zůstala.“ Orlando k ní stále stál zády.

Nemůže mě dnes ráno ani vidět, pomyslela si zkroušeně. „Cože?“ zeptala se překvapeně.
Orlando si povzdechl a pak s velikým přemáháním zopakoval, co řekl.

„Povídám, že bych rád, abys zůstala,“ procedil mezi zuby s přehnanou trpělivostí. „Mám práci. Na Blízkém východě doutná příhraniční konflikt a já musím v průběhu celého dne poskytovat konzultace vládě a Pentagonu. Potřebuju tě…“ Odmlčel se, aby nabral dech a pokračoval: „Potřebuju tě, protože mi nemá s organizací plesu kdo pomoct.“

Rachel zatřepala hlavou a snažila se vrátit nohama na zem. Na zlomek vteřiny si myslela, že „potřebuju tě“ znamená něco jiného – že Orlando chce, aby zůstala, protože ji chce, ne kvůli tomu, že mu chybí personál.

„To nejde! Já bych to nezvládla, Orlando. Vždyť víš, že jsem v praxi naprosto nepoužitelná. Určitě bych něco pokazila, vylila někomu červené víno na drahé značkové šaty nebo tak něco…“
„Ale prosím tě,“ odbyl ji podrážděně. „Budou tady číšníci, proboha. Nechci, abys dělala servírku.“

„Tak co tedy?“ Zvedla bojovně bradu a dívala se mu do očí. „Když nechceš zástup za servírku, co teda chceš, Orlando? Zástup za milenku?“
Když se Rachel zaslechla, zarazila se a zrudla. To obvinění bylo naprosto absurdní. Mluvila jako nějaká upjatá guvernantka z viktoriánského románu.
Orlando se usmál: pomalu, líně, nebezpečně.

„Milenka? Ne. Ujišťuju tě, že tak daleko by tvoje povinnosti nesahaly, díky. Když o tom ale mluvíš, měli bychom si něco ujasnit. Chci, abys tady zůstala z čistě praktických důvodů a to, co se mezi námi stalo včera v noci, je vedlejší.“

Rachel polkla ublíženou poznámku. „A co když tu zůstat nechci?“
Orlando pokrčil rameny. „Tak odjeď. Až se rozhodneš kam. Žádám tě o pomoc. Nedržím tě tady ve vězení.“

Sklopila hlavu a podívala se na svoje ruce. Byly nachystané na dvě hodiny cvičení na klavír, jako tomu bylo každé ráno jejího starého života. Života s Carlosem. Života, před nímž utekla, aniž by si rozmyslela, co bude dělat dál.

Zastrčila si ruce do kapes u džínsů a s omluvným úsměvem se podívala na Orlanda. Hrdost byla luxus, který si v tuto chvíli nemohla dovolit.
„Samozřejmě že zůstanu,“ souhlasila. „Díky. Zkusím být užitečná.“
Orlando jednoduše přikývl a pak se otočil a odkráčel

Vešel do knihovny a zabouchl za sebou dveře.
Tím se mu alespoň trochu ulevilo, než na něj zase plnou silou dopadlo zoufalství a odřízlo ho od zbytku světa. Jako sníh, který venku opět padal ve velkých, těžkých vločkách.

Měl bych na sebe být pyšný, pomyslel si výsměšně. Poprvé za poslední rok jsem udělal něco nesobeckého. Něco altruistického.
A ona zareagovala, jako bych po ní chtěl, aby objala hroznýše nebo co.

Nemohla se dočkat, až bude moct odjet. Nemá kam jít, ale stejně odtud chce zmizet. Neumí si ani uvařit, ale rozhodla se, že se o sebe radši postará sama, než aby zůstala se mnou. Ucítil bodavou bolest v poraněné ruce, kterou křečovitě svíral v pěst.
Proč? divil se.

Včera v noci byla jiná. Byla tak jemná, vášnivá… vděčná. A to jsem si připadal jako strašlivý mizera, protože jsem věděl, že ji budu muset zklamat. Jenže teď se role obrátily…
Co se stalo?

Najednou se mu do mysli vkradlo podezření.
Arabella, napadlo ho.
Kromě doktora je to jediná osoba, která o mém zraku ví.
A dnes ráno mluvila s Rachel.

S kávou v ruce Rachel vyšla na chodbu a připadala si tak trochu ztracená. Z dálky byly slyšet rány a volání. Dělníci vynášeli nábytek ze salonu a v jídelně chystali stoly. Dům, hlučný a plný života, se jí teď zdál úplně jiný. Předešlá noc – ten měsíční svit, ticho a sníh – jí připadala jak z nějakého snu, nedosažitelného a nereálného.

Najednou se ocitla ve dveřích salonu, i když si nevybavovala, že by se tam rozhodla jít. Jako v transu sledovala dva muže s vyhrnutými rukávy, kteří dveřmi na druhé straně místnosti odnášeli poslední pohovku.

Místnost byla prázdná, až na kožešinu na podlaze, na niž ji Orlando položil a přivedl k extázi a nad níž bděli štukovaní andělé.
„Promiňte, nevíte náhodou, kde bych sehnala paní Harperovou?“

Rachel polekaně nadskočila. Otočila se a uviděla dívku zhruba stejně starou jako ona, ale jinak úplně odlišnou. Elegantní, uhlazenou, dokonale oblečenou.
Dívka napřáhla ruku. „Promiňte, jmenuju se Lucinda. Firma Oheň a led. Organizace večírků.“

„Á – samozřejmě,“ odpověděla Rachel, na chvíli vyvedená z míry názvem Lucindiny firmy. „Já jsem Rachel. Omlouvám se, ale paní Harperová dnes nepřijde. Uklouzla na náledí a zlomila si kotník.“

„To je smůla,“ zaúpěla. „To zatracené počasí! Spoléhala jsem se, že mi se vším pomůže. Polovina naší kanceláře leží v posteli s chřipkou, takže jsem musela přijet sama. Vstávala jsem v nekřesťanskou hodinu, cesta autem byla děsivá –“

Přerušilo ji hlasité vyzvánění Händelovy Hudby k ohňostroji. S omluvným úsměvem vylovila z veliké značkové kabelky mobil a otočila se, aby si hovor vyřídila. Rachel tak měla příležitost obdivovat její bezvadný černý kostýmek a nádherně zdobené nehty. Působí schopně a profesionálně, pomyslela si Rachel závistivě a stáhla si rukávy svého milovaného, ale už značně obnošeného kašmírového svetru přes neupravené ruce.

S jadrnou nadávkou hodila Lucinda mobil zpátky do tašky a obrátila se k Rachel. „To byla floristka,“ pronesla zoufale. „Všechny lety z Guernsey dnes ráno zrušili, takže květiny nedorazí.“
Rachel se Lucindy zželelo. „Potřebujete pořádně silnou kávu,“ podotkla a vzala ji za paži. „Pojďte se mnou.“

V kuchyni dostala Lucinda kávu a horlivě děkovala: „Ani nevíte, jak moc jsem ji potřebovala. Zachránila jste mi život.“
Rachel se usmála. „Rádo se stalo.“ Byla to pravda. Byla ráda, že může pro jednou dělat něco užitečného. „Povězte mi, jak bych vám ještě mohla pomoct.“

„To neříkejte, nebo vás doopravdy zaúkoluju,“ zasténala Lucinda. Zašmátrala v kabelce a vytáhla aspirin. „Je mi hrozně.“
„Chudáčku.“ Rachel ji soucitně pozorovala. „Myslíte, že na vás taky leze chřipka?“
„Snad ne. A jestli ano, doufejme, že se udržím na nohou, dokud nebude večírek v plném proudu.“ Lucinda už najednou tak sebevědomě nevypadala.

„Jde o to,“ pokračovala nešťastně, „že firma na tom teď není úplně nejlépe a tenhle večírek musí klapnout. Nemůžu si dovolit to pokazit – je to jedinečná příležitost získat nějaké nové klienty mezi bohatými hosty. Proto jsem spoléhala na paní Harperovou, která je v přípravách zběhlá.“
„Obávám se, že já tak zběhlá nejsem, ale udělám všechno, co budu moct,“ ujistila ji Rachel.
Vypadalo to, že se Lucindě ulevilo. „Opravdu? A nenapadá vás, jak vyřešit tu zoufalou situaci s květinami?“

Venku přestalo sněžit, ale mrzlo ještě víc. Po neporušené sněhové pokrývce v lipové aleji křupala Rachel v nepadnoucích vypůjčených holinkách.
Nesla plno větviček – holých, zdobených bobulemi i pokrytých listím, vybarveným stejně jako její vlasy. Na konci stromořadí byla brána. Zatlačila vší silou, aby ji otevřela. Místo upravených stromků a keříků za ní ale objevila divočinu.

Málem se rozhodla vrátit se do domu, ale pomyšlení, že by nechala Lucindu na holičkách, ji přimělo se nevzdat. A udělala dobře. Misi splnila a vyvázla jen s poškrábanýma a odřenýma rukama.

Na cestě zpátky prokličkovala mezi zaparkovanými dodávkami a vešla do domu. S náručí plnou větví se snažila vyzout z bot, které, i když na ni byly moc velké, odmítaly sklouznout. Hopsala bláznivě po jedné noze a druhou zoufale třepala ve vzduchu.
Jedna i druhá holinka konečně odlétly a přistály u nohou osoby stojící ve dveřích, které si Rachel nevšimla. Osoby, která celý ten její směšný výstup sledovala a nepomohla jí.

U nohou Orlanda.
„Panebože,“ pronesl výsměšně. „Proč to sem taháš? Na dvoře máme dříví na podpal dost.“
Zčervenalá námahou a rozpaky ho Rachel nazlobeně pozorovala skrz náruč větví a trní.

„To je dekorace,“ prohlásila hrdě.
Orlandovo obočí vylétlo pochybovačně nahoru. „Vážně?“
„Vážně. A jestli mě omluvíš, mám práci,“ informovala ho důležitě a odkráčela.

Když Rachel naaranžovala poslední větvičky a postavila je na stůl na chodbě, začínalo se už smrákat.
Lucinda obstarala hranaté skleněné vázy, dost vysoké na to, aby váhu větví unesly. V kontrastu k okázalému majestátu Easton Hall působila výzdoba z větviček jednoduše, ale překvapivě harmonicky a vkusně.

Rachel ustoupila o krok a kochala se výsledkem. Byla se svojí prací spokojená. Zkusila něco nového a neselhala. Radostně se vydala hledat Lucindu.
Našla ji v jídelně, jak hovoří s jedním z dodavatelů jídla, kteří celý den běhali sem a tam a přinášeli ohromné podnosy s lososy a humry, nesmírné množství mís se saláty a všechny možné druhy moučníků. Od vybraných pokrmů ji však odtrhl Lucindin čím dál hysteričtější tón.

„Naprosto jasně jsem vás žádala, abyste dodali svíčky. Netvrďte mi, že ne!“
„Omlouvám se,“ trval na svém dodavatel, „ale ten vzkaz jsme nedostali. Dnes ráno jsem ještě kontroloval seznam všeho, co máme dodat, a svíčky tam nebyly.“

„Vy mi chcete tvrdit, že –“
Rachel položila Lucindě ruku na paži a ucítila, jak se chvěje.
„Nedělejte si starosti. Zajedu pro ně. Stoly jsou připravené, takže už nemám nic na práci,“ uklidňovala ji.

Lucinda se k ní otočila. Byla smrtelně bledá, ale tváře jí jen hořely.
„Opravdu?“ Do očí jí vhrkly slzy. „To byste byla hodná.“
Rachel ji odvedla stranou a tlumeným hlasem jí upozornila: „Lucindo, vypadáte hrozně.“

„Taky se hrozně cítím,“ odpověděla zoufale. „Nevím, co mám dělat.“
„Jděte si lehnout,“ nabádala ji Rachel. „Očividně je vám špatně.“
„Ale já nemůžu! Ještě je toho potřeba tolik udělat!“

„To je v pořádku.“ Rachel ji objala kolem ramen. „O pití se postarají číšníci a já hned vyrazím pro ty svíčky. Vy ale v tomhle stavu do Londýna jet nemůžete.“
„Nemůžu, já vím…“ Povzdechla si a podívala se na Rachel opuchlýma očima. Ta elegantní, profesionální dívka, vedle níž si ještě nedávno Rachel připadala nedokonalá, byla pryč. „Ale asi deset mil odtud bydlí moje babička. Určitě bych mohla přespat u ní.“

„Zavolejte jí,“ nakázal jí Rachel. „Hodím vás tam cestou do města.“
„Neměla byste se radši zeptat lorda Ashbrokea?“
Rachel užuž odpověděla ano, ale pak si to rozmyslela. „Má hodně práce, takže by si určitě nepřál být vyrušován.“

„Jste báječná,“ vyhrkla Lucinda vděčně.
Rachel se smutně usmála.
To je bohužel věcí názoru, pomyslela si.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Víkendový televizní relax

Víkendový televizní relax

Prodloužený víkend začíná tentokrát už ve čtvrtek. Nemáte-li v plánu jet na výlet nebo třeba jít nakupovat, tak se zachumlejte pod deku, dejte si…

Akční letáky