Koncert v Paříži - 4. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Rachel vyděšeně otevřela oči. Zírala do černočerné nicoty a cítila dusivou hrůzu. Ruce měla pod peřinou zkroucené a dlaně sevřené v pěst. Temnotu vyplňovalo jen divoké bušení jejího srdce.

S tichým vzlykání vytáhla ruce zpod peřiny. Zdálo se jí o Carlosovi – bizarní, děsivý sen, v němž ji oblečenou do svatebních šatů honil s nožem v ruce labyrintem úzkých silniček a ona s hrozivou jistotou věděla, že se jí chce pomstít za to, jak ho ponížila, a chce jí poranit ruce.
Vtom se objevil Orlando, svlečený do půl těla, a postavil se mezi ni a Carlose. Pak, z ničeho nic, měla svatební šaty rudé od jeho krve. Vzala jeho pořezané ruce do svých, ale rány nepřestávaly krvácet a ona věděla, že za to všechno může ona.

Když Orlanda předtím viděla v kuchyni svlečeného do půl těla, zatočila se jí hlava. Zdálo se ale, že jejím očím nic neuniklo, protože její mysl se teď uprostřed noci oddala snění o každičkém zneklidňujícím detailu jeho nádherného těla.

Zrychlil se jí tep a tělo jí pulzovalo podivnou, znepokojivou touhou. V nočním tichu neslyšela nic než bušení svého srdce.
Dokud jí hlasitě nezakručelo v břiše.
Kručení to kouzlo zlomilo a Rachel se s úlevou zasmála. Samozřejmě, uvědomila si, celý den jsem skoro nic nejedla. To vysvětluje všechny ty podivné pocity.

Mám hlad. Nic víc. Strašný hlad.
Netušila, kolik je hodin, ale žaludek jí nesmlouvavě poroučel jít se najíst. Toužila po obyčejném toastu s máslem nebo šálku čaje. Nic na světě jí nepřipadalo přitažlivější než čokoládová sušenka…

Leda snad Orlandova hruď. A jeho svalnatá záda. A jeho zelené oči…
Přehoupla nohy přes okraj postele a vyšla na chodbu.

Byla kousavá zima, ale Rachel šla dál. V tom ohromném, tmavém domě se cítila celá nesvá, takže se nechtěla vracet pro teplejší oblečení. Chodby byly zaplavené stříbrným svitem a za okny, na bezmračné obloze visel měsíc v úplňku. Rachel tiše klouzala dolů po schodech, když vtom se bezradně zarazila. Nevěděla, kudy dál.

Poslepu se vydala směrem, jímž tušila, že by mohla být kuchyň, ale bylo tam příliš mnoho dveří. Jedny z nich otevřela a nahlédla dovnitř. Místnost to byla obrovská. Rozprostírala se pravděpodobně podél celé jedné strany domu a byla zařízená směsicí starožitného a moderního nábytku. Ten ale Rachel přestal okamžitě zajímat, protože si všimla arkýře.
Zalitý měsíčním světlem, jako by to byl reflektor na pódiu, v něm stál klavír. Koncertní křídlo.
Rachel přešla místnost, váhavě natáhla ruku a jemně přejela prstem po klávesách.

Nechala prst spočinout na klávese C. A stiskla ji.
Zvuk byl jasný a čistý. Plynul přímo skrz ni a uklidňoval její pocuchané nervy. Na hlad rázem zapomněla. Jediné, na čem záleželo, byl tento nástroj a potřeba se rozplynout v jeho tónech. Nedbala na zimu, posadila se a bosé nohy dala na studené kovové pedály. Na okamžik položila prsty na klávesnici a s úlevou zavřela oči.

Po celém dni zmatků tu bylo konečně něco známého, co chápala a co okázala ovládat. Byl to její způsob interpretace světa a vyjadřování emocí – jediný, který jí kdy ukázali, a jediný, který znala.
Začala zvolna, tichounce hrát. Bez přemýšlení jí zpod prstů začalo prýštit Chopinovo Nokturno, jehož tóny se linuly do noci a zaplavovaly její mysl vzpomínkami.

Vzpomínkami, jimž ještě nikdy nedovolila vyplout na povrch, ale které už nedokázala dál potlačovat.
Zavřela oči a poddala se jim. Po chvíli si všimla, že jsou klávesy vlhké a uvědomila si, že pláče. Hrála dál a zimy si nevšímala.
V porovnání k ledovému chladu, jež cítila ve svém nitru, to nic nebylo.

Orlando si za psacím stolem v knihovně promnul unavené oči a opřel se o židli. Kromě tlumené záře uhasínajícího ohně byla počítačová obrazovka před ním jediným zdrojem světla v rozlehlé místnosti a on se na ni díval už moc dlouho. Pálily ho oči.
Většina jeho podnikání probíhala naštěstí mezinárodně, takže dlouhé noční hodiny, kdy se mu vyhýbal spánek, mohl trávit prací.

Situace na Blízkém východě, kterou právě musel řešit, byla vyhrocená na ostří nože. Jako konzultant na vzdušnou obranu a strategické rozmístění zbraní, kterého si najala vláda, situaci průběžně monitoroval a byl proti tomu, aby armáda poslala letadla do oblasti, v níž budou mít šanci na přežití asi takovou jako bažant v eastonských lesích v lovecké sezoně.

Při podobném náletu byl sestřelen i Felix. Takové bylo alespoň všeobecně přijímané vysvětlení, protože Felixovo letadlo se nikdy nenašlo.
Orlando si povzdechl. Vstal a postavil se k oknu. Vzpomněl si, jak na něj byl Felix o poslední dovolené, kdy se od Andrewa Parkese dozvěděl tu diagnózu, hodný. Zprávu přijal klidně a po zbytek dovolené se k Orlandovi choval strašlivě laskavě a uctivě. Když se loučil, bylo to, jako by věděl, že je to naposled.

Orlando si uvědomil, že si tenkrát stejně nepřál, aby jejich vztah pokračoval jako dřív. Když už nemohl být starším bratrem, s nímž by mohl Felix soupeřit a k němuž by mohl vzhlížet, nechtěl být bratrem vůbec.

Opřel se o dřevěnou okenici a zaposlouchal se. Někde v dálce zněla hudba. To už jsem se z toho zbláznil? pomyslel si. Přešel ke dveřím a otevřel je.
Nezdálo se mu to. Potemnělými místnosti spícího domu se linula hudba a naplňovala prázdné prostory lahodným, tklivým zvukem. Emocemi. Životem.

Ve dveřích velkého salonu se zarazil a zatajil dech. Účinek hudby v tichu zalitém měsíčním světlem byl ohromný – vibrovala jeho tělem a bourala obranné valy, které si kolem sebe za poslední rok vybudoval. Natočil hlavu, aby mohl koutkem oka sledovat, jak Rachel hraje.

Seděla zády k němu, s hlavou zakloněnou, takže jí zářivé zrzavé vlasy padaly v kaskádách přes tenoučké světlé hedvábí, které měla na sobě. Orlando překvapivě jasně rozeznával její holá ramena, svítící v měsíčním světle. Zoufale toužil zahlédnout víc, ale jako vždy, když se podíval přímo na ni, mu zmizela za černými šmouhami.
Ani si neuvědomil, že přešel místnost. Vnímal jen pulzování krve v žilách a dokonalou hudbu, která se řinula zpod Racheliných prstů.

Cenných prstů.
Když si na to vzpomněl, tiše zaúpěl. Panebože! Byl jsem tak zahleděný sám do sebe, že jsem jí ani nedal příležitost to vysvětlit, uvědomil si. Myslel jsem, že je to nějaká povrchní, zhýčkaná princezna, která si nechce zničit umělé nehty, ale ona je pianistka…
Hudba naplňovala jeho srdce, zalévala jeho vyprahlou duši. Dokud nezaslechl další zvuk…

Tiché vzlyknutí.
Počkal několik vteřin. A uslyšel to znovu. Dívka sedící za klavírem dávala vznikat této zázračné hudbě a při tom plakala.
Nechtělo se mu za ní jít. Chtěl jít zpátky ke svému počítači a věnovat se práci. Chtěl své srdce, své potřeby a touhy zase zabarikádovat a zanechat je v minulosti.
To všechno chtěl, ale přesto vykročil směrem k ní. Bolelo to, jako by se plazil přes rozbité sklo, ale nedokázal se zastavit.

Při posledních srdcervoucích taktech Rachel zavřela oči a zaklonila hlavu. Po tvářích jí stékaly slzy.
Proč jsem hrála zrovna tuhle skladbu? napadlo ji.

Ten sen jí to asi znovu všechno připomněl. Byla to skladba, kterou hrála v tu strašlivou noc v Carlosově bytě ve Vídni, kdy ji přinutil se mu poddat. V té době byli asi tři týdny zasnoubení a po večeři v restauraci se matka vymluvila na bolest hlavy a odjela rovnou do hotelu. Když Carlos navrhl, aby šla k němu domů na skleničku, nešlo ho odmítnout, a tak bez námitek udělala, co jí bylo řečeno. Jako vždy.

Dokud…
Dokud pak večer neseděla u piana a při Chopinovi neucítila pod blůzou Carlosovy ruce, vlhké a šmátravé. To se ohradila a vší silou se mu snažila ubránit.
Při té vzpomínce ji přemohl nový záchvat pláče.

Náhle ucítila, jak ji chtěl někdo zezadu obejmout. Vykřikla a vyskočila ze židličky. Prudce se otočila a napjatě oddechovala.
Orlando o krok ustoupil a zvedl v obranném gestu ruce.
„To jsi ty,“ zašeptala a ulevilo se jí. „To jsi ty.“
„Kdo jsi myslela?“

Zavrtěla hlavou a podívala se stranou. Najednou si připadala pošetile a styděla se. Styděla se za to, co z ní Carlos udělal. „Nepřemýšlela jsem… Jen jsem… jen jsem se bála. Tmy. To je hloupé, viď?“
Orlando se nevesele pousmál. „Ne. Vůbec ne.“ Přistoupil k ní. „Ty jsi plakala.“

„Ano… Je to směšné, ale měl jsi pravdu. Chybí mi odvaha. Úplně ve všem. Pořád se něčeho bojím…“
Vzal ji za ruku. „To je v pořádku,“ uklidňoval ji. „Bát se je v pořádku. Důležité je, jak se s tím člověk vypořádá.“
Stáli těsně u sebe a ruce měli propletené. Orlando se podíval dolů. V měsíčním světle měla ruku bílou jako porcelán. Prsty měla skoro stejně dlouhé jako on, jen drobnější, a Orlando cítil, jak nesmírně jsou silné.
Přistoupila k němu ještě blíž a měla pocit, jako by mezi nimi přeskakovaly jiskry.

„Ale mě už nebaví se jen bát. Chci být statečná.“
Mluvila teskně a zároveň nazlobeně. Pak, aniž by z něj spustila oči, se k němu přitiskla a postavila se na špičky, aby ho políbila.
„Ukaž mi, jak být statečná,“ zamumlala.

Orlando se místo odpovědi sklonil k jejím chvějícím se rtům a náruživě je políbil. Jeho zázračný horoucí dotek sežehl veškerý zmatek a hnus, který po sobě zanechal dotek Carlosův. Náhle, v náručí tohoto muže, jí všechno, co ji dříve děsilo a mátlo, připadalo jednoduché a krásné. Líbal ji tak, že minulost se stala nepodstatnou. Objal ji a držel tak něžně, jako by dával pozor, aby ji nerozdrtil.
„Rachel… Ne.“

Orlando se odtáhl, ale stále ji držel za ruku. Věděl, že je jen krůček od chvíle, kdy už se nebude moct ovládat. Lákalo ho být zase mužem, jako byl dřív – silným, schopným, všemohoucím.
Ale k něčemu takovému ji nechtěl využít.

„Prosím…“
Vzhlížela k němu, takže na tváři cítil její hřejivý, sladký dech. Chvěla se a v hlase jí byla slyšet spalující vášeň.
„Ty to nepotřebuješ.“
S železným sebeovládáním se od ní odvrátil, i když uvnitř žhnul mučivou touhou.

„Potřebuju. Bože, Orlando, ani nevíš jak moc. Prosím…“ Touhou se málem rozvzlykala.
Poslední, co chci, je nový vztah, komplikace… společnost, říkal si v duchu. Chci být sám se svojí bolestí a utrpením.
Ale, panebože, jak já ji chci. Tady a teď.

Mlčky se před ním objevila, bledá, chvějící se měsíční bohyně. Díval se před sebe a v měsíčním světle jí na tvářích zahlédl stříbrný třpyt slz.
„Potřebuju tě,“ zašeptala.
Její slova prolomila poslední zbytky jeho sebeovládání. Se zoufalým zasténáním ji vzal do náručí a sklonil se k jejím hebkým rtům.

Cítil, jak jí horečnatě buší srdce. Připadala mu tak křehká a zranitelná. Přitiskl ji k sobě ještě pevněji, aby ji zahřál a ochránil. Vzala mu tvář do rukou a objala ho kolem krku. Přitáhla si jeho hlavu ještě níž a polibek prohlubovala, dokud neměl v hlavě nic než její chuť a obraz jejího štíhlého mladého těla pod hedvábnou košilkou.

Skutečnost se rozplynula a s ní i noční můry a zoufalství. Teď už neexistovalo nic než temnota – blažená temnota, z níž vyvěraly ty ohromné, zázračné pocity, které explodovaly v jeho nitru. Zvedl hlavu a zabořil ji do jejích voňavých vlasů.
„Jestli hned nepřestaneme, už se neovládnu.“

„To je dobře,“ ujistila ho zastřeným hlasem.
Rozechvělými prsty zašmátrala po jeho opasku. Netřásla se už zimou, ale vzrušením. Žárem.
Na začátku toužila hlavně po tom, aby Orlandovy dotyky smyly z její kůže stopy po Carlosovi. Teď už by ale nedokázala říct, kdo to Carlos je. Nemyslela na nikoho jiného než na Orlanda a netoužila po ničem jiném než po jeho rtech…

Konečně se jí podařilo povolit mu knoflíky na kalhotách a rukou sklouznout dolů. Ticho najednou přerušilo nelibozvučné zařinčení tónů, jak ji Orlando opřel o klaviaturu. Dychtivě mu rozepínala košili, ale její rty se od jeho nevzdalovaly. Přetáhla mu košili přes ramena, nenasytnýma rukama ho hladila po nahé kůži a vnímala, jak se mu napínají a protahují svaly.

Připadal jí tak obrovský. Tak silný. Omámeně od něj odtrhla rty.
„Chci tě vidět,“ zašeptala.
Díval se na ni a hleděl až do její duše. Jeho tvář však zůstávala naprosto nečitelná. V měsíčním světle vypadal nadzemsky bílý, jako duch nějakého antického hrdiny. Jen stoupání a klesání jeho hrudi a temný lesk v očích prozrazovaly, že je skutečný.

„Jsi nádherný,“ zamumlala okouzleně.
Neusmál se. Se soustředěným výrazem chytil okraj její noční košile a pomalu ji vytahoval nahoru, až před ním stála úplně nahá. Mírně zaklonil hlavu a hladil ji po břiše.
„Ty taky.“

Klouzal rukou výš až k jejímu ňadru a přitiskl ji znovu na klavír. S dalším dekadentním, disharmonickým akordem roztáhla nohy a přitáhla si ho k sobě.
To nebyl Chopin. Bylo to něco milionkrát lepšího.

Jejich rty se opět setkaly. Orlando ji zvedl do náruče a odnášel ji na druhou stranu místnosti. Na okamžik zvedl hlavu a hledal cestu mezi stolkem a křesly a pak ji zlehka položil na podlahu.
Rachel na holé kůži ucítila jemnou, teplou kožešinu. Rozkošnicky do ní zabořila prsty a nadzvedla se na loktech. Zaklonila hlavu a blaženě se oddávala jeho polibkům. Pak ho chytila za hlavu a přitáhla ho k sobě, takže na tlusté kožešině leželi oba.

Sem světlo měsíce nedopadalo. Celý svět se scvrkl jen na tělesné prožitky. Orlando odložil svěrací kazajku sebeovládání a nechal se pohltit smyslnými vjemy. Voněla růžemi, vůní léta a čistoty a krásy a když do ní vnikl, bylo to, jako by vstoupil do ráje.

Byla nádherná. Naslouchal jejímu tichému, chraplavému vzdychání. Zvedla nohy a ovinula mu je kolem pasu. Zaťala mu prsty do zad a přitlačila ho ještě hlouběji. Svírala ho a laskala a pak se znovu zmocnila jeho rtů, takže cítil, jak najednou zalapala po dechu.

Napjala se a na vteřinu zůstala naprosto nehybná. Pak ucítil v celém jejím těle záchvěvy blažené extáze. Dál to nevydržel. Bezmocně se vrhl za ní a temnota v jeho hlavě se rozsvítila oslnivými výbuchy červené a zelené a zlaté.

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky