Koncert v Paříži - 3. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Orlando hodil na mramorovou pracovní desku dvě papriky, vzal si nůž a natáhl se k vypínači bodových světel kuchyňské linky.
Ostré světlo ho oslnilo.

Zamračil se a ve tváři mu napětím zacukal sval. Na vteřinu zaváhal, pak se uklidnil a začal jednu papriku rázně krájet.
Temnotě, která ho začínala pomalu obklopovat, se rozhodl přizpůsobit. Umělé osvětlení používal minimálně, ale kuchyň byla místem, kde si zatím nemohl dovolit, aby za jeho oči přebraly práci prsty.

Odhodlání zachovat si nezávislost znamenalo, že bylo naprosto nezbytné, aby mohl co nejvíce věcí dělat sám – aniž by si říkal o pomoc nebo musel připustit vlastní slabost. V dřívějším životě ho vaření nezajímalo – starala se o něj Arabella se svou typickou bezchybností – ale za poslední rok se toho hodně změnilo.

Nemuset vařit byla jedna věc. Nebýt schopný vařit bylo něco jiného.
Bylo snadné zamknout se tady o samotě a předstírat, že se mi vede dobře, přiznal si. Že všechno zvládám. Bylo snadné uvěřit, že jsem stejný člověk jako dřív, když tu nikdo jiný nebyl.

Ale jakmile přijela ta dívka, vidím, že jsem se pletl.
Nahoře v její ložnici… když mi řekla, ať jí rozepnu šaty. V ten okamžik jsem si uvědomil, že Orlando Winterton, jakým jsem býval před rokem, je pryč, mrtev stejně jako jeho bratr.

Starý Orlando Winterton umění svlékání žen dokonale ovládal. Byl mistrem ve snadném, nenuceném odstranění všech možných součástí dámského oděvu. Ale když jsem si nahoře u Rachel v ložnici představil ty miniaturní knoflíčky a drobné háčky, chtěl jsem jí říct, že to nezvládnu. Nedokázal jsem to ale. Bál jsem se jí to říct. Nedokázal bych snést, kdyby se ode mě odtáhla, stejně jako Arabella.

Sakra.
Ano, možná všechno zvládám, uvažoval. Možná zachovávám zdání normálního a nezávislého života. Ale takhle normální život nevypadá, alespoň ne podle mě.
„Ahoj.“
Promluvila tiše, ale na okamžik rozptýlila Orlandovu pozornost, takže mu nůž sklouzl z papriky.
„Neslyšel jsem tě vejít.“

„Nechtěla jsem tě rušit.“
Orlando uvnitř zuřil.
Na to je už trochu pozdě, pomyslel si.
Váhavě vešla do kuchyně. Všiml si, že se převlékla do něčeho tmavého – možná do stejného svetru a džínsů, které měla na hřbitově? „Nemohla jsem tě najít. Kuchyň by bylo to poslední místo, kde bych tě hledala.“

„Opravdu. A proč?“
„Myslela jsem, že v takovémhle domě musíš mít spoustu zaměstnanců. Řidiče a komorníka a tak – minimálně kuchaře.“

„To nemám,“ odsekl stroze a jako by si to uvědomil, zhluboka se nadechl a promluvil trochu příjemněji: „Mám hospodyni, která sem chodí každý den a má na starosti tým lidí, kteří se starají o dům. Zaměstnávám taky spoustu lidí, kteří se starají o pozemky, ale nikoho dalšího ne. Rozhodl jsem se tady žít právě proto, že chci být sám.“

„V tom případě se omlouvám, že jsem sem tak vtrhla.“ Mluvila tiše a své pocity držela na uzdě. „Je to všechno jak zlý sen. Stále nemůžu pochopit, co jsem to udělala, ale už rozumím, jak nepříjemné to musí být pro tebe.“
„Měla bys dát někomu vědět, že jsi v pořádku,“ poznamenal věcně.

Rachel jeho starostlivost překvapila. „To už jsem udělala. Zatelefonovala jsem a nechala jim zprávu.“ To, že volala na záznamník v kanceláři svého agenta a jakmile zavěsila, vyhodila mobil z okna a zaslechla, jak se roztříštil o dlažbu, nechtěla rozebírat
„To je dobře. Rozhodně netoužím po tom, aby se mi tu objevil rozzuřený snoubenec a obvinil mě z únosu.“
Rachel ihned zase ochladla. „Neboj se,“ prohlásila upjatě. „Zůstanu tu jen jednu noc a hned ráno… odjedu.“

Orlando sevřel nůž ještě pevněji a obrnil se proti výčitkám svědomí.
„Fajn. Jak už jsem říkal, místa mám dost. Jen se nediv, že ti nebudu dělat společnost – mám hodně práce.“
„Samozřejmě. A co máš za práci?“

„Mám soukromou konzultantskou firmu, která radí ministerstvu obrany se vzdušnou obranou,“ vysvětloval sarkasticky. „Taky spravuju Eastonské panství. Chtěla bys vidět můj životopis?“
Rachel se začervenala, protože jí bylo jasné, že zabloudila na zakázané území.

„Promiň,“ zamumlala. „Moc se vyptávám. To je z toho, že trávím hodně času sama. Jsem strašně zvědavá – panebože, Orlando – ty krvácíš!“
Na vteřinu znejistěl a najednou na prstech ucítil něco lepkavého. Muselo se to stát, když Rachel vešla a vyrušila ho.
„To nic není.“
„Ale je! Teče ti z toho spousta krve!“

Orlando sklonil hlavu. Na světlém mramoru snadno rudou krev uviděl. Beze slova přešel ke dřezu a strčil prsty pod proud vody. Stál s napjatou čelistí a pohledem upřeným přímo před sebe.
Rachel k němu váhavě přistoupila. „Ukaž mi to, prosím tě. Tolik krve – musíš to mít hluboké.“

„To nic není,“ odbyl ji hrubě, ale i on viděl, že voda dopadající do dřezu je tmavě růžová. Zaťal zuby a držel ruku pod ledovou vodou.
Na zápěstí ucítil dotek jejích prstů. Jemný, vroucí a nesmírně něžný. Pomalu mu odtáhla ruku od kohoutku.
Na okamžik ucítila, jak ztuhl, a myslela, že jí ruku vytrhne. S hlavou trochu zakloněnou jí hleděl do očí. Ucítila, že se jí sevřel žaludek stejně silně jako nahoře v ložnici.

Odtrhla od něj oči a podívala se mu na ruku. Z ukazováčku a prostředníčku mu prýštila krev a odkapávala v třpytivých korálcích na kamennou podlahu. Zatajila dech a sklopila hlavu. Zastyděla se, protože málem podlehla náhlé touze přitisknout rty na jeho dlaň. Palcem mu přejela přes čistou ránu na prstech.
Byla hluboká.

„Musíme to krvácení zastavit,“ zašeptala.
Podívala se mu do tváře. Připadala jí náhle strašlivě daleko…

Najednou na ramenech ucítila jeho ruce, které ji manévrovaly dozadu, posadily ji na židli a přitiskly jí hlavu na kolena. Pak se Orlando otočil a se zakrvácenou rukou ve vzduchu si rychle přetáhl košili přes hlavu. Druhou rukou se snažil jemnou bavlnu složit a omotat si ji kolem poraněných prstů.
Hučení v uších postupně odeznělo a Rachel zvedla hlavu. Okamžitě se jí zase zamotala. Orlando stál zády k ní.
Holými zády.

Neubránila se a dychtivě si prohlížela každý napjatý sval jeho širokých zad a mohutných paží. Pochopila, odkud pramení ta jeho aura skryté síly a moci.
Byl jako divoké zvíře – dokonale stavěný, oplývající hrubou fyzickou silou. Ale tady, v tomto temném domě, v této sterilní kuchyni, vypadal jako v kleci.
Zraněný.

Zlomený.
Jak to? napadlo ji.
Fascinovaně se dívala, jak jde ke dveřím, a napůl se vztyčila. „Orlando – promiň. Můžu ti nějak pomoct?“
Přes rameno na ni vrhl přezíravý pohled. „Ano. Dodělej večeři.“

Nejistě otevřela dvířka ohromné lednice a dlouho před ní nehybně stála. Přidržovala se chladné oceli a čekala, až se uklidní.
Nic tady neznám, pomyslela si chmurně a vyndávala něco, co vypadalo jako stonky květin bez květů, nějaké nazelenalé proutky a podivnou beztvarou kořenovou zeleninu. Připadala si, jako by ji někdo přenesl do nějakého úplně jiného vesmíru, kde je všechno úplně odlišné.

Kde se člověk z jednoho pohledu třese – ne strachy, ale touhou.
Kde se člověk z jednoho doteku chvěje – ne odporem, ale dychtivostí.
Uvědomila si, že nehnutě stojí uprostřed kuchyně, v náručí hromadu potravin. To je směšné, pomyslela si. Život se mi obrátil naruby a já tady fantazíruju o muži, kterého ani neznám.

O muži, kterého neznám a který chce, abych mu uvařila večeři.
Podívala se na podivnou směsici, již držela v náručí. Co mě to napadlo? Co s tím mám krucinál dělat? Jsem pianistka, proboha – vysoce vzdělaná profesionálka a moje ruce jsou výjimečně cenný nástroj, pojištěný na tisíce liber. Já je nepoužívám k vaření…

Pohodila hlavou, aby si setřásla vlasy z tváře, a rozhodla se položit tu podivnou zeleninu na pracovní plochu a objednat jídlo po telefonu. Když ale na mramoru zahlédla rudou kaluž Orlandovy krve, pečlivě vyvážená náruč jídla se zakymácela a popadala na zem.
„Děje se něco?“ ozvalo se ode dveří.
„Ne… nic se neděje…“

Přistoupil k ní, oblečený do staré kostkované košile a s prsty omotanými obvazem. „Moc daleko ses nedostala, koukám.“
„To ne.“ Snažila se zklidnit svůj dech. Zvedla bojovně bradu a podívala se mu do očí. „Zatím uklízím. Nevím ale, kde začít. Nikdy v životě jsem nic nevařila, nevím, jak –“
„Tak to je nejvyšší čas se to naučit,“ přerušil ji stroze.

Rachel naprázdno polkla. Natáhla se pro hadr, setřela krev z mramorové desky a zavrtěla hlavou. „Ne. Takové… praktické věci mi nejdou.“
Orlando si zoufale povzdechl. Dobře, Arabella je možná ambiciózní až moc, ale tahle holka posouvá slovo neschopná na úplně novou úroveň, pomyslel si.

„Jak to můžeš říct?“ zeptal se kousavě.
„Na základě víc než dvacetileté zkušenosti,“ opáčila. „Nebo spíš nezkušenosti. Nikdy jsem nedělala žádné domácí práce!“
„Tak teď máš příležitost.“ Vzal do ruky nůž. „Pojď sem.“
„Ne!“
Orlando se zarazil. V jejím hlase zaznívala opravdová trýzeň. Dlouho se ani jeden z nich nehýbal. Orlando se najednou cítil velice, velice unavený.

„Čeho se bojíš?“ zeptal se ztěžka a pak si uvědomil, že v ruce stále drží nůž. „Panebože, Rachel, já ti nic neudělám…!“
Udělala směrem k němu pár nejistých kroků. On ji jemně, ale neústupně postavil před prkýnko a dal jí novou papriku.
„Tak… chytni tu papriku,“ instruoval ji. Stál těsně za ní a z jeho hlasu, který jí zněl těsně u ucha, jí po zádech přeběhlo příjemné mrazení. Třesoucí se rukou vzala papriku a držela se jí, jako by to bylo její poslední spojení s normálním světem.

„Výborně. Do druhé ruky teď vezmi nůž.“ Mluvil naprosto neutrálně, ale Rachel za jeho slovy cítila hodně sebeovládání. Kousla se zahanbeně do rtu a zvedla nůž. Sledovala, jak se čepel v jejím nejistém sevření chvěje, dokud její ruku nesevřel Orlando.
Zalapala po dechu.
Vnímala jeho paže, silné, bezpečné, a musela se hodně ovládat, aby se o něj neopřela a nepoložila si hlavu k němu na hrudník.

„Já nemůžu!“
Pustila nůž a zaťala pěsti. Orlando o krok ustoupil, jako by ho uštkla, a když se otočila, uviděla, jak si nezraněnou rukou podrážděně pročísl vlasy.
„Promiň…“ omlouvala se chabě. „Já jen… moje ruce. Musím být opatrná. Jsou… cenné…“
Orlando znehybněl.

„Cenné?“
Zahleděl se na okamžik na svoje ruce a pak se odvrátil.
Cenné, pomyslel si. Bože, ta je tak povrchní. Tak ona má cenné ruce!

To snad není možné. To moje ruce… Moje ruce nejsou jen cenné, jsou pro mě životně důležité. Jsou to jediné, co mi zbylo. Tahle rozmazlená holka by to ale nikdy nepochopila.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky