Koncert v Paříži - 2. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Orlando vjel bránou na dlouhou, rovnou příjezdovou cestu k Easton Hall, přišlápl pedál plynu až na podlahu a užíval si, jak se svět kolem něj řítí závratnou rychlostí. Frustrace a zlost, jež ho provázely po cestě domů, dočasně utlumil blažený pocit z rychlé jízdy.

Právě tady s Felixem závodili – nejprve jako malí kluci na kolech, potom na koních a motorkách. Právě tady Felix o jednadvacátých narozeninách zrušil svoje nové alfa romeo, protože ho Orlando předjel a zatlačil do příkopu.
Stejně silná jako jejich vzájemná náklonnost byla i jejich rivalita.

Zajištění svým aristokratickým původem a domýšliví díky svému bohatství a fyzické kráse si připadali neporazitelní. To vše ale nakonec znamenalo, že dolů spadli z o to větší výšky. Nesmírné bohatství, neposkvrněný rodokmen ani andělský vzhled neochránily Felixe před raketovým útokem na jeho typhoon a směsice genů, která vytvořila Orlandův dokonalý obličej, mu teď poškozovala zrak.

Byla v tom jistá boží spravedlnost.
Orlando brzy dojel ke starému mostu přes příkop a musel zpomalit. Cesta vedla mezi sloupovím a zužovala se, takže kolem domu musel jet ke garážím opatrněji. Zastavil na dlážděném dvoře, jenž kdysi sloužil velkolepým kočárům, sklonil hlavu a položil ji na volant. Rukama ho svíral, jako by ho už nechtěl nikdy pustit a naposledy vytáhnout klíčky ze zapalování.

Vzdával se své nezávislosti.
Když si vzpomněl na dívku ze hřbitova, zkroutil ústa do ironického úsměvu. Byl na ni tvrdý, ale její bezradné zoufalství působilo na jeho vlastní otevřené rány jako kyselina.

Ona může vzít situaci do svých rukou, honilo se mu hlavou. Můj život se ale začíná vymykat kontrole stejně nevyhnutelně, jako po dni přichází noc. Neexistuje nic, nic, co bych s tím mohl udělat. A tohle je jen první důkaz mého selhání, povzdechl si a pomalu otevřel dveře u auta. Strnule vystoupil a zamžoural do slabého šedého světla.

„Budete dnes auto ještě potřebovat, pane?“
Muže, který vyšel z jedné z vedlejších budov, si Orlando nevšiml, ale jeho hlas ihned poznal. George pracoval pro lorda Ashbrokea už v době, kdy byli Orlando s Felixem ještě děti.

„Ne.“ Dnes ne. Ani nikdy jindy, dodal v duchu.
Už brzy mu o tom budu muset říct. Budu ho muset požádat, aby začal fungovat i jako šofér.
„Mám ho odvézt do garáže?“
„Díky.“ Orlando vytáhl klíčky ze zapalování a na okamžik je pevně sevřel v pěsti. Pak je hodil směrem ke Georgeovi a vešel do domu.

„Tak. Vypadáš nádherně, zlatíčko.“ Elizabethiny ruce poletovaly kolem Rachel jako drobní ptáčci, urovnávaly neposlušnou kadeř tady, uhlazovaly nadýchanou krajku támhle. Zvony kostela, doléhající na faru, připadaly Rachel bolestivě hlasité, ale alespoň znemožňovaly složitou konverzaci.
Stála skrytá pod závojem.

Byla ráda, že ho má. Odděloval ji od zbytku světa, nepropouštěl matčinu nevítanou péči a zakrýval její stále zoufalejší myšlenky a pocity.
Elizabeth se podívala na hodinky. „Výborně. Já už radši půjdu do kostela,“ zašvitořila a urovnala poslední záhyb na Racheliných šatech. Vybíral je Carlos.

Byly střižené v empírovém stylu, aby oslnily všechny hosty, jakmile si v nich Rachel sedne k piánu. Elizabeth jí podala kytici voskově bílých květin. „Na, nezapomeň na ně. Počkej, až pro tebe přijde kostelník. A pak přijde tvoje velká chvíle! Proboha, zlatíčko, zkus se trochu usmívat…“

Zahalená postava v zrcadle skoro neznatelně přikývla. Elizabeth pobíhala kolem. Urovnala si velký zářivě modrý klobouk, stříkla na sebe ještě trochu parfému a natáhla si černé rukavice jako chirurg, který se chystá učinit rozhodující řez.

U dveří se zarazila a Rachel zadoufala, že uvidí nějaké znamení, jímž by jí dala najevo, že to všechno jde ještě zastavit. Elizabeth se zatvářila zamyšleně.
„Škoda, že tvůj otec neměl dost slušnosti na to, aby tu s námi byl. Aspoň jeden den v životě mohl být užitečný. No nic, zlatíčko. Kostelník je moc sympatický. Bude tady tak za deset minut.“

Pak odešla.
Závan větru ode dveří, když zabouchla, zvlnil Rachel závoj.

Rachel si připadala, jako by se pod ním dusila. Zlostí a zoufalstvím. Rozvzlykala se a bez rozmyslu ze sebe začala závoj strhávat.
Toužila se odtud dostat co nejdál.
Divoce se rozhlédla a sebrala klíčky od auta, které jí Carlos koupil jako zásnubní dar. To gesto jí vždycky připadalo jako postavit ptáka v kleci vedle otevřeného okna. Najednou však měla pocit, že dveře její klece zůstaly pootevřené a ona má kraťoučkou příležitost vyletět ven.

Rozběhla se zběsile ke schodům, doprovázená klapotem svatebních střevíčků po leštěném dřevě. Dole se chytila venkovních dveří a zhluboka se nadechla. Na vteřinu vykoukla ven, pak dveře prudce otevřela a spěchala přes dvůr k autu.

Ruce se jí třásly tak, že jí málem nešlo otočit klíčkem v zapalování. Pak, když se jí konečně podařilo nastartovat, vyrazila s autem vpřed, až od kol hlasitě vylétly spršky štěrku. Netroufla si podívat se do oken a se zaskřípěním pneumatik zahnula ze dvora na silnici. Se slzami v očích se nervózně podívala do zpětného zrcátka. Napůl očekávala, že uvidí Carlose, jak za ní rozzuřeně běží, nebo matku, která se ve svém křiklavém klobouku zničehonic objeví na silnici.

Hlavní vchod do kostela, kde se shromažďovali hosté, byl na druhé straně, ale přesto se jí silnice zdála šíleně nekrytá, takže bez dlouhého přemýšlení zahnula na úzkou cestu, po níž ten den ráno viděla odjíždět Orlanda Wintertona.

Byla to malá postranní silnička lemovaná vysokým živým plotem, nad níž se skláněly holé větve hlohu, takže si připadala, skoro jako by projížděla tunelem. Naklonila se nad volant a svírala ho tak pevně, až cítila bodavou bolest v napjatých šlachách a zápěstích.

Pronásledoval ji strašidelný zvuk kostelních zvonů. Přišlápla pedál plynu až k zemi, aby už byla od kostela co nejdál. Silnička před ní se klikatila sem a tam, takže neměla tušení, kterým směrem vlastně jede.
To mě vůbec nenapadlo, vyděsila se. Kam vlastně jedu?

Kde to vlastně jsem? zpanikařila a zoufale se rozhlížela. Zjistil už někdo, že jsem pryč? Možná ještě není pozdě se vrátit. Nikdo by se to nemusel dozvědět. Stačilo by jen najít nějaké místo, kde bych se mohla otočit, a zase bych mohla tiše vběhnout dovnitř. Znovu bych si nasadila závoj a život by pokračoval podle plánu.

Carlos s matkou mají pravdu. Sama to nemůžu zvládnout. Nedokážu ani utéct, aniž bych se ztratila.
Spustil se déšť. Tenké provázky kapek dopadaly na čelní sklo a vnější svět rozmazaly v jednu šedivou šmouhu. Rachel si snažila horečnatě vzpomenout, jak spustit stěrače, ale když konečně nahmatala správnou páčku, zjistila, že šmouhy nejsou způsobené deštěm, ale slzami.

Silnice byla hrbolatá a rozbitá a nebylo kde se otočit. Znovu přišlápla plyn a řevem motoru se snažila přehlušit kostelní zvony v dálce. Jejich zvuk, nesoucí se přes sychravá, šedá pole, už byl slabší, ale stále jí připomínal pohřeb. Chloupky na zátylku se jí zježily. Všechno okolo jí přišlo pochmurné a hrozivé.

Srdce jí bušilo jako zvon, když se znovu a znovu dívala do zpětného zrcátka, v němž čekala reflektory Carlosova velikého černého auta, které se budou přibližovat a přibližovat, hypnotizovat ji, až ji úplně pohltí.
Určitě mě někdo viděl, strachovala se. Někdo mě určitě zaslechl. Carlos určitě uhodl, že jsem utekla. Dokáže vycítit můj strach a využít ho tak, že mi nezbývá nic jiného, než se mu podřídit…

Na krku téměř ucítila jeho horký dech a s výkřikem se otočila, aby se přesvědčila, že si to jen představuje.
Obrátila hlavu zase zpátky a všimla si, že se cesta před ní zužuje v malý mostek. Stočila volant, ale příliš prudce, takže zaslechla nepříjemný zvuk kovu skřípajícího o kámen.

Jedním blatníkem se otřela o stěnu. Vyděšeně pokračovala v cestě, která už naštěstí vedla rovně. Netroufala si ale zastavit a podívat se na škodu, kterou způsobila, aby ji náhodou Carlos nedohnal. Představila si, jak by v potemnělé uličce zastavil, vystoupil z auta a blížil se k ní s leskem v očích, na nějž nedokázala zapomenout…

Vzpomínky na Carlose, které se dlouho snažila potlačit, vyvřely na povrch. Zakymácela se a předklonila, jako by ji někdo udeřil do břicha. Hlasitě se rozvzlykala. Vší silou se snažila udržet volant a nepoddat se panice.

Chybí ti ale odvaha, rozřízl mlhu Orlandův klidný a vyrovnaný hlas. Najednou v dálce před sebou uviděla velikou budovu.
Rychle projela branou a prudce zastavila před velkým, temným sídlem. Modlila se, aby byl někdo doma. Někdo, kdo by jí pomohl – kdo by ji schoval – pro případ že by ji Carlos pronásledoval.

Trochu se na sedadle uvolnila a čekala, až se jí zklidní tep a přestanou se jí třást nohy, takže bude schopná vstát a jít k hlavním dveřím. Co když nebude nikdo doma? přemítala. Představovala si, jak ťuká, klepe, vší silou buší a ten zvuk se rozléhá prázdnými, rozlehlými místnostmi, zatímco z dálky se přibližují reflektory černého auta…

Když v tom si všimla, že se po štěrku rozlil proužek měkkého světla. Otevřely se dveře a z nich vyšla postava. Rachel popadla kliku od dveří a vyskočila ven. Zaplavila ji taková úleva, že se musela opřít o auto.
O vteřinu později se úleva změnila v mučivé poznání.
Jako negativní snímek anděla ze hřbitova stál ve dveřích Orlando Winterton.

Orlando otevřel dveře a zamračil se do narůstající tmy. Zaslechl skřípění gum na štěrku, ale trvalo mu několik vteřin, než si všiml velmi drahého a velmi poškrábaného stříbrného sportovního auta, které vypadalo, jako by ho někdo před domem zanechal.
Arabella, pomyslel si.

Den před tím telefonovala a tím svým chladným způsobem mu oznámila, že ho chce vidět. Orlando netušil proč. Vše v Arabellině životě bylo bezvadné a šlapalo jak na drátkách. Pro slabost u ní nebylo místo, o čemž ho naprosto jednoznačně ujistila, když jí pověděl o své diagnóze. Třeba jí trápí špatné svědomí, pomyslel si cynicky, když jí položil sluchátko.

Arabella ale měla ráda poslední slovo. Orlando stál ve dveřích a čekal, až vystoupí z auta. Jeho tvář byla jak z kamene. Přemýšlel, jakou hru na něj asi zkusí tentokrát – výsměch nebo svádění?

Tak či tak věděl, že je vůči ní imunní. To byla jedna z věcí, za něž byl vděčný: když žije člověk v pekle, nikdo mu to nemůže udělat ještě horší.
Dveře od auta se otevřely a vyskočila z něj štíhlá postava, v zimním příšeří přízračně bílá. Orlando mírně zaklonil hlavu a snažil se na ni zaostřit.
Nebyla to Arabella.

Opírala se o auto a i přes horšící se zrak a blížící se soumrak Orlando viděl, že se třese. Měla na sobě tenké bílé šaty, které jí ve větru těsně obepínaly postavu, a vlasy jí zářily do dálky jako maják.
Dívka ze hřbitova.

Scházel pomalu po schodech k ní. Promrzlá na kost ho Rachel bezmocně sledovala a najednou si uvědomila, že mozek má stejně zmrzlý jako zbytek těla, ale že něco, někde hluboko v jejím nitru, touží tomuto muži padnout do náruče.
Z dálky sem stále doléhalo pronikavé vyzvánění kostelních zvonů a Rachel trochu zatřepala hlavou, aby ho dostala z hlavy, a začala celou situaci brát racionálně.

„Promiň,“ začala se omlouvat chraplavým hlasem. „Nechtěla jsem přijet zrovna sem. Nevěděla jsem… Ta silnice – nevěděla jsem, kam vede – jen jsem… chtěla pryč…“
Díval se na ni a z jeho širokých ramen bylo cítit napětí. Jeho obličej ale nic neprozrazoval. „Pryč ze svatby, předpokládám?“

„Ano. Nedokázala jsem… to udělat.“ Mluvila velmi opatrně a dýchala velmi pomalu, aby zůstala klidná. „Čekala jsem do poslední chvíle, jestli se nestane něco, co by svatbu překazilo, ale nic se nestalo… a pak… Věděla jsem, že to nemůžu udělat. Utekla jsem… protože jsi měl pravdu, já…“
Znovu se zhluboka nadechla, ale vtom zvony náhle zmlkly. Ticho se kolem nich začalo ovíjet jako mlha. Rachel se vyděšeně odmlčela, protože jí došlo, co to ticho znamená.

Oni to vědí! vyděsila se. Zjistili, že jsem pryč. A Carlos… Carlos bude…
Horečnatě si pročísla vlasy a zoufale se rozhlížela kolem sebe. Opět se jí zmocnila hrůza. Bez rozmyslu znovu otevřela dveře auta.
V tu ránu byl vedle ní Orlando. Sevřel ji kolem pasu, čímž jí přimáčkl ruce k tělu, aby nemohla utéct. Bránila se, snažila se vykroutit, ale byl silnější.

Bez zřejmé námahy ji držel na místě.
„Pusť mě! Musím jet! Pojedou za mnou a –“
„Ne!“ nakázal jí. Otočil ji k sobě čelem a chytil ji za paže, stejně jako ráno na hřbitově. „V tomhle stavu nikam nejedeš. Zůstaneš tady.“

Rachel se přestala bránit. Svěsila se mu v náručí, takže ji musel přidržovat. Orlando upřel oči do neviditelného bodu v dálce. V duchu skřípal zuby a snažil se ovládnout emoce, které v něm zuřily – netrpělivost, nesouhlas, podráždění, nelibost.
A osten vzrušení, který je všechny poháněl.

Ocelovou vůlí vzrušení potlačil. Takové pocity už neměly v jeho životě místo. Vůně jejích vlasů, to ta způsobila, že si na okamžik připadal, jako by ho někdo udeřil na solar.

Rachel zvedla hlavu, takže rozeznával její bělostnou tvář. „Nemůžu tu zůstat…“ namítla sklesle. „Chtěla bych toho po tobě moc… Nemůžu…“
Orlando ji pustil, o krok ustoupil a zbytečně silně zabouchl dvířka u auta. „Máš kam jít?“
„Ne.“

„No,“ prohlásil, „v tom případě můžeme přeskočit tu část, kdy mi budeš ze zdvořilosti odporovat. Myslím, že zrovna tohle je situace, kdy nemáš na výběr, a já mám místa dost.“
Rachel si konečně pořádně všimla ohromného domu. Byl postavený z červených cihel, s kamenným zdobeným vchodem. Na obě strany se táhla vysoká, tmavá okna a na šikmé střeše rozeznávala proti obloze štíhlé zdobené komíny. Dům byl nádherný, ale obrovský a tmavý a naháněl jí hrůzu.

Stejně jako jeho majitel.
Ten vyrazil zpátky k domu a netrpělivě se ohlížel přes rameno.
„Na co čekáš?“

Jeho kousavý tón ji zabolel. „To auto tady nemůžu nechat… někdo by ho mohl zahlédnout… A mám v něm věci…“ zakňourala. Uvědomovala si, že mluví jako hysterické dítě, ale bylo jí to jedno, protože byla úplně zoufalá.
Orlando se zarazil a neochotně se vrátil. Napřáhl ruku. „Dej mi klíčky a já někomu řeknu, aby ho přeparkoval.“

Podala mu je a dívala se, jak jde ke kufru a vytahuje její veliký značkový kufr.
„Vidím, že útěk sis moc pěkně naplánovala,“ poznamenal úsečně.

„Ne… Neplánovala jsem ho. To jsem si sbalila včera. Na dnešní noc…“ odmlčela se a smutně se usmála.
„Chápu. Na svatební noc.“
Orlando se přinutil nemyslet na to, co asi v kufru je. Byl si ovšem jistý, že nic z toho, žádnou hedvábnou ani krajkovou parádu, tady Rachel potřebovat nebude. Křídlo, kam se ji chystal uložit, nebylo využíváno už rok. Bylo v něm chladno.

Bylo také tak daleko od jeho ložnice, jak to jen bylo možné. Rachel ho následovala po schodech do domu. Chvěla se. Připadala si jako kráska, vstupující do hradu zvířete.
A pak uviděla svůj odraz v zrcadle ve vstupní chodbě a v duchu se zasmála.

Kráska? Co si to nalhávám? pomyslela si. Vlasy, učesané a upravené slavným kadeřníkem ani ne před dvěma hodinami, měla pocuchané větrem a vlastními horečnatými prsty, takže vypadala trochu nepříčetně. Pod přívalem slz vzalo za své i profesionální líčení. K dokreslení vzhledu podivné kreatury na cestě do blázince přispívaly i její rozevláté a ušmudlané šaty.

Orlando, nenuceně elegantní, s aristokraticky vztyčenou hlavou, se na konci tmavé chodby zarazil. Při pohledu na něj ucítila hluboko v nitru bodnutí.
Něco na jeho zjevu ji zasáhlo na citlivém místě. Smyslném místě. Vyděsilo ji to.
Odvahu… nakázala si.
„Tudy.“

Impozantní vstupní hala přecházela v chodbu, na jejímž konci se zvedalo elegantní točité schodiště. Orlando po něm začal stoupat a při chůzi se konečky prstů jemně dotýkal dřevěného obložení stěn. Rachel ho fascinovaně pozorovala a zachvěla se, jako by ten něžný dotyk ucítila na své kůži. Nahoře na schodech zahnul doprava do tmavé chodby. Rachel se rozhlédla a na smaragdově zelených stěnách si všimla lampiček s hedvábnými stínítky.

Nechápala, proč je Orlando nerozsvítí. Šero v chodbě jí alespoň umožnilo, aby si prohlédla, co je venku. Zastavila se a vyhlédla z okna. Okno vedlo na čtvercové nádvoří, ohraničené stěnami domu a rozdělené na čtyři části tmavými čtvercovými záhony, v nichž nic nerostlo.

Orlando šel napřed, takže Rachel musela za zvuky jeho kroků na leštěné dubové podlaze popoběhnout. Dům ji naprosto ohromil, i když zrovna nebyla ve stavu, kdy by si jeho nádheru mohla vychutnat.

„Tady,“ oznámil jí stroze a otevřel jedny dveře. Rachel ho následovala do velikého pokoje, jemuž vévodil obrovský mramorový krb a v němž jinak nebylo nic než veliká postel s nebesy, na niž Orlando hodil její kufr.
„Ty šaty by sis měla svléknout.“

Rachel se polekala. Tázavě se na něj podívala, ale výraz jeho tváře byl nečitelný.
Její tísně si nevšímal, přistoupil k oknu a rázně zatáhl závěsy, čímž se pokoj ponořil do naprosté tmy.
Srdce se jí divoce rozbušilo.

Nechce snad…? Má matka pravdu? Jde všem mužům jen o… jako Carlosovi? přemítala vyděšeně.
Jednu ruku obtočila kolem sloupku postele, přitiskla se k němu a zároveň se za ním schovávala. Vyschlo jí v ústech a břicho se jí svíralo strachem. Cítila, jak se vzduch chvěje jeho blízkostí, slyšela jeho lehké pohyby a nedokázala potlačit slabé vzlyknutí.

Pak se rozsvítila lampička na nočním stolku a pokoj zalila vlídným světlem.
„Budu v přízemí,“ oznámil jí ode dveří.
Rachel překvapeně zamrkala. „Ne – Orlando! Počkej!“ vykřikla. „Já… já… potřebuju pomoct. S šaty.“

Orlando zaváhal a chytil se rukou za hlavu. „Bože…“ Bylo to něco mezi vzdychnutím a nadávkou. Pak šel rovnou k ní, tvář hrozivě chladnou.
Rachel se celá chvěla, ale otočila se, nastavila mu záda a sehnula hlavu, aby mohl k zipu na šatech. V očekávání jeho doteku ucítila vzadu na krku husí kůži.

Připadalo jí to jako věčnost, během níž se v ní napětí hromadilo jako voda, která začíná vřít. Konečně jí jemně shrnul vlasy z šíje a ve stopách svého doteku zanechal slaboučké chvění. Našel zip a prudce ho rozepnul. Pak beze slova odešel a Rachel zanechal přitisknutou ke sloupku postele.

Zavřela oči a zoufale čekala na pocit úlevy, ale místo toho se kousala do rtu pod náporem prázdnoty a touhy.
Myslela si, že se bude jeho doteku bát. Zřejmě proto, že byla tak zvyklá na strach, že už ho automaticky očekávala. Toto však bylo něco úplně jiného.

Něco, o čem si myslela, že nebude nikdy schopná zažít, ale co se v ní rozvíjelo od chvíle, kdy ji k sobě přitiskl na hřbitově.
S překvapením si uvědomila, že pocit, který jí zrychluje tep, naplňuje tělo chvěním a hřeje v podbřišku, není strach.
Bylo to vzrušení.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky