Koncert v Paříži - 17. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

EPILOG

Slunce vybarvené jako okvětní plátky růže pomalu zapadalo za starou cihlovou zeď táhnoucí se kolem zahrady. Stíny měly fialový nádech a pod korunami lip přecházely do inkoustově modré. Felix běžel k fontáně napřed a v nasládlém vzduchu byl slyšet jeho smích.

Rachel se při vytváření růžové zahrady inspirovala duchem původního návrhu, ale v některých detailech se od něj odchýlila. Z oblouků stále padaly záplavy tradičních květů a pnuly se kolem pěšinek, ale Rachel je naaranžovala podle vlastního vkusu.

O rok dříve, za příjemných podzimních dnů, kdy jí rostlo bříško, chodila sem a tam a kreslila jeden náčrtek za druhým. K ruce měla skupinku zahradníků, kteří měli od Orlanda výslovné pokyny, aby ji nenechali dělat žádnou byť jen trochu namáhavou práci. V době, kdy zahradu dokončili, přišla na svět nádherná holčička, kterou nemohli pojmenovat jinak než Rose.

Za zlatavého letního soumraku se teď Rachel, s lahví vychlazeného šampaňského v ruce, zastavila a ohlédla. Zahrada byla opojně dokonalá – provoněná a rozkvetlá – ale radost z dobře odvedené práce se nemohla vyrovnat hluboké lásce, kterou cítila, když sledovala, jak se k ní svým sexy krokem blíží Orlando s dcerou v náručí. I když byla sedmiměsíční Rose po třech generacích v rodu Wintertonů první holčičkou, měla stejně tmavé vlasy a spoustu energie jako její mužští předkové.

Horní knoflík svatební košile měl Orlando rozepnutý, kravatu dávno někde odložil. Nebyly to ani dvě hodiny, kdy v kostele při soukromém obřadu navlékl Rachel jednoduchý zlatý prstýnek. Na cestě z kostela pak za ospalého letního odpoledne položila nová lady Ashbrokeová kytici žlutooranžových růží k nohám Felixova anděla.

Vrátili se do Eastonu, kde se na trávníku v družném hovoru mísili zaměstnanci panství s Rachelinými novými kamarádkami z mateřského centra ve vesnici a pod jasnou pomněnkově modrou oblohou popíjeli šampaňské. Oslava byla dokonalá, přesto se Orlando těšil na okamžik, kdy bude mít Rachel zase sám pro sebe.

Ten okamžik přišel a cestička v zahradě mu pod bosýma nohama připadala jako hřejivé hedvábí. Sledoval proužek hladkých kamenů, které do ní byly zasazené. Začínaly před vchodem do domu u lipového stromořadí a směřovaly doprostřed zahrady. Díky nim se v ní velmi snadno orientoval.

Vymyslela to Rachel. Byl to jeden z tisíců nápadů, jimiž změnila jeho život k lepšímu.
K lepšímu změnila i jeho samotného.

Šel za ní až k zahradní besídce porostlé bílými růžemi. Sehnul se a postavil dceru na zem. Rose se okamžitě svezla na kolínka a po čtyřech se pustila za svým milovaným Felixem a vodou. Orlando se posadil vedle Rachel na kamennou lavičku a vzal si skleničku šampaňského, kterou mu vložila do ruky. Měla jednoduché, krátké svatební šaty z krémového hedvábí a Orlando jí obdivně vtiskl polibek na odhalené rameno.

„Nelituješ, že teď neodlétáme na líbánky do nějakých exotických krajin?“ zamumlal. Její pleť mu přišla jako sametová broskev vyhřátá na sluníčku.
„Ne.“ Usmála se, naklonila hlavu, aby jí mohl zlíbat krk, a blaženě vzdychala. „Jsem ráda. Miluju to tady. Jsem tu doma.“
Stíny se natahovaly a nad hlavou na tmavnoucí obloze se jim rozsvítily první blikající hvězdy. Rachel si opřela hlavu a upíjela šampaňské, zatímco Orlando ji něžně a vroucně hladil po paži. Hleděla na něj přivřenýma očima a cítila, jak v ní roste známá touha. Jeho šibalský úsměv prozrazoval, že si toho všiml.
„Lady Ashbrokeová, moc dobře vím, na co myslíte.“

Rachel se rozverně zasmála, vklouzla mu rukou pod košili a ucítila, jak se mu napjaly břišní svaly. „Jak jsi to poznal?“
„Cítím to.“
„A jaký je to pocit?“

„Báječný.“ Dopil skleničku šampaňského, vstal a přitáhl si ji k sobě. „Ale jen pokud netrvá moc dlouho. Pojď – je čas uložit děti.“
Rachel zvedla rozverně obočí. „Jen děti?“
„Nejdřív děti a pak tebe.“

Se smíchem vzala Rachel do náručí protestující Rose a zahrnula ji polibky, zatímco Orlando zvedl Felixe do výšky a posadil si ho na ramena. Společně se vydali po cestičce zpátky do domu.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky