Londýn. O čtyři měsíce později.

„Takže tohle je ten tvůj slavný dědic?“
Andrew Parkes se natáhl přes stůl a obdivoval se Felixovi. „Pěkný chlapík, Orlando. Je ti podobný – a svému jmenovci taky.“
Orlando se hořce usmál. Podoba s bratrem mohla mít i jinou příčinu, než by se mohlo zdát – jak mu Arabella vmetla zlomyslně do tváře, než se odstěhovala do Dubaje za svým snoubencem, ropným magnátem. Orlandovi to bylo jedno. Záleželo mu jedině na tom, že Felix zůstal u něj. Ropný magnát totiž neměl rád děti.

„A jak se máš ty?“ zajímal se Andrew.
Orlando pokrčil rameny. „Normálně. Zrak se mi zatím dál nehorší. Zvládnu přebalit i plínku, ale chůvě to, prosím tě, neříkej.“
„To je skvělé. A jak to zvládáš…ehm… psychicky?“
„Zvládám to bez problémů, Andrewe. Lidem ve svém okolí už jsem to řekl. Už to netajím.“

„Tak to je velký pokrok.“
Orlando vstal. „Rád bych věděl ještě jednu věc. Jaká je pravděpodobnost, že to zdědí Felix?“
Andrew se zamyslel. „Mizivá. Je to velmi vzácné onemocnění. Recesivní gen musejí mít oba rodiče.“
„A byl by v tom nějaký rozdíl, kdybych nebyl otcem já ale můj bratr? Bylo by to méně pravděpodobné?“ vyptával se Orlando.

„Asi ne…“ odpověděl Andrew opatrně. „Předpokládám, že se ptáš z nějakého důvodu?“
„Bratra moje diagnóza zřejmě dost zasáhla. Arabella byla tak hodná a nabídla mu útěchu,“ vysvětloval trpce.
„Aha. No, ať je za jeho příchod na svět zodpovědný kterýkoliv z vás, na pravděpodobnosti onemocnění to nic nemění.“
„Díky, Andrewe.“

Venku před ordinací Orlando bezmyšlenkovitě zapátral pohledem směrem k místu, kde před víc než rokem, tenkrát když se od doktora dozvěděl svoji diagnózu, uviděl poprvé Rachelinu fotku.
Pomyslel si, že ho asi klame zrak. Zamrkal, protřel si oči a skoro se bál podívat se znovu.
Ale byla tam. Další fotka. Rozmazaná. Ale datum na plakátě rozeznat dokázal. Zrovna ten den se konal koncert.

Rachel seděla v šatně před zrcadlem a do očí, zčervenalých nedostatkem spánku a přebytkem slz, si kápla oční kapky. Turné mělo ohromný úspěch. Po každém koncertě následovaly nadšené kritiky, které hodnotily její výkon jako „interpretaci s dosud nevídanou emocionální hloubkou“ a Rachel označovaly za „mladou, odvážnou umělkyni“.

Carlos se od chvíle, kdy mu Orlando domluvil, držel od Rachel v bezpečné vzdálenosti a když její matka zjistila, že si za dceru snažil najít náhradu, začala stát spíše na její straně. Rachel jí sice nikdy nezapomněla ty roky, kdy nahrazovala lásku disciplínou, ale mnohem lépe ji chápala. Zjistila už, jak moc dokáže láska bolet.

Rachel se podívala na hodinky a vstala. Na chvíli se zadívala na svůj odraz v zrcadle. Oblékla si další večerní šaty ve své charakteristické tmavě zelené barvě. Měly hluboký výstřih a pod ňadry pásku zdobenou korálky, odkud šaty volně splývaly, čímž umně zakrývaly její rostoucí bříško.
Památku na Orlanda.

Pro Orlanda nebyl díky jeho konexím problém získat na poslední chvíli lístek. Složitější ovšem bylo přemluvit dívku u vstupu, aby ho pustila dovnitř i s Felixem. Nakonec ji zřejmě přesvědčila ona magická kombinace pohledného muže a roztomilého miminka, takže jakmile zhasla světla, nechala ho vklouznout dovnitř.

Se spícím Felixem v náručí se Orlando posadil na sedadlo a ohlušující potlesk mu oznámil, že na pódium vstoupila Rachel. Když trochu zaklonil hlavu, dokázal rozeznat její zrzavé vlasy, zářící ve světle reflektorů jako plamen.
Chvíli bylo ticho a pak se síní rozlehly první takty Debussyho Preludia.

Čas jako by přestal existovat. Orlando si uvědomil, že ho ta andělská hudba a hlavně možnost dýchat celé dvě hodiny stejný vzduch jako Rachel naplňuje blažeností. Po tolika měsících, kdy se na ni snažil zapomenout, se mu ulevilo, protože se myšlenkám na ni mohl prostě oddat.
Nechal se kolébat na vlnách hudby a najednou si uvědomil, že je koncert u konce. Publikum ještě na okamžik sedělo v naprostém tichu, učarováno Racheliným výkonem. Potom se sálem rozlehl bouřlivý potlesk.
Orlando zadržel dech – Felix se mu v náručí začal vrtět. Zvedl hlavičku a zafňukal, ale hned se zase uklidnil. Pak orchestr spustil Scarlattiho sonátu, ale to už se Felix vzbudil doopravdy a začal rozhořčeně plakat.

Carlos máchl zuřivě taktovkou a velitelsky se otočil. Orchestr okamžitě ztichl.
„Dítě?“ vykřikl Carlos. „Co to má znamenat?“
Orlando vyskočil ze sedadla. Tou dobou už Felix křičel z plných plic, žalostně a pronikavě. V obecenstvu to začalo šumět, hlavy se zvědavě otáčely a nohy se nervózně šoupaly. Vstala i samotná pianistka a zahleděla se do davu.

Mumlání v publiku zmlklo. Všichni zatajili dech a čekali na její reakci. Očekávali dramatické vystoupení rozhněvané pianistky podtrhující dirigentovo pobouření. Rachel Campionová si ale místo toho zastínila oči před prudkými reflektory, jež na ni mířily, a snažila se nahlédnout do tmy ležící za nimi.
„Felixi?“

Nebylo to víc než zašeptání, ale mikrofon nad klavírem ho zachytil a zesílil, takže každý v sále mohl zaslechnout touhu v jejím hlase.
„Orlando?“
Všechny hlavy se naráz, jakoby na dálkové ovládání, otočily dozadu. Muž stojící v prostřední uličce s plačícím miminkem byl vysoký, romanticky snědý a pohledný. Vypadal také, jako by do něj udeřil blesk.

Atmosféra v sále byla nabitá elektrizujícím napětím. Nikdo se nehýbal a jediné, co bylo slyšet, byl srdceryvný pláč dítěte.
Rachel se znovu posadila ke klavíru a začala tiše a nekonečně něžně hrát.
Zpod prstů jí prýštilo Chopinovo Nokturno jako kouzelná paleta tónů, z nichž každý vibroval láskou a touhou. Dirigent opustil sál, ale členové orchestru se jeden po druhém přidávali, až byl sál naplněn čirou harmonií.

Bylo to jako by se u stropu vznášeli andělé.
V záři reflektorů se Rachel na tváři třpytily slzy jako diamanty. Její výraz – plný bolesti a obdivu a ztrápené blaženosti – připomínal trpící Madonu.
V Bankside Hall sedělo tisíc tři sta lidí. Když hudba utichla, byl Felix prakticky jediný, kdo nebrečel. Na okamžik nastalo naprosté ticho. A pak se vzadu v sále ozvalo tlumené zaklapnutí dveří.

Když se lidé otočili, byl muž s miminkem pryč.
A když se zase obrátili zpět, byla pryč i pianistka.

Chodby v zákulisí připadaly Rachel jako labyrint. Zoufale se z nich snažila vymotat a najít Orlanda.
Je tady určitě s Arabellou, přemýšlela horečnatě. Nebo si vyrazila někam jinam a jeho nechala, ať se postará o Felixe…
Každopádně je tady! Je tady a já ho nemůžu nechat odejít. Vím, jak miluje Felixe – má právo vědět i o svém druhém dítěti. O našem dítěti.

Klapání jejích podpatků se v prázdných chodbách hlasitě rozléhalo, takže se zastavila a lodičky si sundala. Běžela dál a nestarala se, co si o tom myslí hudebníci a kulisáci, kteří se trousili po chodbách. Zahnula za roh a ocitla se na balkoně ve vstupní hale, zdobené ve stylu art deco.

Přiběhla k zábradlí a podívala se dolů.
Vzhledem k tomu, že koncert ještě oficiálně neskončil, byla hala prázdná – až na jednoho muže, mířícího k východu. Ta široká ramena, úzké boky a dlouhé nohy, tu pomalou, rozvážnou chůzi si nemohla s nikým splést.
„Orlando… prosím tě… počkej! Takhle nemůžeš odejít!“ zavolala zoufale a stěny její slova v rozlehlé hale dutě odrážely.

Orlando se narovnal, jako by očekával ránu. Jako ve zpomaleném filmu se otočil.
„Já musím.“
„Kvůli Arabelle? Čeká na tebe?“
Překvapeně vzhlédl a zavrtěl hlavou. „Arabella? Ta je pryč. Nikdy jsme se k sobě nevrátili.“

Rachel cítila, jak se jí kovové zábradlí zařezává do dlaní. „Ale Felix…“ špitla. „Tvrdila mi, že si Felixe odveze, když se k ní nevrátíš…“
Orlandovi to najednou došlo. Opatrně položil sedačku s Felixem na podlahu. „Další Arabellina rafinovaná taktika,“ procedil mezi zuby.
V Rachel se rozsvítila jiskřička naděje. „Proč jsi sem přišel?“
Dole stál Orlando, nehybný, rovný, s netečným výrazem.

„Abych tě viděl.“ Hořce se zasmál. „Abych tě slyšel, to je jedno. Stálo to za to. Byla jsi ohromná.“
„Ale ty se o hudbu nezajímáš,“ namítla a naděje se jí začala šířit celým tělem jako lesní požár. Rozběhla se ke schodům, ale Orlandovu bledou tvář z očí nespouštěla. „Sám jsi to říkal… Pálíš piána.“
„Ani nevíš, jak jsem se změnil,“ povzdechl si.

Konečně dorazila ke schodům a běžela dolů. Po tvářích jí tekly proudy slz. Na předposledním schodu, těsně před Orlandem, se zarazila.
„Nechci, aby ses měnil…“ zašeptala horoucně. „Miluju tě takového, jaký jsi.“
Pomalu k ní zvedl hlavu. Jeho úsměv prozrazoval nesnesitelný smutek.

„Rachel…“ pronesl odevzdaně. „Já tě taky miluju. Miluju tě tak, že ti nechci zkazit život. Na to, aby ses se mnou zahodila, jsi moc chytrá, moc krásná, moc talentovaná. Ty patříš sem… Já bych ti jen překážel. To nemůžu udělat.“
Rachel na okamžik stála mlčky, obličej vlhký od slz. „Pověz mi to ještě jednou,“ vydechla.

Chytili se za ruce a propletli je tak pevně, jako by každý stál na druhé straně hluboké propasti.
„Miluju tě,“ prohlásil Orlando rázně. „Miluju tě, ale nebudu ti stát v cestě. Měla jsi pravdu. Tvoje ruce jsou na každodenní život v Eastonu příliš cenné. To bych ti nemohl udělat.“

„Ani nemusíš.“ V hlase jí zaznívala radost. „Udělám to sama. Odedneška končím.“
„Ne –“
„Ale ano,“ trvala na svém. „Ano. Tentokrát nemáš na výběr ty, Orlando Wintertone. Od zítřka nastupuji na mateřskou dovolenou a nic s tím nenaděláš.“

Prudce zvedl hlavu. „Cože?“
Jemně jeho ruku stáhla dolů a položila si ji na rostoucí bříško.
„Chápeš?“ zašeptala.

Orlando ji k sobě vroucně přitiskl a sklonil se k jejím rtům. Objímali se a náruživě jeden druhého hltali, poháněni zoufalou touhou uplynulých čtyř měsíců a radostnou nadějí do budoucna.
Za nimi se ozvalo rozpačité zakašlání. „Slečno Campionová… Promiňte…“
„Mmmm?“ Zamumlala Rachel, aniž by se odtrhla od Orlandových rtů.

„Publikum by rádo vědělo, jestli bude ještě přídavek… Chtěli by ještě.“
„To nejsou sami,“ vzdychl Orlando, ale pustil ji a postrčil směrem k sálu. „Jen jdi.“
„Já nemusím…“
„Musíš. Čeká tam na tebe víc než tisíc lidí.“
„Záleží mi jenom na tobě a na Felixovi.“
„My na tebe počkáme, jak dlouho bude potřeba.“