Koncert v Paříži - 15. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Orlando se přiřítil na recepci hotelu. Tou dobou už u ní čekalo plno lidí. Všechny je předběhl a postavil se přímo k pultíku. Pár, který se u něj právě odhlašoval, při pohledu na vysokého, snědého muže s vražedným výrazem ve tváři radši ustoupil stranou.

„Slečna Campionová?“ vyštěkl. „Odhlásila se?“
„Pardon, monsieur… Je tady fronta.“ Recepční ani nevzhlédl od obrazovky počítače. To byla chyba. Nebyl připravený na to, že se Orlando natáhl přes pultík a chytil ho za klopy uniformy.

„Promiňte,“ prohlásil Orlando s nekonečnou zdvořilostí v hlase, „ale tohle spěchá. Jen mi řekněte, jestli se odhlásila.“ Povolil sevření.
Recepční se zamračil a začal něco naťukávat na klávesnici. Konečně zvedl hlavu od počítače.
„Non, monsieur.“

Nedíval se Orlandovi do očí, ale do bodu kousek nad jeho pravým ramenem, k výtahu.
„Mohl byste mi dát klíč?“ požádal ho Orlando.
„Moment, pane.“ Než recepční klíč našel, zmizela zrzavá dívka v doprovodu elegantního pána, kterou předtím zahlédl u výtahu, venku na ulici.

Orlando odběhl k výtahu a škodolibý úsměv recepčního vůbec nezaregistroval. Neodhlásila se, uvažoval horečnatě. To znamená, že musí být stále v apartmá.
Zuřivě mačkal tlačítko výtahu a ulevilo se mu, když se dveře okamžitě otevřely. Vstoupil dovnitř a málem omdlel. Ucítil slabou vůni růží. Zoufale se rozhlédl. Výhled mezerou v zavírajících se dveřích výtahu mu blokovaly černé šmouhy. Chtěl zavolat Rachel jménem, ale dveře zaklaply. Vrhl se k ovládacímu panelu a potupně odpočítával, které tlačítko má zmáčknout.

Když se konečně dostal k apartmá, rozrazil dveře.
„Rachel!“ vykřikl zoufale.
Prošel všechny místnosti a zjistil, že jsou hrozivě prázdné a tiché. Tak Arabella mluvila pravdu, musel si připustit. Rachel je pryč a nezanechala po sobě nic než vůni růží a spoušť v mém srdci.

V uších mu zněla Arabellina slova: „Je to světově proslulá pianistka, Orlando. Ani ty snad nemůžeš být tak sobecký a chtít, aby se kvůli tobě vzdala takové kariéry a žila někde v ústraní se slepcem.“
Myslel jsem hlavně na sebe, vyčítal si.

Zaplatil jsem hotel v Paříži a doufal, že si s Rachel konečně promluvím. Je statečná a silná a láskyplná – jestli by mě někdo přijal takového, jaký jsem, i s mými nedostatky, byla by to ona.
Nikdy jsem nad ní nepřemýšlel jako nad Rachel Chammpionovou, světoznámou pianistkou. Jak jí to Arabella nazvala? Miláček Paříže.

Rachel se mi to snažila říct sama, ale já ji neslyšel. Říkala, že nehrát na klavír je jako ztratit část sebe sama. A já vím, co je to za pocit. Není divu, že se vrátila k hudbě. Arabella má pravdu. Bylo by kruté za ní jít a chtít, aby se toho všeho vzdala.

„Querida… už ti je lépe?“
Carlos Rachel starostlivě sledoval. Když za ní přišel do šatny v koncertní hale, zápasila zrovna se zipem svých zelených sametových šatů, ale jakmile se k ní přiblížil, odtáhla se.

„Pořád vypadáš unaveně. Měla ses před představením ještě nechat odvézt do hotelu, aby sis odpočala. Času bylo dost.“
„Je mi fajn,“ odpověděla Rachel chladně. „Musela jsem cvičit.“
„Hraješ úžasně jako vždycky,“ rozplýval se hlasem hebkým jak samet. „Jsem moc rád, že moje hvězdička je zase tam, kam patří. Neumíš si představit, jaké jsem si dělal starosti.“

„Nechala jsem ti vzkaz. Dala jsem ti vědět, že jsem v pořádku.“
„Já vím a snažil jsem se pochopit, že potřebuješ nějaký čas na přemýšlení. Nic ti nevyčítám. Hluboko v srdci jsem věděl, že se vrátíš.“
Rachel se udělalo mdlo. Nenáviděla se za to, že mu dokázala, že měl pravdu. Za to, že se nechala přemluvit a vrátila se s ním. Ale ve chvíli, kdy se objevil v jejím apartmá, jí bylo snad nejhůř v životě. Byla by asi schopná odejít i s masovým vrahem, pokud by se k ní choval hezky.

„To jsem pochopila, vzhledem k tomu, že jsi koncert nezrušil. Co bys dělal, kdybych se nevrátila?“
Carlos teatrálně mávl rukou. „Vždycky mám v záloze plán B,“ prohlásil ležérně. „Ponížila jsi mě už dost, když jsi mě nechala stát v kostele, Rachel,“ pokračoval s nepřátelským podtónem. „Napravit škodu stálo hodně peněz a bylo potřeba spousta práce mých marketingových poradců. Nechtěl jsem, aby se něco takového opakovalo.“

„Cos chtěl dělat?“ zeptala se, i když si nebyla jistá, že to chce doopravdy slyšet. Byla rozhodnutá s Carlosem spolupracovat jen do konce turné a pak si jít svou cestou.
„Nejsi jediná mladá, zrzavá pianistka, querida,“ zašeptal jí do ucha a pohladil ji po ztuhlých ramenech. „Kolikrát jsem ti to už říkal? Rachel Campionová není jen osoba, je to značka. Kdybys na koncert nepřišla, použili bychom náhradnici, která by roli Rachel zahrála. Publikum by nic nepoznalo. Sál je veliký. Lidé by viděli zrzavé vlasy a mysleli by si, že jsi to ty.“ Zachechtal se.

Rachel zaraženě seděla. „Ale co hudba? Mohli byste sehnat někoho, kdo je mi podobný, ale někoho, kdo hraje jako já?“
„Á, ta naše umělkyně. Pravda, ne všechny pianistky mají tvoje nadání. Kritici by byli bezpochyby zklamaní… Rachel Campionová očekávání nenaplnila, jaká škoda, psali by.“

Zatímco Rachel přemýšlela nad důsledky Carlosova plánu, zaslechla z venku nějaký ruch. Za okamžik se rozlétly dveře a Rachel zaplavila vlna úlevy a naděje. Hleděla do tváře Orlanda Wintertona.
A ta byla rozzuřená.

„Co to děláte?“ otázal se Carlos pánovitě.
„Chci mluvit s Rachel,“ zavrčel Orlando. „O samotě.“
„To nejde. Před vystoupením nemůže být –“
Orlando ho popadl za paži a zkroutil mu ji za zády.

„Ty jsi určitě ten hajzl, který ji donutil, aby s ním spala. A pak se ji snažil přinutit, aby si ho vzala.“ Rukou za zády mu trhl ještě výš. „Ty jsi dirigent, viď?“
Carlos vydal souhlasné zafňukání. „Mám dojem,“ pokračoval Orlando ledově, „že s vykloubeným ramenem by se ti špatně dirigovalo, takže jestli se jí ještě někdy dotkneš, máš po kariéře.“

Strčil ho směrem ke dveřím. Carlos si spěšně narovnal oblek a vytratil se.
Orlando a Rachel stáli proti sobě. Rachel se neovladatelně chvěla, zatímco Orlando stál jako skála. Dlouho ani jeden z nich nepromluvil.
„Takže,“ začal Orlando jízlivě, „zase jsi utekla.“

„Proto jsi přišel? Abys mi vyčítal, že nemám odvahu? Protože jestli ano, marníš čas. Já už to vím.“
„Ne. Přišel jsem, abych se přesvědčil, že jsi v pořádku, a abych věděl, že jsi odešla sama o své vůli.“ Zakroutil hlavou. „Nemohl jsem tě nechat odejít, aniž bych zkusil pochopit proč.“

Rachel se nadechla a snažila se nabrat sílu, aby mohla zalhat. Rozhodla se to udělat kvůli Felixovi. Felixovi a Orlandovi a jejich společné budoucnosti.
„Jsem tu navíc,“ prohlásila klidně. „Felix teď má oba rodiče. Mě už nepotřebuje.“

„A co já?“ vykřikl Orlando a odvrátil se. „Nemyslíš, že bych si zasloužil nějaké vysvětlení? Nebo alespoň rozloučení?“
Opřel se o dveře a působil klidně, téměř lenivě. Rozčilení prozrazovala jen hrozivá tma v jeho očích.
„Bála jsem se, že kdybych se s tebou loučila, řekl bys něco, abys mě přiměl zůstat.“

„Kruci, Rachel. Za koho mě máš? Za nějakého tyrana?“
Rachel se opřela o stěnu naproti němu. Toužila se mu vrhnout do náruče. Všechny ušlechtilé plány, že udělá jedině to, co bude správné pro Felixe, najednou pokazila vlna touhy.

„Nechtěla jsem odejít,“ zasténala. „Nechtěla jsem. Musela jsem. Abych si zachovala zdravý rozum.“
„Proč?“
„Protože jsem se do tebe zamilovala!“ vykřikla. „Jenže ty… sex, to jediné jsi připustil. Zbytek pro mě byl nedostupný. Já takhle žít nemůžu. Milovat někoho, kdo moji lásku neopětuje… Celou dobu, kdy jsme byli spolu, sis mě držel od těla, ale já chci víc!“

Byl bledý jak stěna. „Máš pravdu. Držel jsem si tě od těla, ale měl jsem k tomu důvod.“
„Opravdu?“ křičela. „Tak to jsem ráda. Jsem ráda, že to trápení nebylo zbytečné. Ale jen tak pro zajímavost bych chtěla vědět, co to bylo za důvod.“
Orlando k ní se zmučeným výrazem ve tváři přistoupil.

Vtom se ozvalo hlasité zaklepání na dveře. „Pět minut, mademoiselle!“
„Proboha…“ Rachel v panice vyskočila a zelené šaty jí sklouzly z ramen. Orlando k ní přiskočil a uklidňoval ji. „Nic se neděje. Ukaž, zapnu ti ty šaty.“
Bezhlesně se otočila a zoufale se zasmála.

„Co si počnu, až tady nebudeš. Kdo mě bude oblékat?“
Objal ji kolem paží a otočil ji čelem k sobě.
„Ještě není pozdě.“

Rachel vzhlédla do tváře, kterou milovala, a rozhodla se. Kvůli Felixovi. Nemohla dovolit, aby o něj Orlando přišel.
„Už je,“ zašeptala. „Promiň, Orlando, ale už je pozdě.“
Ozvalo se další naléhavé zaklepání a hlas ji upozornil: „Všichni už jsou připravení, slečno Campionnová.“
Orlando ji pustil a ustoupil jí z cesty. Zvedl ruce, jako by se vzdával. „V tom případě tě nebudu zdržovat.“

Rachel u dveří zaváhala a otočila se na něj.
„Kdybys mi jen…“ poznamenala s bolestí v hlase. „Kdybys mi jen řekl, proč sis mě držel od těla… Protože bych ráda věděla, jestli to není něco tak hloupého, jako že ztrácíš zrak. Musíš přece vědět, že to nijak neovlivní, co k tobě cítím.“

Pomalu k ní otočil hlavu. „Arabella ti to řekla?“
„Ano. Ale zjistila jsem to už předtím sama.“ Rachel otevřela dveře. „A nedělá to z tebe menšího hrdinu nebo horšího tátu, tak se s tím vyrovnej a přestaň se za tím schovávat.“

Když odešla, stál Orlando chvíli jako zkamenělý. Pak za ní vyběhl ven, ale už bylo pozdě. Byla pryč.
Za okamžik se budovou rozlehl ohlušující potlesk. Pro Rachel, která se posadila za klavír, byl aplaus a obdiv dvou tisíc lidí vedlejší. Hrála pro sebe a pro Orlanda a pro Felixe, aby vyjádřila žal, jaký žádná slova nedokázala popsat.

Bylo to vystoupení, jaké Paříž už dlouho nezažila.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky