Koncert v Paříži - 13. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Ve snu vždy Orlando viděl normálně.
Spal a jeho spánek byl po dlouhé době zase hluboký a klidný. Zdálo se mu o Rachel. Měla na sobě svatební šaty jako ten den, kdy přijela do Eastonu a vystoupila s rozcuchanými vlasy z auta, a když se k němu blížila, vyzařovala jí z očí láska.
Náhle se obrázek rozplynul. Na nočním stolku začal vyzvánět telefon.

Rachel se polekaně probudila. Telefon uprostřed noci? To bývají špatné zprávy, napadlo ji, ale její tělo i mysl byly stále ještě ponořené hluboko do blažené netečnosti po milování a vnější svět jí připadal strašlivě vzdálený. S Orlandem se cítila v bezpečí.
„Orlando Winterton.“

Pak ucítila, jak se prudce posadil, a uslyšela, jak zanadával.
„Jak jí je?“
Rachel začalo neklidně bít srdce a blažený pocit v celém nahradily obavy.

„Co tím myslíte, že mi to nemůžete říct?“ Orlando rozzlobeně vstal. „Vím, že nejsem její nejbližší příbuzný… ale jsem otec jejího dítěte, proboha!“
Tak a je jasné, o koho se jedná. O koho si dělá starosti, pomyslela si Rachel.
Potichu vstala a odešla zpátky do svého pokoje. Bez Orlanda jí starý dům naháněl strach – ovšem zdaleka ne takový jako prázdnota, kterou cítila ve svém nitru.

„Je v nemocnici. Víc mi nechtějí říct. Jenom to, že mě chce vidět. Musím za ní jet.“
Rachel mlčky přitakala a sklízela hrníčky a talíře ze stolu. V šedavém ranním světle vypadal Orlando zdrceně. Rachel by ho nejradši objala, ale s hořkostí si uvědomovala, že se trápí kvůli jiné ženě.

Kvůli Arabelle.
„Koupil jsem nám letenky. Odlétáme v jedenáct.“
Rachel se na něj překvapeně podívala. „My?“
Orlando si povzdechl a jednou rukou si pročísl vlasy. „Promiň. Měl jsem se tě zeptat. Chce vidět Felixe, tak bych byl rád, abys jela taky.“

To je potupa, pomyslela si sklesle. Já jsem ještě ráda, že můžu jet s ním. Že ho můžu doprovázet za ženou, kterou miluje. Bez něj bych to tady nevydržela.
„Dobře.“ Mdle se usmála. „Půjdu se sbalit.“

Orlando vstal od stolu a zasunul rázně židli, z jejíhož zaskřípění mu přeběhl mráz po zádech. Další drobná lež v síti polopravd už nic neznamená, pomyslel si. Arabella syna vidět nechce – na to je moc sobecká. Ne. Já chci, aby se mnou Rachel jela z mnohem méně ušlechtilých důvodů.
Protože bych cestu sám nezvládl.

A protože se bojím, že až bych se vrátil, už bych ji tu nenašel. Na letiště je dovezl George. Když vyráželi na cestu, Rachel se otočila, dívala se zadním okýnkem na Easton a přemýšlela, kdy ho zase uvidí.
Jestli vůbec někdy.

Během posledního týdne, těžkého, bolestivého, báječného týdne, získala pocit, jako by ten dům byl její. Tolik toho v něm prožila a tolik se toho naučila, že nedokázala snést pomyšlení, že by se Arabella vrátila jako jeho paní.
Ještě horší však byla představa, že by se vrátila jako paní Orlandova.
Když letadlo nastartovalo a začínalo nabírat rychlost, všimla si, že Orlando zatíná prsty do opěrky sedadla tak silně, až mu zbělely klouby.

„Včera v noci…“ začala opatrně. „Včera v noci ses mě ptal, jestli mi nechybí klavír… Odpověď jsi už ale znal. Protože ty se cítíš podobně od chvíle, kdy jsi přestal létat, viď?“
„Ano.“

Orlando ten pocit nedokázal popsat. Létání mu chybělo přímo bytostně. Bylo součástí toho, kým byl.
Na vteřinu zavřel oči a napjatě čekal na nevyhnutelnou otázku: Proč jsi s létáním přestal?
Ale Rachel jednoduše řekla: „Já to chápu. Je to nepopsatelný pocit.“

Orlandovi se ulevilo, ale zároveň pocítil výčitky svědomí. Předešlou noc, když ji v chodbě před Felixovým pokojem líbal, si uvědomil, že ji chce… nejen na chvíli, ale na dlouho. Napořád. Zatím jí ale o sobě stále neřekl pravdu.
Jednou jí to budu muset povědět, přemítal. Nemůžu to odkládat donekonečna, ale…

Bože. To je ironie. Já se bojím. Já, který jsem jí vyčítal nedostatek odvahy, se bojím, zatímco ona mi několikrát dokázala, jak dokáže být statečná.
„To je. Nic se mu nevyrovná,“ souhlasil.
Ale to také nebyla pravda. Předešlou noc – když ji laskal, když se s ní miloval – měl pocit, jako by létal. Když ji držel, ve chvíli, kdy se chvěla na vrcholu vzrušení, měl pocit, jako by letěl vstříc domovu.

Auto, které na ně v Paříži čekalo, bylo dlouhé, černé a lesklé. Rachel připomínalo pohřební vůz, což ještě posílilo její obavy.
Během uplynulého týdne byla s Orlandem a Felixem v Easton Hall prakticky odříznutá od zbytku světa a připadala si tam jak v ráji. Nebyla to sice idyla a často si přišla osamělá a zmatená, ale zároveň zde načerpala hodně síly a odvahy.

Teď se proplétali pařížskou dopravou a ona si nepřipadala na střet s realitou připravená. Svět za tmavým oknem auta byl hlučný a agresivní, plný uspěchaných, lhostejných lidí. Zabořila se do kožené sedačky a zavřela oči.
Když auto zastavilo, byla nucená oči otevřít a vrátit se zpátky do reality.

„Tak jsme tady. To je nemocnice,“ oznámil jí Orlando. „Nevím, jak dlouho mi to bude trvat. Nejlepší bude, když pojedeš rovnou do hotelu. Pokud bude schopná Felixe vidět, dám ti vědět.“

V očích se mu zračily emoce, na něž Rachel ani nechtěla pomyslet. Emoce, které se netýkaly jí, ale ženy, za níž právě odcházel. Nemohla mu vyčítat, že za ní jde. Věděla, že Arabella na něj má větší právo než ona sama. Toužila mu alespoň říct, než vystoupí z auta a pohltí ho vnější svět, kolik toho pro ni těch pár dní znamenalo. Podívala se na něj a kousla se do rtu. Věděla, že kdyby promluvila, jediné, co by dokázala říct, by bylo miluju tě.

A pak bylo pozdě. Orlando otevřel dveře a rázně vystoupil.
Rachel zděšením otevřela pusu.
Bylo to jako řetězová exploze. Plakát s reklamou na její koncert zaregistrovaly venku na ulici nejprve její oči, které tu informaci postupně předávaly dál.

Orlando se naklonil do auta. „Měli bychom si promluvit,“ navrhl.
Rachel neodpovídala. V hlavě měla totální zmatek. Snažila se mu nakouknout za záda, jestli náhodou nepřehlédla informaci o tom, že se koncert ruší. Carlos s agentem koncert určitě zrušili! Museli ho zrušit! panikařila.

„Rachel, prosím tě…“ Orlandův hlas k ní přicházel jakoby z velké dálky. „Promiň, že tě táhnu tak daleko a pak tě tady nechám… Podívej, slibuju, že si o tom v hotelu promluvíme.“
„Cože? Aha, dobře…“
Orlando se zachmuřil. Rachel je duchem úplně někde jinde, pomyslel si. Vůbec ji to nezajímá. Celou cestu jsem se na tuhle chvíli chystal, dodával si odvahy, abych nějak překlenul tu propast mezi námi, a teď vidím, že ona o to vůbec nestojí.

Orlando se narovnal, zabouchl dveře a vyrazil do nemocnice.
Na recepci ho sestra oslovila jménem.
„Á… Monsieur Winterton? Dobře, že jste tady. Mademoiselle de Ferrers vás chce vidět.“
„Jak jí je?“

„Fyzicky je na tom lépe. Není důvod, proč bychom ji nemohli zítra nebo pozítří propustit, ale psychicky je na tom hůř… Nemůže se smířit s tím, že jí zůstanou jizvy.“
Orlanda zamrazilo. „Co se stalo? Měla dopravní nehodu?“

Sestra vzala do ruky složku a podívala se do ní. „Ne, monsieur. Byla na plastické operaci,“ vysvětlovala s nesouhlasným tónem v hlase. „Operace prsou na neregistrované klinice ve Švýcarsku. Chirurg neměl tušení, že nedávno porodila. Na operaci bylo příliš brzy. Není divu, že chytila vážnou infekci. K nám ji přivezli před dvěma dny a naši doktoři se snaží, jak můžou, ale jizvy se asi nikdy nezhojí.“

Pocit mrazení Orlanda přešel a nahradil ho hněv. Nuceně se na sestru usmál.
„Děkuju. Můžu ji vidět?“
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky