Koncert v Paříži - 12. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

Rachel vzala do náruče Felixe a začala si v duchu nadávat.
Co mě to napadlo? Chtěla jsem Orlandovi dokázat, jak jsem spolehlivá, schopná a rozumná. Chtěla jsem, aby si uvědomil, že se o Felixe nedokáže nikdo postarat lépe než já, a dopadlo to tak, že jsem ho sváděla.

„Jsem nemožná, Felixi,“ zašeptala mu do vlásků a znovu ho uložila do starožitné wintertonské kolébky. Okamžitě otevřel oči a znovu se rozplakal.
„Broučku, nesmíš plakat,“ snažila se ho utišit. „Musím jít dolů a říct tvému sexy tatínkovi, ať neshání nikoho jiného, kdo by se o tebe staral.“ Felix zkrabatil pusinku a spustil ještě hlasitěji. „Hajej, Felixi, dadej…“

Nezabíralo to. Rachel ho s povzdechem znovu zvedla, opřela si ho o rameno a začala ho kolébat. „Spinkej, jen pěkně spinkej… Potřebuju mluvit s tatínkem. Může to být jediná příležitost… To kvůli tobě, víš. Nedokázala bych od tebe odejít… „ Odmlčela se, políbila Felixe na hlavičku a šeptem dodala: „Ani od něj. Ani od něj bych nedokázala odejít…“

Felix jí na rameni popotahoval a škytal a Rachel bylo jasné, že bez lahvičky už znovu neusne.
Povzdechla si. „Ale, broučku… Jsi stejně tvrdohlavý jako tatínek. Já to vzdávám.“
„To bys neměla,“ ozvalo se jí za zády. „Jsi na nás moc hodná. Měla by ses nám oběma postavit.“

Otočila se a proti světlu uviděla ve dveřích Orlandovu siluetu.
Obrátila se zpátky k oknu. Jemně Felixe kolébala a hladila po zádíčkách. „To už jsem zkoušela, pamatuješ? Řekl jsi mi, abych odešla.“
„Ale ne proto, abych ti ublížil.“

Rachel z jeho přítomnosti cítila mravenčení po celém těle. Pomalu se k němu otočila. „Já to tak ale cítím,“ hlesla a oči se jí zalily slzami. „Přesně tak to cítím. A vím, že to je nesmysl a že to je moje chyba, ale já jsem se do tvého chlapečka zamilovala…“
S potlačovaným vzlyknutím si Felixe přesunula z ramena na paži.

„Vím, že jsem na to neměla právo, protože není můj – patří Arabelle a tobě, ale je tak rozkošný, že jsem si nemohla pomoct. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Přála bych si, aby se to nestalo –“
„To neříkej.“

„Všechno je to kvůli tomu ale ještě těžší. Dneska jsem tě chtěla přesvědčit, abys mě tu nechal, a dokázat ti, že jsem schopná se o Felixe postarat. Ale úplně jsem to zkazila. Zapomněla jsem uvařit zeleninu a teď už tady zase brečím. Není divu, že sis našel pro Felixe někoho jiného, protože v tvé přítomnost většinou jenom fňukám.“

„Byl to pro tebe velmi náročný týden. Navíc to není ten důvod, proč jsem našel někoho jiného.“
„Tak proč?“
„Snažím se změnit svůj celoživotní zvyk a začít myslet i na jiné lidi než na sebe.“

Rachel naprázdno polkla. Musím respektovat jeho právo rozhodovat za syna, připomínala si v duchu. Možná kdybych věděla, že se bude na jeho výchově víc podílet, nevadilo by mi, že bych musela odejít. Kdybych jen věděla, že bude mít Felixe někdo rád…
„Jen mi slib…“ naléhala, „slib mi, že ten, kdo se o něj bude starat, ho bude mít rád.“

V jednu chvíli, Rachel nevěděla jak nebo kdy, k sobě přistoupili, takže teď stáli těsně u sebe a skláněli se nad Felixem. Rachel si náhle uvědomila, že Orlando Felixe pořádně nevidí. Zhluboka se nadechla.

„Je ti tak podobný, Orlando,“ prohodila. „Oči má sice modré, ne zelené, ale ztmavnou mu stejně jako ty tvoje, kdykoliv se zlobí nebo když je rozrušený… Že je tvůj syn, se pozná i na tvaru jeho pusinky a na jeho tmavém, klenutém obočí…“
Věděla, že riskuje a sázka je vysoká. Orlando Winterton byl ten nejhrdější a nejnepřístupnější muž, kterého kdy poznala, a obranné valy, jež kolem sebe vybudoval, byly vysoké a nedobytné. Pomalu, váhavě ho vzala za ruku a položila ji Felixovi na hlavičku.

Podívala se na něj. Stál s hlavou trochu zakloněnou, což si vždycky vysvětlovala jako známku pohrdání, ale teď už chápala, že mu to umožňuje lépe využít jeho omezené zorné pole.
„I ručičky má jako ty. Má tvoje dlouhé prsty a nehty má stejně tvarované.“

Orlando se nehýbal. Ruku měl stále položenou na Felixově hlavičce a Rachel fascinovaně pozorovala, jak mu palcem jemně laská vlásky na spánku. Když se mu podívala do tváře, zračilo se v ní neskonalé utrpení.
„Slibuju,“ zašeptala chraplavě, „že odejdu v klidu – bez dalšího naléhání a bez povyku – pokud mi ukážeš, že ten, kdo se bude o Felixe starat a kdo ho bude mít rád, budeš ty.“

Orlando ucukl hlavou, jako by mu dala facku.
„To nemůžu.“
„Ale můžeš,“ trvala na svém. „Musíš pracovat, takže budeš potřebovat někoho z agentury, kdo by se postaral o každodenní záležitosti, ale ty můžeš být ten, kdo Felixe miluje a komu on lásku vrací…“

Orlando zavrtěl hlavou.
„To nejde…“
Rachel se zhluboka nadechla. „Jestli to nejde, tak já odtud neodejdu.“

Pak mu Felixe podala.
„Rozmysli si to, než mu přinesu mléko.“
Orlando si syna vzal, ale pohled upřel přímo před sebe.

Dolů se nedíval. Nemusel.
Rachel mu Felixe popsala tak láskyplně, že si ho dokázal představit, aniž by se musel snažit zaměřit pohled kousek nad jeho hlavu a doufat, že ho koutkem oka zahlédne. Ten obrázek možná nebyl přesný, možná byl inspirovaný zaprášenými alby s jeho vlastními fotografiemi z dětství, ale díky němu mu syn konečně přišel skutečný.

Jako by to chtěl Felix potvrdit, spokojeně zavrněl a rozechvěl tak ty nejněžnější struny v otcově nitru. Orlando sklonil hlavu a políbil syna na ochmýřenou hlavičku. Když z něj ucítil dětský zásyp a vůni růží, bodlo ho u srdce.
Během posledního týdne prošlo jeho sebeovládání mnoha zkouškami, ale on byl zvyklý držet emoce na uzdě.

Tentokrát ho ale Rachel dostala. Aniž bych si něčeho všiml, podařilo se jí všechny bariéry kolem něj rozpustit, takže jeho srdce zůstalo obnažené a bezbranné jako dítě, jež držel v náručí.
Poprvé po dlouhé době si připadal jako člověk. Před chvílí, když spolu v jídelně večeřeli, úplně zapomněl, že už není takový jako kdysi. Najednou mu na tom nezáleželo. Byl teď sám sebou a byla to Rachel, kdo mu to umožnil.

S lidskostí jde ale ruku v ruce bolest. Orlando cítil, jak se krčí v sametové tmě okolo něj a číhá. Měl na výběr. Mohl otevřít srdce Felixovi a vědět, že nikdy nebude správným tátou, nebo si ho držet od těla a muset za trest snášet, že mu bude Rachel nadosah a přitom zůstane nedostupná.

Rachel se vrátila s lahvičkou a zarazila se ve dveřích.
Orlando stál nad kolébkou s Felixem v náručí a se zmučeným výrazem na tváři. Nejradši by se k nim rozběhla, ale nechtěla je vyrušovat. Toto byl okamžik, v nějž tak dlouho doufala. Nechtěla jeho kouzlo zlomit.

Zůstala stát na místě a uviděla, jak Orlando zvedl Felixe výš a políbil ho na hlavičku.
Asi vydala nějaký zvuk, protože se podíval jejím směrem.
„Rachel?“ Kdyby o tom nevěděla, téměř neznatelnou nejistotu v jeho hlase by nepostřehla.

Vešla do pokoje. „Tady máš mléko.“
„Udělej to ty.“
„Ne. Už skoro spí. Když si ho vezmu, zase se vzbudí.“ Dala mu láhev do ruky. „Podívej – jenom to takhle přidržíš a on si ji už chytne sám…“ Felix našel pátrající pusinkou dudlík láhve a začal silně sát. Rachel si všimla, že to Orlanda překvapilo. Pak se rychle otočila a pustila na iPodu Chopinovo Nokturno.

Orlando se usmál. „Myslel jsem, že má radši živé vystoupení?“ zamumlal.
„Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem hrála jen kvůli němu,“ zašeptala omluvně.
Orlando svraštil čelo. „Chybí ti to?“

„Ano. Byla to součást mého života, kam až mi paměť sahá. Je to jako bych ztratila kousek sebe.“ Náhle si uvědomila, co řekla a zarazila se. „Á… už spinká…“ Vzala Orlandovi lahvičku z ruky. „Ulož ho. Já počkám venku.“
Rychle odešla, aby nestihl nic namítnout.
Za okamžik vyšel na chodbu a přivřel dveře. Když se na Rachel podíval, poznala, že se už zase dokonale ovládá. Jeho tvář byla dokonale bezvýrazná.

„Vidíš? Zvládl jsi to. Zvládl jsi to na jedničku. Splnil jsi svoji část slibu, takže já musím splnit tu svou.“ Vší silou se snažila, aby se jí netřásl hlas. „Ukázal jsi mi, že ho budeš mít rád a postaráš se o něj, takže i já musím bez povyku odejít.“
„To ne. Ne.“
Přistoupil k ní a přitiskl ji k sobě. Zaslechl ji toužebně vykřiknout a ve vteřině ji políbil. Cítil, že po něm dychtí stejně jako on po ní.

Všechno je tak jednoduché, uvědomil si. Chci Rachel. Chci oheň v krbu a světlo svíček a teplo a ty její ohnivé vlasy. Temnoty a zimy jsem si užil dost.
„Orlando –“ Odtrhla od něj rty a ucítil, jak ho odstrkuje. „Nemůžu –“
Chtěla mu říct, že jí jen jedna noc nestačí, ale podívala se mu do očí a věděla, že přijme, cokoliv jí nabídne. Rozhodla se, že jestli má druhý den odejít, bude lepší, když bude mít alespoň nějakou vzpomínku.

„Nemůžu si pomoct a strašně tě chci,“ zašeptala.
„Já vím,“ zasténal. „Zkoušel jsem to překonat, ale nejde to…“
„Tak to jsme na tom stejně,“ vzlykla a natáhla se zpátky k jeho rtům. Klopýtli a pak ucítila, jak ji bere za ruku a táhne ji chodbou, rychle, naléhavě, až se dali oba do běhu.

Zahnuli za roh, kde už nesvítila žádná světla. Rachel nejistě zpomalila. Orlando se otočil, chytil ji za obě ruce a přitáhl ji k sobě.
„Ty se bojíš tmy?“
Přitiskla se k němu, postavila se na špičky a pošeptala mu do ucha: „Když jsem s tebou, tak ne.“

Temnota žádostivost v jejích slovech ještě znásobila. Orlando ji popadl do náruče a rázně si ji odnesl do ložnice.
V pokoji ji nechal ze svého objetí vyklouznout a postavil ji na zem, aby měl volné ruce. Kolem byla sametová tma, takže ani jeden z nich nic neviděl.

Orlando cítil, jak mu Rachel nešikovně šmátrá po knoflících u košile a snaží se je rozepnout. Sama měla jemné, přiléhavé tričko, které jedním pohybem svlékl.
Jakmile se dotkl její holé kůže, dokonalé jako okvětní plátky růže, zasténala. Lačně se sklonil k jejímu hedvábnému rameni, jemně ji kousl a ucítil, jak jí projel prudký záchvěv vzrušení. Sáhl jí dozadu k zapínání podprsenky, zatímco ona ho zoufale tahala za košili a snažila se mu ji svléknout.

„To nejde… Orlando – sundej si to.“
Stáhl si košili a poslouchal, jak Rachel zrychleně dýchá. Na vteřinu stáli několik centimetrů od sebe. Neviděli se, ale jeden druhého palčivě vnímali. Pak k němu Rachel přistoupila a dotkla se bradavkami jeho holého hrudníku. Ucítila, jak zatajil dech a zaklonil hlavu.

Byl to bod, za nímž už nebylo návratu. Rachel cítila, jak se řítí do propasti vášně, kolem níž celý týden chodila po špičkách. Netušila, jak se dostali do postele, ani kam zmizel zbytek jejich oblečení. Vnímala jen Orlandovo svalnaté tělo a mezi svými mokrými stehny cítila jeho erekci. Klečela nad ním a on jí hladil boky a něžně laskal ňadra.
On mě vidí, pomyslela si mlhavě. A to byla její poslední souvislá myšlenka před tím, než ho sevřela stehny, vzala ho k sobě a vzlétla až k oblakům.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky