Koncert v Paříži - 11. kapitola

Koncert v Paříži - Prolog
Koncert v Paříži - Prolog
Zdroj: Isifa.com

Pro nadějnou pianistku Rachel představovalo setkání s Orlandem, majitelem venkovského sídla a bývalým bojovým pilotem Královského letectva, pobídku k tomu, aby se postavila na vlastní nohy. Výzvu, aby vzala život do vlastních rukou! Dokáže její láska dodat i Orlandovi odvahu postavit se budoucnosti a všem těžkostem, které ho v ní – kvůli chorobě, kterou trpí – čekají?

„Felixi… prosím tě, broučku… přestaň… ššš…“
Rachel zaťala zuby a snažila se připnout Felixovu sedačku bezpečnostními pásy do auta, zatímco jeho křik se několik centimetrů od jejího ucha neustále stupňoval. Aby mohla zajet na nákup, půjčila si Orlandovo auto, protože svoje měla rozbité. Jeho sporťák byl ale směšně nízký, takže se k dětské sedačce musela hodně sklánět. Auto stejně nepřátelské vůči dětem jako jeho majitel, pomyslela si trpce.

„Krucinál!“ Když se napřimovala, praštila se do zátylku. Nasupeně hodila tašku s nákupem do auta. Ta narazila do přihrádky v palubní desce, která se otevřela a její obsah se vyřinul do nákupní tašky. Felix tou dobou už houkal jako siréna.

Rachel zabouchla dvířka a na okamžik zavřela oči, protože křik byl o poznání méně slyšet. Připadala si skoro jako před svatbou – cítila bezmocnou hrůzu z budoucnosti. Rozdíl byl v tom, že tehdy jí Orlando ukázal cestu, kudy ven, ovšem tentokrát byl sám zdrojem jejích muk.

Za týden jsem ale urazila dlouhou cestu, uvědomila si. Je neuvěřitelné, kolik mě toho Orlando naučil, zvlášť když se mnou skoro nemluví. Tak zaprvé, naučil mě význam slova orgasmus. A taky jsem pochopila, že když mi na nějaké věci záleží, dokážu ji změnit.
A na tomhle mi záleží opravdu hodně. Nehodlám Felixe nechat na holičkách. Moc dobře vím, co to znamená, když otec dítě odmítne a ono vyrůstá v domově bez lásky.
Posadila se za volant, nastartovala a pustila rádio, aby se Felix uklidnil.

Když Rachel dorazila zpátky do Eastonu, zatoužila po dlouhé uklidňující koupeli. Na to, aby vykoupala sebe i Felixe, ale neměla před večeří čas. Na nákupu totiž zašla do řeznictví, protože potřebovala uvařit něco slavnostního. Chtěla na Orlanda udělat dojem, aby si uvědomil, že je nenahraditelná.

Řezník jí poradil, ať upeče kachnu, a přesně jí popsal postup. Než se mohla pustit do přípravy, potřebovala nachystat Felixe na spaní.
Na poslední chvíli se rozhodla, že se vykoupe s ním. Vlezla do vany a trochu se zachvěla, protože na ni byla voda jen vlažná. Přidala do ní trochu růžového oleje a uvolnila se. S Felixem položeným na prsou, takže připomínal tulení mládě, si připadala šťastná a smutná zároveň.

Kam bych šla, kdybych odtud musela odejít? přemítala. Co bych dělala?
Je to jen pár dní, kdy jsem utekla od Carlose a od matky, ale připadá mi to strašně dávno, jako v jiném životě. Za dva dny, poslední den líbánek, jsem měla odehrát koncert. Carlos už ho určitě zrušil a s ním i celé turné. Nemám se kam vrátit…

Zpátky v kuchyni posadila Felixe do sedačky, chystala mu mléko a vybalovala nákup. Felix už měl dobrou náladu a jako vždy byl roztomilost sama. Když kolem něj procházela, neodpustila si to a vzala jeho kopající nožičky do dlaní a zasypala je polibky.

„Ty jsi tak rozkošný.“ Smála se a podala mu prst, který překvapivě silně stiskl. „Jsi rozkošný a silný a krásný, ať si tvůj krkavčí otec říká, co chce… Ano, jsi,“ cukrovala. „A je to jeho problém, že to nevidí…“
Ode dveří se ozvalo zakašlání.

„Omlouvám se, že tě ruším při soukromém rozhovoru,“ prohlásil Orlando kousavě, „ale přišel jsem si pro pití. Nenech se rušit.“
Rachel se rychle narovnala a cítila, že se jí do tváří vlévá ruměnec. Rozpačitě se usmála. „Dnes vařím večeři. Doufala jsem, že přijdeš.“
„To těžko,“ odbyl ji. „Mám práci.“

„Jen jsem si říkala, že bychom si mohli promluvit. O Felixovi. Ale,“ dodala nenuceně. „jestli máš hodně práce, nevadí. Najím se sama.“
„Tak dobře – zkusím si udělat čas,“ souhlasil nakonec a zvedl se k odchodu. „Jen mi musíš slíbit, že nebudeš dělat pizzu.“
Rachel se vrátila k práci a dovybalovala nákup. Na dně tašky byl nějaký leták. Zřejmě tam spadl z přihrádky v autě, když se vysypala. Vytáhla ho a zadívala se na něj.

Na vteřinu jako by se všechno zastavilo. Hodiny na stěně, kroky na kamenné podlaze. Její srdce. A pak jí to začalo všechno docházet.
Ruka se jí třásla, když si ještě jednou přečetla nadpis.

Život se ztrátou zraku. Rady pacientům. V osm hodin deset minut Orlando zhluboka vydechl a vyšel na chodbu. Měl za sebou neuvěřitelně vyčerpávající týden, v němž krize na Blízkém východě eskalovala minutu od minuty. V jednu chvíli to vypadalo, že kvůli jeho odvážné taktice odlétlo čtrnáct pilotů na vlastní pohřeb.

Právě se dozvěděl, že všechna letadla se vrátila v pořádku domů, a nesmírně se mu ulevilo.
Teď netoužil po ničem jiném, než si jít lehnout a spát. Alespoň půl roku. Nebo aspoň do pondělí, kdy už bude Rachel pryč a on se bude moct zase vrátit ke svému starému nekomplikovanému životu. Prázdnému, osamělému životu bez nemístných a bolestivých pocitů.

Ve dveřích jídelny se zarazil. Místnost byla osvícená svíčkami. Byly zasazené do starého mnohoramenného svícnu uprostřed stolu a stály na krbové římse, kde se jejich světlo odráželo od zrcadla. Záře, jež vydávaly, byla překvapivě jasná. Měkká, jemná, krásná… ale přitom silná.
Stejně jako na plese.

Orlando si vzpomněl, že chtěl znovu zavolat Lucindě. Už jí jednou telefonoval, ale v kanceláři mu řekli, že je stále nemocná, ale že mu mají vyřídit, že se moc omlouvá a nebude si za organizaci večírku nic účtovat. Orlando si původně myslel, že jde o nějaký omyl, a rychle na to zapomněl. Teď, když uviděl jídelnu ozářenou svíčkami, si už nebyl tak jistý.

Že by celou výzdobu večírku zařídila Rachel? uvažoval. Co dalšího udělala?
Asi jsem se unáhlil, když jsem ji považoval za nepraktickou primadonu. Zřejmě proto, že je tak jiná než Arabella…
Naštěstí.

Arabella měla pravdu. Nikdy jsem ji doopravdy nemiloval, ale obdivoval jsem její inteligenci, dokonalé tělo a ctižádostivou osobnost. Když se na to dívám zpětně, vybral jsem si ji stejně, jako si vybírám auta. Vždycky jsem měl ten nejlepší, nejrychlejší, nejelegantnější model. Když je ovšem drsný terén, je rychlost a elegance člověku nanic.

„Doufám, že jsi nemusel přerušit nějakou důležitou práci,“ ozval se Rachelin hlas z druhé strany místnosti. Otočil tím směrem hlavu a podle měděného lesku jejích vlasů poznal, kde stojí. Náhle zatoužil je znovu hladit a cítit jejich hebkost.
Zavrtěl hlavou a pustil se za ní. „Ne. Byl to hrozný týden, ale zdá se, že je po krizi.“

„Po krizi?“
„Příhraniční konflikt,“ vysvětlil stručně a následoval ji do kuchyně. Z lednice vyndal láhev šampaňského. „Slavíme.“
„A co?“

„Že jsme přežili.“
Rachel šla k lince pro skleničky. Jeho blízkost ji téměř paralyzovala. Nedokázala se na něj pořádně podívat a připadala si vedle něj strašně nesměle. Od chvíle, kdy si přečetla ten leták, jí docházely všechny podrobnosti a uvědomovala si, jak přísně ho soudila.
„Tady jsou skleničky.“ Vzala mu láhev z ruky. „Naliju to a ty prosím tě otevři nějaké červené. Měla jsem to udělat dřív, ale nemohla jsem najít vývrtku.“
Nechce, abych to věděla, přemítala. Musím to respektovat a snažit se mu situaci usnadnit. Doteď jsem mu ji dělala ještě těžší a vyčítala mu, že se Felixovi dost nevěnuje. Že není dost odvážný.

Čekala, až se bublinky ve skleničkách – i emoce, jež v ní bublaly – usadí. On je ale ještě odvážnější, než jsem myslela, honilo se jí hlavou. Ztratil zrak a nese to úplně sám…
Najednou si vzpomněla na slova, která jí řekl tu noc, když se milovali. Připadalo jí to strašně dávno. Ta slova si ale pamatovala naprosto přesně:

„Něco jsem ztratil… Něco, co jsem bral jako samozřejmost. A teď mi to chybí. Každou vteřinu.“
Nalila dvě skleničky a jednu mu podala.
Orlando sklenku pozvedl. „Na přežití.“

Orlando odložil skleničku a zatímco šla Rachel do kuchyně pro jídlo, opřel si hlavu do dlaní a zavřel vyčerpaně oči.
Po chvíli zaslechl tlumené cinkání talířů a šustění jejího oblečení kolem stolu. Uvědomil si, že i když je unavený, každá buňka jeho těla palčivě vnímá jakýkoliv její pohyb, její mučivou přítomnost.

Otevřel oči.
„Doufám, že máš hlad?“
„Jako vlk,“ odtušil.

„Máme kachnu. Řezník mi vysvětlil, jak ji upéct, tak tě snad neotrávím, ale –“ Odmlčela se, olízla si z prstu šťávu a natáhla se pro jeho talíř.
„Ale co?“
„No… Nevěděla jsem, co k tomu. Nebo teda věděla, ale tak nějak jsem na to zapomněla. Chci říct, že při vaření musí člověk myslet na tolik věcí a já jsem nevěděla, jak uvařit něco dalšího, takže…“ Položila na stůl další talíř. „Jsou k tomu hranolky.“

Orlando se zasmál.
„Já vím, jsem hrozná. A to jsem na tebe chtěla svým kuchařským uměním udělat dojem.“
Orlando se usmíval. „To nic. Kachna s hranolky je moje nejoblíbenější jídlo,“ prohlásil. Úsměv na jeho tváři mu připadal nezvyklý. A příjemný.
„Nedělej si legraci. Opravdu jsem se snažila.“

Světlo svíček kolem ní vytvářelo zářivou auru, takže Orlando rozeznával obrys její tváře, její ladný krk a křivku ňader. Hrdlo se mu sevřelo touhou. Měl sice zhoršený zrak, ale jeho představivost byla v pořádku. I jeho paměť.
„Já vím. Díky. Dlužím ti omluvu.“
Teď si začala dělat legraci Rachel. „To tedy dlužíš. A víc než jednu. Kde chceš začít?“

„Opatrně,“ odpověděl naoko výhružným tónem. „Svoje chyby a slabosti nerad přiznávám, tak to moc nepokoušej.“
„A co kdybych ti řekla, že to není slabost? Co kdybych ti řekla, že když přiznáš, že nejsi dokonalý, je to tvoje silná stránka?“
Svraštil čelo a přemýšlel o jejích slovech. Vzal hranolek a pomalu na něj nabíral šťávu z výborně upečeného masa, aby získal čas.

„Tak pro začátek… Podcenil jsem tě. Nemyslel jsem si…“ odmlčel se a napil se vína. Pak se na ni usmál a pokračoval: „Nemyslel jsem si, že se ti ta kachna tak povede.“
„Orlando Wintertone! Jestli si myslíš, že to mi bude místo omluvy stačit, tak –“
„Dobře, dobře. Promiň. Podcenil jsem tě, takže ti kromě omluvy dlužím i poděkování. Předpokládám správně, že minulý týden jsi celý ten večírek zorganizovala hlavně ty, a ne Lucinda?“

„Ne, to vůbec ne. Lucinda odvedla velký kus práce. Já jsem toho zas tolik neudělala…“
„Aha. A co ta dekorace z větví?“

„No, to ano.“
„A co ty svíčky ve všech pokojích a na nádvoří?“
„Ano, to jsem nachystala, ale nebylo to –“
„Bylo to nádherné,“ rozplýval se. „Bylo to dokonalé. Dům už roky nevypadal tak krásně. Přivedla jsi ho zase k životu a ani nevíš, jak příjemné to bylo.

Už dlouho je prázdný a temný.“
„To ale nemusí,“ namítla chraplavě.
Mluvila tiše a Orlando z jejího hlasu cítil obavy, váhání a hlavně nepokrytou touhu. Nejradši by vstal, přitáhl si ji a líbal se s ní až do konce světa…
V tom se z chůvičky v kuchyni ozvalo Felixovo zaplakání.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky